Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Krista Fleknová (* 1937)

• narodila se 28. ledna 1937 ve Varnsdorfu

• v roce 1940 Němci uvěznili otce pamětnice

• v roce 1945 se otec vrátil z věznice v Sasku

• v roce 1955 začala studovat střední zdravotnickou školu

• v roce 1956 si vzala za manžela Antonína Fleknu

• od roku 1956 žila v Turnově, následně ve Varnsdorfu a České Kamenici

• v roce 1991 odešla do penze, celý život pracovala ve zdravotnictví

• v roce 2025 žila ve Varnsdorfu

Krista Fleknová, rozená Zítková, přišla na svět roku 1937. Matka Marie Zítková byla Češka, otec Rudolf Zaschke byl Němec. Rodiče se vzali až po válce. Otce pamětnice na samotném počátku války Němci zatkli a odsoudili. Za co, Krista Fleknová dodnes přesně neví. Domnívá se, že důvodem bylo jeho antifašistické smýšlení. Odsouzený byl na deset let do věznice poblíž Drážďan. Vrátil se až po skončení války. 

Pamětnice docházela nejprve do německé, později po válce i do české školy. V německé škole jí za války komolili příjmení. Matka jí poradila, ať slušně vstane a vysvětlí, jak se má správně vyslovovat. To Krista Fleknová udělala v den narození Hitlera po oslavné básni, opěvující vztah vůdce k dětem. Naštěstí se vše obešlo bez následků. Na šikanu dětí a učitelů jedné nebo druhé národnosti si nepamatuje.

Rudolf Zaschke směl po válce s rodinou ve Varnsdorfu zůstat. Prokázal se dopisy spoluvězňů, které dokazovaly jeho protifašistický postoj a slušné chování k uvězněným Čechům. Do národní správy žádal jedno z místních zahradnictví. Byl ale Němec, a tak mu nebylo vyhověno. 

Otce odvedli a odsoudili hned po vypuknutí války

Krista Fleknová, rozená Zítková, se narodila 28. ledna 1937 ve Varnsdorfu. Matka pracovala v textilní továrně u stroje. Otec se živil jako zahradník. Zkraje války Rudolfa Zaschkeho zatkli a později odsoudili k desetiletému žaláři za vlastizradu a velezradu. Osm měsíců strávil ve vazbě. Krista Fleknová se domnívá, že to byla odplata za jeho antifašistické postoje. Před válkou byly, podle pamětnice, vztahy mezi Čechy a Němci ve Varnsdorfu bezproblémové. S matkou žily během války v domě u říčky Mandavy s jejími rodiči. 

Za otcem směli do věznice nedaleko Drážďan na návštěvu. „Bylo mi šest let a strážný řekl, že mě za tatínkem nepustí, protože tam směly jen děti do šesti let. Rozplakala jsem se, že tatínka chci vidět. Tak mě nakonec pustil. Maminka s tatínkem se nesměli obejmout ani nijak se vzájemně dotknout. V místnosti byl s námi i dozorce,“ vzpomíná na návštěvu otce.    

V německé škole neuměli vyslovit mé příjmení

V roce 1943 začala Krista Fleknová chodit ve Varnsdorfu do německé školy. Doma mluvila s maminkou a jejími rodiči a sourozenci jen česky, ve škole musela mluvit německy. „Německy jsem ale mluvila ještě před tím, než jsem začala chodit do školy. Maminka se bavila s Čechy i Němci. Mezi obyčejnými lidmi zášť nebyla,“ říká pamětnice. Vzpomíná i na to, že dědeček Josef Zítka pracoval na nádraží a domů nosil na zátop v tašce kousky uhlí, které našel u kolejí nebo u cesty.    

V německé škole dělalo učitelům problém vyslovit správně příjmení pamětnice. Tehdy se jmenovala Krista Zítková, v německé podobě Christa Zitka. Pamětnice vysvětluje, v čem byl problém: „Protože Němci ‘z‘ čtou jako ‘c‘ a -ová nemají na konci, tak mi říkali Citka. A já si doma stěžovala, proč mi říkají Citka, když jsem přece Zítka. A maminka mi řekla, že až to tak zase bude, tak se mám slušně postavit a říct, že se nejmenuji Citka, ale Zítka.“ 

Ve třídě si tehdy připomínali narození Adolfa Hitlera. „Přišel ředitel a ještě kluk z Hitlerjugend. Pěl nějaké básně o Hitlerovi a ředitel povídá: ‘Hitler měl rád děti, viď Citka.‘ A já měla asi říct ano, ale místo toho jsem řekla: ‚Já se nejmenuju Citka, ale Zitka.‘ A zaznělo jen: ‚Sednout!‘,“ vzpomíná Krista Fleknová. 

Doprovodila jsem kamarádku na hranice

Po skončení války přišel tak zvaný divoký odsun německých rodin, doprovázený násilnostmi ze strany Čechů. Krista Fleknová ale říká, že někteří Němci už tušili, že válka se chýlí ke konci a odešli sami těsně před květnem 1945. „Měla jsem kamarádku a doprovázela jsem ji až na hranice, když se svou rodinou odcházela do Německa,“ vzpomíná na loučení s německou kamarádkou jako na hezké a dojemné chvilky.

Tatínka jsem zahlédla z okna, jak se vrací 

Před válkou si rodiče pamětnice pronajali malý byt ve Varnsdorfu. Během války v něm Krista Fleknová s matkou nežily, nájem ale Marie Zítková platila. Chodila do práce a potřebovala hlídat dceru. To byl důvod, proč žila během války u svých rodičů v domě u říčky Mandavy. Před koncem války se ale Marie Zítková s pamětnicí do bytu zase vrátily. Měly strach, aby v nastalém zmatku o byt nepřišly. Spolu s nimi se tam přestěhoval i nemocný dědeček. 

„Němci všude vyvěšovali bílé prapory. Pak se začaly objevovat české prapory a my žádný neměli. Tak ho maminka ušila a vyvěsila,“ vzpomíná na první poválečné dny Krista Fleknová. Pronajatý byt rodičů byl v domě, který patřil německým majitelům. „Báli se Rusů,“ vysvětluje pamětnice, proč požádali matku, aby také vyvěsila na dům českou vlajku.  

Otec se vrátil až po válce, tedy po šesti letech. „Táta jede domů!“ Krista Fleknová ještě dnes se slzou v oku vzpomíná, jak zahlédla otce, který k domu přijíždí na bicyklu. Maminka ji nejprve okřikla, ať nekřičí, pak ale otce společně přivítaly. 

Tatínek musel prokázat, že byl antifašista

Po návratu Rudolfa Zaschkeho z německého vězení hrozil rodině odsun do Německa. Otec pamětnice se ale stěhovat nechtěl. Chtěl získat do národní správy jedno z místních zahradnictví. Nejprve ale musel úřadům prokázat, že nepatřil ke stoupencům nacismu. „Spoluvězni mu museli poslat dopis, kde popsali, jak se choval, jestli nepropagoval fašismus. Takové dopisy tatínek dostal, takové hezké, kde opravdu psali, že ačkoli česky neuměl, tak se ke všem Čechům choval dobře,“ vysvětluje pamětnice.

Například spoluvězeň Alois Sokol ve svém dopisu píše: „…mohu na svoje svědomí a vědomí prohlásiti, přesto, že byl národnosti německé, choval se v mnoha případech lépe jako mnozí ostatní, kteří o sobě tvrdili, že jsou politickými vězni. Zvláště musím vyzvednouti jeho chování se ke všem spoluvězňům národnosti české, kterým přesto, že byl povahy dosti bojácné, v době kdy byl na našem oddělení určen jako balič, donášel různé zprávy.“ 

Další spoluvězeň František Vašek z Brna napsal: „Prohlašuji, že znám pana Rudolfa Zaschke z Varnsdorfu, se kterým jsem byl více jak tři léta vězněn ve Waldheimu v Sasku. Jmenovaný se vždy choval a cítil jako Čechoslovák, ačkoli neuměl česky, českým politickým vězňům pomáhal podle daných možností a nebylo nikdy proti němu stížností, naopak byl u nich oblíben.“ Tato slova potvrzuje i další spoluvězeň, Bohumír Klíma: „… jmenovaný se cítí být především Čechoslovákem.“ 

Rudolf Zaschke národní správu nad zahradnictvím nezískal. Podle pamětnice proto, že byl Němec. Dostal ale dům se zahradou a směl si vzít nábytek z domů, které opustili Němci. Později našel práci v továrně na obráběcí stroje TOS Varnsdorf. Bratr Karel, dvojče Rudolfa Zaschkeho, padl ve válce. Sestra musela do odsunu. Rodiče Rudolfa Zaschkeho dostali na vybranou a zvolili si život v tehdejším Československu. „Jeden syn padl, druhý se vrátil a dcera musela pryč. Nebylo to pro ně jednoduché rozhodnutí,“ podotýká pamětnice.       

Po válce se rodiče Kristy Fleknové vzali. Od té doby už nebyla pamětnice příjmením Zítková, ale Zaschkeová. „To víte, lepší se říká Zítková. Ale když se mě někdo zeptal, jak se jmenuju, říkala jsem ‘Zašková‘, bylo to jednoduší než s tím ‘c‘. Musela jsem pořád vysvětlovat, jak se to píše,“ vysvětluje vztah k novému příjmení pamětnice. Dodává také, že otec se po válce naučil česky, příliš dobře ale nemluvil.  

Po škole jsem se těšila, že odejdu na internát

V roce 1955 odešla Krista Fleknová studovat do sousedního Rumburku tříletou střední zdravotnickou školu. „Byla jsem skromná, měla jsem sem tam nějakou trojku, nebyla jsem extra student. Ale závěrečné zkoušky se mi povedly. Tatínek chtěl, abych šla do továrny učit se ke stroji. Ale učitelka řekla, že bych se hodila ke studiu. Na zdravotní škole bylo místo, tak jsem šla tam. Těšila jsem se na internát, že odejdu z dohledu rodičů. Po roce jsem se ale vrátila, u maminky bylo lépe,“ vzpomíná.

Teta byla mou švagrovou a sestřenice neteří

V roce 1956 se Krista Fleknová vdávala. „Maminka měla sestru, která si vzala za manžela Bohuslava Fleknu. Toho přišel navštívit mladší bratr Antonín, kterého jsem si vzala já. A tak moje teta byla zároveň mou švagrovou, sestřenice neteří,“ popisuje s úsměvem pamětnice.  Po střední škole se dostala na umístěnku do sanatoria pro nemocné tuberkulózou v Radostíně u Turnova. Když se Antonín Flekna vrátil z vojny, bydlel v Turnově. Tak tam pamětnice s ním zůstala. Později se manželům narodily tři děti. Dcery Věra, Jaroslava a syn Miroslav. 

Z Turnova rodina odešla zpět do Varnsdorfu a pak do České Kamenice. Krista Fleknová vystřídala v rámci zdravotnictví místa v jeslích, na interním oddělení nemocnic a nejdelší profesní část života prožila na gynekologii jako zdravotní sestra. V první polovině šedesátých let se otec pamětnice Rudolf Zaschke pokoušel vycestovat za svou sestrou do Německa. Úřady mu to ale nepovolily. Poprvé se za ní i s rodinou vypravil před rokem 1968 a pak ještě několikrát. 

Lenine probuď se! Brežněv se zbláznil!

Rodina Kristy Fleknové politiku nesledovala. Invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 proto pamětnice nijak zvlášť neprožívala. „Jezdila auta a všude bylo napsáno: ‘Lenine probuď se! Brežněv se zbláznil.‘ a ‚Tvoje ideje navěky zazdil!‘ Rozdávaly se trikolory pro projíždějící auta. Lidi volali na vojáky: ‘Kam jedete? Proč sem jedete, my tady žijeme docela klidně!‘ Pak někteří říkali, že jsou to jen kluci – vždyť oni ani neví, kam jedou. Oni za to nemůžou,“ vzpomíná pamětnice.

Lidé by si měli naslouchat

Krista Fleknová a Antonín Flekna se v roce 1978 rozvedli. I tak ale zůstala pamětnice s rodinou bývalého manžela v kontaktu. Sama se věnovala ve chvílích volna ručním pracím. Do penze odešla v roce 1991. Jak sama říká, o řadě věcí z éry před rokem 1989 se dozvěděla až po sametové revoluci. Myslí tím například zákazy účinkování některých herců a zpěváků v televizi a rozhlase. Za svůj největší úspěch považuje výchovu svých tří dětí. „Starají se o mě a jezdí za mnou stále na návštěvu, i když jim říkám, že nemusí,“ pochvaluje si pamětnice. Za životní krédo považuje přání, aby na sebe lidé byli hodní, ohleduplní a uměli si naslouchat.