Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zofia Faiglová (* 1923)

Na prvním rande mi řekl, že si mě vezme

  • narodila se 30. března 1923 v Polsku v městě Pleszew

  • vypuknutí války dne 1. září 1939 zažila v Gdyni

  • v roce 1942 byla totálně nasazená do Německa

  • pracovala ve zbrojovce Hugo und Alfred Schneider v Altenburgu

  • v srpnu 1944 se zde seznámila se svým budoucím mužem Antonínem Faiglem

  • Antonín Faigl v březnu 1945 utekl do protektorátu

  • po osvobození v květnu 1945 Zofia pracovala v Německu v organizaci UNRRA

  • v listopadu 1945 se vypravila s transportem do Kladna za Antonínem

  • vzali se na jaře 1946

  • pracovala v pohostinství

  • s manželem vychovala tři syny

Zofia Faiglová, rozená Jankovjacová, se narodila 30. března 1923 v Polsku, v poznaňském kraji, v městečku Pleszew (Plešev). Byla osmým dítětem manželů Jankovjacových, kteří měli hospodářství a k tomu provozovali povoznictví. „Měli jsme čtyři pět koní a půdu, která nás živila. Jako děti jsme musely hodně pomáhat – kopat brambory, sušit seno a starat se o zvířata. Ale není si na co stěžovat, měly jsme krásné dětství,“ vzpomíná.

V době, kdy Polsko nebylo nezávislým státem, ale spadalo pod tři mocnosti a poznaňský kraj patřil Prusku, otec bojoval za Velké války dva roky pod Pruskem. Díky válečným zkušenostem uměl výborně německy a možná i to sehrálo roli v době, kdy v roce 1939 v Polsku nastal německý teror.

 

První boje druhé světové války vypukly nedaleko od nás

Ve svých šestnácti letech, v září 1939, se pamětnice chystala na střední hospodářskou školu v Pleševě, ale, stejně jako ostatní děti a studenti, do školy nenastoupila. Nacistické Německo napadlo Polsko a v zemi nastal teror a zmatek.

Začátek války ji zastihl na návštěvě u jednoho z bratrů na severu Polska, v přístavním městě Gdyně, které sousedí s Gdaňskem. Dne 1. září 1939 začaly nedaleko odtud, na poloostrově Westerplatte, první boje druhé světové války. Stateční Poláci tehdy dokázali Němcům vzdorovat sedm dní.

„Byla jsem ve Gdyni a ve vedlejším Gdaňsku se ještě válčilo. Ve Gdyni ve městě se ale neválčilo. Tam přijeli Němci na motorkách a hned tam začaly vyhlášky a všichni muži se museli hlásit ve školách, v kostelech, všude. Potřebovali rukojmí. Vzali například 160 mužských, kteří měli postavení, a kdyby Poláci zastřelili nějakého Němce nebo se něco stalo, tak to těch 160 lidí odneslo. Bylo to hrozné. V Lešně a v dalších městech takhle zastřelili rukojmí,“ vzpomíná Zofia na první dny války. Němci obsazovali Gdyni německým obyvatelstvem a místní posílali v transportech pryč.

Přestala fungovat pošta, doprava byla ochromená. Pamětnice neměla zprávy o druhém bratrovi Ludvíkovi. Nakonec od něj dostala německy psaný lístek, že je v pořádku, a polsky jeho rukou přípis, že se má vrátit domů do rodného města. Tři dny čekala ve frontě na úřadě na povolení odjet. Cesta se kvůli válce neuvěřitelně zkomplikovala a trvala zhruba dva týdny. „Když jsem konečně dorazila domů, všichni se dali do pláče. Prý co je s bratrem. ‚Žije, poslal mi lístek a je v Něvoli jako zajatec,‘ říkala jsem jim,“ vypráví Zofia. Její bratr byl rok v zajetí a pak totálně nasazený v Gutmadingenu v blízkosti švýcarských hranic.

Vyhánění z domů, transporty, zavřené školy a popravy

Její rodina válku přežila v Pleševě, dva bratranci však přišli o život.

„Němci když přišli do Polska, tak první, co dělali, že začali zaplňovat koncentráky. Anebo obyvatele transportovali na práci do Německa. V Pleševě byly tři transporty mladých lidí do Německa do totálního nasazení. Bylo tam hodně studentů, ale žádná práce. Školy se na bezmála pět let zavřely. Poláci se měli naučit číst, psát a nic víc. Třicet mladých, mezi nimi dva bratranci, bylo zastřeleno. V roce 1939 byli na demonstraci proti Němcům, Němci je znali, a tak je zastřelili,“ popisuje Zofia dramata, která se v Polsku odehrávala.

Mnoho sousedů přišlo o domy, ve kterých se zabydleli Němci, a původní obyvatele vyvezli na nucené práce do Německa. Jankovjacovi zůstali. „Náš dům byl starý a Němcům se asi nehodil. Sebrali nám ale koně. A také v tom možná sehrálo roli to, že tatínek bojoval za první války za Prusko a uměl dobře německy,“ vysvětluje pamětnice. Jeden z bratrů pracoval v Katovicích v lékárně, bratr Adam zůstal doma a hospodařil a sestry také zůstaly v Polsku. Jen ona a bratr Ludvík museli na práci do Německa. Nechtělo se jí, ale pracovní úřad byl nekompromisní. Kdyby nenastoupila, musela by do koncentračního tábora. Zofia ještě nevěděla, co to je, ale chápala, že jde o něco mnohem horšího než totální nasazení.

 

Totální nasazení

Do zbrojovky HASAG (Die Hugo und Alfred Schneider AG) v německém Altenburgu přijela v roce 1942 a otročila tam do konce války.

„Byla to velká, krásná a nová fabrika a byla tam dobrá hygiena, mohly jsme se koupat každý den. Doma jsme se koupali jen v neckách,“ vzpomíná Zofia na své první dojmy z Německa. Tři roky sdílela se stovkou žen tělocvičnu s poschoďovými kavalci, kde je sužovaly štěnice. Pracovala v osmihodinových směnách na kontrole munice za almužnu patnáct marek za měsíc (nebo za čtrnáct dní, to už si přesně nepamatuje). V neděli měly dívky volno a mohly na vycházku do města. Na hrudi ovšem měly nosit písmeno „P“, aby všem bylo jasné, že jsou to Polky a jako takové podléhají různým omezením. Například jim v obchodě neprodali rtěnku, nesměly do restaurací a možná ani do kina a do divadla. „To ale nevím přesně, protože jsme si nášivku sundávaly a schovávaly do kapsy. Takže jsme jednou navštívily divadlo. A víte, co dávali? Prodanou nevěstu. Bylo to první opravdové divadlo, které jsem v životě viděla. V Pleševě jsem viděla jen pojízdné divadlo, ale to nebylo ono,“ vypráví pamětnice. Jednou za měsíc byla svatá mše, která ale probíhala pro Poláky v tichosti, zcela beze slov. Za celé tři roky neměly dívky nárok na dovolenou a s rodinou si mohly pouze psát. Tři roky nosily jen to oblečení, které si přivezly. „My jako Poláci jsme byli lidé druhé kategorie. Češi na tom byli lépe, dostávali například stejný plat jako Němci,“ říká pamětnice. Mezi stovkou Polek prý byly čtyři Češky, mezi nimi i zpěvačka Věra Olmerová, s níž se Zofia přátelila, rok s ní pracovala.

Vzpomíná, že mladé Polky se Němcům líbily a nikdo jim neubližoval. Ona sama říká, že mezi německými zaměstnanci měla jednoho „anděla strážného“, aniž to zpočátku tušila. Šlo o staršího muže, který jí pomáhal v různých situacích. Například když onemocněla, pomohl jí k lepší zdravotní péči a k lehčí práci. Po válce ji oslovil a ptal se jí, co bude dělat dál. Řekla mu, že se vrátí domů.

 

Osudová láska s českým studentem

Ostatně, v té době už měla vztah s totálně nasazeným českým studentem chemické průmyslovky Antonínem Faiglem. Seznámili se v továrně v srpnu 1944, po povstání ve Varšavě, když nacisté z jedné haly v Altenburgu udělali koncentrák pro Poláky, které posbírali při Varšavském povstání.

„Neudělali nic, jen byli v té době ve Varšavě. Nás přeložili do jiné haly. Vězni pracovali dvanáct hodin denně, i v noci, a měli mnohem horší podmínky než my. Nebyly jsme s nimi ve styku, ale věděly jsme o nich a pak jsme je také viděly, jak šli na konci války na pochod smrti. Pomáhat jsme jim neměly jak, samy jsme nic neměly,“ říká Zofia.

 

Kdyby nás chytili, šla bych do koncentráku

Dne 24. března 1945 se čtyři Češi rozhodli z totálního nasazení utéct. Mezi nimi také Antonín Faigl. Zofia věděla, že se k útěku chystají, a se svým milým Tondou se loučila s nadějí na brzké shledání.

„Hned na prvním rande mi řekl, že si mě vezme, ale utéct s nimi jsem nemohla, protože kdyby je chytili, já jako Polka bych dopadla nejhůř – šla bych do koncentračního tábora,“ vypráví pamětnice. O tom, že se všichni dostali v pořádku domů, svědčil dopis, který od Tondy dostala. Před koncem války od něj obdržela ještě jeden balíček. Pak přišli Američané a fabriku osvobodili.

 

Po válce každý mohl, kam chtěl, já chtěla do Čech

„Dávali nám čokoládu a vystěhovali nás z továrny do kasáren. Odtud byly transporty do Gery a odtud do Frankfurtu, Darmstadtu a různě,“ vypráví Zofia. V Německu se po válce zdržela celý půlrok. Zřejmě nebylo snadné dostat se rychle pryč a také pracovala v UNRRA (Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu).

„Zapisovala jsem Poláky. Každý řekl, kam by chtěl jet, jestli se chce vrátit domů a tak podobně. Každý si mohl říct, co chce. Já kdybych chtěla do Ameriky, tak to bylo možné. Kamarádka je v Austrálii. Mohli jsme všude. Nebyli jsme političtí vězni, byli jsme jen totálně nasazení. Američané nás k ničemu nenutili. Když měl někdo příbuzné v Anglii, Americe, Austrálii, letěl letadlem. Jinak se muselo čekat na transport,“ vzpomíná. Ona sama v listopadu 1945 nezamířila do Polska ke své rodině, nýbrž do Čech, za Tondou.

„Transport probíhal v dobytčím vagonu, jel přes Čechy a pokračoval do Polska. Já jsem vystoupila v Praze na smíchovském nádraží. Neměla jsem ani korunu na tramvaj, nic. Potkala jsem na nástupišti asi třicetiletého pána, řekla jsem mu, že se potřebuji dostat za tetičkou do Kladna, a nabídla jsem mu americké cigarety, které se od Američanů fasovaly. O cigarety zájem sice neměl, ale pomohl mi dostat se, kam jsem potřebovala,“ vzpomíná Zofia na své první okamžiky v Čechách.

Antonínovi rodiče ji přijali pod svou střechu. Ta se hned přihlásila na úřad k pobytu a po absolvování prověrek, zda za války nekolaborovala s Němci, dostala povolení. S Antonínem se vzali o Velikonocích roku 1946.

Teprve když odešel manžel na pětiměsíční vojenskou službu, vypravila se do Polska navštívit svou rodinu. „Do Polska jsem hned po válce jet nechtěla. Jednak jsem už byla dospělá, bylo mi přes dvacet, měla jsem svůj život, a také nebyly do Polska transporty. Varšava byla zničená, v Polsku byli po válce Rusové, znásilňovalo se tam, všechno už bylo jiné, nebylo se kam vracet,“ vysvětluje pamětnice.

 

Vdát se, hospodařit a být doma pro rodinu

Zofia získala sňatkem československé občanství, avšak kvůli válce neměla vzdělání. Pro ni jako pro cizinku nebylo snadné v Čechách vystudovat a také na to nebyl čas. V roce 1948 porodila holčičku, která však po čtrnácti dnech kvůli nedostatečné lékařské péči zemřela na zápal plic. Rok nato se jí narodil první syn, v letech 1951 a 1956 porodila další dva syny.

Žili v Chomutově, kde dostali byt, a manžel-chemik tam pracoval ve válcovnách. V polovině padesátých let odešli do Prahy, kde Zofia pracovala dvacet let jako servírka a vedoucí restaurace. O politiku se v rodině nezajímali. „Žili jsme soukromým životem, nebyla jsem v KSČ, jen v ROH, nikdo mi za komunismu neublížil, a neměla jsem tedy o politiku zájem,“ říká. Jezdila také do Polska za svými sourozenci, avšak politické události tam ani u nás jako by se jich netýkaly. „Neměla jsem koníčky ani zájmy. Po celý život jsem byla věřící a chodila jsem do kostela. Pro mě bylo důležité vdát se, hospodařit, být doma pro rodinu, a to jsem dělala,“ říká pamětnice.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Petra Verzichová)