Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Feigl (* 1938)

• narodila se 1. ledna 1938 v Broumově

• pocházela z německé rodiny malých zemědělců

• v roce 1944 nastoupila do německé školy v Teplicích nad Metují

• na jaře 1945 u nich přespali národní hosté

• v červnu 1945 otce zbila skupina Čechů

• na jaře 1946 museli do sběrného tábora v Meziměstí, kde čekali na transport do Německa

• rodina se nakonec mohla vrátit do Bučnice

• v roce 1948 je ale vystěhovali do Podkrušnohoří

• v roce 1956 se vdala a postupně se jí narodily tři děti

• pracovala v továrně na elektropřístroje

• v roce 1967 odešla s rodinou do Německa

• v roce 2025 žila v Ingolstadtu

V červnu 1945 přijela k domu německé rodiny Müllerových v Bučnici nedaleko Teplic nad Metují skupina česky mluvících mužů. Tehdy šestiletou Annu Feigl zaujalo, jak byli oblečení: „Měli dlouhé černé kabáty, hodně knoflíků a na hlavě měli čapky.“ Přivezli s sebou hajného z Bučnice. Otec, hospodský a mlynář museli vzít lopaty a krumpáče a jít s muži do lesa na Bukovou horu (Buchberg). Měli hledat schované zbraně. „Všude hledali, ale nic nenašli. Byli hodně biti. Nakonec si museli vykopat hrob. Stáli před hrobem a počítali, že je všechny zastřelí, když neřeknou, kde zbraně jsou,“ popisuje pamětnice. Tatínek jí vyprávěl, že se pak objevil nějaký muž, který nařídil nestřílet. Všichni se mohli vrátit domů, jen hajného se zlomenými žebry odvezli muži s sebou. Podle pamětnice pak byl zavřený.

Na jaře 1946 dostali zprávu, že si mají sbalit 25 kilogramů na osobu a druhý den ráno stát připraveni před domem. Pamětnice si vzpomíná, že maminka zabalila peřiny. „Měla ještě látku, ze které chtěla nechat ušít oblek. Už jsme tehdy slyšeli, že všechno berou, tak z té látky udělala kalhoty. Jenom to vystřihla a zašila, aby to vypadalo jako kalhoty,“ vypráví. Vůz tažený koňmi je odvezl do tábora v Meziměstí. Peníze a spořitelní knížky museli odevzdat už předtím a žádné cennosti neměli. U vstupu do tábora jim probrali věci a ty hezké házeli na hromadu. „U nás vzali jen parádní přehozy na postele. Máma měla vždycky na dvě postele, tak ten jeden vzali,“ vybavuje si.

S rodiči, bratrem a asi 20 dalšími lidmi spali v místnosti s patrovými postelemi. V noci se objevily štěnice. „Na mě nešly. Máma viděla, že chodily kolem jako řetěz, ale ani jedna mě nekousla,“ říká Anna Feigl. Ráno dostávali kávu a kousek chleba, v poledne slabou polévku a večer zase kávu a chleba. V táboře strávili čtyři týdny. Potom je poslali na práci k sedlákovi do Horních Teplic, než se vypraví transport do Německa.

Přišel sovětský voják s pistolí

Anna Feigl, rozená Müller, přišla na svět 1. ledna 1938 v Broumově. Otec Robert Müller a matka Amalia, rozená Heine, měli v Bučnici malé hospodářství. Přes zimu pak tatínek pracoval v lese. Vyrůstala se starší sestrou z otcova prvního manželství a se starším bratrem z druhého. Všichni měli německou národnost a doma se mluvilo jen německy. Prarodiče nepoznala. Odmalička musela doma pomáhat, ale dětství měla podle svých slov hezké. 

Za Protektorátu byl u nich ve vsi klid, vojáka poprvé spatřila až na konci války. Díky hospodaření vystačili s jídlem. Anna Feigl si vybavuje, že k nim jednou přišli dva ruští hladoví uprchlíci. „Zrovna jsme neměli nic k jídlu. Táta šel do sklepa a přinesl syrové brambory. Kousali do nich, jako by to byla jablka – takový hlad měli,“ vzpomíná. Uprchlíci zase rychle odešli a otec dával pozor, aby je nikdo neviděl. 

Začátkem jara 1945 projížděli Bučnicí takzvaní národní hosté, němečtí uprchlíci z východních oblastí prchající před Rudou armádou. Měli koně a vozy naložené majetkem, který pobrali. „Přenocovali u nás staří manželé. Měli jen malý vozíček a na něm trochu věcí,“ vypráví pamětnice. Původně chtěli jet až do Broumova, ale tatínek viděl, že už se stmívá, a nabídl jim nocleh. 

Ráno ji vzbudil rámus v domě. Pamětnice ještě ležela v posteli, když do místnosti vešel civilně oblečený Sovět s pistolí a volal: „Časy! Časy!“ Ona tehdy nerozuměla, že chce hodinky. „Táta hledal ve skříni svoje hodinky a dal mu je. Starý pán, uprchlík, měl hodinky pověšené, tak mu je hned strhl. Já jsem ležela v posteli a schovala jsem se pod peřinu, aby mě neviděl,“ vzpomíná. 

Z tábora je poslali k sedlákovi

V roce 1944 nastoupila do německé školy v Teplicích nad Metují. Chodili s bratrem pěšky přes les a cesta jim trvala 45 minut. Po osvobození Československa se sovětští vojáci objevili i u nich ve vsi. „Dva přišli k nám domů a chtěli najíst. Maminka jim udělala vejce, najedli se a zase odešli. Byli slušní,“ říká. Ve mlýně naproti se pak další vojáci zdrželi i přes noc a opili se. Ženy ze mlýna se předtím schovaly, pamětnice ale jako dítě nechápala proč. Vzpomněla si ještě, jak si šla hrát ke kamarádce, která s ní chodila do německé školy. Když vyšla od ní z domu, plivla na zem. Zrovna tam procházel sovětský voják, který si myslel, že si uplivla před ním. Rozzlobeně s ní šel až domů. „Maminka byla na poli, tak s ní mluvil. Uměla trochu česky. Dopadlo to dobře, ale tři týdny jsem pak musela zůstat doma. Nesměla jsem nikam jít,“ popisuje. Dodnes si na to vzpomene vždycky, když vidí, jak si někdo odplivl.

Po konci války ji jako ostatní Němce postihla mnohá omezení. Musela nosit bílou pásku a nesměla do školy. Sestru s manželem a některé sousedy včetně německého mlynáře Leiera (Leyera) ještě v roce 1945 vysídlili do Německa. Do mlýna naproti přišel z Pardubic pan Šáda, který se stal správcem jejich domu. Na Müllerovy přišla řada na jaře 1946. Ze sběrného tábora v Meziměstí je pak ale poslali pracovat k českému sedlákovi Radeckému do Horních Teplic. „Myslím, že ani sedlák nebyl, protože ničemu nerozuměl,“ upřesňuje. Anna Feigl tehdy nemohla pochopit, proč paní Hradecká nakupuje brambory, když je má na poli. Rodiče s bratrem museli obstarat krávy a polní práce. Bydleli všichni v jedné místnosti a paní Hradecká jim vařila brambory s tvarohem. „Vždycky říkala, ať jíme, a honem ještě ten brambor, co tam byl, sama sebrala. Neměla jsem hlad, chodila jsem po okolí a vždycky jsem něco dostala. Ale rodiče a bratr museli dělat na poli, tak ti už asi hlad měli,“ vypráví. 

Na podzim 1946 se mohli vrátit do Bučnice, jejich dům byl ale obsazený nově příchozími Slováky. „Dlouho tam nebyli, ale když jsme přišli, tak tam byli, abychom domů nemohli,“ podotýká. Přidělili jim prázdný dům po německém sousedovi jménem Branze a dovezli věci z tábora, které tam ještě po jejich odchodu zbyly. Maminka pak zašla za mlynářem, který byl zároveň správcem domu, a ten jí dovolil si půjčit vlastní šicí stroj a pár dalších věcí s tím, že je pak při odjezdu musí vrátit. Tatínek s bratrem pracovali v lese a maminka sázela mladé stromky. 

Pamětnice nastoupila do české školy v Teplicích nad Metují. „Česky jsem neuměla, tak jsem tam nejdřív seděla a čekala, až půjdeme domů. Pak jsem se ale rychle naučila česky a na konci jsem měla lepší vysvědčení než Češi. Byla jsem ale o dva roky starší,“ říká.

Rok žili v uprchlickém táboře

V říjnu 1948 pak jejich rodina dostala příkaz odstěhovat se do Podkrušnohoří. Přidělili jim zchátralý dům ve vsi Háj u Loučné pod Klínovcem. „Na Jáchymovsku otvírali nové šachty a potřebovali cesty. Táta s bratrem stavěli cesty, nepracovali v dolech,“ říká. Přišli do prázdné vesnice, kde s nimi pak žili samí Němci, které tam poslali ze stejného důvodu. „Všichni mluví německy, ale já nerozumím,“ stěžovala si její maminka. Němci pocházeli z různých regionů a každý měl svůj dialekt. Jáchymovské doly později zařídily opravu domu a Müllerovým se vedlo dobře. Maminka zůstala v domácnosti a pamětnice chodila dva roky do školy v Háji a potom dva roky do měšťanky ve Vejprtech.

Po škole pracovala Anna Feigl na státním statku, v továrně na výrobu nemocničních lůžek a pak v nemocniční prádelně. V roce 1956 se provdala a roku 1958 se odstěhovali do Kovářské k manželovým rodičům. Roku 1961 se jim narodila první dcera. Oba pracovali v místní továrně na elektropřístroje. Otec už odešel do důchodu a bratr začal také pracovat v továrně v Kovářské. V té době už se uzavíraly doly a práce nebylo tolik. 

Pamětnici se narodila druhá dcera a v roce 1967 se s manželem rozhodli odejít do Německa. Od roku 1952 měli automaticky československé občanství. „Teď jsme museli zaplatit šest tisíc korun na osobu, abychom byli bez státní příslušnosti,“ vysvětluje. Její otec a bratr odešli už půl roku před nimi, maminka v roce 1953 zemřela a tchán s tchyní chtěli zůstat v Československu.

Věci si nechali odvézt vlakem do okresu Augsburg, kde žila sestra pamětnice a kam odešel i otec s bratrem. Rok žili v uprchlickém táboře v Neuburgu an der Donau. Měli jednu místnost se čtyřmi železnými postelemi a skříní, vařili na kamnech. „Nábytek dali do jedné místnosti a myslím, že jednou za měsíc jsme si tam mohli jít, když jsme něco potřebovali. Oblečení jsme nemohli mít čtyři lidi všechno v jednom pokoji,“ popisuje. 

V táboře žili převážně Němci a pár lidí z Polska, potkávali se tam s mnoha obyvateli Kovářské, kteří se také vystěhovali. Dostali od německého státu podporu a manžel se snažil co nejrychleji najít práci. V roce 1968 ho zaměstnali jako nástrojaře v Ingolstadtu, kde dostali byt ve druhém patře nově postaveného domu. 

V Německu občas pocítila nespokojenost místních. „Oni si přijdou a všechno dostanou. My jsme přišli v roce 1945/1946 a nic jsme nedostali. Všechno bylo rozbité,“ slýchávala někdy od Němců v okolí. V roce 1972 se jim narodil syn. Po mateřské začala uklízet v ordinaci u soukromého lékaře, kde pak pracovala dalších 30 let. 

Mám tři domovy

Na Vánoce v roce 1968 jeli za manželovými rodiči do Kovářské. Navštěvovali je pak každý rok. Když tchán zemřel, přišla manželova maminka v roce 1980 za nimi do Německa. Na Broumovsko se poprvé jela pamětnice podívat s otcem v roce 1954, později ještě jednou sama a jednou s manželem v roce 1981. Po roce 2000 se účastnila organizovaných zájezdů autobusem do Broumova a okolí s dalšími vysídlenými Němci. Věděla, že jejich dům v Bučnici koupil v roce 1953 mlynář a jeho potomci dům využívají jako chalupu. „Vím, že dcera žije v Praze, mám její adresu. Tak jsem jí napsala, kdy budu v Teplicích, jestli by mohla být v domě, že bych se ráda ještě jednou podívala dovnitř. Zvenku jsem ho viděla,“ popisuje, jak v roce 2024 navštívila rodný dům v Bučnici. 

Žila na třech místech a každé zůstalo spjaté s jiným životním obdobím. „Mám tři domovy, první na Broumovsku, druhý v Podkrušnohoří a třetí v Bavorsku,“ říká. Z jejích třech dětí si porozumění češtině uchovala jen nejstarší dcera. Pamětnice sama byla schopná stále mluvit plynně česky. V roce 2025 žila v Ingolstadtu.