Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Elsa Gabrielová (* 1934  †︎ 2015)

Oni nemůžou zapomenout na místa, kde vyrostli

  • narozena v roce 1934 v Aši

  • bratr Gustav bojoval v řadách wehrmachtu

  • otec Eduard Bergman uvězněn nacisty za pomlouvání Adolfa Hitlera

  • otec dozorcem v zajateckém táboře, po válce internován

  • rodina nebyla zahrnuta do poválečného odsunu německého obyvatelstva

  • svatba s českým občanem německé národnosti

  • pamětnice žila v Mladoňově na Šumpersku

  • zemřela 4. října 2015

Elsa Gabrielová, dívčím jménem Bergmanová, se narodila v roce 1934 rodičům německé národnosti v městečku Aš (Asch). Za války musel její bratr narukovat do wehrmachtu a přežil jen díky obrovské dávce štěstí. Otec zase prošel jak nacistickým, tak poválečným vězením. Na rozdíl od většiny příbuzných rodina nebyla po válce zahrnuta do odsunu a zůstala v Československu.

Své dětství prožila Elsa v příhraničí v městečku Aš (Asch) a okolních vesnicích. Její rodiče nepatřili mezi nejbohatší. Byli pomocní dělníci v místní přádelně a jako nekvalifikovaná pracovní síla museli v zaměstnání často zůstávat do pozdních hodin. Finanční situace rodiny se nezlepšila ani po zabrání pohraničí německou říší.

Válečná léta

V období mnichovské dohody byly paní Else pouhé čtyři roky. Přesto má dodnes v paměti vstup vojsk wehrmachtu do Házlova (Haslau) z 3. října 1938. O několik hodin později totiž obcí triumfálně projížděl Adolf Hitler oslavován místními obyvateli. V davu přihlížejících byla i malá Elsa s rodiči. „Hitler jel z Mnichova přes Aš. Já jsem se taky dívala. Všichni jsme čekali u silnice a mě rodiče nadzvedli a všichni jsme se dívali, jak jel kolem v autě. To si pamatuju.“ V Házlově bydleli Bergmanovi na statku místního sedláka. Hned v prvním roce války tam otce pamětnice někdo udal, že pomlouval Adolfa Hitlera. „Že prý nadával na Hitlera. Někdo ho zradil, protože to vůbec nebyla pravda.“ Ať už se jednalo o pomstu sousedů nebo obyčejnou nenávist, Eduard Bergman byl zatčen a půl roku strávil v nacistickém vězení. Po návratu domů se už snažil hlavně nijak se nezaplést. Půlroční zkušenost s nacistickými věznicemi mu až do konce života stačila.

Vzpomínky paní Gabrielové na válečné období jsou úměrné jejímu tehdejšímu věku. Mluví o škole a o učitelském sboru, který dětem vštěpoval nacistické ideje. „Učitelky a učitelé byli přísní. Když jsme je potkali ve městě, tak jsme museli zdravit: ,Heil Hitler!‘ I když jsme měli třeba věci nebo tašku v ruce. Tak přísný byli. (…) A jak přišel převrat, tak se ani neukázali na ulici. Měli strach.“

Z její rodiny prý do wehrmachtu musel narukovat bratr Gustav. Paní Elsa přesně neví, na které frontě bojoval. Říká, že to bylo někde na Východě, možná i Rusko. Podstatné však je, že válku přežil, ale jen díky zranění. „Granát mu usekl prst. Vrátili ho, ono mu to hnisalo i po cestě, a tak byl v lazaretu a to mu zachránilo život.“ Na vojnu musel také strýc Ernst Rausch. Ani o něm pamětnice neví, na které frontě bojoval, ale pamatuje si, že se vrátil s průstřelem hlavy. „Vrátil se, ale měl průstřel hlavy. Byl tam vidět takový důlek a nebyl z toho úplně normální, ale musel na odsun. Už jsem ho nikdy neviděla. I teta šla, nezůstal tu nikdo.“

Příchod americké armády

S blížícím se koncem války v Aši neustále přibývali němečtí utečenci ze Slezska, kteří prchali ze strachu před postupující sovětskou armádou. Ženu s dvěma dětmi měli v domě i Bergmanovi. Dne 18. dubna překročili američtí vojáci státní hranice v ašském výběžku. Starosta Richard Dobler i většina obyvatel Aše se chtěla vzdát, ale místní stranická skupina se rozhodla pro boj s Američany. Osm set německých vojáků město bránilo jen několik hodin, než definitivně kapitulovali. Takto na to vzpomíná Elsa Gabrielová: „Nikdo nešel ven. Všichni jsme byli schovaní. Chtěli bombardovat celý Aš, kdybychom se nevzdali. Pak se to nějak domluvilo se starostou nebo s kým, že jsme se vzdali. (…) My jsme seděli ve sklepě, než se to domluvilo. Ve vlhkém sklepě. Voda tam byla na zemi a u dveří svrchu stáli Američani se samopaly. Čekali na rozkaz, co mají s námi dělat. Bylo to strašný. Já si pamatuju, že jsme tam seděli dlouho.“

Otec pamětnice Eduard ale v tu chvíli s rodinou nebyl. Ke konci války byl určen jako dozorce v zajateckém táboře u města Selb v dnešním Německu. Nebyla to pro něj jednoduchá situace. Byl si vědom, že se blíží konec války. Nechtěl sloužit nacistickému režimu, ale v podstatě mu nic jiného nezbývalo. Moc dobře si uvědomoval, co by to znamenalo nejen pro něj, ale nejspíš také pro jeho rodinu. Nakonec kvůli tomu skončil v lágru ve městě Erkersreuth. „On šel jen hlídat zajatce. Do války ho neposlali. Měl brýle, byl krátkozraký a byl trochu silnější. Ale zajatce hlídat musel. Jak skončila válka a přišli černoši, osvobodili ty zajatce a začali mlátit ty Němce, co ty zajatce hlídali. A jak chtěli mého otce, tak oni prý ti Rusáci křičeli: ,Toho ne, to je dobrý hlídač.‘ On měl s nima můj otec soucit. On si řekl: Člověk jako člověk. On s nimi cítil. Dal jim i jídlo, když bylo. Měli se u něho dobře. Tak ho alespoň nemlátili. Ale dali ho za trest do lágru. Všechny hlídače, co tam našli v uniformě, odvezli do lágru a tam se měli strašně. Hlad, zima.“ Domů se vrátil až po několika měsících.

Odsun

Odsun Němců z Aše probíhal od března do listopadu roku 1946. Odsunuti byli v podstatě všichni příbuzní, sousedé a kamarádi pamětnice. Elsa Gabrielová nevzpomíná, že by se přitom v Aši událo nějaké násilí. „Já jsem nic divokého neviděla. V klidu si zabalili a šli.“ Její rodina do transportu směřujícího do Německa zařazena nebyla. Otec i matka měli totiž zaučit nové dělníky v přádelně. „Nás taky chtěli odsunout, ale rodiče nepustili z přádelny s tím, že je pustí, až zaučí ty nové. Pak už nás nakonec nechali. (…) Někteří zůstali. Ti, co nebyli v nějaké partaji. Chudí dělníci, ti zůstali.“ Rodina nebyla odsunuta, přesto bratr pamětnice Gustav skončil v americké zóně Německa v Regensburgu. Nebylo to ale v rámci odsunu, ale čistě z jeho vlastního rozhodnutí. „On se odstěhoval do Německa sám. Manželka musela na odsun. Nebyla to teda ještě manželka, ale šel za ní. Teď o něm nevím nic. On prý ztratil paměť a my nevíme, ve kterém domově je. Vůbec nic nevíme. On byl o hodně starší jak já. Bude mít devadesát.“ Elsa Gabrielová si s bratrem desetiletí pravidelně dopisovala a dvakrát ho byla navštívit v Německu. Po smrti manželky ale přestal psát a pamětnice dnes ani neví, jestli je její bratr ještě naživu.

Období těsně po válce nebylo pro Bergmanovy vůbec jednoduché. Jako Němci museli všichni nosit bílou pásku s písmenem N. Měli omezeny potravinové lístky, nesměli používat vlak ani kolo, venku se mohli pohybovat jen ve vymezený čas a trpěli nedostatkem potravin, a tak chodili žebrat do okolních německých obcí. „Chodili jsme žebrat. Nic nám nedali. Jenom ty brambory pro prasata. Jednou jsem tam dala polobotky, co mně byly malý. Tak to jsem něco dostala, ale taky moc ne. Buď už neměli, nebo nechtěli dávat.“ Do školy mohla Elsa nastoupit až v roce 1947. Ve 14 letech si zopakovala pátou třídu a potom už v dalším studiu nepokračovala. Velmi ji handicapovala také její neznalost češtiny. „Tam jsem se teprve učila česky. Já jsem jim moc nerozuměla. Až postupně jsem se trochu učila.“ Nějakou dobu potom pomáhala s domácností sesterské dvojici židovského původu, která se do jejich ulice nastěhovala po válce. Obě se nejspíš vrátily z koncentračního tábora. „Přišly za mnou a poprosily, jestli bych u nich nepracovala. Uměly německy a byly moc hodné.“

Aš se jen velmi těžce dosídlovala. Zatímco před válkou tam žilo více než dvaadvacet tisíc obyvatel, v roce 1947 tam bylo jen něco málo přes jedenáct tisíc lidí. Kvůli nedostatku pracovních sil nebylo možno udržet v provozu všechny textilní závody a některé chátrající neobsazené domy byly zbourány. „Tenkrát před válkou bylo v Aši víc živo. Dneska je to tam takový prázdný.“

V Mladoňově (Bladensdorf)

Paní Elsa v Aši pět let pracovala v tkalcovně. V polovině padesátých let se seznámila s Adolfem Gabrielem, který ve městě vykonával vojenskou službu. Pocházel z druhé strany republiky, z malé obce Mladoňov (Bladensdorf) na Šumpersku. Stejně jako paní Elsa měl německé rodiče a jeho rodina nebyla zařazena do odsunu z podobných důvodů. Jeho otec byl totiž zaměstnán v Šumperku jako truhlář specialista. Paní Elsa si nakonec Adolfa Gabriela vzala a přestěhovala se za ním do Mladoňova. „On tady právě nemohl najít německou nevěstu. Jeho otec nechtěl, aby si vzal Češku. Kvůli tomu, že by spolu nemohli komunikovat, že by si nerozuměli.“

Do Mladoňova se přestěhovala v roce 1956, a zatímco Aš bylo relativně živé město, Mladoňov měl v té době méně než tři sta obyvatel. Vesnice byla také daleko od větších center a v poměrně vysoké nadmořské výšce, obklopena výběžky Hraběšické hornatiny. V padesátých letech do ní vedla jen zaprášená štěrková cesta. Pamětnice si tu velmi rychle zvykla a tuto malou obec si zamilovala, a to i přesto, že až do roku 2007 neměla v domě vodovod a vodu musela nosit až ze vzdálené studny. „Já jsem padesát let nosila v kýblech vodu.“

Rodina manžela Adolfa Gabriela byla ještě s rodinou Víznerových jedinými Němci, kteří v obci zůstali. Před válkou tam žilo skoro výlučně německé obyvatelstvo a po jejich odsunu a příchodu nových osadníků se počet obyvatel zmenšil zhruba na polovinu. Několik neobydlených chátrajících budov tak muselo být strženo. V Mladoňově žili také rodiče manžela a jeho dvě sestry Hildegarda a Marie. Jeho jediný bratr František padl jako letec ve válce.

Elsa Gabrielová také vzpomíná, že v polovině padesátých let byli ještě v Mladoňově soukromí hospodáři. To se změnilo s jejich, většinou nuceným vstupem do JZD. „Já jak jsem sem přišla, tak to měli lidi ještě krávy a všechno a pak začalo JZD. Mohli si myslím nechat jen jednu krávu. Pole odevzdali a pak museli všichni pracovat za pár korun.“ V letních měsících v JZD brigádničila také pamětnice, než byla počátkem sedmdesátých let zaměstnána jako školnice v malé místní škole.

Její tři děti žily v německém prostředí. Doma se běžně hovořilo německy, a tak po nástupu do školky měly problémy rozumět ostatním dětem. „Děti, dokud byly malý, tak jsme je učili německy, a jak přišly do školky, tak se nedomluvily. Tak se ve školce učily česky. Ve škole musely taky česky a pak už jim ta čeština zůstala.“ Dnes prý sice rozumějí, ale domluvit se rodným jazykem už je pro ně složitější. Vnuci už němčinu vůbec neovládají.

Elsa Gabrielová byla poslední Němkou žijící v Mladoňově. Nesdružovala se v žádných německých spolcích, jen občas se sešla s lidmi z Německa, kteří se přijeli podívat na obec svých předků, na Bladensdorf. „Oni nemůžou zapomenout na místo, kde vyrostli.“ Z ašské rodiny se občas vídala jen se svou sestrou Emou, která stále žije v tomto městě, a pravidelně si dopisovala se sestřenicí Irmou Sonst, žijící ve Frankfurtu.

Elsa Gabrielová zemřela 4. října 2015.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: German Minority in Czechoslovakia and Poland after 1945

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu German Minority in Czechoslovakia and Poland after 1945 (Vít Lucuk)