Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Ladislav Faktor (* 1957)

• narodil se 9. dubna 1957 v Českých Budějovicích

• člen kostelního sboru u Petrinů, který v roce 1969 rozložila StB

• v roce 1972 nastoupil na Gymnázium Karla Šatala v Českých Budějovicích

• roku 1974 se stal svědkem razie StB na koncertě v Rudolfově, kde byl zadržen jeho bratr

• po maturitě absolvoval sociálně-právní nástavbu v Písku

• vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze

• tři roky působil jako podnikový právník v JZD Dubné

• skládal hudbu pro divadlo a film, přešel na volnou nohu

• v 80. letech často cestoval do Polska na hudební akce

• StB se jej pokusila získat ke spolupráci, odmítl

• v prosinci 1990 založil pirátské Rádio Podzemí v Českých Budějovicích

• v červenci 1991 bylo rádio legalizováno jako Rádio Faktor

• v letech 1990–1994 hrál s Pražským výběrem

• v letech 2018–2024 byl nezávislým senátorem za Českobudějovicko

• prosazoval zákaz komunistické strany

• v době natáčení (2025) žil v Českých Budějovicích

Ladislav Faktor vyrůstal v Českých Budějovicích a od dětství ho formovaly dva hlavní vlivy: po otci zdědil podnikavost a preciznost, po matce hudební nadání a lásku k muzice. Po okupaci v roce 1968 zažil rozklad kostelního sboru pod tlakem normalizačního režimu, později poznal i tvrdé zásahy proti undergroundu. Hudba pro něj ale zůstala hlavním životním směrem i během studií práv v Praze, kdy začal dostávat první zakázky a odešel na volnou nohu. Po listopadu 1989 hrál s Pražským výběrem, a protože chtěl svobodu nejen prožívat, ale i šířit, založil první jihočeské soukromé rádio, z něhož vzniklo Rádio Faktor. Zůstal věrný regionu, podnikal v kultuře i v médiích a na čas se stal také senátorem.

Kostelní pěvecký sbor rozložila StB

Ladislav Faktor se narodil 9. dubna 1957 v Českých Budějovicích. Jeho matka byla učitelka hudby a jazyků, otec byl úředník. Vyrůstal v rodinném domku v Jírovcově ulici, v harmonickém rodinném prostředí spolu se starším bratrem. Rodiče ho vychovávali v katolickém duchu, a víru tak přirozeně nasával od dětství, stejně jako hudbu, s níž se seznamoval v lidové škole umění, doma i v kostele u Petrinů, kde chodil do sboru. Od šesti let se učil na klavír, od deseti i na kytaru. „V kostele nebyla možnost hrát na klavír, a tak mi dali do ruky kytaru a já pak dva až tři roky vystupoval s kytarou při nedělních vigiliích,“ vysvětluje. Kostelní hudební repertoár zahrnoval převážně klasické skladby a gospely. „Nebyl to pouze dětský sbor – působili v něm i dospělí, velmi talentovaní hudebníci. Šlo o nadšence, kteří se věnovali hudbě odlišné od tehdejšího běžného repertoáru. Díky tomu jsem si oblíbil také jazz,“ říká. Ladislav Faktor vzpomíná, že hybnou silou jejich poměrně slavného sboru byl páter Hrdina, který sloužil mše u Petrinů. Zařizoval vystoupení nejen v místních kostelech, ale také ve Volarech, Prachaticích a dalších městech i obcích po celých Čechách.

Bylo mu jedenáct let, když v srpnu 1968 do republiky vtrhly tanky vojsk Varšavské smlouvy. Vnímal to jako katastrofu, stejně jako jeho šokovaní rodiče. Byl žákem základní školy s rozšířenou výukou jazyků, kde se od třetí třídy učili mimo jiné i ruštinu. „Se spolužáky jsme psali křídou po ulicích nápisy jako ‚Idi domoj‘, aniž by o tom rodiče měli tušení.“ Vzpomíná také na odstraňování cedulí s názvy ulic, aby okupanty zmátli, a na celkovou atmosféru, která připomínala válku. V Praze se střílelo a situace byla velmi napjatá. Rodiče ze strachu drželi oba své syny zkrátka. Po okupaci se normalizační moc začala obávat všeho, co by mohlo působit jako zázemí odporu. Náboženské společenství se stalo v jejích očích nebezpečné už tím, že se scházelo dobrovolně a s nadšením. Zásahy Státní bezpečnosti ochromily činnost pěveckého souboru a ten se během roku 1969 rozpadl. „Páter Hrdina byl natolik znechucený, že vystoupil z církve,“ vzpomíná Ladislav Faktor.

Underground se dostal do hledáčku StB

V roce 1972 pamětník nastoupil na Gymnázium Karla Šatala, do kterého chodil i jeho starší bratr. Ve druhém ročníku, v roce 1974, se stal svědkem estébácké razie v Rudolfově v restauraci Amerika na koncertě, kde měly zahrát skupiny Adept, The Plastic People od the Universe a DG 307. „Bratr vyrazil na koncert o něco dříve, zatímco já sám jsem jel pozdějším autobusem směrem na Rudolfov. Po příjezdu už bylo všechno obsazené policií a do sálu jsem se nedostal. Vrátil jsem se zpátky do Budějovic. Ne tak můj bratr, kterého zatkli a pro kterého jsem potom šel ještě v noci na policejní stanici, aby ho propustili. Nakonec je propustili všechny. Mělo to ale ukrutné konsekvence do budoucna, protože například jednu moji mladší spolužačku na gymnáziu kvůli tomu vyhodili ze školy. Bylo to opravdu pěkně pitomý období,“ vzpomíná Ladislav Faktor. Jako výsledek celé policejní akce bylo předvedeno 105 účastníků koncertu. Za útok na veřejného činitele byli odsouzeni tři mladíci, a to na čtrnáct, osm a pět měsíců. Podmíněně byly odsouzeny tři dívky a prodavačka z českobudějovického nádražního kiosku, která nesouhlasila s brutalitou policejního zásahu. Tento zážitek zostřil pamětníkovo vnímání tehdejšího režimu. Přestože undergroundové koncerty nebyly škodlivé ani výjimečné, komunistický režim nesnášel, že se na nich scházela mládež, která si tvořila vlastní názory.

Ladislav Faktor poslouchal klasickou hudbu, jazz a díky bratrovi také bigbít. Hudbu vnímal nejen jako estetický zážitek, ale i jako svět plný zajímavých lidí, s nimiž cítil sounáležitost. „Mezi muzikanty existuje specifické duševní pouto, které se liší od běžného přátelství nebo kamarádství. Je to hlubší spojení dané společným hudebním cítěním. Tohle pouto jsem vnímal už tehdy – jakmile jsem začal hrát s ostatními, poznal jsem, s kým cítím rytmus a hudbu podobně. Ten, kdo ‚kope jinak‘, prostě nezapadá – a to se pozná okamžitě,“ říká Ladislav Faktor.

Měl štěstí, že jeho starší bratr se intenzivně zabýval muzikou také a měl přístup k nahrávkám, které by se k němu jako mladšímu jinak nedostaly. Poslouchal převážně rock a díky němu se seznámil například s kapelami Emerson, Lake & Palmer nebo s hudbou Jimiho Hendrixe. Bratr přinášel nahrávky západních kapel na magnetofonových páskách, ke kterým měl přístup přes spolužáky a další kontakty, jež zajišťovaly kopie. Některé skladby se daly zachytit na zahraničních rádiích. „Až od osmdesátých let se situace začala mírně zlepšovat. V osmdesátých letech jsme jezdili například do polského kulturního střediska, kde bylo možné koupit desky. Hledali jsme zdroje hudby, kde to jen šlo,“ vzpomíná Ladislav Faktor.

Státní bezpečnost však tyto zdroje potírala a kriminalizovala. V sedmdesátých letech v Českých Budějovicích proběhla otřesná kauza, při níž byl zatčen a vyslýchán Jiří Gans, znalec západní hudby a hlavní postava českobudějovického undergroundu. V roce 1964 na výzvu Hlasu Ameriky založil českobudějovický Klub přátel americké hudby – jehož byl jediným členem –, aby mu mohli posílat poštou hudební časopisy a gramofonové desky. V roce 1977 byl v politickém vykonstruovaném procesu odsouzen na patnáct let za údajnou špionáž. Jeho případ komunistická strana využila k zastrašování mládeže, která se zajímala o underground. „Samozřejmě jsem ho znal. Bydlel nedaleko – byl téměř jako soused. Pásky od něj jsem přímo neměl, ale vždy se objevil na hudebních akcích, které něco znamenaly. Znali ho všichni. Komunisté ho postupně zničili – z vězení se vrátil v hrozném zdravotním stavu,“ vzpomíná Ladislav Faktor.

Chtěl jsem dělat hlavně muziku

Po maturitě viděl směr své budoucnosti v hudbě, a proto chtěl odejít do Prahy. Relativně jednoduchou cestu spatřoval ve studiích práv, kam se ovšem napoprvé nedostal. Studoval tedy v Písku sociálně-právní nástavbu, a jak říká, prakticky celé dva roky strávil hudbou. Klavír měl k dispozici v hudební škole i ve školní jídelně. Po přijetí na právnickou fakultu se pamětník přestěhoval do Prahy a navázal kontakty s různými pražskými muzikanty. „Přistupoval jsem k tomu původně tak, že hlavní bude hudba – chtěl jsem v Praze hrát na klavír a k tomu si ‚udělat školu‘. Taky jsem toužil přestoupit z práv na hudební akademii, ale když jsem to rodičům ve druhém ročníku oznámil, dali mi ultimátum – buď práva dostuduješ, nebo tě přestaneme finančně podporovat,“ vzpomíná. Práva tedy dokončil, ale hudba byla stále jeho hlavním životním motorem.

Po studiích Ladislav Faktor nastoupil jako podnikový právník v JZD Dubné u Českých Budějovic, kde působil tři roky. „Práce to byla zajímavá – JZD Dubné patřilo v té době mezi větší družstva – mělo tisíce hektarů a časté právní spory a arbitráže, takže občas jsem zachránil nějaké peníze, což byl úspěch,“ vypráví Ladislav Faktor. Ve volném čase hrál a skládal, například divadelní hudbu k dětským představením Pavla Brožky, místního loutkářského divadelníka. Ten mu dohodil zakázky pro francouzského loutkáře Francise Jolita. „To už byla mezinárodní scéna a pro mě velký posun. Měl jsem pocit, že dělám něco smysluplného a kvalitního, a když zakázky přibývaly, rozhodl jsem se, že místo sezení v kanceláři JZD můžu trávit čas ve studiu a skládat a být na volné noze.“ Příkladem mu byli přátelé-muzikanti, kteří měli také status svobodných umělců – hrávali na parnících a v barech.

Ze skládání pro zahraničí ale mnoho peněz nedostal. Když například skládal pro Francise Jolita, měl zřízený speciální účet v Živnostenské bance, kam mu zahraniční klienti posílali honoráře. Podle jeho vzpomínek byla daňová zátěž obrovská – z každé stokoruny mu režim ponechal jen patnáct až čtyřicet korun, zbytek zabavil stát. Přesto mohl jako osoba na volné noze oficiálně podnikat – svobodné povolání to umožňovalo. K tomu však bylo potřeba absolvovat takzvané „přehrávky“ – zkoušky, které udělovaly oprávnění k hudební činnosti. Probíhaly na Krajském kulturním středisku, kde byl uchazeč testován z politického přehledu a následně i z hudby. Šlo o velmi nepříjemný zážitek. Ladislav Faktor si konkrétně pamatuje, že přehrávky absolvoval v Českých Budějovicích na krajském středisku. Jako osoba pohybující se v kulturní sféře byl také v hledáčku tajné policie.

StB se ho snažila přimět ke spolupráci

Bezpečnostní složky se o něj opravdu zajímaly. Nepřišlo mu ale domů žádné oficiální předvolání – jednoduše ho oslovili na ulici, naložili do žigulíku a odvezli. Nikoli však do známé budovy v „Lannovce“, kde sídlila StB, nýbrž do nenápadného bytu v paneláku, kde se ho snažili přesvědčit ke spolupráci. Argumentovali tím, že se zná s mnoha muzikanty a že by mohl být „užitečný“. Oslovovali ho důvěrně, nátlak byl veden spíše „po dobrém“. Odmítl. Podobné pokusy se opakovaly ještě několikrát, ale později bezpečnostní orgány zmizely a už se neozvaly. O tom, že Ladislav Faktor byl veden jako prověřovaná osoba, nevěděl. Podle archivních údajů byl jeho svazek r. č. 17664 skartován v prosinci 1989, druhý svazek č. 17667 je dostupný online na e-badatelně Archivu bezpečnostních složek ČR. Vyplývá z něj, že v polovině osmdesátých let, kdy byl na vojně v Benešově, ho StB sledovala pro údajné plány emigrovat a informace o něm Státní bezpečnosti poskytovali lidé z prostředí kasáren.

K Polákům jsem měl upřímný respekt

V osmdesátých letech často cestoval do Polska, kde se každoročně účastnil slavného jazzového festivalu Jazz Jamboree. Pašovaly se marky schované v sedadlech vlaku, které se poté směňovaly za zloté. Tyto cesty měly evropský přesah. Pamětník mohl vidět naživo některé světově proslulé hudebníky, o kterých do té doby jen snil. Dostal se například na koncert Milese Davise a byl nesmírně hrdý a šťastný, že ho mohl vidět naživo. K Polákům si tehdy vytvořil hluboký vztah. Nešlo jen o to, že se tam konaly zajímavé hudební akce. Zažil tam počátky hnutí Solidarita a změnu atmosféry v celé zemi, která se tehdy začala výrazně proměňovat.

Poláky vnímal jako svobodomyslnější národ než Čechy a choval k nim upřímný respekt: „Režim je nikdy nezlomil tak jako Čechoslováky – jejich historické vědomí bylo hlubší a zakořeněnější.“ Vzpomíná také, že tam panovala materiální chudoba – mnohem horší, než jaká byla v Československu, ale v oblasti kultury a občanské společnosti byli daleko napřed. „Polsko tehdy na rozdíl od Československa nezakázalo drobné živnosti, a tak tam byly patrnější sociální rozdíly. Jeden rok jsme byli ubytováni u bratrova bývalého spolužáka, tehdy již nastupujícího lékaře. Jeho rodina měla doma služku. Měli byt vybavený v prvorepublikovém stylu a u vchodu nás uvítala služka v zástěrce. Bylo to pro nás naprosto šokující. Znali jsme to jen z filmů,“ vypráví Ladislav Faktor.

Rok 1989 byl nejlepší v mém životě

Rok 1989 prožil jako nejlepší rok svého života a věří, že to tak nevnímal jen on – podobně to cítila celá generace. Listopadové události trávil v Praze a právě 17. listopadu byl na Barrandově, kde odevzdával hudbu k jednomu filmu. Jel tam tehdy ve své Škodě 105. Když z Barrandova vyrážel zpět směrem na České Budějovice, z rádia se dozvěděl o zásahu na Národní třídě. „Okamžitě jsem otočil auto a vrátil se zpět do centra Prahy. První demonstraci jsem zažil ještě téhož večera, pak jsem se sebral a odjel do Budějovic.“

V Českých Budějovicích se začaly dávat věci zvolna do pohybu v pondělí 20. listopadu, kdy se na náměstí nejprve sešlo jen asi dvacet lidí, pak padesát… „Pokud si dobře vzpomínám, Československá televize tehdy odvysílala reportáž, že ‚České Budějovice hlásí klid‘. Bylo to právě to pondělí 20. listopadu, kdy se menší skupina protestujících rozešla. Byl jsem tam se svým bratrem a skupinou asi dvaceti až padesáti přátel. Hlavními hybateli událostí tam byli divadelníci, umělci a studenti.“

Následující týdny strávil převážně v Praze, demonstrací se účastnil společně s Michaelem Kocábem, s nímž v tomto období pracoval ve studiu. Vzpomíná si na jeden konkrétní zážitek: „Byli jsme s Kocábem poblíž Můstku, kde nás rozehnala policie. Michael Kocáb tehdy nosil dlouhý kožený kabát, do kterého se zamotal, spadl, zvedli jsme ho a utíkali dál. Šlo o dost vypjatou dobu, ale moc jsme si ji užívali. Demonstrace byly tehdy obrovskou nadějí, že nejsme sami, že je víc těch, kteří chtějí změnu. Ten pocit sounáležitosti byl neopakovatelný.“

Komunisté měli být souzeni

Po roce 1989 si pamětník, stejně jako mnozí, přečetl Cibulkovy seznamy, v nichž figurovala jména spolupracovníků StB, a našel v nich jména ze svého blízkého okolí. Více ho ale zajímalo, jak dopadli samotní estébáci, kteří byli podle něj skutečně nebezpeční. Už v roce 1990 byl přesvědčen, že moc z rukou komunistů byla převzata příliš mírně a pracovníkům StB byla de facto zaručena nedotknutelnost. Byl si jistý, že nebyli potrestáni, a považoval to za obrovskou chybu. Stejně tak dodnes považuje za chybu, že se nepodařilo zakázat komunistickou stranu a tato struktura zůstala sice ve stínu, ale nedotčena. „Ti lidé si zasloužili soud. Vnímám to nejen jako morální, ale i justiční záležitost. Mnoho bývalých estébáků jednoduše vyměnilo kabát a pokračovalo dál na svých pozicích,“ je přesvědčen Ladislav Faktor.

Ještě kolem roku 2018, kdy byl členem Senátu, sepsal návrh zákona na zákaz komunistické strany a předal ho legislativnímu odboru. Setkal se ale s obrovským odporem právníků, kteří proti tomu uvedli mnoho argumentů. „Zdá se mi, že tohle téma už úplně zmizelo z veřejného prostoru, a to je škoda, protože mladší generace už o tom vůbec nic nevědí,“ říká pamětník. Za rozhodnutím právníků neviděl úmysl, ale objektivní okolnosti. „Mezitím totiž proběhla spousta dalších změn, vstoupily v platnost nové zákony. Postihnout tyto osoby po letech už nebylo reálně možné – mnoho z nich mezitím zemřelo. Zůstala ale podle mě morální povinnost věci pojmenovat a nikdy na ně nezapomenout. Právě zapomnění by mohlo vést k tomu, že se něco podobného znovu zopakuje.“

Po listopadu 1989 zůstal Ladislav Faktor v Českých Budějovicích. Vzpomíná si, že tehdy byl zvolen do předsednictva Občanského fóra. Účastnil se mnoha schůzí, kde se řešily různé věci – například předávání budov nebo odvolávání komunistických funkcionářů. Když přišla na řadu otázka kooptace do parlamentu, ptali se ho, zda by nechtěl jít do politiky. O politické kariéře ale neuvažoval a místo toho začal budovat kariéru rozhlasového podnikatele. „Podnikání jsem vnímal jako silný nástroj změny. Rádio mělo s politikou hodně společného, protože komerční vysílání mohlo mezi lidmi sehrát zásadní roli. V prvních dvou letech se prostřednictvím rádia podle mě odvedlo dost politické práce. Pomáhalo budovat svobodný trh,“ vysvětluje pamětník.

První svobodné Rádio Podzemí

Vlastní rádio se rozhodl založit poté, co ho zklamali v Československém rozhlasu ve studiu v Českých Budějovicích. Možnost mluvit v rozhlase svobodně byla tehdy pro lidi zásadní a Ladislav Faktor je přesvědčen, že v porevolučním Československém rozhlase to ještě možné nebylo. „Pozvali si mě na kobereček kvůli pořadu ‚Mladá vlna‘ a domlouvali mi, že slovo ‚bolševik‘ ve vysílání nemůžu používat, protože to ‚zní pejorativně‘. To mě tehdy natolik vytočilo, že jsem založil svoje první svobodné – tehdy ještě pirátské – vysílání,“ vzpomíná.

Nešlo o impulzivní rozhodnutí typu „dneska udělám rádio“, ale o vývoj situace. Tehdy měl ve sklepě v Jírovcově ulici provizorní studio, kde natáčel hudbu. Ve vedlejším domě bydlel Tonda Couf – zkušený a šikovný vysokofrekvenční technik. „Jednou jsme se vraceli z Baru Kanon a před domem jsem mu řekl: ‚Tondo, pojďme založit rádio. Postav vysílač a rozjedeme to,‘“ vypráví. Během týdne začalo první vysílání. Tonda Couf měl na starosti technickou část, Ladislav Faktor se chopil zbytku – postupně sháněl lidi a začal tvořit program.

Výhodou Českých Budějovic bylo, že se v branži všichni znali, a mohl tedy okamžitě oslovit známé dýdžeje, kteří měli doma dost desek, jež mohli pouštět. „Kamarádi přišli se svými nahrávkami mezi bedny s kompoty mojí maminky a mohli si do éteru pouštět západní muziku, jakou chtějí. Takhle to začalo, bylo to v prosinci 1990.“

Z technického hlediska bylo obsazení frekvence 99,7 poměrně jednoduché. Rádio Podzemí bylo totiž mezi prvními. „Celé dnešní západní pásmo 87,5 až 108 MHz bylo tehdy prázdné, protože československá rádia vysílala výhradně na tzv. východní normě. Na okrajích Budějovic signál silně šuměl, ale vzhledem k tomu, že neexistovalo rušení z jiných stanic, rádio hrálo obstojně téměř po celém městě. Propagace probíhala formou šeptandy, která se šířila neuvěřitelně rychle. Během měsíce, maximálně dvou rádio poslouchal téměř každý. Bylo to něco naprosto nového, svobodného.“ Vysílali zpočátku pouze jednou týdně, v pátek večer.

V začátcích jsme se učili i reklamu

Rádio tehdy ještě neneslo jeho jméno – původně si pamětník nepřál, aby bylo pojmenováno po něm, ale kamarád ho přemluvil. Když tedy rádio v červenci 1991 legalizovali, dostalo název Rádio Faktor. Zpočátku byl dosah jen na území Českých Budějovic, ale přibližně po roce, kdy postavili první vysílací stožár na Včelné, se signál začal šířit i do okolí. Co se týče programového zaměření, rádio nebylo od začátku nijak pevně profilované – což byla ta největší zábava. „Dýdžejové pouštěli, co sami chtěli, ne to, co by chtěli slyšet posluchači – to byl obrovský rozdíl oproti dnešním médiím. Všechno bylo naprosto svobodné, neměli jsme ani žádnou konkurenci,“ říká Ladislav Faktor.

Toto období trvalo přibližně dva až tři roky. Poté vznikla Rada pro rozhlasové a televizní vysílání a začala se vyhlašovat ostřejší výběrová řízení na frekvence. Bylo tedy potřeba žádat o nové frekvence a usilovat o krajskou licenci. Během těchto prvních let se Ladislav Faktor věnoval výhradně rádiu, které bylo jeho hlavním podnikáním, hraní na klávesy s Pražským výběrem (1990–1994) postupem času ustoupilo do pozadí a věnoval se naplno rádiu.

Vzpomíná například, jak v začátcích devadesátých let nebylo v Čechách ponětí o reklamě. Aby mohl platit moderátory, potřeboval Ladislav Faktor příjmy – a jediným výdělkem rádia se stala reklama. Začal tedy s tím, že některým kamarádům, kteří rozjížděli vlastní byznys, poskytl reklamu zdarma v rámci experimentu. Ukázalo se, že k těmto podnikatelům začalo díky reklamním spotům chodit více zákazníků. „Jakmile si lidé uvědomili, že reklama v rádiu skutečně funguje, začal jsem za ni účtovat peníze. Až postupem času nastoupil analytický přístup ke komerčnímu vysílání, který zahrnoval přesné výzkumy poslechovosti, cílové skupiny a na základě toho se orientačně počítalo, kolik by za zásah jednoho posluchače mohla firma zaplatit. V začátcích však žádný výzkum k dispozici nebyl,“ vypráví Ladislav Faktor. Jeho rozhlasová stanice časem získala tři licence pro tři stanice: Faktor 1, Faktor 2 a Eldorádio na country styl. Jeho vizí bylo vytvořit kompletní rozhlasovou nabídku pro jižní Čechy.

V politice by měli být ti nejlepší a do věku 65 let

I když občas dojíždí do Prahy, považuje se za jihočeského patriota. Nikdy nepřemýšlel, že by odešel natrvalo jinam, ačkoli hodně cestoval a poznal mnoho různých koutů světa. Při pohledu zpět se od roku 1989 celá linie jeho patriotismu ukazuje v souboru aktivit: založil regionální rádio, má vlastní vysílač na Kleti, kde provozuje i rozhlednu, restauraci a horskou chatu. Nově koupil také významný kulturní objekt – Zátkovu vilu, která je chráněnou památkou.

Jedno volební období (2018–2024) působil pamětník jako nezávislý senátor za Českobudějovicko. Jak říká, do Senátu kandidoval především proto, že už se nemohl dívat, jak Andrej Babiš spolupracuje s komunisty. „Vstoupil jsem do Senátu, což pro mě byla v mnoha ohledech nesmírně zajímavá zkušenost, zvlášť jako pro právníka. Bavilo mě to. Co mi však nevyhovovalo, je skutečnost, že v takových sborech vás velmi snadno přehlasují. Hlasoval jsem podle svého nejlepšího vědomí, můj názor však byl vždy v menšině, a tak jsem si řekl, že to stačí.“ Druhým zásadním důvodem, proč už nekandidoval, byl věk. Podle jeho názoru by v politice měli být ti nejlepší – a ideální věk politika je podle Ladislava Faktora do pětašedesáti let.