Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petra Francová (* 1956)

Táta uvěřil komunismu, ale pak mě zásoboval disidentskou literaturou

  • narozena 5. srpna 1956 v Olomouci

  • její otec Pavel Macháček po srpnu 1968 vyhozen z armády a vyloučen z KSČ

  • kvůli kádrovému profilu otce měla problémy s přijetím na vysokou školu

  • vystudovala Vysokou školu ekonomickou a sociologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy

  • v 80. letech byla součástí skupiny Hokaido – společenství mladých umělců

  • šířila samizdatovou literaturu

  • na počátku 90. let byla členkou občanského sdružení Pražské matky

  • od začátku 21. století působí v neziskovém sektoru

Vyrůstala v prostředí, které vystihuje, jak složité byly za totality vztahy v rodinách. Její otec byl voják a komunista. Když byl z armády i ze strany vyloučen, začal se zajímat o disent a nosil domů zakázanou literaturu. Její matka naopak ve straně zůstala a Petra díky tomu mohla studovat.

Petra Francová se narodila 5. srpna 1956 v Olomouci. Její otec Pavel Macháček, profesí voják, byl tehdy členem komunistické strany. Za války byl vězněn v koncentračním táboře, protože pomáhal židovskému kamarádovi. „Po válce uvěřil v komunistické myšlenky a přesvědčil i mámu. Celý život říkal, že komunismus je dobrý, ale že byl špatně udělaný,“ vzpomíná Petra. Rodina žila v Bratislavě a poté v Praze. Tam Petra prožila sovětskou okupaci v srpnu 1968. „Byla jsem na skautském táboře někde v Českém lese. Pak nás odváželi domů auty, na kterých byl znak Červeného kříže. Potkávali jsme tanky. Vojáci nás pořád zastavovali a vedoucí jim vysvětlovali, že vezou děti. Přijela jsem do Prahy. Máma s bratrem tehdy byli v Bratislavě a táta se o mě vůbec nezajímal. Pořád podepisoval nějaké petice a fotil. Tak jsme se s kamarádkou samy toulaly ulicemi a pozorovaly vojáky. Už jsem měla rozum, chápala jsem, co se děje.“

Pavel Macháček celé dny fotil v ulicích tanky a vojáky. Kvůli jasně deklarovanému nesouhlasu se sovětskou okupací ho čekal vyhazov z armády a vyloučení z komunistické strany. Poté pracoval jako dělník.

 

V SSM jsem zůstala, ale měla jsem z toho špatný pocit

Petra tvrdí, že na ni atmosféra v Československu v té době působila tísnivě. „Hodně se řešil vstup do SSM. U nás to bylo tak, že nahlásili celou třídu najednou. Nikdo se mě neptal. Musela bych vystoupit a říct, že tam nechci. Doma u nás proběhla velká hádka. Bratr se rozčílil. Tvrdil, že v SSM nemám být. On byl starší a takový odbojný. Rodiče říkali, ať v SSM zůstanu kvůli škole, jinak prý by to se mnou bylo špatné. Nakonec jsem v SSM zůstala, ale měla jsem z toho takový špatný pocit,“ vzpomíná. V roce 1979 složila maturitní zkoušku.

Přesto kvůli kádrovému profilu otce nebyla přijata na vysokou školu. Její matka jí rok poté zařídila přijetí na Vysokou školu ekonomickou, protože sama nadále zůstávala členkou komunistické strany a měla přátele, kteří byli schopni přijetí na školu ovlivnit. Petra si uvědomuje, že šlo o protekci. Studium ekonomie ji nebavilo, ale dokončila ho. Souběžně se jí podařilo dálkově vystudovat sociologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

 

Bylo to na hraně

Přestože jí tehdejší režim vadil, nestýkala se s disidenty. Říká, že byla součástí takzvané šedé zóny. Četla zakázanou literaturu, přepisovala ji a šířila dál. Samizdatovou literaturu jí nosil její otec, který byl v té době často zván Státní bezpečností na výslechy. Petra se stala součástí skupiny mladých umělců, kteří si říkali Hokaido. Jejím členem byl například výtvarník Jiří Kovanda. „Bylo to na hraně. Kamarády často zastavovali policajti kvůli tomu, že byli dlouhovlasí a vousatí. Dělali jsme různé akce, happeningy. Asi o nás estébáci věděli, ale nezasahovali. Bylo jasné, že se sice zajímáme o politiku, ale zároveň jsme nebyli aktivní v disidentské sféře,“ vysvětluje. Když jí kamarád nabídl podpis Charty 77, odmítla. „Uvažovala jsem o tom, ale nakonec jsem nepodepsala. Možná jsem neměla dostatek odvahy,“ říká.

Když dokončila studia sociologie, profesorka jí prý tehdy řekla, že pokud se bude chtít tomuto oboru věnovat, musí vstoupit do komunistické strany. Odmítla. Získala místo v Institutu veřejného mínění. „Byla to zpolitizovaná práce. Otázky výzkumů schvalovali na ústředním výboru komunistické strany. Schvalovali také výsledky. Bylo to něco naprosto příšerného. Věděla jsem, že tam nechci zůstat. Kolegové nechápali, že odmítám takové místo. Jenže mně to připadalo jako něco totálně zmanipulovaného. Říkala jsem si, že to snad ani není pravda,“ vysvětluje. Následně pracovala v Útvaru hlavního architekta města Prahy.

 

Přibývá lidí, kteří chtějí dělat něco užitečného

V listopadu 1989 se účastnila demonstrací a radovala se z pádu komunistického režimu. Angažovala se v občanském sdružení Pražské matky, které si kladlo za cíl zlepšení životních podmínek v Praze. Zajímala se o ekologii, o sociální oblast. „Bylo to obtížné. Všichni říkali, že jsme hysterické matky. Slyšely jsme, že když se nám v Praze nelíbí, máme se odstěhovat a neotravovat. Pak jsem se dostala do sociální komise na pražském magistrátu. Docházelo tam k zajímavým situacím. Já jsem navrhovala něco pozitivního a přidali se k nám komunisté. Nevěděla jsem, co si s tím počít. Pak nás začaly oslovovat různé strany, zda k nim nechceme vstoupit. Já jsem nikdy do žádného stranického systému patřit nechtěla,“ říká.

Nakonec se začala věnovat neziskovému sektoru. Založila několik neziskových organizací, například stála u zrodu Asociace občanských poraden. V roce 2019 tvořil hlavní náplň její práce fundraising pro neziskový sektor. „Mám ze své práce dobrý pocit. Politici se sice snaží s lidmi manipulovat, ale zároveň roste počet aktivních lidí, kteří chtějí dělat něco užitečného. Jsou ochotni vzdát se práce v korporacích, mít méně peněz a místo toho chtějí dělat věci, které mají smysl. Já vidím rozvoj společnosti pozitivně,“ říká.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Scarlett Wilková)