Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Dvořáková (* 1950)

• narozena 8. února 1950

• celý život strávila v Dubé na Českolipsku

• vystudovala Střední zdravotnickou školu v Mladé Boleslavi

• velkou část profesního života pracovala jako dětská sestra v jeslích

• nikdy nevstoupila do komunistické strany

• v roce 2025 žila v Dubé

Od mávátek k setkání s Antonínem Novotným

Zdeňka Dvořáková se narodila 8. února 1950. Malebná krajina s lesy, pískovcovými skalami a Máchovým jezerem přilákala po válce a následném vysídlení sudetských Němců řadu Čechů z vnitrozemí. Mezi nově příchozími byli také manželé Števichovi, rodiče Zdeňky Dvořákové.

Jako dítě vyrůstající v padesátých letech se často setkávala s komunistickou propagandou, kterou však tehdy vnímala optikou malé holčičky. „My jsme to brali jako samozřejmost. Vím, že třeba byl První máj, tak jsme věděli, že půjdeme do Prvního máje. Ve škole jsme vyráběli mávátka různého typu…. no a šli jsme do průvodu. Nejvíc jsme se těšili na konec průvodu, protože jsme si tam mohli koupit zmrzlinu…,“ vzpomíná Zdeňka Dvořáková. Také školní sběr žaludů a kaštanů měl nádech politické agitace, aniž by si to žáci uvědomovali. Plody se využívaly k přikrmování lesní zvěře. Zdeňka Dvořáková tehdy prožívala nelehkou rodinnou situaci, proto byla ráda za jakoukoliv záminku opustit domov a jít na sběr. Během podzimu nasbírala nejvíce kaštanů z celé školy, a tak přišlo nečekané vyznamenání – slavnostní pozvánka do Prahy od samotného prezidenta Antonína Novotného. Byla na sebe hrdá, protože byla nejlepší z celé školy. „Mezi vánočními svátky jsem jela sama na ten Pražský hrad, kde byl prezident Antonín Novotný… Tam jsme dostali Pionýrské noviny, poslední vydání Pionýrských novin. Předávali jsme si takzvaně zkušenosti. Vyslechli jsme si tedy projev prezidenta. Vím, že to bylo ve Vladislavském sále, potom nám dali oběd a někdy odpoledne jsme se vraceli do míst, kde jsme byli ubytovaní,“ vybavuje si Zdeňka Dvořáková. 

Na konci základní školy se rozhodla pro studium na Střední zdravotnické škole v Mladé Boleslavi. Během přijímacího řízení si uvědomila, že budoucí studium nezáleží jen na znalostech a schopnostech uchazeče: „Zkoušky jsem udělala, ale protože nás bylo hodně, byla výhoda, když měl někdo rodiče v KSČ. Tehdy to tak bohužel bylo. U mě byl tatínek v KSČ celý život, takže mi to vlastně pomohlo a nastoupila jsem do té školy.“

Léto, kdy přijely tanky

Srpnové události roku 1968 ji zastihly právě během středoškolských studií. Dodnes si živě vybavuje období letních prázdnin 1968, kdy s tatínkem a sestrou vyrazili na dovolenou k Baltskému moři do Německé demokratické republiky. „Když jsme překročili hranice, už na hranici stálo vojsko. My jsme ale nevěděli proč. Tatínek povídal: ,Hele, to mají cvičení, jedeme dál.’ Týden jsme byli v NDR, absolvovali jsme dovolenou, a když jsme se vraceli, vojsko tam stálo pořád…“

Přestože rodině bylo soustředění vojáků u československých hranic podezřelé, nepřipouštěli si černý scénář. Doma se vrátili ke svým povinnostem a Zdeňka Dvořáková odjela na plánovanou chmelovou brigádu do Líšan na Rakovnicku. Bezstarostná atmosféra se rozplynula třetí den ráno, když si studenti zapnuli tranzistorové rádio, které si přivezli na brigádu s sebou: „Ráno jsme si to pustili, aby se nám lepší vstávalo, a teď všichni říkáme: ,Vždyť místo písniček tam je nějaká válečná hra... nebo co to je?‘ Nato přišli učitelé a řekli nám, že jsme byli obsazeni…“

Pedagogové i studenti se snažili zachovat klid, chmel bylo potřeba sklidit, proto pracovali na chmelnici jako obvykle. Okupanti dorazili do Líšan až o den později. Tanky a vojenská vozidla byly všudypřítomné, pro studenty to znamenalo střet s novou realitou. „Šli jsme ve skupinách… Šli s námi i kluci z průmyslovky a ti je popichovali, oni ti vojáci byli venku a stáli před těma autama, před tím tankem. Najednou skočili do tanků – a co se stalo? Otočili hlaveň proti nám, takže jsme jenom čekali, co se stane, jestli nás zabijou… Nezabili, tak jsme rychle odpochodovali na chmelnici.“

Cesta tam a zase zpátky: dočešeme navzdory

Obyvatelstvo Československa bylo z nastalé situace v šoku, lidé dávali najevo své rozhořčení a nesouhlas. Zároveň se množily informace o střetech s vojáky a prvních obětech srpnových událostí. Rodiče mladých brigádníků měli o své děti obavy, proto požadovali jejich návrat domů. Školy vypravily z Mladé Boleslavi záchranné autobusy. „Ráno když jsme vstali, tak na dvoře stály autobusy. Měly velikánský červený kříže. Ptali jsme se, proč to je, a bylo řečeno, že pokud jsou tyhle kříže, tak že si nás nikdo nevšimne.“ Protože v Praze a okolí panoval chaos, řidič se rozhodl jet z Líšan do Mladé Boleslavi oklikou po menších silnicích středních Čech. 

Pamětnice si dodnes vybavuje radu, kterou jim dal při nástupu do autobusu řidič, který měl s ruskými vojáky během cest bohaté zkušenosti: „Sundejte si hodinky, prsteny, náušnice, všecko. Schovejte to do tašek, protože jestli nás Rusové zastaví, tak nám všechno seberou…“ Měli štěstí a autobus dorazil do Mladé Boleslavi bez povšimnutí okupantů.

Pro chmelařství znamenala invaze a odchod brigádníků uprostřed sklizně velkou ránu. Kvůli krizové situaci na Rakovnicku se konala řada schůzí ONV (okresní národní výbor), v regionálním tisku vycházely výzvy pro mládež, aby pomohla s česáním. Neoficiálním heslem chmelové sklizně roku 1968 se dle některých zdrojů stala věta „Dubčekovi pivo, Brežněvovi hovno!“ Návrat a práce studentů na brigádách tak v jistém smyslu znamenaly boj proti okupantům a podporu Československa. Také Zdeňka Dvořáková se o dva dny později vrátila zpátky do Líšan a chmel s ostatními spolužáky nakonec dočesali. V září 1968 nastoupila do čtvrtého ročníku.

Ze zdravotnictví do kanceláře

O rok později odmaturovala a po dovršení plnoletosti dostala nabídku vstoupit do komunistické strany. Zdeňka Dvořáková nikdy nestála o politickou angažovanost, proto ji odmítla. Řadu let pracovala jako zdravotní sestra – nejprve v dětské ozdravovně, později v jeslích. „Nesměly jste být namalované, musely jste mít ostříhané nehty, čisté ruce a stejnokroj… Modré šaty, bílý připínací límeček, který se škrobil tak, že jsme měly odřené krky. Čepec – ten se škrobil také v silném škrobu, aby nám stál na hlavě – a k tomu bílá zástěra,“ vzpomíná s úsměvem na tehdejší dress code.

Velké změny v jejím pracovním životě nastaly v devadesátých letech. Tehdy se počet jeslí zredukoval z tisíců na pouhé desítky. Důvodem byla nová sociální politika, která podporovala delší rodičovskou dovolenou a pozdější návrat žen do práce. Jesle, kde pracovala Zdeňka Dvořáková, byly stejně jako mnohé další zrušeny. Pamětnice našla novou práci jako administrativní pracovnice v nedalekém kamenolomu. Přestože tam vydržela téměř dvacet let až do důchodu, práce ji nenaplňovala a po zdravotnictví se jí často stýskalo. V roce 2025 žila stále v Dubé. Radost jí dělala vnoučata, četba a sledování filmů pro pamětníky.