Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MgA. lic. phil. Petr Feyfar (* 1940  †︎ 2022)

Pustili jsme hymnu a čekali, co se bude dít

  • narozen 17. března 1940 v Praze

  • jeho otcem byl slavný fotograf Zdenko Feyfar

  • dědečkem lékař a fotograf Jaroslav Feyfar

  • na přelomu 50. a 60. let vystudoval režii a dramaturgii na DAMU

  • v letech 1964-1968 pracoval jako režisér v zahraničním vysílání Československého rozhlasu

  • v noci z 20. na 21. srpna 1968 se podílel na vysílání z budovy rozhlasu

  • bezprostředně po okupaci emigroval do Vídně a následně do Švýcarska

  • ve Švýcarsku se v divadlech setkal se známým dramatikem Eugenem Ionescem

  • s Friedrichem Dürrenmattem spolupracoval na slavné hře Play Strindberg

  • v 70. letech vystudoval na basilejské univerzitě filozofii, slavistiku a psychologii a působil zde poté jako psychoterapeut

  • ve Švýcarsku sledován StB a údajně také švýcarskou tajnou službou

  • zemřel 9. září 2022

Petr Feyfar se narodil 17. března 1940 v Praze. Rodina bydlela nejdříve na Hradčanech a později na Starém městě. Jeho dědečkem byl lékař a fotograf Jaroslav Feyfar a tatínkem známý fotograf Zdenko Feyfar, díky kterému se v blízkosti rodiny pohybovalo mnoho velkých umělců své doby: Max Švabinský, Miroslav Hák, Josef Sudek, Josef Lada, Jan Zrzavý, Otakar Španiel, Adolf Hoffmeister, Karel Konrád a další.

„Pamatuji si, že mi Max Švabinský v katedrále svatého Víta vysvětloval, jak se dělá mozaika. Stáli jsme spolu na lešení (v jeho věku!), neboť právě dokončoval mozaiku křtu Ježíše Janem Křtitelem v první pravé postranní kapli, přičemž ho otec fotografoval. Také mi nakreslil motýlka, kterého měl tehdy v ruce, protože právě ilustroval Bezručovu Stužkonosku modrou. Nekonečné množství lidí se scházelo na lodi sochaře Antonína Procházky, kam chodíval i Jaroslav Horejc, Procházkův učitel z akademie. Otec se velmi přátelil především s Viktorem Strettim, který udělal jeho portrét, a oběma sochaři Kodety, mladší vytvořil bustu mé maminky.“  

Když byl Petr malý, působil jeho tatínek jako profesor na Státní grafické škole v Praze. Téměř ihned po komunistickém převratu v roce 1948 byl předvolán na kobereček do ředitelny, kde mu doporučili vyučovat socialistický realismus. Petrův tatínek sice fotografoval lidi při práci, ale nikoliv v socialisticko-realistickém duchu. Tehdy už byl členem spolku Mánes a Svazu výtvarných umělců a mohl pracovat na volné noze, a také proto školu záhy opustil. 

V roce 1948 uzavřeli klášterní školu sester uršulínek v dnešní Voršilské ulici, kam Petr chodil a kde to měl velmi rád. Přemístili ho tedy na Uhelný trh do třídy Marie Charousové, spisovatelky, třídu navštěvovalo více dětí ze zrušených privátních škol. Poté navázal nově zřízenou devítiletkou a studiem na jedenáctiletce, tehdy zreformovaném gymnáziu Jana Nerudy v Hellichově ulici, kde v roce 1957 odmaturoval. V tomtéž roce začal studovat Mezinárodní ekonomické vztahy s nadějí, že by studium mohlo posloužit jako propustka do zahraničí. Ta se ovšem brzy vyjevila jako mylná.

„Tenkrát si pozvali Ivana Krause, Petra Grimma a mě a sdělili nám, že sice můžeme ještě dále studovat, ale že nás nikdy nikam nevyšlou. Což se nám pochopitelně nelíbilo. A tak jsem na své narozeniny přestal docházet do školy a přihlásil se na DAMU.“

 

Na DAMU s Havlem

Na obor činoherní režie-dramaturgie byl Petr Feyfar v roce 1958 přijat. Stejný rok s ním nastoupili do hereckého ročníku Petr Čepek, Václav Sloup, Marie Málková, Jana Kasanová, Jiří Krampol nebo později například Josef Abrhám. Jeho kolegy na katedře režijně-dramaturgické byli Zdeněk Pošíval, Zdeněk Bidlo, Anna Procházková, Alena Kožíková, Milada Markalousová a Jan Schmidt. Přijímací zkoušky společně s nimi dělal také Václav Havel, kterého tehdy nepřijali. Nastoupil až později jako dálkový student. „Jedním z Havlových celoživotních témat byla otázka odcizení. Je to zajímavé, komunisti ji neměli rádi, a přitom je to pojem z marxismu. Havel se jím zabýval a pronesl na zkouškách přednášku na téma „odcizení, k němuž dochází v buržoazních rodinách“. Docent Antonín Dvořák, který měl vždy jízlivé poznámky, se ho zeptal: ‚Dobře, pane Havel, ale jak to můžete říkat zrovna vy, z té buržoazní rodiny?‘ A Havel mu řekl: ‚No právě proto. Já to znám z domova.‘ Čímž ho těžce utřel,“ vzpomíná pamětník.

V době studií pracoval Petr Feyfar jako osvětlovač v Divadle Na zábradlí (svítil například slavnou hudební komedii Jiřího Suchého Kdyby tisíc klarinetů nebo Fialkovy pantomimy), asistent režie v cirkuse v Juldě-Fuldě (Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, dnešní Výstaviště), dramaturgoval s Janem Grossmanem v kladenském divadle a psal pro Večerní Prahu. Právě přes Večerní Prahu se mu podařilo získat kontakty s Československým rozhlasem, kde začal v roce 1964 pracovat v krajském vysílání Praha venkov.

 

Poslyšte, vojíne Feyfare, to vás přitom nikdy nic nenapadlo?

Petr Feyfar popisuje atmosféru rozhlasu 60. let jako poměrně uvolněnou. Když se chodilo pro razítko do cenzurní kanceláře, stačilo říct, že v textu není žádná problematická pasáž, a redaktor razítko dostal, aniž by jeho text někdo kontroloval. Petr Feyfar si také mohl sám psát pořady, v kteréžto činnosti měl volnou ruku. Hned v roce 1964 musel ovšem práci v rozhlase přerušit a nastoupit dvouletou vojenskou službu. Byl umístěn do speciálního útvaru určeného pro umělce (útvaru „na pérování umělců,“ jak se začalo záhy říkat), kde se setkal například s kameramany Petrem Čechem a Františkem Procházkou. 

V roce 1966, když se blížil konec vojenské služby, dostal Petr Feyfar po operaci křečových žil infekci do nohy a léčil se ve Vojenské nemocnici v Motole. Pamatuje si zvláštní atmosféru nemocničního pokoje v motolské nemocnici, na kterém ležel se dvěma policisty SNB, kteří dřív hlídali Martu Gottwaldovou (dceru) a Alexeje Čepičku a celé večery o tom vyprávěli, s jakýmsi generálem z první republiky, který zastával stanovisko, že se mělo Československo před nacistickou okupací bránit a rozvíjel nejrůznější strategie, a s jedním majorem StB. Ten Petru Feyfarovi udělal nabídku.

„On mi říká: ‘Vy víte, co já dělám?‘ - ‚Slyšel jsem.‘ - ‚Vy jste zajímavý člověk, nejste ve straně, jak jsem se dozvěděl. Kdybyste něco potřeboval, tak se na mě obraťte. My pro vás můžeme zařídit úplně všecko. Co byste chtěl? Chtěl byste být, až vyjdete z vojny, dramaturgem na Národním? Tak za mnou zajděte.‘ A dal mi na sebe telefon. Jednal se mnou opravdu velice slušně. Ptal se mě: ‚Co vy na té vojně vlastně děláte?‘ - ‚Byl jsem zařazen jako stavěč těžkého kabelu.‘ - ‚No to je zajímavé. A co tak dělají vaši kolegové?‘ Tak jsem mu říkal, že někteří jsou u AUSu. ‚Poslyšte, vojíne Feyfare, vy jinak vypadáte jako inteligentní člověk, to vás přitom nikdy nic nenapadlo?‘“

 

Fáma o sovětském ničení rádiových vln

Na podzim 1966 se Petr Feyfar vrátil do rozhlasu a tentokrát nastoupil jako režisér do zahraničního vysílání. Stále měl volnou ruku a mohl si sám upravovat pořady, které vysílal. Na neděle se obvykle předtáčely větší tematické relace několik týdnů dopředu, a právě jednu takovou Petr Feyfar chystal v srpnu 1968 k zářijovému třicetiletému výročí Mnichovské dohody. 

Atmosféra byla v té době již značně napjatá. Pamětník vzpomíná na fámu, která se v létě rozšířila po rozhlase a všechny zneklidnila. Stalo se tak po tiskové konferenci s generálem Václavem Prchlíkem, která byla odvysílána rozhlasem, a to údajně celá až na jeden dotaz a Prchlíkovu odpověď. Dotaz měl znít, jestli je pravda, že Sovětský svaz disponuje novou technikou, s jejíž pomocí dokáže vymazat odvysílané vysílání z rozhlasových vln (nikoliv vyrušit, jak se běžně dělalo) a nahradit je svým. Generál Prchlík měl na tento dotaz odpovědět, že i on informaci obdržel, ale není s to se k ní vyjádřit. Také dodal, že údajně ani technici, jež pověřila přezkoumáním armáda, nedokážou zjistit nic bližšího.

Petr Feyfar vzpomíná, že byl to léto s manželkou na chalupě v Krkonoších, a ačkoli na téma příchodu Sovětů žertovali, začínali být nervózní. „Skládali jsme si takové básničky: ‚Až na nás přijdou Rusáci, budem z toho mít legraci‘ a tak podobně. Tenkrát byl velice populární jeden pořad koncipovaný jako rozhovor s jakýmsi fiktivním soudruhem, kterému lidé kladli dotazy. A tam se stala naprosto zvláštní věc. Pustíme si rádio a hlasatelka hlásí: ‚V tomto okamžiku následuje rozhovor se soudruhem… Máme tady technický problém.‘ My jsme zkoprněli a říkali jsme si: ‚No tak už jsou tady.‘ Za chvíli se začalo normálně vysílat, buď to byl nějaký vtip, nebo nevím, ale nás to tehdy hodně vyděsilo.“

Petr Feyfar si dnes myslí, že šlo o velice důkladně připravenou dezinformaci, na jejíž existenci se musela podílet řada osob.

 

21. srpen v rozhlase: Noc a den ve studiu

20. srpna odpoledne Petr Feyfar objednal hudbu k dokumentu o Mnichovské dohodě, který měl natáčet následujícího dne, natočil rutinní půlhodinový pořad se zprávami, který se měl vysílat v ranních hodinách Čechům do Ameriky, a odešel z rozhlasu domů do Řetězové ulice na Starém městě. Krátce před odchodem z kanceláře mu kolega Valenta sdělil, že přišla zpráva o jednání tzv. ruské trojky – Brežněva, Podgornyje a Kosigyna na Jaltě a slíbil, že kdyby se něco dělo, předtočenou smyčku přetočí. Tak se ovšem nestalo.

„V noci mě vzbudil strašný hluk. Myslel jsem si nejprve, že to jsou čistící vozy a proklínal jsem manželku za její přehnanou touhu po čerstvém vzduchu. Vzápětí jsem pochopil, že to jsou letadla a že Rusové jsou tady. Zatelefonoval jsem do rozhlasu, ale obě linky byly obsazené. Když jsem se konečně dovolal, řekli mi, ať si pustím rozhlas po drátě, že na normálním vysílači už nelze vysílat.“ Petr Feyfar si s manželkou pustil rozhlas po drátě, načež se vypravili pěšky do budovy rozhlasu na Vinohradské ulici, aby zaktualizovali uvedený pořad. To bylo mezi jednou a druhou hodinou v noci.

V rozhlase ve dveřích do studia zastavil Feyfara vysílací technik, který byl velkým straníkem a neměl ho příliš rád. Pochopil, proč Feyfar do rozhlasu přišel, a odmítl ho do studia pustit. Tvrdil, že ředitel zahraničního vysílání Hrabal zakázal jakékoli změny v předtočených pořadech. Petr Feyfar šel do své kanceláře, zavolal několika přátelům a nakonec hlavnímu režisérovi zahraničního vysílání, Vladimíru Haladovi. Halada byl původním povoláním herec, Feyfara znal z fakulty a navzájem si důvěřovali. Doporučil mu zatelefonovat na vysílací věž. 

„Technici na vysílací věži mi nejprve vynadali, že je budím. Říkám jim: ‚Pánové, ono to je vážný, jsme obsazovaný.‘ Mysleli si, že si dělám legraci, tak jsem jim nařídil pustit si rozhlas po drátě, načež povídají: ‚Nám bylo řečeno, že je technická přestávka a máme vypnout vysílání. Ale když je to tak, tak my to zase zapneme.‘ A zapnuli. Kdo byli tihle technici, se už nikdy nepodařilo dohledat.“ Petr Feyfar zamířil do politické redakce. Mezitím se na chodbách vynořila spousta lidí, kteří přišli do rozhlasu a postávali kolem, mnozí plakali. Taktéž v politické redakci panovala tísnivá atmosféra. Když Feyfar prohlásil, že se dá vysílat, zůstali na něj redaktoři i hlasatelé překvapeně hledět. 

„Tenkrát byl vždy za vysílání zodpovědný režisér. Hlasatelé se po sobě podívali a říkali: ‚Kdo to bude dělat? Není tady žádný režisér.‘ A jeden z nich, už nevím, kdo, řekl: ‚Je tady Petr!‘ Opáčil jsem, že nejsem zaměstnaný ve státním vysílání, nýbrž v zahraničním. ‚Tohle je výjimečná situace,‘ zněla odpověď, a tak jsme začali.“

 

Tanky, kam jsme dohlídli, a deka přes hvězdu

Podle pamětníka první živé vysílání o okupaci začalo kolem čtvrté hodiny ranní. Petr Feyfar měl v rozhlase připravenou hudbu pro pořad o Mnichovské dohodě, a tak se stalo, že vysílání bylo také velmi dobře hudebně podbarveno dramatickými vlastenecky laděnými skladbami, především Bedřichem Smetanou. Kromě Smetanovy úpravy chorálu Ktož sú boží bojovníci z Mé vlasti měl Feyfar u sebe také státní hymnu a mnoho dramatických skladeb, českých i zahraničních.

Feyfar studio opustil za celou dobu jen dvakrát. V jednom z případů to bylo nad ránem, když svítalo, a on se vypravil s novinářem Jiřím Rumlem obhlédnout situaci na střechu rozhlasu. „Kam jsme dohlídli, tam jsme viděli přijíždět tanky, shora i zdola od Václavského náměstí. Před rozhlasem venku stál nashromážděný dav a řval: ‚Shoďte hvězdu!‘ Na střeše vedle nás totiž stála velká rudá hvězda. Ruml měl tehdy zajímavou úvahu: ‚Když bude dole roztříštěná hvězda a přijedou tanky, tak si budou Sověti myslet, že tady skutečně byla kontrarevoluce.‘ Absurdní, ale vlastně správná úvaha. Nakonec jsme na tu hvězdu pověsili deku.“

Vzápětí šel Feyfar do místnosti s dálnopisy, aby si přečetl nové zprávy, které dorazily, když se náhle začala tříštit okna a kolem hlavy mu prolétly kulky. Vděčný důkladnému vojenskému výcviku se Feyfar vrhl na zem a “plížením-plazením“ opustil místnost. „V ten moment začaly chodit zprávy, že jsou venku první ranění a první mrtví.“

 

Pustili jsme hymnu a čekali, co se bude dít

Hlasatelé zvenku se ptali, co se děje, že se ve vysílání neustále ozývají lupance (slangový výraz pro zvukovou chybu při najíždění pásku). Nešlo ovšem o lupance, nýbrž o střelbu, která byla uvnitř budovy slyšet stále intenzivněji. 

„Sláva Volný v knize „Jsme s Vámi, buďte s námi!“ píše: ‚Režisér v tu chvíli šel a otevřel dveře a okna.‘ Což jsem byl já. Situace byla dále neudržitelná. Vysílali jsme, aby lidé zachovali klid, ale do toho se ozývala střelba, naproti hořely domy a do haly přinesli první mrtvé. Pustili jsme hymnu a čekali, co se bude dít, tak tohle vysílání končilo.“ 

To už bylo mezi sedmou a osmou hodinou ranní. Do studia přišli tři sovětští vojáci se samopaly. Někdo udal, z jakého studia se vysílá. Vojáci vyzvali přítomné, aby studio okamžitě opustili a zamkli. 

„To byl největší průšvih, protože my jsme neměli klíč. Ztratil se už asi před půl rokem a studio bylo stále otevřené. Vojáci nám samozřejmě nevěřili, mohli nás na místě zastřelit. Nakonec ale řekli, ať vypadneme a postavili do dveří jednoho vojáka. Ze zpětného pohledu si říkám, že se chovali celkem slušně.“ 

Vojáci ale Petra Feyfara, Jiřího Rumla ani nikoho dalšího nezajali ani nevyvedli ven z budovy, a proto netrvalo dlouho a vysílalo se znovu. Petr Feyfar se společně se svou ženou a Jiřím Rumlem přemístili do studia skrytého v nitru budovy (dnes již ani jedno z těchto studií neexistuje) a celý den až do večera vysílali odtud. Vysílací materiály z politické redakce nosila do studia Feyfarova manželka schované pod blůzou.

„Tahle informace není v žádném archivu uvedena, píše se, že pak začal vysílat Karlín, ale to není pravda. Vysílali jsme my z Vinohradské ulice,“ tvrdí pamětník a dodává: „Odcházeli jsme se ženou k večeru, pamatuji si, že zapadalo slunce nad Václavským náměstím. Byli jsme neuvěřitelně unavení.“

V následujících dnech už se Petr Feyfar do rozhlasu nedostal. Neměl tam žádnou práci, zahraniční vysílání nevysílalo. Jeho jméno není dodnes uvedeno v žádných materiálech archivu rozhlasu; jako by se informace o tom, kdo řídil první živé vysílání o sovětské okupaci Československa a jak toto vysílání probíhalo, zcela vypařily. První rozhovor s Petrem Feyfarem o této události, natočený v prosinci 1989 M. Kaisrem z tehdejší politické redakce se ztratil. Ani jména hlasatelů a techniků nejsou nikde uvedena.

 

Na trase Vídeň - Curych - Basilej

Společně s manželkou začali velmi rychle uvažovat o emigraci a téměř ihned po Dubčekově projevu 27. srpna odjel Petr Feyfar do Vídně. Odcestoval nejprve sám, syn trpěl srdeční vadou a rodina netušila, jakým způsobem v zahraničí vůbec funguje zdravotnictví.

Ve Vídni strávil Feyfar týden u laskavé tetičky, hraběnky a lékařky, která bydlela v zahradním domě Schwarzenberského paláce. V Rakousku v té době ale vypukla panika, že Sověti zaberou původně obsazená území, mezi která patřila i Vídeň, a tetička se proto stěhovala do Salzburgu. Petr Feyfar tedy pokračoval dál. Nejprve obešel australské, kanadské a německé velvyslanectví, kde ale vyžadovali přísné zdravotní prohlídky a chovali se odměřeně, a tak se nakonec rozhodl pro Švýcarsko. 

„V té době jsem toho o Švýcarsku moc nevěděl. Jen že mají dobré dramatiky, Dürrenmatta, Frische. Před švýcarským velvyslanectvím byla ohromná fronta, stál jsem ji tři dny. Švýcaři se ale chovali neobyčejně slušně. Vízum dali každému a zaplatili mu k tomu lístek na vlak. Tak jsem brzy jel vlakem ke strýčkovi do Bregenz a odtud dál k dalšímu strýci do Sankt Gallen.“ 

Petr Feyfar nějakou dobu pobýval v Sankt Gallen a poté odjel do Curychu. Tam působil chvíli jako kulisák v divadle na Neumarktu a setkal se se slavným dramatikem Eugénem Ionescem, který zde zrovna režíroval. Cestou autostopem z Bernu, kde si na vyslanectví prodloužil výjezdní doložku, dorazil namísto do Curychu do Basileje a získal zde v městském divadle místo asistenta režie. Tak se stalo, že se setkal s Friedrichem Dürrenmattem.

 

Play Strindberg

„V Basilejském divadle se měl dělat Tanec smrti od Strindberga a Dürrenmatt přišel jako produkční dramaturg. Když začal hru číst, neustále se smál a říkal, jak je to blbý a že to nemůžeme dělat. Režisér Erich Holliger byl celkem mladý člověk, velmi uctivý k Dürrenmattovi, a první zkoušku v absolutním zoufalství rozpustil.“

Z Dürrenmattových úprav vznikla slavná hra Play Strindberg. Petr Feyfar měl za úkol úpravy vzniklé při zkouškách zapisovat, a především sledovat herce a zaznamenávat jejich nápady.

„Herci za mnou chodili a říkali: ‚On Holliger moc nerežíruje, on režíruje spíš Dürrenmatt.‘ Dürrenmatt postupně převzal všechnu iniciativu a udělal ze Strindbergovy hry neskutečnou komedii. Všichni se tomu smáli, říkali: ‚To už se v životě nebude hrát, možná někde na oblasti si to pan Feyfar udělá...‘ No, hraje se to dost. A to zkoušení bylo hrozně fajn.“ Zkoušení Play Strindberg se odehrálo krátce poté, co Dürrenmatt veřejně protestoval proti sovětské okupaci v Československu a stal se u nás nežádoucím autorem. Na podzim dorazila do Švýcarska pamětníkova žena s dcerou a v dubnu 1969 také konečně syn. Rozhodli se, že v Basileji zůstanou.

 

Odklon k psychologii

V roce 1976 zasáhla rodinu v emigraci tragédie. Feyfarova žena zemřela při nehodě v horách. Petr Feyfar v té době studoval filozofii, slavistiku a psychologii na basilejské univerzitě a také právě kvůli této události se od divadla odklonil více k psychologii. Situace to byla velmi obtížná, zůstal v cizině sám se dvěma malými dětmi, přesto se mu podařilo studia dokončit. Prošel tehdy mnoha různými zaměstnáními, vedle rozličných manuálních prací, které bylo nejsnadnější sehnat, dělal knihovníka na katedře germanistiky basilejské univerzity a psychoterapeuta na mnoha klinikách a v odvykacích centrech. V 80. letech si v Basileji otevřel vlastní psychologickou a psychoterapeutickou praxi, ve které působil až do roku 2008. 

V emigraci Petra Feyfara celou dobu sledovala československá Státní bezpečnost, a to prostřednictvím přiženěného rodinného příslušníka, který pamětníka ve Švýcarsku navštívil. V Praze poté podal zprávu o tom, v jakých podmínkách se ve švýcarském exilu žije. To Petr Feyfar zjistil až po roce 1989. Sledován byl i švýcarskou tajnou službou, což se dozvěděl vzápětí díky známé Fichenaffäre, která odhalila, že bylo od roku 1900 sledováno přibližně 900 000 obyvatel Švýcarska. 

„Ačkoli se v emigraci vyskytly chvíle, kdy člověk hluboce pochyboval, moje zkušenost se Švýcary je převážně pozitivní. Skutečností je, že jsem se mnoho naučil a prožil. Samozřejmě jsem i mnoho ztratil.“ Od roku 2008 žije Petr Feyfar opět převážně v Praze a příležitostně přispívá do Divadelních a Literárních novin a také do časopisu Tvar.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Eliška Raiterová)