Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Frída Ficková (* 1935)

• narozena 3. října 1935 v Sovětském svazu

• otec byl Čech, matka Němka

• rodiče byli v roce 1929 deportováni z rodného Krymu na sever Ruska

• za války otec bojoval ve Svobodově armádě a po válce se usadil v Československu

• zbytek rodiny se mohl vystěhovat do Československa teprve v roce 1955

• Frída Ficková se usadila ve Znojmě

• vystudovala tři roky střední ekonomické školy a pracovala jako ekonomka

Frída Ficková strávila dětství na severu Sovětského svazu, v malé dřevorubecké osadě uprostřed tajgy, kam byli její rodiče deportováni v jedné z prvních vln nucené kolektivizace. V době, kdy občané Československa zažívali prosperitu a demokratické svobody první republiky, snášela její rodina bezpráví, útlak a bídu v zemi, která nám byla po druhé světové válce dávána za vzor hospodářské a mravní vyspělosti.

Krym býval mozaikou etnik

Frída Ficková se narodila 3. října 1935 v Republice Komi na dalekém severu Sovětského svazu, v oblasti s formální autonomií, která je však již po staletí pevně spjata s Ruskem. Oba její rodiče pocházeli ze slunného Krymu, kam jejich předkové přesídlili z Německa a Čech na pozvání ruského cara již před mnoha desítkami let, aby kolonizovali nově dobytá území.

Tatínek Jaroslav Suchánek se narodil ve vesnici, které čeští osadníci dali název Bohemka, aby jim připomínal jejich starou vlast. Matka Wilhelmina Kecková žila ve stejném regionu, v dnes již zaniklé obci Bieč-Najmán, a patřila do komunity takzvaných krymských Němců. Jejich vesnice byly od sebe vzdálené jen asi dvacet kilometrů, ale rodiče se poprvé poznali až v Komi poté, co byly jejich rodiny v rámci likvidace soukromého zemědělství deportovány na sever Ruska.

Nezůstal kámen na kameni 

„V roce 1929, asi 16. srpna, přišla do vsi skupinka mužů s flintama na ramenou a řekli jim, že mají dvanáct hodin na to, aby si sbalili věci, šestnáct kilo na osobu,“ začíná své vypravování Frída Ficková. Úřady se ani nenamáhaly vymyslet pro deportaci nějaký důvod. „Nikdo nikomu nic nevysvětloval. Muži jim řekli, aby se sebrali, a vyvezli je.“

Z Krymu byly tehdy vysídleny tisíce rolníků – německých, českých, bulharských, arménských. A další vlny deportací měly následovat. „Přišel Stalin k moci a potřeboval majetek, potřeboval peníze,“ konstatuje Frída Ficková. Zatímco česká vesnice Bohemka stále existuje, byť pod jiným názvem, a stále zde žijí potomci českých osídlenců, vesnice její matky zanikla. „Celá ta vesnice byla německá a všechny do jediného je vyvezli a domy rozbourali, takže tam nezůstal kámen na kameni.“

Sovětská ekonomika stála na nucené práci

Vysídlenci byli přemístěni do různých koutů Sovětského svazu, výlučně tam, kde kvůli nehostinným podmínkám nikdo dobrovolně nechtěl žít. Spolu s vězni gulagu zakládali jako nucená pracovní síla osady, těžili nerosty a dřevo a budovali infrastrukturu. Rodiče Frídy Fickové byli vlakem deportováni na sever evropské části Ruska. „Ve Vologdě byl konec trati. Tam je vysadili a dál je hnali pěšky. V tom roce 29, […] v říjnu, bylo hodně sněhu a velké mrazy. Někdo cestou umřel, tak je zakopali do sněhu,“ vypravuje Frída Ficková. 

Vyhnanci urazili pěšky zasněženou krajinou stovky kilometrů až do osady Usť-Něm, kde bylo dovoleno zůstat starým lidem a dětem. Práceschopní dospělí se museli přesunout ještě o pětačtyřicet kilometrů dál do tajgy, kde dostali za úkol vybudovat vlastními silami novou osadu. Na živobytí si od té chvíle měli vydělávat dřevorubectvím – mužům bylo přikázáno kácet stromy, ženy osekávaly větve a svážely kmeny k řece, odkud bylo dřevo splavováno do města. Vesnici směli vyhnanci dočasně opustit jen s povolením velitele osady, takzvaného komendanta, který vykonával dozor nad deportovanými a řídil jejich práce.

Mýdlo bylo nedostatkové zboží, pralo se v louhu

První dlouhou zimu přežili ve dvou velkých stanech. Jamile to počasí dovolilo, začali lidé stavět první příbytky. Jako první byla vybudovaná stáj pro koně, se kterými sváželi pokácené stromy. Teprve potom se začaly stavět malé domy pro lidi, v nichž se v jedné místnosti tísnilo deset lidí. Tak postupně vznikla osada, kterou nazvali Yndin a ve které se za pár let narodila pamětnice. Poté, co lidé po několika letech vykáceli les v okruhu pětadvacet kilometrů, opustili svou osadu a o padesát kilometrů dál založili novou. Vesnici Yndin tak dnes již na mapě nenajdeme.

Život vyhnanců byl neuvěřitelně těžký. Klima zde bylo drsné, dlouhá zima začínala už v říjnu. Sněhu bývalo tolik, že se museli někdy z domu prokopávat tunelem. Zboží každodenní potřeby patřilo k nedostatkovému luxusu. Když nebylo mýdlo, nahrazovala ho maminka louhem, který vyráběla z březového uhlí. Sklenice vznikaly tak, že se opatrně odřízla horní část lahve a zbytek se obrousil.

Lidi mřeli jak mouchy

Nejhorší byl ale hlad, obzvlášť v období 1930–1933, kdy Sovětský svaz postihl velký hladomor. „Lidi mřeli jak mouchy. Bydlet nebylo kde, jíst nebylo co. Byl to hodně těžkej život,“ vypravuje s pohnutím v hlase Frída Ficková. Teprve ve druhé polovině třicátých let se situace začala trochu zlepšovat. Otec pamětnice pracoval jako vorař. Splavoval dřevo po řece do města, odkud vozil domů cukr, máslo, zápalky nebo sůl. Jednou přivezl Frídě panenku – jedinou ve vesnici, opravdovou vzácnost. Jinak si musely děti při svých hrách vystačit s tím, co našly: s kamínky, klacíky nebo starými lahvičkami.

Jako dítě mluvila pamětnice čtyřmi jazyky – s maminkou německy, s otcem česky, s dětmi na ulici rusky a ugrofinskou komijštinou, jazykem původních obyvatel, kteří v té době ještě tvořili většinu místního obyvatelstva. O politice se doma v Sovětském svazu s dětmi zásadně nemluvilo, bylo to příliš nebezpečné. „Maminčin švagr něco prohlásil, nevím co, a zavřeli ho na dva roky. Když přišel, ani jeho vlastní děti nevěděly, za co byl zavřený,“ říká Frída Ficková.

Sovětští Němci do války nesměli

Když nacistické Německo v roce 1941 napadlo Sovětský svaz, nastala mobilizace. V mnoha rodinách spočinulo břímě obživy na ženách. Už předtím bylo těžké sehnat dostatek jídla, ale za války to bylo ještě náročnější. Z odvodů však byli vyňati Němci, které sovětské úřady považovaly za potenciálně neloajální a schopné zrady nebo sabotáže. Živoření v Yndinu se ale mnohým z nich zdálo ještě méně snesitelné než válka. „Tam byl strašně velkej hlad. Lidi museli vykonávat těžkou práci, ale živobytí nebylo žádný. Jednou se vzbouřili a řekli: ‚Buď nám dejte potraviny, nebo nám dejte flinty,‘ s tím, že půjdou do války. No a tak jim pak přece jen přidali trošku potravin,“ líčí Frída Ficková. 

V roce 1942 dorazil na sever Sovětského svazu Heliodor Píka, pozdější generál a jedna z klíčových postav československého zahraničního odboje. Jeho úkolem bylo oslovit krajany a vyzvat je k účasti v nově vznikajícím československém armádním sboru, známém jako Svobodova armáda. Mnozí Češi a Slováci tehdy žili v Sovětském svazu jako vyhnanci nebo přímo vězni v táborech gulagu. S vědomím sovětských úřadů probíhalo verbování i mezi těmito lidmi, které Stalin doposud považoval za nepřátele režimu.

Doma u Suchánkových se radili, co dělat. „Tatínek říkal: ‚Stejně nám nedají pokoj, stejně nás vezmou do ruské armády,‘“ vzpomíná Frída Ficková. Padlo tedy osudové rozhodnutí – otec odjel do Buzuluku, prodělal dvouměsíční výcvik a další tři roky strávil na východní frontě. Hlavou rodiny, ve které v té době byly již tři děti, se na dalších třináct let stala maminka.

Rodina přežívala na kopřivách a lebedě

Válečná léta bez otce byla pro rodinu obzvlášť těžká. Maminka vstávala před svítáním, celý den svážela s koňmi v lese pokácené stromy a domů se vracela až pozdě večer. Každý den musela splnit předepsanou pracovní normu. „Když maminka neudělala normu, byl třeba těžkej den, sníh byl těžkej, udělala jenom jeden ‚rejs‘ [jeden výjezd do lesa – pozn. autora], tak nevydělala. Nic nám nedali, nepřinesla ani kousíček chleba a večer jsme šli spát hladoví, jenom o teplé vodě,“ vzpomíná Frída Ficková. Ani když byly dny dobré a maminka příděl přinesla, jídla stejně nebylo nikdy dost. „Že bysme se někdy najedli do sytosti, tak to ne.“

Za manžela, který bojoval v armádě, měla rodina dostávat příděl jídla navíc. Tento příděl potravin jim však dlouhou dobu kradl komendant, de facto neomezený vládce osady. I zde, na dalekém severu, ale přece jen občas zafungoval zákon. Na okrádání se přišlo, mamince příděl obnovili a jako kompenzaci jí jednorázově vydali větší množství potravin a domácích potřeb, mezi nimi také dva pecny chleba. „Ten chleba byl tak dobrej, že dnes žádný buchty nejsou tak dobrý, jako byl ten chleba tenkrát,“ vzpomíná Frída Ficková.

Mladší bratr pamětnice si jednou nešťastnou náhodou zranil oko. „A co teď? Bylo to v zimě. A v zimě se do města nedostaneš,“ líčí Frída Ficková. Od října do jarního tání byla osada zapadaná sněhem a odříznutá od civilizace. Lékař v osadě nebyl a nemocní museli nějak přečkat do jara, kdy přijel ledoborec, který prolámal na řece ledy a uvolnil cestu lodím. Teprve potom se mohla maminka s bratrem dopravit 270 kilometrů do města Syktyvkaru k lékaři. Frída se sestrou a babičkou musely měsíc nějak přežít bez jejího přídělu. V „ráji pracujících“ panovaly podmínky jako v nejdivočejším kapitalismu, bez jakéhokoliv sociálního zabezpečení. Kdo z nějakých důvodů nemohl pracovat, ten nejedl. Děti s babičkou přežily měsíc bez matky díky kopřivám a lebedě.

V Sovětském svazu fungovalo moderní nevolnictví

Frídin otec mezitím přežil všechny osvobozovací boje na východní frontě. U Kyjeva byl vážně raněný, a hrozila mu dokonce amputace nohy. Prošel těžkými boji u Dukly a nakonec se šťastně dostal s Rudou armádou až do Prahy. Stejně jako většina jeho válečných spolubojovníků ze Svobodovy armády, využil i on nabídky a zůstal v Československu, kde dostal v Tasovicích u Znojma dům po odsunutých Němcích. Ihned začal podnikat kroky, aby se k němu mohla přistěhovat také jeho manželka se třemi dětmi. Navzdory dohodě mezi československou vládou a Stalinem, která takové spojování rodin slibovala, ale trvalo dalších dlouhých deset let, než byli Suchánkovi zase pohromadě.

Po válce se nicméně začala situace v Sovětském svazu měnit k lepšímu. Rodina se zbavila stigmatu vyhnanců a mohla se stěhovat v rámci Sovětského svazu, samozřejmě jen pokud získala povolení od úřadů. Ve čtyřicátých letech byl vnitrostátní pohyb sovětských obyvatel stále přísně kontrolován. Bez občanského průkazu, kterému se říkalo pas, nebylo možné legálně změnit místo pobytu ani získat práci nebo přístup ke službám. Tyto pasy neměla většina rolníků až do sedmdesátých let, takže byli připoutáni k půdě podobně jako kdysi nevolníci.

V mlhavé naději, že z Krymu bude snazší získat povolení k odjezdu do Československa, se sem matka v roce 1947 s dětmi odstěhovala. Frída se sourozenci se ubytovala ve městě Džankoj u tety, ale maminka povolení bydlet ve městě nedostala a žila u příbuzných ve dvanáct kilometrů vzdálené otcově rodné vesnici Bohemce. Pracovala v zahradnictví a děti vídala jen jednou týdně. Teprve po roce a půl jí bylo dovoleno přestěhovat se do města.

Zatímco k nám vyváželi obilí, doma jim lidé umírali hlady

Na Krymu zastihl rodinu Suchánkových v roce 1947 další sovětský hladomor. Byl způsoben kombinací špatné úrody, válečných škod a zároveň politicky motivovaným vyvážením obilí do Československa a dalších zemí. Přestože režim hladomor oficiálně popíral, miliony lidí trpěly hladem a desítky až stovky tisíc jich zemřely. Chléb, základní potravina, byl nedostatkovým zbožím a lidé na něj neváhali čekat v mnohahodinových frontách.

Frídě Fickové bylo tehdy dvanáct let a ono léto roku 1947 si chodila do fronty na chleba stoupnout každý večer. „Ráno se obchod v šest hodin otevíral, tak já jsem tam celou noc stála ve frontě na chleba,“ vzpomíná. Po noci strávené na ulici na zemi si dopoledne trochu odpočinula a po obědě šla sbírat suché kravince. Ty pak na podzim míchali s plevami a řezankou, ze směsi dělali cihly a těmi v zimě topili. Pětilitrový kyblíček uhlí za padesát rublů a dřevěné polínko na roztápění za pět rublů si totiž rodina nemohla dovolit. Když pamětnice v září nastoupila na Krymu do páté třídy, chodila do fronty na chleba až ve tři hodiny ráno. Když vystála frontu a ráno dostala chleba, mohla jít do školy.

Dobrovolně se vrátili na sever

Pokračující represe krymských Tatarů a další utužování stalinského režimu rodinu děsily natolik, že se matka rozhodla vrátit se zpátky na sever. Novým domovem se jim stala vesnice Vežju. Otec mezitím dál usiloval o jejich přestěhování do Československa. Aby dostal příznivý posudek od nového socialistického režimu, vstoupil v roce 1953 navzdory svému přesvědčení do Komunistické strany Československa a do jednotného zemědělského družstva. Matce poslal na cestu peníze, které jí měly být na poště vyplaceny v rublech. Pošta ve městě Vizinga byla sice daleko a žádný odvoz nebyl k dispozici, ale částka 120 rublů byla pro matku tak vysoká, že se na cestu přesto vypravila. Šla 120 kilometrů tajgou pěšky sama mnoho dnů, nocovala v mysliveckých přístřešcích.

Frídě bylo v té době čtrnáct let a už musela přispívat do rodinného rozpočtu. První léto v Komi roznášela poštu a každý den nachodila padesát kilometrů. V září šla do šesté třídy a přivydělávala si dál – za jídlo spravovala lidem punčochy, pomáhala na zahradách, šila a prala prádlo. Celkem v Rusku odchodila sedm let školní docházky a v šestnácti letech šla pracovat stejně jako její matka do lesa. Osekávala větve z pokácených stromů a zpracovávala dřevo k výrobě dřevoplynu, který tehdy sloužil jako palivo do nákladních aut.

První dojmy z Československa

Koncem roku 1954 rodině konečně povolili opustit Sovětský svaz. Frída Ficková si toto důležité datum dodnes pamatuje – bylo to 19. prosince 1954. „Maminku zavolali zase v noci do komendatury a tam jí řekli: ‚Tak vám se tady nelíbí? Tak můžete jet.‘“ Pak to šlo ráz na ráz. Co mohla, rodina prodala a jela. Na hranicích ještě všichni prošli pečlivou kontrolou zavazadel – nesměli si odvézt žádné soukromé písemnosti, tiskoviny ani fotografie. Území Sovětského svazu opustili definitivně 7. ledna 1955.

Z Československa byla pamětnice nadšená: „Byli jsme jak u pána boha za dveřmi. [...] Mně se všechno tak strašně líbilo! Jak chodili lidi oblečený. [...] Já jsem byla jak v Jiříkově vidění.“ Nějakou dobu pracovala v mlékárně a poté v Brně v textilním podniku Vlnap. Ani ne půl roku po příjezdu do ČSSR se seznámila na tancovačce se svým budoucím manželem Vladimírem Fickem, také repatriovaným Čechem z Ukrajiny. Několik let potom pomáhala v hospodářství u jeho rodičů, tehdy ještě soukromých zemědělců.

Do prvotního nadšení se však brzy začalo vkrádat zklamání a pochybnosti ze zavádění socialistické praxe, kterou tak dobře znali ze Sovětského svazu. „Naše maminka povídá: ‚Já jsem ráda, že jsem odtamtud utekla, ale nevím, nevím, jaký to tady bude...‘“ Otec sice z družstva po jejich příjezdu vystoupil, ale brzy byl donucen tam znovu vstoupit. Také rodiče jejího manžela nevydrželi soukromě hospodařit a v roce 1958 se podvolili a odevzdali své pozemky do JZD.

Socialistické směřování pro ně bylo zklamáním

Navzdory tomu, že se politická situace v jejich novém domově neodvíjela ideálně, život šel dál. Frídě Fickové se narodily dvě děti, a když odrostly, zapsala se na večerní studium ekonomické školy. Byl to odvážný a prozíravý krok. Česky sice mluvila bez problémů, ale psanou češtinu dobře neovládala, vždyť celá její školní docházka probíhala jen v ruštině a v azbuce. Ze zdravotních důvodů nakonec musela studium ukončit již po třech letech, ale i to stačilo k tomu, aby mohla po zbytek svého profesního života pracovat jako ekonomka.

Sovětskou invazi v srpnu 1968 doma obrečeli. „Z jednoho pekla jsme utekli a do druhýho jsme přišli,“ vzpomíná na své tehdejší pocity Frída Ficková. Do komunistické strany nikdy nevstoupila. Vzpomíná ale, že když ji ještě v Sovětském svazu lákali do Komsomolu, argumentovali tím, že je přece Ruska. „Maminka říkala: ‚Jaká ty jsi Ruska? Ty jsi buďto Češka, nebo jsi Němka. Ale Ruska v žádným případě,‘“ směje se Frída Ficková.