Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Ficek (* 1926)

• narozen 6. dubna 1926 českým rodičům v obci Čechohrad na jižní Ukrajině

• jako dítě zažil v letech 1932 až 1933 ukrajinský hladomor

• jeho rodina byla ve 30. letech zbavena veškerého majetku

• otec byl v roce 1937 odsouzen na dva roky nucených prací

• během války byl Vladimír Ficek totálně nasazen v Německu

• po válce sloužil v sovětské armádě

• v roce 1953 se odstěhoval do Československa

• usadil se u Znojma

• celý život pracoval jako frézař

• v 60. letech vystudoval při zaměstnání střední průmyslovou školu

• v roce 2025 žil ve Znojmě

Prvních třicet let Vladimíra Ficka bylo turbulentních. Narodil se před druhou světovou válkou na Ukrajině a prožil tam její krvavá léta – násilnou kolektivizaci, deportaci příbuzných, hladomor a válku. V roce 1953 se mu konečně podařilo přestěhovat se do Československa, kde začal svůj „druhý“, klidnější život.

Češi jako poddaní ruského cara

Vladimír Ficek se narodil 6. dubna 1926 v obci Čechohrad na jižní Ukrajině, v bezlesém kraji širokých, úrodných stepí. Vesnici založili v polovině 19. století čeští přistěhovalci pozvaní ruským carem, který chtěl osídlit nedávno dobytou a dosud řídce obydlenou oblast. Češi si zde dlouho uchovávali svůj rodný jazyk, tradice i kulturu, přestože byli obklopeni převážně ukrajinským prostředím. Postavili si katolický kostel a školu, kde probíhala výuka v češtině.

Češi, kteří se v 18. a 19. století usazovali v carském Rusku, hlavně na Ukrajině a v Povolží, měli pověst pracovitých hospodářů. Byli známí tím, že přinášeli moderní zemědělské metody, zakládali vzorně upravené vesnice a efektivně obdělávali půdu. Počáteční období prosperity a relativního klidu trvalo až do začátku 20. století. Po bolševické revoluci v roce 1917 se však situace výrazně zhoršila.

Prarodiče prohlásili za kulaky a vyhnali z domu

Pamětníkovi rodiče se jmenovali Josef Ficek a Cecilie, dívčím příjmením Pohorská. „V době po ruské revoluci, ve dvacátých letech, byl klid. Lidi se měli poměrně dobře, až do té doby, než začala nová vláda – říkali jí Rudá,“ začíná své vypravování Vladimír Ficek. „V roce 1929 začala ta vláda působit. Potřebovali zřejmě hodně pracovních sil na Urale, na Sibiři. Na Ukrajině prohlásili sedláky, kteří měli nějakou půdu, koně nebo dobytek, za kulaky. Miliony lidí – ať to byl Ukrajinec, nebo Rus, nebo i Čech, to bylo jedno – vystěhovali všechny na Sibiř a za Ural. Majetek museli všechen nechat a jen to, co si vzali do rukou, s tím je vystěhovali. Takto byl vystěhovaný můj dědeček Ficků, který byl sedlák.“

Dědečka Ficka s babičkou a jejich ještě nedospělými dětmi vyložili na holém poli poblíž města Čeljabinsk. „Nejdřív si museli udělat nějaký obytný domky. To se dělalo tak, že půda svrchu, ty drny, se krájely jako čtverce, asi 10 až 15 centimetrů silné, a vedle se ložily, jeden na druhý. Z toho se stavěla zeď, z těch drnů. Tak se to vykopalo asi metr do země a z těch drnů se postavila zeď asi metr nad zemí. Tam byly lesy, tak káceli lesy, pokryli to trámy, nahoru naházeli ty větve a svrchu to zasypali hlínou a byla střecha.“ V těchto provizorních zemljankách bydleli mnoho let, než dostali přidělený byt.

Sousedé a příbuzní byli rozprášeni po širém Rusku

Všichni z rodiny dědy Ficka náročnou cestu přežili a v nehostinném kraji zapustili kořeny. Stejně jako většina lidí v okolí, i oni pracovali v uhelných dolech. Pro tyto bytostné sedláky narozené na slunném jihu musela být adaptace na drsné sibiřské klima a na práci pod zemí velmi těžká. Děda, který jako sedlák uměl zacházet s koňmi, naštěstí získal poměrně lehkou práci jako osobní kočí místního velitele.

Podobným způsobem vystěhovali na Sibiř, rovněž s celou rodinou, i dědečka Pohorského z matčiny strany, který byl obecním kovářem. Vysadili je z vlaku uprostřed neobydlené, zasněžené krajiny a nutili je pokračovat pěšky dál od železnice do pusté divočiny, v níž si měli vlastními silami vybudovat novou osadu. Babička vyčerpávající cestu nepřežila...  

Aby režim oslabil soudržnost komunit a tím zabránil organizovanému vzdoru, neposílal lidi z jedné vesnice na stejné místo. „Z vesnice nikdy nedávali dohromady lidi. Každou vesnici rozházeli, aby se lidi navzájem neznali,“ vysvětluje pamětník.

Sovětský režim své občany systematicky vykořisťoval

Rodiče Vladimíra Ficka hospodařili v menším měřítku, takže se nucenému vystěhování vyhnuli. Jako každá česká rodina ve vsi, měli i oni prostorný dům, zahradu a pole. „V Čechohradě byl v té době takový zvyk, že když se mladí vzali, tak se rodiče nevěsty a ženicha dali dohromady a vystavěli jim krásný dům,“ vypravuje Vladimír Ficek. Možná se rodičům chvíli zdálo, že je vlna represí šťastně minula. Stalinský režim byl ale mnohem zlovolnější, než si kdo tehdy dokázal představit. Taktikou postupného utahování šroubů své občany krůček po krůčku ožebračoval a zbavoval svobody a důstojnosti.

„Když vystěhovali kulaky, domy zůstaly prázdný. Na to místo se začali stěhovat Rusi z Ruska. Zřejmě ti chudší, podobně jako tady po Němcích Češi,“ líčí Vladimír Ficek. Ruští přistěhovalci ovládli národní výbor na vsi, který byl orgánem státní správy a měl rozsáhlé pravomoci. „Ti potom řádili! Zákony ještě pořádně nebyly. Říkali, že Lenin prohlásil: ‚Vlasť na mestách,‘ neboli co ta vláda na obci uzná za vhodné, to je zákon.“ Ve skutečnosti to otevřelo dveře neomezené zvůli a šikaně.

Zdechlého koně v mžiku roztrhali a snědli

V prvním kroku lidem národní výbor sebral pole, dobytek a stroje a založil kolchozy, ve kterých museli vesničané pracovat. Nedostávali měsíční plat, ale byli vypláceni až po sklizni, a to v naturáliích, přičemž výše jejich odměny závisela na výsledcích hospodaření daného kolchozu. Vyhnání nejschopnějších hospodářů v kombinaci se špatným plánováním státního kolchozu způsobilo katastrofální hladomor, který zasáhl především Ukrajinu. Vladimíru Fickovi bylo v té době šest let.

Jelikož zásoby potravin lidem stát zrekvíroval, nebylo do sklizně co jíst. „To byla nejhorší doba,“ vzpomíná Vladimír Ficek na léta 1932 a 1933. Lidé se mohli spolehnout jen na své malé zahrádky za domem. „Jenže toho moc nebylo, byl hlad,“ říká Vladimír Ficek a vybavuje si, jak s maminkou vyhrabávali na poli malé brambory, které při poslední sklizni nechali v zemi, nebo jak kradli plesnivou silážovanou kukuřici určenou pro dobytek a tou se živili.

Ani dobytek v kolchozu neměl dost píce a hynul hlady. „Když zdechl kůň a lidi se to dozvěděli, tak ti, kteří se to dozvěděli, honem utíkali na to místo, kam toho zdechlého koně povezou. Přivezli ho tam a v ten moment ho lidi roztrhali, protože nebylo co jíst,“ vypravuje Vladimír Ficek. „Byl takový hlad, že tatínek už byl slabý, že už ležel a nemohl ani chodit.“ Hlady v Čechohradu zemřelo osmatřicet lidí, ale v rodině Vladimíra Ficka přežili všichni. Celkově si tehdejší hladomor v Sovětském svazu vyžádal několik milionů obětí.

Porvali se s nimi i o kalhoty

V další fázi začal stát zbavovat lidi úspor. Každá obec byla povinna odvést do Moskvy daň a v Čechohradu tuto daňovou povinnost mezi vesničany rozpočítávali Rusové z národního výboru. Sobě vyměřili daň nulovou, a veškeré daňové břemeno tedy nesli starousedlíci. V prvním roce padly u Ficků na zaplacení daně všechny rodinné úspory.

Brzy, za půl roku nebo za rok, museli platit znovu. Protože už nebylo z čeho brát, přišel exekutor a zabavil jim nábytek. Potom byla uvalena další daň. Movitý majetek už neměli, a tak jim vyvlastnili dům včetně osobních věcí, například oblečení. Vladimír Ficek má dodnes před očima ponižující scénu – otec se snaží zachránit své sváteční kalhoty a přetahuje se o ně s jedním z Rusů za hlasitého křiku tak dlouho, až je roztrhnou vejpůl.

V zoufalé situaci jim poskytli střechu nad hlavou příbuzní. Teď přišlo vhod, že byl dobytek pryč, a tak se mohli nastěhovat do prázdného chléva. V roce 1934 poslal dědeček Ficek z vyhnanství dopis. „Ať jedeme radši na Ural za nimi, že tam už se dá koupit chleba i máslo,“ vypravuje Vladimír Ficek. Hladomor totiž tenkrát postihl hlavně bohaté regiony Ukrajiny a Povolží a zaostalá Sibiř na tom byla paradoxně lépe. Dědeček poslal rodičům peníze na vlak a oni odcestovali i s dětmi tři tisíce kilometrů na východ za zbytkem rodiny.

Doufali v lepší život na Sibiři

Nastěhovat se po příjezdu k dědečkovi do zemljanky mohly jen děti – rodiče si museli pronajímat nocleh u cizích lidí. Děda s babičkou a jejich čtyři děti byli totiž vyhnanci, zatímco oni měli status svobodných lidí a tyto dvě skupiny nesměly bydlet pohromadě. Vladimírovi bylo v té době osm let. V Čechohradu chodil chvíli do české školy, ale na Urale byla škola jen ruská a on rusky neuměl, protože doma se mluvilo výhradně česky. Teprve po roce stráveném na ulici mezi ruskými dětmi se pamětník naučil jazyk natolik, aby mohl v devíti letech nastoupit znovu do první třídy.

Všichni lidé z vesnice pracovali v uhelném dole. Práce to byla velmi těžká a nebezpečná. Poté, co matku málem zabily uvolněné důlní vozíky a otec si vážně zranil ruku při práci s výdřevou, se rozhodli vrátit zpátky do rodného Čechohradu. Dorazili sem někdy v roce 1937 – zrovna, když se začala roztáčet kola nejhorších stalinských represí.

Děláme a děláme, a holí a bosí chodíme

Krátce po návratu do rodné vesnice zatkli otce, aniž by komukoliv sdělili, z čeho je obviněn. „To se dělo v Čechohradu dost často. Vždycky v noci přijela, říkali tomu ‚černá vrána‘ – černé osobní auto – policajti přijeli, sebrali vždycky jednoho muže a odvezli,“ vypravuje Vladimír Ficek. Bezradné ženy jezdily do nejbližšího města, ve kterém byla věznice, a snažily se zjistit, co se s jejich manželi stalo. Otce Vladimíra Ficka odsoudili neveřejným soudem na dva roky nucených prací.

Měl však obrovské štěstí – místo obvyklé deportace na Sibiř ho odvezli jen na státní statek vzdálený asi patnáct kilometrů od Čechohradu. Jednou ho tam s maminkou dokonce navštívili. Otec jim tehdy říkal, že práce je tam snesitelná, ale jídla je málo. Hlady sbíral v rybníku škeble a syrové je jedl. Teprve když ho po dvou letech propustili na svobodu, dozvěděl se důvod svého uvěznění. Byl zatčen a souzen za to, že veřejně prohlásil: „Róbimo a róbimo a holí, bosí chódimo.“ Přeloženo z místního česko-ukrajinského dialektu: „Děláme a děláme, a holí a bosí chodíme.“

Do gulagu za pár slunečnicových semínek

To teta z otcovy strany dopadla hůř. Za to, že v kolchoze ukradla hrst slunečnicových semínek, ji odsoudili na rok nucených prací na Dálném východě, na nejodlehlejším konci obrovského Sovětského svazu. Měla však štěstí – přežila transport i rok vězení a v pořádku se vrátila domů. Vladimír Ficek v její nepřítomnosti pomáhal s péčí o její čtyři malé děti. Nejmladší z nich se mimochodem před pěti lety v rámci repatriace přestěhovala do Česka a dnes žije v Jaroměři.

Dopad stalinských represí byl drtivý a řada lidí je zaplatila životem. Mezi oběťmi byl i Vladimírův strýc Toniševskij, kterého nechal režim v roce 1937 popravit. Kolik obyvatel Čechohradu nepřežilo léta takzvaného Velkého teroru, už se zřejmě nikdy přesně nedozvíme. Několik jmen se však v archivech dohledat podařilo – šlo o lidi popravené nebo zemřelé v gulagu. Odkazy na jejich záznamy najdete pod článkem.

Z dobytých území přiváželi Němci otroky do svých továren

Jen co se nešťastná vesnice trochu vzpamatovala z nejhorší vlny čistek, začala druhá světová válka. V roce 1942 byl Čechohrad dobyt Němci. Vladimíra Ficka, kterému tehdy bylo šestnáct let, a osm dalších českých mladíků a děvčat odvezli nákladními auty na nucené práce do Německa. Podobně jako na otrokářských trzích si němečtí podnikatelé a sedláci vybírali ze zajatců lidi do svých podniků a statků. Vladimír Ficek si všiml, že upravení Češi šli jako první „na odbyt“.

Následující tři roky pracoval Vladimír Ficek v továrně na výbušniny v bavorském městě Neumarkt in der Oberpfalz, zřejmě v závodech WASAG. Jeho práce spočívala například v tom, že letoval plechové krabice, ve kterých byly uložené miny. Totálně nasazení zde pracovali deset hodin denně v nevyhovujících hygienických podmínkách a bez odpovídající zdravotní péče. V důsledku práce s výbušninami všem dělníkům postupně zčervenaly vlasy. Základem chudé a jednotvárné stravy byl tuřín v různých obměnách.

Náčelník tábora se podle vzpomínek Vladimíra Ficka k nuceně nasazeným pracovníkům choval poměrně korektně. Pravidla zde byla nicméně přísná. Bylo jim zakázáno stýkat se s místními Němci i opouštět město bez povolení. Přesto však v prvních letech německé úřady vykazovaly určitý stupeň tolerance – dělníci směli alespoň občas do města a za svou práci dostávali symbolickou mzdu. Jak vzpomíná Vladimír Ficek, za celý první rok dostali pouhé tři říšské marky. Byla to částka natolik nízká, že si za ni mohli dovolit sotva zmrzlinu nebo pohlednici.

Z kopce přihlíželi, jak se na město snášejí bomby

Město se čím dál častěji stávalo cílem spojeneckého bombardování. Při vyhlášení leteckého poplachu zamířili místní obyvatelé do krytů, zatímco dělníci nasazení na nucené práce se o sebe měli postarat sami. Nejčastěji utíkali za město na nedaleký kopec, odkud sledovali, jak na Neumarkt dopadají bomby. Dva americké nálety na začátku roku 1945 byly obzvlášť ničivé.

Den za dnem bylo jasnější, že se situace obrací v neprospěch Německa a konec války se blíží. Američané opakovaně shazovali z letadel letáky s mapkami, které znázorňovaly postupující frontu. Na jaře 1945, po jednom z těžkých náletů, se Vladimír Ficek spolu s dalšími nuceně nasazenými rozhodl, že se už do továrny nevrátí. Ukryli se ve sklepě za městem a čekali, až přejde fronta.

Jednou při hledání potravy narazil Vladimír Ficek se svými kamarády na skupinu vyhladovělých sovětských válečných zajatců, důstojníků, kterým se při náletu podařilo uprchnout z transportního vlaku. Ačkoli sami neměli jídla nazbyt, rozdělili se o něj s vyčerpanými muži. Krátce nato vstoupili do města američtí vojáci.

Na bývalé zajatce pohlížel sovětský režim s krajní nedůvěrou

Neumarkt byl na jaře 1945 silně poškozený a ve městě panoval chaos. Z poničených budov bylo nutné vyprostit mrtvé a raněné, mezi troskami budov hledali hladoví lidé něco k snědku. Bývalí zajatci a nuceně nasazení dělníci získali svobodu a Němci přišli o svoji dosavadní nadřazenost. Vladimír Ficek vzpomíná, jak několik vyhladovělých dělnic ukradlo jistému Němci ovci, zabily ji a snědly. Když si šel stěžovat americkým vojákům, rozzlobené ženy se na něj vrhly, zbily ho pruty a vyhnaly ho pryč, zatímco Američané jen nečinně přihlíželi a smáli se.

Po skončení války se většina nuceně nasazených dělníků chtěla co nejrychleji vrátit domů. Američané nabídli možnost volby: kdo chtěl, mohl být nákladním autem převezen na území pod sovětskou správou, ostatním bylo umožněno zůstat v americké okupační zóně. „Každý chtěl domů,“ říká Vladimír Ficek. Spolu s drtivou většinou ostatních se nechal převézt na sovětskou stranu.

Omylem vstoupil do armády

Jakmile jejich nákladní auto přejelo demarkační čáru u německého Chemnitzu, sovětští důstojníci, se kterými se Vladimír Ficek podělil na konci války o jídlo, museli vystoupit a byli odvedeni stranou. Co se s nimi stalo dál, Vladimír Ficek neví. Je ovšem známo, že sovětští důstojníci, kteří se vrátili z německého zajetí, byli často považováni za potenciální kolaboranty a mnozí z nich nakonec skončili v gulagu.

V létě 1945 byli bývalí nuceně nasazení občané Sovětského svazu odváženi zpět do země a přidělováni na práce při obnově válkou zničeného území. Vladimír Ficek se přihlásil do opravárenské dílny v naději, že půjde o lehčí práci. Netušil, že se jedná o vojenskou dílnu a že se tím dobrovolně upsal ke službě v sovětské armádě. Léto 1945 strávil s vojáky v jižním Polsku a poté ho přesunuli na Sibiř.

Otec jako voják Svobodovy armády osvobozoval Československo

Mezitím se Vladimír Ficek dozvěděl, že jeho otec vstoupil za války do takzvané Svobodovy armády. Když odcházel, řekl své manželce – ať už to přežiju, nebo ne, do Čechohradu se už nevrátím, protože tenhle režim nemá budoucnost. Prošel těžkými osvobozovacími boji na východní frontě, včetně bitvy v Dukelském průsmyku, a došel až do Československa, země svých předků, ve které se rozhodl usadit.

Československý stát vojáky Svobodovy armády v rámci svých možností podporoval. Někteří dostali přednostní přístup k bytům nebo možnost usadit se v pohraničí, kde po odsunu Němců zůstaly prázdné domy. Otec Vladimíra Ficka dostal k dispozici dům v Hodonicích u Znojma. Zdejší kraj na břehu Dyje mu připomínal ukrajinské stepi, kde se narodil.

Dohoda se Stalinem stanovila, že vojáci Svobodovy armády se nemusí vracet do SSSR a jejich rodiny mohou přijet po válce za nimi. Nešlo ovšem o formální smlouvu ani záruku ze strany Sovětského svazu a skutečnost byla často složitější. Maminka Vladimíra Ficka se dvěma jeho mladšími sourozenci se chtěla přestěhovat za svým manželem do Československa, ale sovětské úřady jí nechtěly odjezd povolit.

Ze železného sevření Sovětského svazu nebylo lehké se vymanit

Vladimír Ficek strávil poválečná léta jako údržbář v armádních kasárnách za Uralem, ve městě Čebarkul. Když se zpětně ohlížel na tato léta, byl vlastně rád, že byl v armádě. Sovětský svaz totiž postihl v roce 1947 další hladomor, který on v armádě, která byla zásobovaná jídlem přednostně, bez újmy přečkal.

V roce 1950 ho z armády propustili a on se konečně shledal s maminkou a svými sourozenci. Shodou okolností jim zrovna v té době úřady konečně umožnily vycestovat do Československa, ale maminka se zdráhala opustit svého nejstaršího syna. Vladimír Ficek však ji přesvědčil, aby odjeli bez něj: „Já povídám – neodkládejte to, jeďte, dokud jsou vrátka otevřený.“  

O dva roky později bylo umožněno vystěhovat se do Československa i jemu. Povolení k opuštění Sovětského svazu mělo platnost jeden rok. Úřady proces celou tu dobu zdržovaly a povolily mu odjezd teprve dva dny před vypršením lhůty. Na onen šťastný den, kdy překročil hranici mezi Sovětským svazem a Československem, nikdy nezapomene – stalo se tak 13. ledna 1953 u ukrajinského města Čop. To první, co na slovenském nádraží těsně za hranicí ke svému zděšení uviděl, byl obrovský portrét Stalina. „Já si říkám: Panebože, od jednoho Stalina jsem utekl a ke druhýmu jsem přišel,“ směje se trpce Vladimír Ficek.

Rodina si zažila kolektivizaci podruhé

Vladimír Ficek se nastěhoval ke svým rodičům do Hodonic u Znojma. Zpočátku rodina doufala v lepší zítřky. „Mysleli si – jo, teď si budeme žít! Jenomže oni komunisti nedali ani tady pokoj,“ říká Vladimír Ficek. Tatínek v prvních letech hospodařil jako svobodný zemědělec, ale byl velmi zklamán, když se i zde začala zavádět stejná kolektivizace, jakou zažil v Sovětském svazu.

Vladimír Ficek se brzy po příjezdu do Československa nechal zapsat na Štátny ústav pre zveľaďovanie živností ve slovenském Martině, kde se dva roky učil frézařem. Vracel se pravidelně za rodiči do Hodonic, kde se jednou na tancovačce seznámil se svojí budoucí ženou, rovněž repatriovanou ukrajinskou Češkou. Vzali se v roce 1956.

Čím větší komunista, tím větší blbec

Mnoho let pak pracoval Vladimír Ficek ve znojemské pobočce bývalého jihlavského podniku Motorpal v nástrojářské dílně jako frézař. Mezi kolegy měl pověst fachmana. „Protože já jsem řemeslo velmi dobře ovládal. Já jsem se snažil udělat něco tak, jak to jiný nedokáže,“ říká s hrdostí pamětník. Jako příkladného dělníka se ho mnohokrát snažili zlákat do KSČ. „O jéje... Kolikrát mně to nabízeli!“ směje se Vladimír Ficek. U něj ale nic takového nepřipadalo v úvahu. „Protože jsem viděl, že čím je větší komunista, tím je větší blbec.“

V roce 1960 se Vladimír Ficek zapsal do Večerní průmyslové školy strojní ve Znojmě. Bylo to odvážné rozhodnutí. Pamětník totiž sice mluvil česky, ale neuměl česky správně psát a neznal nic z české historie ani literatury. Navzdory tomuto hendikepu školu po pěti letech dokončil s vyznamenáním, úspěšně odmaturoval a získal kvalifikaci konstruktér a technolog.

Sametovou revoluci v roce 1989 přivítali doma s nadšením. „To byla ta největší radost. […] Od té doby jsme prožili nejkrásnější život,“ říká Vladimír Ficek. Na otázku, co se jim na tom tak líbilo, odpovídají s manželkou pohotově a unisono. „Byli jsme svobodní! […] Jedeme, kam chceme. Nikoho nemusíme žádat o povolení. Kdežto tam, bez povolení – nikam ani krok. Byli jsme státní otroci,“ vzpomínají společně na léta strávená v Sovětském svazu. „Nejvíc lituju toho, že se tatínek nedožil toho, co předpokládal – že ten režim nemá budoucnost. Toho se nedožil. Ten by měl radost!“ dodává Vladimír Ficek.

Epilog 

V roce 1946 byl Čechohrad přejmenován na Novgorodkivka. Tento krok byl součástí širší snahy sovětských úřadů o potlačení národnostních identit a asimilaci menšin. Přestože se část obyvatel i nadále hlásila k českému původu, česká kultura a jazyk byly postupně vytlačovány.

V roce 2015 bylo z vesnice z důvodu blízkosti bojové linie mezi ukrajinskou armádou a proruskými separatisty evakuováno šestačtyřicet obyvatel s českými kořeny do České republiky. Vesnici obsadila během prvních dnů ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022 ruská armáda a v době našeho natáčení, v dubnu 2025, se vesnice stále nacházela na území kontrolovaném ruskými vojsky. Dodnes se tam část obyvatel hlásí k české národnosti.

V roce 2023 byl obci ukrajinskými úřady vrácen původní název Čechohrad.

https://bessmertnybarak.ru/books/person/24071/
https://bessmertnybarak.ru/books/person/2152707/
https://bessmertnybarak.ru/books/person/828253/