Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Martin Fryč (* 1970)

• narodil se 2. srpna 1970 v Praze

• otec Rudolf Fryč pracoval jako pivovarský laborant

• matka Alena Fryčová působila jako rehabilitační sestra, později byla zaměstnaná v obchodním oddělení pivovaru Staropramen

• v polovině 80. let nastoupil pamětník na pivovarnickou střední školu

• v roce 1989 se zapojil do iniciativy Společnost za veselejší současnost a absolvoval kurz hudební publicistiky

• po střední škole pracoval ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby a jako asistent na VŠCHT

• v roce 1990 ho přijali na kombinovaný obor dějepis – zeměpis na FF UK a PřF UK, promoval v roce 1997

• pracoval v OD Máj, Makru, Hotelu Hilton a 20 let v personální agentuře Hill International

• v letech 2008–2025 fotograficky zdokumentoval téměř 14 tisíc vernisáží

• v roce 2025 žil v Praze a pracoval jako asistent jednatele ve firmě EKP Advisory

Vyrůstal v 70. a 80. letech, v době plné paradoxů a pokrytectví, které vnímal jako běžnou a nutnou součást života. Zároveň se v té době formovala jeho vášeň pro kulturu a touha po informacích. Zájem o kulturní akce všeho druhu vyústil v neobvyklého koníčka – fotografování pražských vernisáží.

Rodiče se seznámili v den invaze vojsk Varšavské smlouvy

Rudolf Fryč, tatínek pamětníka Martina Fryče, pocházel z rodu pivovarských dělníků a sládků. Svou budoucí ženu Alenu Fryčovou poznal 21. srpna 1968, když bezradně seděla na schodech Výzkumného ústavu pivovarnického, protože mosty byly neprůchodné a ona se nemohla dostat domů. Brzy nato se vzali a 2. srpna 1970 se jim v Praze narodil první syn Martin a o dva roky později následoval druhorozený Ondřej. Přestože Rudolf Fryč v roce 1969 vystoupil z Komunistické strany Československa (KSČ), nemělo to pro něj žádné zásadní následky. Pivovarské laboranty komunisté potřebovali: v roce 1971 se rodina přestěhovala do Loun, kde Rudolf Fryč řešil rozvoj i zavírání pivovarů v Severočeském kraji a pamětníkova matka Alena Fryčová, rehabilitační sestra, našla práci v lounské nemocnici. V Lounech Fryčovi strávili šest let a tím, že malého Martina často brali na různá představení, ho začali kulturně formovat.

Doba plná paradoxů

V roce 1977 se rodiče s dětmi přestěhovali do Prahy 5 – Košíř. Rudolf Fryč dostal práci ve Smíchovském pivovaru a později vedl sladovnu v Nuslích. Rodiče se hyperaktivní bratry snažili různě zabavit. „Spočítali jsme, že jsme jednu dobu chodili do 13 kroužků, mezi nimi byl i kroužek historický,“ říká pamětník. Vyrůstal v 70. a 80. letech, tedy v době, kdy se na veřejnosti mluvilo jinak než doma, a tak sourozenci postupně zjišťovali, že svět má dvě tváře. Tatínek pamětníka, komunista, byl pokřtěn v církvi husitské, maminka patřila ke katolíkům, doma poslouchali Hlas Ameriky, ale ve škole se malý Martin nechal šátkovat na pionýra a stával na čestné stráži u pomníků padlých vojínů. Přesto nebo právě proto Martin Fryč hltal všechny dostupné informace o západní kultuře. Poslouchal Madonnu nebo Michaela Jacksona na kazetách od spolužáka z diplomatické rodiny nebo chodil do kulturního střediska na americké ambasádě. „Měli jsme stažené zadky, jestli z toho nic nebude, protože naproti v kukani seděl esenbák s kamerou a všechno si natáčel,“ vypráví. Tehdy se v něm probudil zájem o kartografii, protože středisko bylo jediné místo, kde se v Československu daly prohlížet mapy USA. Martin Fryč vzpomíná, že topografické mapy, které se prodávaly v Československu, končily na hranicích a za nimi byla bílá plocha. „Ale já měl speciálky z monarchie, věděl jsem, že tam jsou města a vesnice,“ říká pamětník, který staré mapy a průvodce sbírá celý život.

Dobovým fenoménem zejména mezi dospívající mládeží bylo sbírání obalů od zahraničních nápojů. Kluci z Košíř chodili do motelu Stop, kam jezdívaly cizí delegace, a žebrali o plechovky. „Naše první německá věta byla: ‚Haben Sie leere Dosen?‘ – ‚Máte prázdné plechovky?‘“ směje se Martin Fryč a vzpomíná, jak plechovkové žně skončily, když do školy přišel oficiální dopis z motelu Stop, v němž žádali ředitele školy, aby žáci do motelu přestali chodit, protože jeden z hostů vyfotografoval pamětníkova spolužáka, jak prosí cizince o plechovku, a ta fotografie vyšla na první stránce Sternu nebo Spiegelu s titulkem „Žebrající dítě v socialistickém Československu“. Sběrači plechovek se pak přesunuli k popelnicím u letiště, kam se sice nesmělo, ale nikdo je tam moc nehlídal.

Rádi by se zapojili, ale neměli kontakty

Přestože Fryčovi bydleli naproti Buďánkám a blízko restaurace Klamovka – známým centrům undergroundu –, o jeho existenci neměli tušení. K pamětníkovu seznámení s undergroundovými umělci došlo až později, když v polovině 80. let nastoupil na pivovarnickou střední školu, kde češtinu a dějepis učil Jiří Podzimek. Nosil bratrům Fryčovým Revolver Revue, kterou po nocích opisovali, chodil s nimi po výstavách, a když v roce 1984 dostal Jaroslav Seifert Nobelovu cenu za literaturu, celá třída mu na učitelův popud poslala dopis s gratulací. V roce 1988 je Jiří Podzimek vzal na legendární festival na Lipnici, kde na pódiu vystoupil Václav Havel v diskusi s Janem Rejžkem. „My jsme netušili, kdo to je Václav Havel. Pořád jsme slyšeli jeho jméno z Hlasu Ameriky, ale nesecvaklo nám, že to je ten spisovatel, kterého režim šikanuje,“ vysvětluje Martin Fryč svůj tehdejší pohled a vzpomíná, jak odpor vůči režimu projevovali po svém, třeba že na Silvestra z recese zpívali sovětskou hymnu. „Už nás ta propaganda nebavila. Rádi bychom se do něčeho zapojili, ale neměli jsme kontakty,“ dodává.

Koncerty na okraji Prahy

80. léta byla dobou nedostatku zboží a jeho shánění. Pamětníkův tatínek uměl sehnat podpultové desky i časopisy, „ale nedokázali jsme rozlišit co je dobré a co ne. Poslouchali jsme legendy, ale náš vkus formovala i socialistická pop-music. To bych dneska asi už nedal, už je to moc velké retro,“ říká Martin Fryč. Na střední škole začal pamětník pod vlivem spolužáků poslouchat heavy metal. Chodil na něj na periferii do KD Barikádníků ve Strašnicích. Postupně se však jeho vkus vyvíjel jiným směrem. V 80. letech se velkým fenoménem stali písničkáři, jejich koncerty se konaly také v okrajových částech Prahy, Na Chmelnici, na Barrandově nebo Opatově, a mladí lidé na ně chodili mimo jiné proto, že se často svobodně vyjadřovali k režimu, který nenáviděli. To už byl konec 80. let a poměry se uvolňovaly. U spolužáka doma si Martin Fryč mohl v roce 1988 poprvé přečíst Lidové noviny, nesměl s nimi ale překročit práh domu. Jindy zas s kamarádem jeli na oficiální přehlídku horolezeckých filmů v KD Blatiny, když jim po skončení projekce produkční řekla: „Ještě nechoďte, obejděte dvakrát blok a pak se vraťte.“ Tím eliminovala, že ze sálu odešli případní tajní, a pak se pouštěly umělecké erotické snímky, které by režim jinak nepovolil.

Přetvářka a utilitární členství byly normou

Mládež v 80. letech vyrůstala v pokrytecké době. Do Socialistického svazu mládeže (SSM) i do komunistické strany se často vstupovalo kvůli výhodám, které z členství plynuly. A tak se celá pamětníkova třída s výjimkou jedné spolužačky zapsala do SSM. Martin Fryč se stal pokladníkem. Vybírali třeba na lid Kambodži: „Já to měl jako soukromou banku, vždycky jsem si z toho půjčil a za dva měsíce jsem to vrátil,“ říká, „to byly rozpory doby.“ Když do školy přišel v džínové bundě s křížem na krku, musel jej na pokyn ředitele školy sundat. Když se chtěl učit anglicky, aby si přečetl časopisy, oficiálně to nešlo, ale dostal doporučení na starou paní učitelku, k níž směl po večerech chodit.

V té době mohl cestovat s rodiči jen po východní Evropě, zatímco jeho maminka, která začala pracovat v pivovaru Staropramen na obchodním oddělení, se dostala i do západní Evropy. „Rovnou jí nabídli, že když vstoupí do KSČ a Vědeckotechnické společnosti, bude moct vycestovat,“ říká Martin Fryč. Také jim bylo řečeno, že syn bude mít lepší možnosti vzdělání, nebylo tedy co řešit. „Bylo to účelové členství,“ tvrdí pamětník. V roce 1989 pak jeho matka ze strany jako většina podobných komunistů vystoupila.

Kulturní scéna na konci osmdesátek vřela

Blížil se listopad 1989 a ve společnosti to bublalo. Koncerty byly stále otevřenější, padla Berlínská zeď a Prahu zaplavily trabanty. Pamětník se zapojil do nezávislé iniciativy Společnost za veselejší současnost, party recesistů, kteří kritizovali režim humorem. Pamatuje si, jak Na Můstku předváděli mlácení demonstrantů cuketami, vylepovali samolepky nebo že mu utekl běh ulicí Politických vězňů, protože se o něm včas nedozvěděl. V září 1989 se bratři Fryčovi zapsali do Kurzu hudební publicistiky, který pořádal klub Delta, ale vzpomíná, že ve skutečnosti to byl „kurz samizdatu“, jelikož se tam učili pracovat s cyklostylem. Chodil na desítky koncertů po klubech, scéna vřela a touha lidí po svobodě byla čím dál hmatatelnější. Na Albertov se nedostal kvůli zdravotním problémům, následující demonstrace na Václavském náměstí už stihl. „Informace se k nám dostávaly pomalu a nikdo netušil, že to praskne,“ říká pamětník. V té době se dvakrát nedostal na vysokou zemědělskou školu, rok tudíž pracoval v Ruzyni ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby, kde měl blízko do klubu Delta. Další rok se stal asistentem profesora na Vysoké škole chemicko-technologické (VŠCHT) a začal intenzivně chodit na výstavy a do divadel.

V roce 1990 se Martin Fryč dostal na kombinovaný obor dějepis – zeměpis, který studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (FF UK) a na Přírodovědecké fakultě (PřF UK) a který se naposledy otvíral v roce 1969. Tehdy se poprvé podíval na Západ do Amsterdamu, kde strávil mnoho hodin v Rijksmuseu. Jeho vztah ke kultuře ještě více prohloubily kontakty s kulturním odborem Pražského hradu, kde byl na brigádě v půjčovně audioprůvodců. V roce 1997 promoval a o rok později nastoupil jako asistent ředitelky OD Máj, další rok dělal asistenta na personálním oddělení v Makru a v roce 2000, v době konání MMF, působil na obchodním oddělení v Hotelu Hilton. Následujících 20 let pak strávil v personální agentuře Hill International.

Fotografování vernisáží jako kronika uměleckého života v Praze

Martin Fryč byl vždycky rád mezi lidmi. Už od roku 1990 ho pravidelně zvali na akce do Mánesa, nicméně jeho koníček dokumentovat vernisáže se vyvíjel postupně. V roce 2006 se připojil do skupiny Czech and Slovak Professional Group na profesní síti LinkedIn, začal chodit na jejich akce a fotografovat účastníky. O dva roky později mu kamarád navrhl, aby si založil účet na Facebooku. To nejdříve odmítl s tím, že je to pro puberťáky, pak si to ale rozmyslel. V říjnu 2008 navštívil výstavu Republika v Národním muzeu, dal pár fotografií na Facebook a najednou na ně začali lidé reagovat. Přidával si do kontaktů umělce a galeristy, fotografoval vernisáže, informoval o kulturních akcích a počet jeho sledujících rostl. A pak, v polovině roku 2010, si ho všiml novinář Jiří Peňás a udělal s ním rozhovor do Lidových novin.[1] „A to mě zase posunulo, pár lidí si mě přidalo a začali mě zvát,“ říká Martin Fryč, který vernisáže výstav všeho druhu, často na neobvyklých a zajímavých místech, nejprve fotografoval sám, později s kamarádem. Za jeden večer stihne pět až osm akcí v Praze, rekord bylo 14 vernisáží za večer. Do roku 2025 jich zdokumentoval téměř 14 tisíc a také vydal knihu Současné umění očima Martina Fryče. Dnes ho umělci i galerie zvou sami a s kamarádem[2] píší fotografickou kroniku společenského života na vernisážích. „Některým galeristům došlo, že moje přítomnost má propagační potenciál, ale pořád je to koníček a v Čechách to nic jiného než koníček být nemůže,“ končí své vyprávění pamětník, který poslední tři roky pracuje jako asistent jednatele EKP Advisory.

[1] Viz oddíl Medializace.

[2] Pamětníkův přítel si nepřeje, aby bylo jeho jméno zveřejněno.