Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dita Edelmanová (* 1970)

• narozena 22. března 1970

• dědeček Milan Malý bojoval za války v Tobruku a Anglii

• v 11 letech pamětnici zemřela maminka Jiřina

• kvůli dědečkově minulosti nesměla na střední zdravotní školu

• zažila domovní prohlídky ze strany StB

• vyučila se krejčovou

• odmítla se přihlásit za kandidátku strany a nesměla proto dál studovat

• místo do pionýrské organizace chodila do turistického oddílu

• v listopadu 1989 pomáhala s veřejným promítáním záběrů z Národní třídy

• pečovala o dědečka Milana Malého do jeho smrti v roce 2013

• v roce 2024 vydala knihu Milan Malý – Z Tobruku k RAF

Po 80 letech od konce druhé světové války už se nemůžeme setkat téměř s žádným jejím aktivním účastníkem. Válečné prožitky alespoň některých našich letců z Anglie, tobruckých krys a svobodovců jsou uchovány ve starých rozhovorech a knihách. Jsou ale stále uschovány také ve vzpomínkách jejich nejbližších. Ti s nimi navíc mnohdy sdíleli neveselé osudy v době další totality. Děti „zápaďáků“ nesměly studovat, cestovat, byly pod hledáčkem státní bezpečnosti mnohdy ještě v době normalizace. Nenávist poúnorových mocipánů se většinou snesla hlavně na přímé potomky perzekvovaných, ale někdy ji pocítili i jejich vnuci a vnučky. Vždy záleželo na místních aktérech, kteří měli moc rozhodovat o životech druhých. Ještě v předvečer sametové revoluce byli mnozí straníci přesvědčeni, že prokletí „zrádců“ se vztahuje na všechna jejich budoucí pokolení.

Vnučka západního letce může být maximálně uklízečkou

Dita Edelmanová roz. Ciprová vyrůstala v domě, kde žili i její prarodiče Milan a Jiřina Malých. O tom, že dědeček Milan za války bojoval u Tobruku a že se stal v Anglii stíhacím pilotem, se doma nemluvilo. Rodina nechtěla přijít do problémů tím, že by děti řekly něco nevhodného někde ve škole nebo jinde. Dědeček sám byl navíc celý život málomluvný a nikoho nikdy nechtěl zatěžovat svými problémy. O válečných zážitcích tak většinou mluvil, jen když se setkal s kamarády spolubojovníky. Až mnohem později se Dita takových setkání mohla také účastnit. Přesto jejich okolí dědečkův životní příběh znalo. Že byl pilot, začala Dita vnímat třeba na rodinné chatě, kde ji při dětských hrách sousedé z legrace přirovnávali k dědečkovi, že létá ve vzduchu po stromech jako kdysi on, když byl pilotem. A také za ní přicházeli kamarádi a spolužáci s prosbami, že by si chtěli přečíst knížky, které kdysi napsali naši západní piloti, jako třeba František Fajtl, a které v době normalizace byly nedostupné. Dědeček jich měl plnou knihovnu, a tak je Dita ráda půjčila.

Že mít minulost západního vojáka je ale v době socialismu něco špatného, pocítila Dita v závěru základní osmileté školy. Jednoho dne celá třída vyplňovala dotazník, čím by kdo chtěl v budoucnu být a co by kdo chtěl studovat. Dita si představovala, že bude zdravotní sestra jako byla její maminka, která zemřela, když Ditě bylo 11 let. Soudružka učitelka její dotazník zmačkala a s posměchem prohlásila, že ona bude jen „kosmetičkou podlahových ploch.“ Nezůstalo ale jen u pohrůžky. Budoucnost uklízečky byla ta jediná, která podle soudružky učitelky Ditu čekala. Na střední školu opravdu přijata nebyla. Celkem se pětkrát odvolala a do věci se nakonec vložil tatínek Eduard. Obrátil se se stížností na sociální pracovnici, a tak byla Dita přijata alespoň na střední odborné učiliště v Suchém Vrbném do oboru pánský krejčí. Tam jí nikdo nepředhazoval, že je ze „špatné“ rodiny. Až po ukončení učiliště a nástupu do dílny se situace ze základní školy opakovala, protože si Dita chtěla udělat nástavbu s maturitou, ostatně patřila mezi nejlepší učně v ročníku. Třikrát úspěšně složila přijímačky a byla přijata, ale slovo zde měla kádrová pracovnice. Ta doporučení k dalšímu studiu podmínila přihláškou za kandidátku strany. Dita vždy odpověděla se smíchem: „Hahaha, co byste se mnou dělali? Já jsem přeci taková nezodpovědná.“ „Takže nepodepíšete?“ „Ne.“ A její přihlášku do školy před všemi ostatními kolegyněmi na dílně veřejně roztrhala. Jak ale Dita vzpomíná, vlastně jí to tolik nevadilo, protože po ztrátě maminky měla jako svůj hlavní sen mít jednou vlastní rodinu a ne dělat nějakou kariéru.

Domovní prohlídky kvůli dědečkovi i kvůli čundrování

V 80. letech socialistický režim v určitých odvětvích umožňoval soukromé provozování řemesel. Toho Dita využila a krejčovství se věnuje dodnes. V době dospívání se také začala seznamovat s dědečkovými vzpomínkami na válečná léta. Většinou ale bylo jeho vyprávění spuštěno náhodnou událostí nebo vjemem: „Jednou jsme nakládali na uzení maso. Celý kameninový soudek masa se ale zkazil. Byl do úděsný zápach. Když jsme to otevřeli a děda to ucítil, tak odešel a čtrnáct dní nemluvil. Později říkal, že mu to připomnělo zápach mrtvých těl u Tobruku.“ V 80. letech ale stále nebylo možné svobodně vyprávět o tom, jak naši vojáci v severní Africe a Velké Británii bojovali za svobodu své vlasti. Jednoho dne Dita přišla ze školy a dědeček měl všechny věci, které měl uložené na půdě, vyložené venku a stál nad nimi s cizím pánem. Na její dotaz odpověděl, že za ním přišel kamarád a dívá se, jestli se mu něco nehodí. Tím příhoda pro Ditu skončila. Až po letech, kdy Dita dědečka doprovázela na veřejné besedy, tohoto „kamaráda“ poznala a dědečka na něj upozornila. Teprve tehdy jí prozradil, že to nebyl kamarád, ale estébák, který u nich dělal domovní prohlídku.

Jako vnučka západního pilota nebyla Dita žádoucí ani v pionýrské organizaci. Chodila tedy do turistického oddílu, který byl de facto maskovaným skautským oddílem se všemi ideály, které k Junáku patří. V oddíle se sešla řada budoucích skautských vedoucích a vznikala zde kamarádství na celý život. Ani zde ale na sebe tehdejší režim nedal zapomenout: „Jednou jsme šli okolo vrábečského hřbitova a tam, jak se dřív vyhazovaly věnce za hřbitovní zeď, tak jsme posbírali ty stuhy a sestavili jsme si různý nápisy. Tenkrát na hřbitově bývaly i různý výročí jako Leninovo výročí, výročí 25. února… Takže my jsme si sestavili nápisy: Lenin nikdy více! 25. únor – poslední pozdrav! A takový srandovní nápisy. A my jsme se jako mládež u toho vyfotili a měli jsme spoustu fotek. Jednoho dne jsem ty fotky nechala vyvolat.“ Ráno si vyzvedla fotky u fotografa, který měl provozovnu vedle krejčovství, kde tehdy pracovala, na Lannově třídě. Ze zvědavosti si fotky hned na dílně začala prohlížet a ukazovat je kolegyním. Všechny se u toho moc nasmály. O polední přestávce šla Dita domů na oběd, protože to měla blízko a fotografie vzala s sebou a doma už je nechala. Po návratu do dílny už na ni čekali „tajní.“ Měla vysypanou skříňku, prohledanou kabelku, vysypané věci u pracovního stroje. Jí samotnou hned prohledali. Odpoledne doma všechny fotky kromě jedné jediné spálila. Dlouho si myslela, že udavačem byl tehdy fotograf, který snímky vyvolal. Až po letech se dozvěděla, že udavačkou byla už zmíněná kádrovačka z dílny, které o fotkách bez zlého úmyslu řekla jedna z kolegyň. Tajní tehdy ale fotky nenašli a ostatní děvčata z dílny popřela, že by jim takové fotky Dita ukazovala. Nepříjemný zážitek z roku 1988 tak neměl žádnou další dohru.

V listopadu 1989 před ní mistrová klečela na kolenou

V listopadu 1989 bylo Ditě 19 let. Někteří kamarádi z čundrů tehdy studovali vysoké školy v Praze a začali do Č. Budějovic přivážet VHS kazety se záběry z policejního zásahu proti studentům. Dita jim pomáhala kazety přenášet do Besedy, kde byly nekvalitní záběry promítány: „Tenkrát přede mnou klečela na kolenou mistrová ze sousední dílny, která byla velká komunistka, ale taková srdcařka. A říkala: ,Nikam nechoď, zavřou tě, vždyť jseš mladá!´ a těžko to nesla. Ale v mládí, kdy člověk neměl ještě rodinu ani majetek, tak si říkal, že mu stejně nemůžou nic vzít. Tak se choval, jak to cítil.“ Generální stávky na budějovickém náměstí už se účastnila téměř celá Ditina dílna. Dědeček Milan ale byl k tehdejším událostem zpočátku skeptický, protože už se jednou zklamal v roce 1968. Tentokrát už ale zásah žádné cizí mocnosti nepřišel. Hned po revoluci se začali žijící západní vojáci svobodně scházet a u Milana Malého byli každou chvíli novináři, historici a badatelé. Poprvé po několika desetiletích se setkal s kamarády, kteří zůstali žít v zahraničí. Protože většina z nich měla strach, že se režim v Československu opět změní, přijeli hned během několika prvních měsíců po revoluci.

V pozdějším věku Milan Malý začal mít zdravotní problémy, nemohl se pořádně postavit na nohy a ztrácel chuť do života. Dita se o něj tehdy starala a jednoho dne jim jakýsi novinář vrátil vypůjčené válečné fotoalbum. Fotky v něm byly vytrhané a Dita je proto všechny okopírovala, aby dalším zájemcům dědeček nemusel půjčovat originály. Při listování fotkami najednou dědeček ožil a začal vyprávět o každém kamarádovi, kterého na fotkách poznal. Dita si uvědomila, že zážitky a jména, o kterých dědeček začal vyprávět, jí už nikdo jiný nikdy neřekne. A začala proto vše zaznamenávat. K popiskám fotek a poznámkám na papíře přibyly první zvukové nahrávky. Milan Malý měl i ve stáří skvělou paměť. Vyprávěl o svém útěku z totálního nasazení, dobrodružné cestě přes Alpy do Jugoslávie, o vstupu do cizinecké legie, kdy mu bylo pouhých 16 let. Vyprávěl ale nejen o bojích u Tobruku, leteckém výcviku v Kanadě, působení u 312. čs. stíhací perutě, slavném návratu do vlasti a výuce izraelských pilotů. Vyprávěl také o nespravedlnosti, která přišla po roce 1948. Vzpomínal na svůj poslední let v životě, práci dělníka a nástup do budějovického podniku Igla, kde byl v 50. letech nesmyslně obviněn, že chce otrávit veřejný vodovod jedem. Dita ho doprovázela na setkání s válečnými kamarády a na besedy pro školy a veřejnost. Milan Malý zemřel 1. května 2013. Dita Edelmanová pokračuje v připomínání jeho osudů, pořádá besedy pro veřejnost, spolupracuje s muzei a v roce 2024 vydala knihu Milan Malý – Z Tobruku k RAF. Jak dodává, snaží se, abychom nebyli podrazáci a abychom byli čestní a přímí jako její dědeček.