Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Filip (* 1986)

• narodil sel 9. dubna 1986 v Mladé Boleslavi

• vystudoval Gymnázium Dr. Josefa Pekaře

• profesor dějepisu Karel Herčík ho přivedl k zájmu o regionální historii

• v maturitním ročníku vypracoval historickou studii o bombardování Mladé Boleslavi Rudou armádou 9. května 1945

• studia politologie a historie na FFUK

• správce muzejních sbírek v Bělé pod Bezdězem

• od 2011 se podílí na vydávání vlastivědného sborníku Boleslavica

• od roku 2012 pracuje pro Československou obec legionářskou

Jiří Filip se už jako student na gymnáziu začal zajímat o novodobou historii svého kraje. V maturitním ročníku vypracoval studii o bombardování Mladé Boleslavi 9. května 1945, ve které přesvědčivě dokázal, že původcem bombardování byla sovětská armáda. Přesto se u pamětníků náletu setkával s tím, že tuto pravdivou informaci nebyli schopni přijmout. 

Co tě přivedlo k zájmu o historii? 

Vzbudil ho ve mně pan doktor Karel Herčík, s nímž jsem se setkal jako student na Gymnáziu Josefa Pekaře v Mladé Boleslavi. Vedl historický kurz, ve kterém jsme si mohli vybrat z několika témat. Mě zaujalo právě téma bombardování Mladé Boleslavi 9. května 1945, protože bylo i tehdy, patnáct let po revoluci, stále obestřeno různými dohady.

Čím tě Karel Herčík zaujal? 

Má silné charisma, je dobrý vypravěč, což je u historika i pedagoga důležité. Jeho osobnost je zajímavá, hodiny s ním byly obohacující, atraktivní, zábavné. Patřil k pedagogům, kteří se člověku zapíšou do paměti. Začínal jako historik, ale kvůli svému přesvědčení nemohl svou práci vykonávat. Po roce 1989 se pak stal prvním porevolučním starostou Mladé Boleslavi. I to je zajímavé, že se rozhodl pro veřejné angažmá a provedl Boleslav prvními náročnými lety po revoluci. 

Jak začala tvoje práce o bombardování Mladé Boleslavi? 

Byla to studentská práce v rámci maturitního ročníku gymnázia, pracoval jsem na ní od září 2004. Šlo mi o to, abych se dostal k dobovým materiálům, takže jsem mnohokrát navštívil státní okresní archiv, muzeum Mladoboleslavska, bavil jsem se s pamětníky. Velmi zajímavé pro mě bylo setkání s šéfredaktorem Boleslavanu Josefem Donátem, které vedlo k tomu, že jsme se dohodli na publikování mé práce. Vyšla v Boleslavanu na pokračování, což vedlo k dalšímu zajímavému mediálnímu ohlasu na tuto problematiku. 

Zřejmě jsi byl první mladoboleslavský badatel, který jednoznačně konstatoval, že město 9. května bombardovali letci Rudé armády. 

Z hlediska obsáhlosti toho textu se to tak asi dá říci. Po revoluci se město Mladá Boleslav a Karel Herčík jako starosta snažili vymoci na sovětské ambasádě spolupráci při získávání archivních materiálů, které by do toho vnesly více světla. To se samozřejmě nepodařilo. Možná vyšly drobné články na toto téma, ale z hlediska obsáhlosti, ano, byl to největší počin, který se tomu tématu věnoval. 

Mohl bys představit prameny, ze kterých jsi vycházel, ať už ve své školní práci, nebo v těch pozdějších? 

Je toho spousta, myslím, že mnoho z těch věcí do té doby nikdo neprozkoumal. Základním zdrojem je mladoboleslavská městská kronika. Zachoval se v ní unikátní plán města, který ve dnech po bombardování vypracovala komise národního výboru. Měla za úkol zmapovat bombardování a díky tomu se nám zachovaly informace o místech dopadů bomb, včetně nevybuchlých. Dochoval se i početný fotografický materiál, jen v mladoboleslavském muzeu je víc než tisíc fotografií z květnových dnů 1945. I na nich se dají sledovat následky bombardování. 

Prý existují také fotografie, které během bombardování pořídili sami sovětští letci? 


Předpokládá se, že nálet byl vyfotografovaný, ale snímky se zajistit nepodařilo. Teoreticky je možné, že byl pořízen i filmový záznam. Já jsem však měl k dispozici pouze záběry, které v květnu 1945 pořídil zubař a amatérský filmař Antonín Havlík. Jeho materiál byl využit později pro sestřih regionálního kulturního týdeníku, vysílaného pravidelně v kině před promítáním hlavního filmu. Vznikl v 60. letech ve spolupráci s Josefem Donátem a Karlem Herčíkem. Tento týdeník se zachoval, ale bohužel se nedochovaly ostatní materiály, které Antonín Havlík poskytl. Ztratily se někde v Ústeckém  kraji, kam byly převezeny po jeho smrti. 

Objevují se tam záběry natočené během bombardování, je vidět, jak lidé prchají a hledají úkryt. Antonín Havlík natáčel před vlastním bydlištěm v okamžicích největšího chaosu. V dalších záběrech rychle jezdí sanitní vozy, vojenské vozy, po městě se šíří požáry, je vidět stoupající dým. V týdeníku se objevují také záběry letadel, ale domnívám se, že pan Havlík je natočil jindy během války, nikoli 9. května v Mladé Boleslavi. Na jednom z těch záběrů jsou vidět troleje, z čehož je zřejmé, že byl natočený někde jinde. 

S jakými dalšími prameny jsi pracoval? 

Důležité byly ty zmíněné fotografie. Důležité bylo uvědomit si, které z nich byly pořízené jako první, což se dalo dobře určit podle stínů, protože 9. května bylo slunečné počasí. Prostudoval jsem ale nepřeberné množství dalších archivních dokumentů. Škodní protokoly, které popisovaly hmotné následky bombardování. Zprávy o tom, jak byli do odstraňování škod zapojováni němečtí vojáci včetně pyrotechniků. A potom samozřejmě řada článků od pamětníků, různé vzpomínky, které si často odporovaly. Bylo zajímavé porovnávat je s prameny z roku 1945. 

Jak bys popsal poslední dny války od 5. do 8. května v Mladé Boleslavi? 

Konec zimy a nástup jara byl poznamenán pochody smrti, pochody válečných zajatců, které se potom na přelomu dubna a května proměnily v průvody Němců-civilistů, prchajících z Besarábie, z celého východoevropského prostoru. Pátého května v Mladé Boleslavi v reakci na výzvy československého rozhlasu vznikaly ozbrojené hlídky. Jedna z nejlépe organizovaných vznikla v Debři nad Jizerou, kde posléze došlo k poměrně dramatickému boji. Skupiny povstalců v Mladé Boleslavi postupně odzbrojovaly hlídky na vrátnicích Škodovky, přebíraly strážní službu. Některé srážky měly za následek mrtvé na obou stranách. Situace byla komplikovaná až do 7. května 1945, protože německá posádka zajala rukojmí a tím držela v šachu revoluční národní výbor. Situace se ale rychle vyvíjela a Němci brzy pochopili, že pro ně bude lepší, když se vydají na Západ. Přes Boleslav už se začínaly valit prchající německé jednotky. Jejich proud vyvrcholil v noci na 9. května, kdy byla Mladá Boleslav zaplavena kolonami vojenské techniky. Náměstí bylo zároveň zaplaveno také zástupy německých civilistů, kteří také chtěli na Západ. Těm se to dařilo velmi nelehko, protože vojenské vozy byly úplně plné a s vlaky to bylo v té době velmi složité, protože v dubnu vyvrcholily útoky partyzánů na železnici a vlaková doprava na Mladoboleslavsku byla ochromená. A do toho 8. května dorazil v malém autobuse na mladoboleslavské Staroměstské náměstí první transport z Terezína. Bohužel víme, že někteří osvobození vězni si s sebou přivezli tyfovou nákazu a v následujících týdnech mnozí zemřeli. Byli mezi nimi i lidé, které gestapo zatklo až v březnu 1945, v Terezíně tedy strávili jen velmi krátkou dobu. 

Jaká pod vlivem toho všeho vládla ve městě atmosféra? 

Velitelé německých posádek se snažili udržet klid a pořádek, právě proto, aby zůstala zachována nějaká možnost transportu a mohli se připravovat na odjezd. Přesto docházelo před 9. květnem k některým incidentům, především ale šlo o vyřizování účtů s českými kolaboranty. 

Jak a kde se pohybovaly kolony po okolí Mladé Boleslavi? 

Němci samozřejmě zjistili, že situace v Praze je pro průjezd složitá. Praha se zneprůjezdnila stavbou barikád. O to důležitější pro ně byly mosty přes Labe. Pro náš prostor byl klíčový most v Mělníce. Kolony se vyhrnuly ze všech směrů: z východu od Jičína po hlavní státní silnici, po státní silnici od Turnova a Mnichova Hradiště přes Kosmonosy, ale také přes most v Debři nad Jizerou z prostoru od České Lípy a Doks, přes Bělou pod Bezdězem, přes Hrdlořezy. 
To množství jednotek bylo obrovské, nějaký odpor by neměl smysl. Zástupy Němců byly zřejmě i značně dezorientované. Například v Debři nad Jizerou se ptali místních lidí, jestli ta řeka, kterou přejíždějí, je Labe. Když jim řekli, že to je Jizera, začali panikařit. Pochopili, že se zmýlili, když mysleli, že mají před sebou už jen pár kilometrů do amerického zajetí. V těch prvních dnech, kdy se ještě přesouvaly samostatné jednotky, než se kolony prchajících vojáků spojily v jednolitý proud, byl cítit zmatek a dezorientace jednotek. 

Docházelo během války k přeletům nad Mladou Boleslaví? Bylo někdy v minulosti město bombardované?

K bombardování Mladé Boleslavi během druhé světové války nikdy nedošlo. Od března 1945 však docházelo k přeletům sovětské armády a s přibývajícím časem a přibližováním fronty jich přibývalo. V březnu 1945 je zaznamenán velmi výjimečný přelet německého letounu nad Mnichovým Hradištěm, ale přelety sovětské armády naprosto dominují. 

Co všechno sehrálo roli v tom, že bombardování 9. května bylo tak ničivé? 

Osobně se domnívám, že velmi velký psychologický význam mělo počasí. Devátý květen 1945 byl první velmi pěkný jarní den, první slunečný den po chladném deštivém období. Bylo hezky od samého rána, svítilo slunce, lidé vyšli do ulic a sledovali zběsilý úprk Němců na Západ. Útěk Němců nabýval na dramatičnosti zvlášť potom, co se někteří z nich dozvěděli, že cesta je odříznutá, protože tankový výpad směrem k Praze jim znemožnil pořádně projet přes Mělník. Jejich kolony byly opravdu zběsilé a zoufalé. Obyvatelé Mladé Boleslavi se na to hromadně chodili dívat. Pro ně to bylo samo o sobě osvobozující, když viděli porážku Němců a nedůstojný úprk německé armády, která chtěla ovládnout Evropu a svět. 

To všechno přispělo k tomu, že ulice byly plné lidí. Dalším problémem bylo, že hlásná služba, která by varovala před blížícím se leteckým nebezpečím, byla vypnutá, sirény nefungovaly. Jediný, kdo měl možnost vyhlásit poplach, byl strážník na věži Staroměstské radnice, který odtud sledoval nálet. Lidé tedy byli na ulicích do poslední chvíle, sledovali ta letadla, která se pohybovala v obrovské výšce, dva až dva a půl kilometru nad zemí. To je také důvod, proč nemohli vidět žádné výsostné znaky. Letadla v takové výšce jsou velmi malá a není na nich nic vidět. 

Letadla přilétala od Mnichova Hradiště? 

Ano, dlouho byla kryta vrchem Baba a lidé je uviděli až ve chvíli, kdy do náletu zbývalo pár desítek sekund. V okrajových částech města máme zdokumentováno, že mezi lidmi, kteří se procházeli po ulicích, někdo vykřikl: „Házejí!“ a skočil otevřeným okénkem do nejbližšího sklepa. 

Kam spadlo nejvíc pum? 

Velmi cenným dokumentem je již zmíněná mapa dopadů pum, dochovaná v mladoboleslavské kronice. Ukazuje, že do samého centra města spadlo mnohem méně pum než na příjezdové silnice. Většina pum dopadla skutečně přímo na německé kolony, které letci viděli v otevřeném prostoru v okolí města. Jejich prvořadým zájmem bylo likvidovat německá vojska na silnicích. Tam neměli možnost se ukrýt, mohli se leda rozprchnout pryč od vojenské techniky. Nejzasaženější německé kolony byly na příjezdu do Mladé Boleslavi od Jičína a na komunikacích od Horních Stakor a Plasů, které dnes už neexistují. Stejně tak na druhé straně byly dobře viditelné kolony na Hejtmance a na příjezdu od Kosmonos. Přímo v Mladé Boleslavi pumy dopadaly před kasárna do prostoru Na Celně, do tehdejší pomocné školy, která sloužila jako lazaret. Tam jedna puma před výbuchem proletěla celou budovou a explodovala v suterénu. Němci tam utrpěli veliké ztráty, byl tam veliký ruch, když nakládali raněné do sanitek. Ale zahynulo tam i mnoho dětí. Ti lidé vůbec neměli šanci se skrýt. 
Dalším zasaženým prostorem bylo Staroměstské náměstí, Bělská ulice a také náměstí Míru, kde zahynul tehdejší zastupitel Václav Dědek. 

Kolik obětí mělo bombardování 9. května? 

Již zmíněný moment překvapení měl za následek vysoký počet civilních obětí. Pokud sečteme oběti z civilního obyvatelstva, které se v té době nacházelo v Mladé Boleslavi,  nebyli to jen občané Mladé Boleslavi, ale i z přilehlých obcí, kteří se v tu danou chvíli v Boleslavi nacházeli, a z řad německých vojáků, kteří zahynuli -  a do toho se samozřejmě vůbec nepočítá počet zraněných, které to s sebou neslo -  jenom těch obětí devátého května bylo na pět set. Ze vzpomínek víme, že letouny vybavené kulomety ostřelovaly ulice Mladé Boleslavi, samozřejmě hlavně kolony vojáků, ale zabíjely i české cviliní obyvatelstvo. Těch obětí to bylo velmi mnoho. Na počet obětí to bylo nejstrašnější bombardování v Čechách.

Kolik mezi nimi bylo Čechů a kolik Němců? 

Podařilo se identifikovat 170 českých obětí. Obětí z řad Němců, kteří byli pohřbíváni do hromadných hrobů, je okolo tří set. Velmi zajímavý byl případ obětí z řad německých civilistů, jímž se zabývala kolegyně Anežka Reichelová. Jeden otec z Bavorska se přes Červený kříž snažil vypátrat osud své ženy a dcer. Zjistilo se, že zahynuly v Mladé Boleslavi na Ptácké ulici v tom známém autobusu, který dostal přímý zásah. Jedna z nich byla převezena do nemocnice, ale tam také záhy zemřela. 

Některé pumy dopadaly také na závody Škodovky, tehdejší ASAP…

Kdybychom neměli plán celkového dopadu pum, snadno bychom mohli nabýt dojmu, že Škodovka byla jeden z hlavních cílů náletu. Její tehdejší rozloha byla mnohem menší než dnes, nacházela se v úzkém prostoru mezi dnešním muzeem Škoda Auto a kancelářskými budovami. Pumy dopadly do velmi malého prostoru. Jenže zasáhly provozy, kde se nacházely různé chemikálie, barvy, hořlaviny… Vznikl tedy obrovský požár, viditelný minimálně z dvaceti kilometrů. Sloup černého dýmu, který se nad ním zvedl, byl tehdy velmi hojně fotografován a fotografové ho kvůli působivosti často zabírali i při fotografování jiných budov. Vezmeme-li v potaz, že tehdejší výroba Škodovky nebyla využitelná pro budoucí mírovou situaci, následky nebyly nijak fatální. 

Jak probíhaly záchranné a odklízecí práce? 

V prvé řadě bylo nutné zachránit přeživší. Máme zdokladováno, jak po Mladé Boleslavi jezdily nepočetné sanitky, zranění byli na nosítkách odnášeni do okresní nemocnice. Zachraňující se snažili vytáhnout dosud živé oběti ze sutin a pokusit se o jejich záchranu. Mrtví se sváželi na Nový hřbitov. Pokud byli v německé uniformě, byli pohřbíváni do hromadných hrobů. Mezi oběťmi byli prchající vojáci, ale i vojáci, kteří se už předtím vzdali a byli pod kontrolou revolučního národního výboru. Určitě mezi nimi byli i ranění vojáci z prostoru Na Celně. Mnozí totiž měli jiná zranění, nezpůsobená náletem. Často měli takzvané křidélko, podepřené rameno. Tímto způsobem se léčilo vymknuté rameno po nepodařeném odpálení pancefaustu. 

Jaké prožitky si odnesli pamětníci bombardování? 

Setkal jsem se s pamětníky, kteří v té době byli spíše dětského věku. Studoval jsem také vzpomínky lidí, zachycené v letech po revoluci, které zaslali do redakce Boleslavanu nebo Boleslavského deníku. Všechny byly pochopitelně velmi osobní. Ti lidé často někoho v náletech ztratili. Jedna dáma například při náletu přišla o mladší sestřičku. Jiný muž se narodil jako pohrobek, protože při náletu zahynul jeho otec. Matka zůstala sama se třemi dětmi a ještě byla těhotná. V Mladé Boleslavi bychom v té době těžko našli někoho, komu ten den nezemřel nějaký blízký přítel nebo známý. 

Jak probíhala obnova v následujících dnech? 

Na odklízení trosek často  pracovali zajatí němečtí vojáci. Zároveň z nich byla vytvořena speciální skupina pyrotechniků, kteří prováděli zajištění nevybuchlých pum. Ty se nacházely různě, na veřejných prostranstvích, třeba u škol. Zpočátku byly označeny výstražnými cedulkami. Lidé je nacházeli také na svých zahradách. Docházelo až k neuvěřitelným případům. Stalo se třeba, že puma uvízla v komíně. Jedna dáma například seděla na lavičce na své zahradě, houpala nohama a až po chvíli si povšimla, že při zhoupnutí nohou dozadu naráží patami na něco tvrdého. Pod její lavičkou byla nevybuchlá puma. 

Jak dlouho obnova celkem trvala? 


To nejhorší se podařilo zvládnout do zimy 1945. Především bylo nutné ubytovat lidi, kteří přišli o bydlení. Mnozí se zachránili doslova jen v tom, co měli na sobě. Například v Bělské ulici tlaková vlna vhodila skleněné výplně do bytů a roztříštěné sklo, letící vysokou rychlostí, všechno rozřezalo, včetně nábytku a šatů ve skříních. Těmto lidem bylo potřeba zajistit to nejnutnější. Domy, které byly prohlášeny za zničené, byly strženy. Prostor, kde stály, často ležel ladem mnoho let. Různě po městě vznikly proluky a některá místa byla zastavěna až v 60. nebo 70. letech. Někde lze následky náletu tušit ještě v současnosti. Například v blízkosti mladoboleslavského koupaliště je funkcionalistický rodinný dům s původní omítkou z první republiky. V ní jsou stále ještě vidět zásahy střepin. 

Jaká byla role revolučního národního výboru? 

Ten především zřídil vyšetřovací komisi, která měla zmapovat následky bombardování. V tom vykonala veliké dílo, když sestavila mapu dopadů jednotlivých pum. Vyšetřovací komise tak doložila, že cíle bombardování byly z větší části mimo samotnou zástavbu Mladé Boleslavi a mimo automobilku. Očividně šlo hlavně o příjezdové komunikace a německé kolony. 

Proč vlastně k bombardování došlo? Kdo k němu dal rozkaz? 

Důvod bombardování je jednoznačný. V podmínkách kapitulace německé obranné moci byl závazek, že v daný čas, kdy kapitulace vchází v platnost, se německé jednotky musí zastavit na místě, kde se nacházejí, a vyčkat příjezdu spojenecké armády, ať už Američanů nebo Sovětské armády. Musí se zastavit. My víme, že tyto německé kolony v noci na 9. května a v ranních hodinách stále pokračovaly ve svém přesunu za Západ, do amerického zajetí. O tom se, podle všeho díky paraskupinám, dozvědělo sovětské velení a také maršál Koněv, který se tou dobou nacházel nedaleko Drážďan. V noci z 8. na 9. května se účastnil slavnostního banketu, přerušeného informací, že německé jednotky nectí tuto podmínku a přesouvají se. Načež maršál Koněv přímo na místě informoval účastníky toho setkání, že v tomto je porušena podmínka kapitulace, a vydal rozkaz k rozsáhlému bombardování k zamezení přesunu německých vojsk. Nebyla to jen Mladá Boleslav, devátého května byl silným náletem poznamenán také Mělník, bombardována byla i Roudnice a další menší místa, například Jizerní Vtelno nebo Zámostí. I tam dopadly pumy osamocených letounů, které se snažily vytipovat taková místa. Dá se říci, že Mladá Boleslav byla dána jako zásadní uzel a z hlediska vojenského to byl dobrý cíl. Viníky toho náletu byli opravdu němečtí vojáci, kteří nedodrželi podmínky kapitulace a dál se přesouvali. Zamezit tomu bylo z hlediska válečné kořisti a vynucení si kapitulace zcela zásadní. Může se tvrdit, že to bylo zbytečné. Ale co je ve válce zbytečné a co není? Kdy válka končí a kdy nekončí? Z hlediska strategického mohlo být nebezpečné vystavit Rybalkův tankový průnik z Krušných hor na Prahu takovému náporu německých jednotek, které se hrnuly od východu. Já osobně nepovažuju za nutné mít sovětskému velení tuto operaci za zlé. Je to pokračování celé tragédie druhé světové války. Bohužel se jeho obětí stalo město Mladá Boleslav…

K jakým závěrům dospěla vyšetřovací komise? 

Ta komise brzy přišla se zjištěním, že není reálné, aby nálet byl dílem německého letectva. Bylo zřejmé, že cílem náletu jsou německé kolony, což napovídalo, že jeho původce je Rudá armáda. Ve chvíli, kdy komise začala dospívat k tomuto závěru a informala o něm revoluční národní výbor, byly její materiály zabaveny a komise rozpuštěna. 

Myslíte si, že pokyn k rozpuštění komise přišel ze strany Sovětů? 

Osobně si myslím, že ze strany Rudé armády ten pokyn nešel. Spíše se jednalo o dohodu napříč československým politickým spektrem. Pro tehdejší lidi bylo nepředstavitelné a nepochopitelné, že by je bombardovala sovětská armáda. Dnes máme díky práci historiků komplexní informace, ale tehdy lidé věděli jen to, že pátého května se cosi stalo v Praze. Jejich informace byly kusé a nepřesné. 

Mezi lidmi se na téma bombardování šířily nejrůznější legendy… 

Těch legend je obrovské množství, některé musely vznikat okamžitě po náletu, protože každý viděl něco jiného z místa, kde právě byl. Spousta lidí slyšela nějaká vyprávění, předávaná zkresleně. Některé legendy se v tom narativu usadily velmi silně a přečkávají do dnešních dnů. Do toho se míchala i politika. 

Podle jedné z těchto legend letadla neměla výsostné znaky, tedy symboly označující, ke které armádě příslušejí. 

Letadla nalétávala z výšky dva a půl kilometru, takže nebylo možné jejich výsostné znaky rozeznat. Navíc bylo slunné počasí, takže i když letadla slétla níže, lidé proti obloze viděli jenom temnou siluetu. Sovětská armáda neměla důvod při náletu skrývat svoje výsostné znaky, protože ze svého pohledu vykonávala naprosto oprávněnou vojenskou operaci, odůvodněnou tím, že Němci porušili podmínky kapitulace. 

Dospěl jsi tedy k závěru, že původcem náletu byla zcela jistě sovětská armáda? 

Fakta to potvrzují na sto procent. V jedné rodině jsem se dokonce dostal k části pumy, která se našla u nich na dvorku. Je na ní písmeno D, psané v azbuce, označení detonátoru… Ale v hlavách lidí to nebude stoprocentně potvrzeno nejspíš nikdy. 

Proč podle tebe představitelé minulého režimu nedovolili říkat o bombardování pravdu, když sami Sověti se jím netajili? 

Oficiální představitelé československého komunistického režimu byli vždy aktivnější a ortodoxnější, než tomu bylo jinde. V knihách za minulého režimu se bombardování Mladé Boleslavi odbývalo jenom krátkou zmínkou, protože sami autoři měli pravděpodobně pochybnosti. Nacházeli jsme se v době normalizace a nesvobody a myslím, že s následky se budeme vyrovnávat ještě dlouho. 

Hovořil jste s mnoha pamětníky. Jak reagovali na informaci, že Mladou Boleslav bombardovala Rudá armáda? 


U některých jsem s tou informací musel vyrukovat opravdu opatrně. Když potom moji práci publikovali v Boleslavanu, reakcí přibývalo. Jeden pamětník, který při náletu ztratil blízkého člověka, chodil v době normalizace na besedy na základní školy a vyprávěl o tom, jak město bombardovali Němci. S touhle verzí událostí prožil celý život. A najednou si přijde nějaký študák a tvrdí, že všechno je jinak. Ti lidé to často vnímali jako průvodní znak „nové doby“, kdy se „všechno překrucuje“. Je to dokladem toho, že když se lidem lže příliš dlouho, poškodí to celé generace. Někteří pak už ani nejsou schopni přijmout pravdu, protože v té lži žili příliš dlouho.