Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Fejtová (* 1945)

• narodila se 12. května 1945

• otec byl mlynář a hospodařil

• otec byl přinucen vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD)

• kvůli původu nemohla studovat gymnázium

• vystudovala střední zemědělskou školu

• pracovala v JZD a později jako referentka

• v roce 2025 žila v Havlíčkově Brodě

“Narodila jsem se do plného míru,” chlubí se pyšně Ludmila Fejtová. Na svět totiž přišla 12. května 1945, tedy v době, kdy byly zbraně složené, avšak okolnosti jejího narození byly přeci jen trochu dramatické. Její otec totiž pomáhal partyzánům. 

Rodina Vlčkova žila na samotě ve mlýně nedaleko Světlé nad Sázavou. Ke konci války se v lesích okolo jejich mlýna začali objevovat partyzáni. Lidé jim pomáhali, co to šlo. “Všechno bylo předem ústně domluvené, lidé si to vždycky nějak předali, aby ti další věděli, že k nim přijdou. Takhle jednou přišlo echo, že přijdou i k nám,” vypráví pamětnice události, která má sama zprostředkovaně. “Maminka s babičkou se myly a někdo zabouchal na dveře. Babička šla v noční košili otevřít.” Partyzáni se ještě před vstupem do mlýna ujišťovali, že mlynář za všechny obyvatele ručí. “Bydlel tam ještě stárek, v takovém předpokoji. A tatínek řekl, že je všechno v pořádku, a přivítal je.” Partyzánů se ve mlýně ubytovalo devět. “Byli tam dva Rusové a dvě Rusky, jedna telegrafistka a jedna lékařka. Chovali se jako doma, kouřili u nás,” sdílí Ludmila Fejtová zdánlivou maličkost, která ale mohla vést k prozrazení jak partyzánů, tak její rodiny. 

Tatínek pomáhal partyzánům i německým vojákům

Odbojáři se ve mlýně zdrželi jen pár dnů, měli za úkol sabotáž ve Světlé nad Sázavou. Vypustili cisterny s naftou, které měly odjíždět na frontu do Německa. “Přeřezali plomby a otevřeli výpusti. Všechno to teklo do řeky.” Po sabotáži se přesunuli dál. Maminka pamětnice po jejich odchodu větrala cigaretový kouř a modlila se, aby k nim nepřišla kontrola dřív, než se zbaví důkazu, že u nich partyzáni nějaký čas strávili. To se jí ale bohužel nesplnilo. “Přišli k nám z české četnické stanice a cítili, jak je tam všechno prokouřené. A řekli, že u Bradáčů je německá policie a že jim jdou naproti, protože tady je všechno v pořádku,” vypráví pamětnice, jaké měli její rodiče štěstí, že čeští četníci byli na straně vlastenců. “Kdyby tam přišli Němci, tak jsem se nenarodila,” komentuje stručně. 

Tatínek ale nepomáhal jen partyzánům. Když se mu pár dní po válce narodila dcera, tak byli partyzáni sice v bezpečí, v lesích okolo mlýna ale byla řada německých vojáků, kteří se snažili utéct před Sověty a dostat se do amerického zajetí. “Tatínek jedno ráno přišel na dvůr a viděl, jak od lesa jde někdo v uniformě wehrmachtu. Přišel a lámanou češtinou, protože to byl sudetský Němec, říkal, jestli by nemohl dostat něco k jídlu,” vypráví Ludmila Fejtová další zprostředkovanou historku. Její otec vojákovi donesl krajíc chleba a hrnek s kávou, ten si to ale chtěl odnést do lesa. “Tak je tatínek vyzval, ať jdou do dvora a nějak se domluví. Vyšlo jich dvacet. Babička vynesla podmáslí, mlíko a chleba. Nabírali si a krájeli chleba.” Jediný, kdo k vojákům nebyl tak pohostinný, byl dědeček pamětnice. “Popadl loveckou flintu, vylítl na zápraží a začal, že udělali v Evropě spoušť. Tatínek mu tu flintu vzal a řekl babičce, ať si ho hlídá, ať něco nevyvede. Ta ho odvedla a nikomu se nic nestalo.” Vojáci Vlčkovým prý slušně poděkovali a odešli. Nebojovali dobrovolně, do války narukovali z donucení. O jejich dalším osudu pamětnice nic neví. 

Rodiče neměli „správný postoj“

Ludmila Fejtová vyrůstala se svými rodiči a prarodiči na samotě ve mlýně. Kromě příbuzných jí dělala společnost řada hospodářských i domácích zvířat. “Kraviček jsme měli asi pět, prasátek taky, chlív byl plný dobytka. Po dvoře se toho batolila spousta. Husy, kachny, krůty slepice,” vyjmenovává. “Rodiče mě ke všemu od mala brali, viděla jsem, jak se rodí telátka a neměla jsem z toho žádné trauma,” přiznává, že vyrůstala jako dítě kulaka, což jí i pan řídící ve škole dával najevo. Pamětnice tušila, že se jí její původ dotkne časem, až bude chtít studovat. 

Velký zásah do poklidného poválečného života ve mlýně přinesl vítězný únor a následný nástup kolektivizace zemědělství. Nejbližší jednotné zemědělské družstvo (JZD) vzniklo v nedalekém Kunemilu v roce 1952. “Založili ho drobní zemědělci, říkalo se jim kozičkáři. Sedláci do JZD nechtěli, protože si to neuměli představit. Kolik generací vychovávali k tomu, aby to po nich převzali,” vysvětluje, že společné hospodaření bylo výhodné hlavně pro ty, kteří toho moc neměli. Tatínek pamětnice měl vystudovanou zemědělskou školu v Humpolci, proto mu byla v družstvu nabídnutá vyšší funkce. “Tatínek byl ale ještě mladý a měl dost síly, tak řekl, že si pojede po svém a oni ať si dělají, co chtějí. Vyhnal je. A dědeček mu pak řekl, že neudělal dobře, že to nezvládne.” V té době už si totiž sedláci nemohli pronajímat pomocnou sílu. “Nemohla být služka k dobytku, ani kočí. Byl na to sám, maminka se starala o malinkého Slávka,” prozrazuje, že osm let po pamětnici se narodil její mladší bratr. 

Rodičům skutečně po čase došly síly a přihlášku do JZD si přeci jen podali. “Odpověděli, že ne, protože nemají správný postoj k socialistickému zemědělství. Tak můj tatínek ještě dva roky dodělával, co mohl udělat buď sám, nebo za pomoci maminky.” Pak ho ale do družstva přeci jen vzali a získal pozici mlátičkáře. Maminka pracovala v kravíně. “A protože byli poslední, kteří byli do družstva přijatí, tak naši koně už v družstvu nebyli potřeba. Kůň byl nejlepší přítel hospodáře. A tatínek ty svoje kamarády, kteří mu celý život pomáhali s hospodářstvím, musel sám odvézt na porážku.” Odvezl je na jatka do Světlé nad Sázavou. “Uvázal je, a než je šli porazit, tak mu ten Fuks naposledy zařehtal. Dodneška se divím, že se tatínek na prvním stromě neoběsil, protože to muselo být příšerný.” Svého otce tak dodnes vnímá jako hrdinu. “Nebyl zavřený, ale myslím, že kdyby je vystěhovali nebo byl na nějakou chvíli zavřený, tak by to snad bylo lepší, než kdyby musel koukat, jak je všechno jinak, než to bylo za jeho mládí,” dělí se pamětnice o kontroverzní myšlenku. 

Mé studium bylo nežádoucí

Zatímco otci komunistický režim vzal celé živobytí, Ludmila Fejtová ho odnesla nemožností studovat. Po měšťanské škole chtěla nastoupit na gymnázium, místo toho ale musela do učení na občanskou zemědělskou školu. Do školy totiž přišel dopis ze školského odboru, že je nežádoucí, aby studovala na gymnázium. Učitelé jí ale poradili, aby si po roce na zemědělské škole dala přihlášku na jinou školu. V případě dobrých studijních výsledků byla šance, že dostane doporučení, které přebije kulacký původ. To se jí povedlo a nakonec vystudovala Střední zemědělskou technickou školu v Pelhřimově. Maturitu získala v oboru Ekonomika zemědělství. Její největší sen ale bylo studovat veterinu. Na brněnskou vysokou školu ji ale nevzali, údajně kvůli velkému zájmu. Ludmila Fejtová ale tušila, že za nepřijetím stálo něco jiného. Místo dalšího studia tak dostala umístěnku do JZD Slavníč, které bylo kousek od místa jejího narození. Začala tam pracovat jako účetní a krátce po svém nástupu se v únoru 1965 vdala za místního předsedu.

V JZD s manželem nezůstali dlouho. V sedmdesátých letech odešli do Havlíčkova Brodu, kde manžel začal jezdit sanitkou. Pamětnice nejdřív pracovala jako účetní v pekárně a pak se stala referentkou pro zdravotnické zásobování. Narodili se jim dva synové a Ludmila Fejtová dodnes žije v Havlíčkově Brodě.