Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helen Epstein (* 1947)

• narodila se 27. listopadu 1947 v Praze

• její otec Kurt Epstein byl profesionální sportovec a olympionik

• její matka Franci Rabínková spoluvlastnila módní salon

• oba její rodiče prošli jako Židé nacistickými tábory včetně Osvětimi

• v roce 1948 emigrovali s malou Helen do USA

• vyrostla v New Yorku

• od roku 1965 studovala na City College of New York

• v letech 1967–1970 studovala literaturu a muzikologii na Hebrew University v Jeruzalémě

• v srpnu 1968 byla v Praze svědkem invaze vojsk Varšavské smlouvy

• o invazi napsala do Jerusalem Post a začala pracovat jako novinářka

• v roce 1971 absolvovala postgraduální studium žurnalistiky na Columbia University

• psala pro New York Times, Washington Post a další noviny

• v roce 1979 vydala přelomovou knihu Children of the Holocaust (Děti holocaustu)

• v roce 1981 byla jmenována profesorkou žurnalistiky na New York University

• je matkou dvou synů

• v roce 2025 žila v Massachusetts v USA

Když v roce 1979 vyšla v Americe její kniha Children of the Holocaust, znamenalo to mezník v psychologii traumatu i v reflexi holocaustu. Helen Epstein v ní nastolila otázku mezigeneračního přenosu traumatu, tedy toho, jak trauma holocaustu ovlivnilo děti přeživších navzdory tomu, že se narodily až po válce. Kromě rozhovorů s mnoha příslušníky tzv. „druhé generace“ přitom vycházela i z vlastní zkušenosti: přišla na svět v poválečné Praze jako dcera židovských rodičů, kteří přežili nacistické tábory. Vyrostla a žije v Americe, ale do Česka se pravidelně vrací.

Rodiče se znali z plaveckého kurzu

Jejími rodiči byli profesionální sportovec Kurt Epstein (*1904) a švadlena, návrhářka a spolumajitelka módního salonu Franci Rabínková (*1920). Byli prý každý z jiného těsta. Franci pocházela z rodiny pražských intelektuálů a bohémů, byla to „sofistikovaná“ a vzdělaná dáma zajímající se o módu a hovořící několika jazyky. Její otec Emil byl společníkem elektroinstalační firmy Korálek a Rabínek a její matka Josefa vlastnila a provozovala jako jedna z prvních žen v Praze krejčovský salon; jmenoval se salon Weigert a sídlil ve Spálené ulici č. 53. Franci, kterou otec nechal pokřtít, studovala francouzské gymnázium, a když ji v polovině 30. let Emil přehlásil na gymnázium německé, vzepřela se. Akademické předpoklady jí sice nechyběly, ale rozhodla se, že se raději vyučí v matčině salonu a stane se jeho spolumajitelkou.

Svého budoucího muže Franci potkala shodou okolností už jako třináctiletá v roce 1933, když ji rodiče poslali do plaveckého kurzu na Barrandov. Ve slavném prvorepublikovém bazénu, otevřeném pouhé tři roky předtím, tehdy Kurt Epstein, devětadvacetiletý závodní plavec a vodní pólista, dokonce reprezentant Československa z olympijských her v Amsterdamu v roce 1928, působil jako trenér.

Kurt byl Žid jako ona, pocházel z Roudnice nad Labem, kde jeho otec Max vlastnil továrnu na kůži. Stejně jako Rabínkovi byli i Epsteinovi zcela asimilovaní a náboženství pro ně příliš neznamenalo. V prvních letech po vzniku samostatné republiky Kurt sloužil v československé armádě – dosáhl v ní hodnosti podporučíka – a Československu byl zcela loajální. „Proto taky byl členem Českého plaveckého klubu. Byl velký vlastenec a jako důstojník československé armády chtěl plavat ‚pro vládu‘, a ne pro nějaký židovský klub, jako byl Hagibor,“ přibližuje smýšlení českých asimilovaných Židů Helen Epstein.

Od počátku 20. let žil Kurt s rodiči a dvěma bratry v Praze, díky tomu se také v roce 1933 mohl na Barrandově potkat s tehdy třináctiletou Franci. Po olympijských hrách v Amsterdamu se s družstvem vodního póla účastnil v roce 1936 i těch v Berlíně, přestože židovské organizace už tehdy vybízely k jejich bojkotu. „Hitler tam nechtěl Židy, ale z druhé strany ani Židé se nechtěli účastnit. Ale můj táta, ‚nezávislý československý vlastenec‘, se rozhodl, že pojede. Od lidí, kteří tam byli s ním, vím, že tým řekl: ‚Pokud nepojede Epstein, nepojede nikdo.‘ To je moc sympatické chování a velmi neobvyklé na tu dobu.“

Šanci na záchranu nevyužili

Proti Hitlerovi a nacismu chtěl Kurt Epstein bojovat. V září 1938 byl jako důstojník čs. armády mobilizován, shodou okolností působil u vojenské posádky Terezín. O dni, kdy se Československo bez boje vzdalo a mobilizaci odvolalo, mluvil podle své dcery vždy jako o nejsmutnějším dni svého života. Z Terezína musel odjet, aby se do něj o tři roky později vrátil za mnohem horších okolností.

Kvůli svému židovství byl už záhy po Mnichovu zbaven možnosti trénovat, závodit a nakonec i jen navštěvovat bazén. Epsteinovi přitom ještě v roce 1938 dostali možnost se zachránit: přes Kurtovu sestřenici byli totiž spřízněni s rodinou židovských bankéřů, průmyslníků a podnikatelů Petschků. Petschkové, suverénně nejbohatší prvorepubliková rodina v Československu vůbec, stihli před nacismem včas emigrovat a v roce 1938 vypravili z Prahy celý vlak svých židovských zaměstnanců a jejich rodin. „Pozvali i Epsteinovy. Ale moje babička Helena nechtěla jít bez otcova bratra Bruna, pro kterého nemohli sehnat vízum. A rodina nechtěla jít bez Heleny.“

Šance na záchranu tak zůstala nevyužita a v listopadu 1941 odjel Kurt vůbec prvním transportem AK-1 do Terezína; šlo o tzv. komando výstavby, tedy židovské muže, kteří měli Terezín přestavět v ghetto a připravit ho pro příjezd dalších transportů. V ghettu pak byl jedním z osmi „důstojníků proviantu“, což ho dlouho chránilo před odjezdem dál na východ a ochrannou ruku mohl do určité míry držet i nad svými rodiči a bratry, kteří dorazili během následujícího roku. Nakonec to nepomohlo. Jeho rodiče a mladší bratr Bruno byli zavražděni v Osvětimi, život staršího bratra Ericha skončil nejspíš v Bełżecu nebo Sobiboru.

„Celá rodina zemřela. Jenom můj otec přežil,“ říká Helen Epstein a dodává, že příběhy, které o minulosti svých rodičů slýchávala v době svého dětství v 50. letech, byly „jeden divnější než druhý“. „Neumíte si představit, jak divně všechno tohle znělo v Americe a v angličtině. Všechno to bylo hrozně divné. V Americe navíc většina Židů není ze střední Evropy, ale z východní, takže mluví jidiš, mají jinou kulturu, jídlo, písně. O světě, odkud přišli moji rodiče, nikdo nic nevěděl. Výrazy jako AK-1 nebo vůbec Terezín... Nikdo neznal Terezín, všichni znali Warsaw Ghetto. Bylo to, jako by mí rodiče pocházeli z Marsu.“

Mengelemu řekla, že je elektrikářka

Stejně divné a hrůzostrašné jako otcovy příběhy byly i ty matčiny. Franci Rabínková pracovala v rodinném krejčovském salonu a bylo jí 19 let, když v březnu 1939 nacisté dorazili do Prahy. Už v květnu hrozila salonu „arizace“, ukázalo se ale, že jeho fungování je závislé na osobních vztazích dosavadních majitelek s jejich zákaznicemi. Situaci tak dočasně vyřešily formálním přepsáním salonu na nejvýše postavenou českou zaměstnankyni, díky čemuž v něm Franci mohla dál pracovat.

V červnu nicméně přišla horší pohroma. Rabínkovi totiž neodevzdali své šperky nacistickým úřadům, jak jim nakazovalo jedno z mnoha protižidovských opatření, ale uschovali je u jistého českého majora. Když pak nacisté objevili seznam majitelů šperků, na nichž figurovala jejich jména, přišlo si gestapo pro Franci i její rodiče. Z Pankráce je pustili po dvou týdnech věznění a po této zkušenosti se na radu jedné z Franciných spoluvězeňkyň přestěhovali z vnitřní Prahy na tehdy okrajový Barrandov.

Ani to je ovšem nezachránilo. V transportu do Terezína odjeli v září 1942. Oba rodiče bezprostředně poté pokračovali dál na východ a byli zavražděni pravděpodobně u Malého Trostince nedaleko Minsku. Franci, která do Terezína odjela už vdaná za svého prvního muže Josefa Solara, směla prozatím zůstat v ghettu s manželem, jenž pracoval na stavbě železniční vlečky z Bohušovic do Terezína. Kromě něho tam měla i svou sestřenici a blízkou přítelkyni Kitty Egererovou a další známé z Prahy. „Když se tam máma dostala, bylo tam hodně žen, které znaly její a babiččin salon. Jedna její dřívější konkurentka už byla zaměstnaná jako šéfová v nějaké krejčovské dílně a hned mámu vzala k sobě. To bylo hrozně důležité. Nejen proto, že dělala něco, co uměla, ale taky že byla uvnitř.“

V Terezíně zůstala Franci dost dlouho, 18. května 1944 ale přece jen musela nastoupit do transportu do Osvětimi. „To bylo hrozné. Ale naštěstí byla se svými přáteli, bylo tam hodně Čechů,“ komentuje Helen skutečnost, že její matka se v Osvětimi dostala do tzv. terezínského rodinného tábora (BIIb), kam byli vězni z několika terezínských transportů umístěni, aniž by museli okamžitě projít selekcí. Ona i Kitty díky tomu přežily až do července 1944, kdy se z Osvětimi vypravoval transport žen na práci do Hamburku. Aby do něj mohly být zařazeny, selekci před nechvalně proslulým doktorem Mengelem tentokrát musely risknout.

„Mengele dal na věk, číslo a profesi. Všechny ty ženy řekly, že jsou švadleny, ale máma se rozhodla, že řekne, že je elektrikářka. Dodnes nechápu, jak je možné, že jí Mengele věřil. Protože aby v roce 1943 byla žena elektrikářka? To je úplná pitomost,“ uvažuje Helen.

Franci nicméně vyrostla v rodině elektroinženýra a to jí zřejmě pomohlo. Do Hamburku na práci odjela a skutečně ji tam zařadili jako elektrikářku. Předstírat, že se v elektřině vyzná, dokázala úspěšně až do jara 1945. Při spojeneckém bombardování Hamburku na ni potom spadla část střechy; přežila i následný „evakuační“ pochod do Bergen-Belsenu. Tam na samém sklonku války onemocněla tyfem a po osvobození strávila tři týdny ve špitále. „Pak ji jednoho dne našla Kitty a už to bylo lepší.“ Obě ženy ovládaly několik jazyků, a tak pracovaly jako tlumočnice pro britskou armádu. Do Prahy se vrátily až na podzim 1945.

Proč jsem tě neviděl v bazénu?

V době, kdy Franci byla už v Hamburku, se v Osvětimi nakrátko ocitl i Helenin otec Kurt. Podle své dcery tam z Terezína dorazil až v měsících, kdy už nacisté odtamtud vypravovali větší množství transportů na práci. Téměř okamžitě po svém příjezdu proto pokračoval do některého z pracovních táborů, snad do pobočného tábora Gross-Rosen ve Friedlandu. Tam se v lednu či únoru 1945 dostal na svobodu spolu se svým kamarádem, dirigentem Karlem Ančerlem. „Myslím, že už v lednu. Šel z toho Friedlandu pěšky do Prahy. S Ančerlem a nějakým dalším mužem. Dostal se do Prahy v únoru 1945, velmi brzy.“ Do konce války se pak Kurt Epstein musel schovávat, podle Helen zřejmě u některého z přátel z okruhu vodních pólistů.

Oba budoucí Helenini rodiče ztratili v táborech své nejbližší, Franci i svého prvního muže Josefa Solara. Přišli o rodiny, domovy, minulost. Neměli kde bydlet, nevlastnili žádné dokumenty, rodný list, občanský průkaz, žádné osobní věci. A zatímco Kurtovi bylo jednačtyřicet a vrátil se relativně „vyrovnaný“, pětadvacetiletá Franci se s nastalou situací těžce potýkala. Velkým zklamáním pro ni bylo také to, že se jí nevrátil salon a nemohla pracovat.

„Myslím, že byli lidé, kteří jí chtěli pomoct. Ale ona byla tak deprimovaná, že to nemohla přijmout. Žila s Kitty, ta si vždycky našla nějakého milence nebo boyfrienda, který pro ně měl ložnici. Máma toho brzy měla dost. Poslední prosincový den chtěla spáchat sebevraždu ve Vltavě. Kitty někde flámovala a ona šla k Vltavě a rozhodla se, že skočí. Ale přišel nějaký policajt a řekl jí, že to není dobrý nápad. Eskortoval ji domů.“

Tento zážitek se pro Franci stal bodem obratu, další den prý „začala žít“ a někdy v létě 1946 pak na některé z pražských ulic potkala svého bývalého trenéra plavání Kurta Epsteina. „Táta jí hned řekl: ‚Proč jsem tě neviděl v bazénu?‘ Máma řekla: ‚Nechci nic. Nechci plavat.‘ Táta jí řekl, že má jít, šli spolu na Barrandov, seděli tam pod nějakou švestkou a snědli hromadu švestek. Pak šli spolu domů a bylo to.“ Vzali se v prosinci 1946 a o rok později, 27. listopadu 1947 se jim narodila dcera Helen.

Ostrov české kultury v New Yorku

Dostali byt v Paláci Koruna na Václavském náměstí. Žila tam s nimi také německá Židovka Margot Koerbelová, se kterou se Franci spřátelila v Terezíně. Dole v domě si Franci otevřela salon, Kurtovi pomohli k zaměstnání jeho přátelé sportovci: znovu trénoval plavání a byl také zvolen členem Národního olympijského výboru.

Pak ale přišel rok 1948 a komunistický převrat. „Když začal puč a táta viděl ty milicionáře s puškami, řekl: ‚Tohle jsou nacisté v jiných uniformách. Dostanu se ven, i kdybych měl jet jen v plavkách.‘“ Rozhodli se odjet do USA, vzdáleně spříznění Petschkovi, kteří emigrovali už před válkou, jim pomohli s vízy i letenkami. „Neuprchli jsme, mohli jsme letět z Prahy letadlem, i když jsme měli jen dva kufry a mě rodiče nesli v nějakém pytli. V srpnu 1948 jsme přiletěli do New Yorku.“

Od té doby Helen vyrůstala v Americe. Bohatí Petschkovi ze zásady nezaměstnávali své příbuzné, ale alespoň jim finančně pomohli v začátcích a na tři týdny jim zaplatili bydlení v hotelu Colonial. Tam se scházelo mnoho českých emigrantů, jedním z lidí, které tam potkali, byl matčin gynekolog z Prahy Karel Steinbach, jenž matce dohodil její první americkou zákaznici: sólistku newyorské Metropolitní opery Jarmilu Novotnou. Franci pro ni okamžitě začala šít, díky čemuž si mohli dovolit malý byt nedaleko hotelu Colonial. Steinbach jim sehnal i chůvu pro ani ne roční Helen; stala se jí Milena Herbenová, žena Ivana Herbena, který pak v následujících letech stál spolu s Ferdinandem Peroutkou a Pavlem Tigridem u zrodu českého vysílání Rádia Svobodná Evropa.

Epsteinovi se tak začlenili do okruhu prominentních českých emigrantů, hodně z jejich přátel pracovalo právě ve Svobodné Evropě. Šlo o jakýsi ostrov české kultury v New Yorku, a byť zároveň žili v židovské čtvrti, Helen se podle svých slov cítila víc jako Češka než jako Židovka. „Židovské svátky? Máma nevěděla, jak se slaví. Šabat jsme nedrželi, neměli jsme velké židovské vzdělání. Můj bratr Tomík neměl bar micva, ale bratr David, který je o 12 let mladší, už ano.“ Pokud nebyl v plánu jiný víkendový program – oblíbené bruslení v Central Parku nebo výlety na pláž či do hor –, rodiče je nicméně posílali do nedělní školy v místní synagoze, chtěli, aby jejich děti „věděly, že jsou Židé“.

Maminka Franci se musela ohánět, aby svým šitím rodinu uživila. „Táta neuměl nic jiného než trénovat vodní pólo nebo plavání. V New York Athletic Club měli i tým vodního póla, ale byli antisemité a nepřijímali židovské členy – určitě ne trenéry. Takže táta neměl práci.“ O to víc se Kurt věnoval Helen a jejím dvěma bratrům; vyrůstala tak hlavně s ním a s chůvou Milenou, kterou milovala. Žili chudě, ale veřejné školy, do kterých Helen chodila, byly „velmi dobré a velmi židovské“. Na základní škole tvořili Židé možná 80 % jejích spolužáků, v 11 letech se pak dostala do výběrové školy pro dívky, šlo prý o podobnou instituci, jakou bývalo slavné pražské gymnázium Minerva.

V Praze zažila sovětskou okupaci

V 16 letech poprvé odjela do Izraele. Žila tam Margot, matčina přítelkyně z Terezína a Prahy, díky jejímu zprostředkování mohla Helen strávit léto v jednom z kibuců. Pracovala mezi dobrovolníky a emigranty z celého světa a další prázdniny se tam vrátila. „Myslím, že se mi v Izraeli líbilo z mnoha důvodů, podstatný byl ten, že mi to dalo pozitivní židovskou identitu.“ Tehdy se rozhodla, že by v Izraeli chtěla studovat. Po maturitě v roce 1965 nastoupila na City College of New York a po dalších dvou letech vyjela do Izraele studijně na stipendium od American Friends of the Hebrew University. V Jeruzalémě studovala literaturu a muzikologii, prošla také intenzivním kurzem hebrejštiny.

O prázdninách roku 1968 se pak s dvěma tamějšími přáteli vydala autostopem po Evropě. Projeli Řecko, Jugoslávii a Rakousko a 15. srpna 1968 nasedla ve Vídni už sama na vlak do Prahy. O něco později – 20 let poté, co odtamtud odjela – vystoupila ve svém rodném městě. „Byl hrozný šok slyšet češtinu z reproduktorů, protože já jsem nikdy předtím neslyšela češtinu ve veřejném prostoru. Měla jsem ji spojenou s rodinou, intimitou a velmi malou skupinou lidí – a tady byla všude,“ popsala své první pocity. Na nádraží ji přišla vyzvednout matčina sestřenice Kitty a v následujících dnech jí ukázala Prahu. Helen se zdála blízká, poznávala „barvy“ a místa, která znala z fotografií.

Bydlet však tehdy kvůli nedostatečně velkému Kittyinu bytu musela u dávných otcových přátel. 21. srpna ji v pět hodin ráno vzbudili a oznámili jí, že zemi obsadili Sověti. „Šli ven shánět plyn a jídlo, nechali mi klíče a řekli, abych zůstala doma. Což jsem samozřejmě neudělala. Dala jsem si snídani, poslouchala rádio – moje čeština ale v té době nebyla tak dobrá, rozuměla jsem hodně, ale ne všechno. Tak jsem vyšla na hlavní ulici, která byla nedaleko, a tam jsem viděla tank za tankem, jak projížděly tou ulicí. Byla tam spousta lidí, československé vlajky…“ Teprve po chvíli si uvědomila, že se bojí, a vrátila se do domu. Sedla k psacímu stroji a sepsala zprávu o tom, co slyšela v rádiu i viděla na vlastní oči. Dvě kopie anglicky psaného textu vložila do obálek a ty adresovala editorům The New York Times a Jerusalem Post.

Po nějaké době, kdy nefungovalo telefonní spojení, se jí dovolala vyděšená Kitty a nakázala jí, aby za ní ihned přišla. Sbalila si tedy kufr a vydala se s ním z Holešovic přes řeku. „Na mostě stály čtyři tanky, dva na každé straně, na nich vojáci s kulomety.“ Bylo to strašidelné, ale dostala se bez potíží na druhou stranu Vltavy a nakonec ke Kitty. Ta jí pak sehnala lístek na nejbližší vlak z Československa a nekompromisně ji odeslala do bezpečí. „Ten týden se v Praze konala mezinárodní geologická konference, takže vlak byl plný geologů, kteří rychle odjížděli. V mém vagónu byli skandinávští geologové, samí dva metry vysocí blonďáci – a všichni brečeli.“ Po šestadvaceti hodinách Helen vystoupila v Paříži. Ještě na nádraží si vyprosila od kolemjdoucích lidí známky a své dva dopisy, popisující invazi do Československa, vhodila do schránky.

Děti holocaustu

Jerusalem Post její text skutečně otiskl. Šlo o její první novinářskou zkušenost; a když se poté vrátila na další dva roky studia do Izraele, právě díky této reportáži získala v anglicky psaném izraelském deníku zaměstnání. Studovala a žila pak sice v relativně uzavřeném univerzitním prostředí, jako novinářka ale měla možnost poznat i další segmenty heterogenní izraelské společnosti. „Moji spolužáci, což byli hlavně Izraelci, byli úplně ahistoričtí. Neměli představu o tom, co se dělo v Evropě za války. Dějiny pro ně začínaly až se založením státu v roce 1948,“ vysvětluje, proč se tehdy víc než s izraelskými spolužáky identifikovala s všelijakými „cizinci“, ať už do Izraele zavítali z evropských zemí nebo z Kanady, Austrálie či Jižní Afriky.

„To byli lidé, ke kterým jsem tíhla, a když jsme si povídali o tom, z jakého prostředí pocházíme, uvědomila jsem si, že se jako skupina lišíme. Že jsme jiní než mí americko-židovští přátelé nebo mí izraelští přátelé. Tehdy jsem ještě neuvažovala o mezigeneračním traumatu, nebyla jsem vůbec psychologicky orientovaná, takže jsem nám začala říkat ‚my, kteří jsme přišli po válce‘.“

Zjistila, že s těmito lidmi má hodně společného. „Jejich prarodiče byli mrtví. Mluvili třemi nebo čtyřmi jazyky: jazykem svých rodičů, jazykem země, do které přišli, a také hebrejsky. A nevěděli, kam patří.“ Začala o nich sbírat materiál a ten se později stal základem pro knihu Děti holocaustu.

Než však kniha v roce 1979 vyšla, Helen se vrátila do Ameriky, vystudovala žurnalistiku a v roce 1971 začala psát pro The New York Times články o klasické hudbě. Trauma se v 70. letech ještě příliš nestudovalo a ani přeživší holocaustu nechtěli slyšet o možném traumatickém vlivu šoa na své děti. „Nechtěli se zabývat myšlenkami na to, že by jejich děti mohlo cokoli trápit, chtěli z nich mít normální Američany. A psychiatři byli velmi ovlivněni Freudem, takže vůbec neuvažovali o sociologii, politice, válce nebo traumatu,“ říká Helen Epstein.

Termíny jako „druhá generace“ nebo „mezigenerační přenos traumatu“ se ještě nepoužívaly a pro téma neexistoval akademický rámec. Teprve když jakýsi izraelský psychiatr získal stipendium od Stanfordské univerzity a časopis Time otiskl krátkou zprávu o jeho výzkumu dětí přeživších, vzpomněli si v The New York Times, že stejnou problematikou se dlouhodobě zabývá jejich autorka Helen Epstein. „Nakonec mě pověřili napsáním velkého článku do nedělní přílohy. Ta v té době měla dva miliony čtenářů jen v Americe a kromě toho se distribuovala do celého světa – takže to bylo obrovské publikum.“

Text publikovaný v roce 1977 měl mimořádný ohlas, Helen obdržela stovky reakcí od čtenářů, kteří v něm poznávali své vlastní zkušenosti. Dva roky nato pak vydala knihu Děti holocaustu, pro niž – stejně jako předtím pro článek – vedla řadu rozhovorů s potomky přeživších. Teprve když si pak svou knihu přečetla, uvědomila si, proč ji vlastně napsala: že i pro ni samotnou jsou témata, jichž se dotýká, stále bolestná – a rozhodla se vstoupit do psychoterapie.

„Teď, když mám za sebou deset let psychoanalýzy, myslím si, že mojí obranou je ‚nevědět‘. Není to jen vytěsňování, prostě věci nevidím. Mám pocit, že jsem se to naučila od obou svých rodičů. Můj otec přežil všechno – válku, emigraci, chudobu – díky tomu, že ‚neviděl‘. A myslím, že neviděl ani to, co se dělo u nás doma.“ Intimní výsledky své psychoterapie později zpracovala v knize The Long Half-Lives of Love and Trauma (2018; česky O čem se nemluví), jíž uzavřela svou „trilogii“ o mezigeneračním přenosu traumatu.

Prostřední knihou této trilogie je Where She Came From (1998; česky Nalezená minulost). Tu začala promýšlet v roce 1989, když zemřela její matka Franci a záhy poté padl komunistický režim v Československu. Byť v té době měla dvě malé děti, začala pátrat po matčiných kořenech nejprve na dálku v československých archivech a poté při opakovaných návštěvách i přímo v zemi svého původu. „Myslím, že je to v určitém ohledu moje nejlepší kniha, protože se netýká jen historie mé rodiny. Je to historie, která byla v době komunismu opravdu vymazána, a je tam mnoho věcí, o nichž lidé tady nevědí.“

I díky práci na svých knihách se kulturně cítí být Židovkou. Vdala se za francouzského potomka rumunských Židů, občas chodí do synagogy a slaví velké svátky – celkově jsou však jako rodina asimilovaní a sekulární. Vše, o čem psala v souvislosti s traumatem holocaustu, ovšem podle ní platí i pro lidi perzekvované třeba komunisty. „Myslím, že druhá a třetí generace jsou tu traumatizované stejným způsobem, o jakém jsem psala, byť možná ne ve stejné míře. Protože tady bylo tolik věznění…“ Přesto se Helen Epstein do Česka ráda vrací. „Ze všech míst, kde jsem byla, se nejvíc doma – dokonce víc než v Izraeli – cítím tady.“