Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Dusil (* 1934)

• narodil se 25. srpna 1934 v Šuranech na Slovensku do české rodiny

• otec František Dusil působil jako vrchní inspektor Finanční stráže

• po roce 1938 musela rodina kvůli protičeským náladám opustit Slovensko

• usadili se v Podklášteří u Třebíče, kde otec během okupace pracoval jako tajemník úřadu

• v roce 1940 provedlo gestapo u Dusilových domovní prohlídku

• strýc, generálmajor František Fanta, bojoval v zahraničních jednotkách a po roce 1948 musel odejít do výslužby

• na počátku 50. let byl pamětník jako student nasazen na Stavbu mládeže

• po maturitě nebyl přijat na pedagogickou fakultu v Brně a nastoupil do dělnického zaměstnání

• po vojenské službě působil jako trenér košíkové a házené, získal řadu ocenění

• později pracoval jako personalista

• v roce 2024 ho město Třebíč uvedlo do Síně slávy

Českou rodinu Dusilových vyhnali na konci třicátých let ze Slovenska, přestože zemi přišli na pomoc. Po více než půl století se křivda z dětství připomněla s rozpadem Československa. Strýc Františka Dusila, generálmajor František Fanta, hrdina od Tobruku, Dukelské operace a spolupracovník Ludvíka Svobody, skončil po roce 1948 díky komunistům v zapomnění. Zatímco stát si hrdinu nepřipomínal, rodina v Třebíči dodnes opatruje jeho válečné relikvie. 

Dřív jsem byl ňuňátko, s blížícím se vyhnáním Ferko

František Dusil se narodil 25. srpna 1934 v Šuranech na Slovensku. Jeho otec, František Dusil starší, se po návratu z italské fronty první světové války rozhodl pokračovat ve službě republice. Po absolvování školy Finanční stráže odešel na Slovensko, kde působil jako vrchní inspektor. Po vzniku Československa totiž museli Maďaři opustit úřední funkce a ve státní správě chyběli zaměstnanci. Z Čech tak přicházely stovky učitelů, úředníků i vojáků, aby pomohli Slovensko pozvednout.

Služba u Finanční stráže znamenala pro rodinu časté stěhování. Oba Františkovi starší bratři se narodili rovněž na Slovensku, každý však v jiném městě – Vlastimil v roce 1930 ve Dvorech nad Žitavou a Jiří v Nových Zámcích. Rodina žila spokojeně a na svou dobu poměrně dobře – měli vlastní dům i hospodyni. Všechno se však změnilo s mnichovskou dohodou a pak se vznikem Slovenského státu. Hned na podzim 1938, kdy Slovensko získalo autonomii a Jozef Tiso převzal správu země, začal tlak na odchod Čechů.

„Začaly se ozývat výkřiky jako ‚Dost bylo Čechů!‘ nebo ‚Slovensko Slovákům!‘ a další nenávistné projevy. Nakonec jsme podle rodičů dostali ultimátum – do osmačtyřiceti hodin musíme pryč. Za všechno, co Češi udělali pro Slovensko, se jim odvděčili vyhnáním,“ vzpomíná František Dusil. Napětí se promítlo i do jejich domácnosti a vztahů s hospodyní. „To vycítí i malé dítě, že se něco děje. Dřív jsem byl ňuňátko, batolátko, a pak už jen Ferko,“ vzpomíná.

Rodina musela odejít narychlo. Spolu s rodiči a dvěma bratry odjížděl malý František v „hytláku“, dřevěném dobytčáku, v nichž o pár let později nacisti deportovali Židy do vyhlazovacích táborů – především do Osvětimi.

Vpadli k nám gestapáci

S narychlo zabalenými kufry odjížděli Dusilovi ze Slovenska k matčiným rodičům do Třebíče. Usadili se v Podklášteří, tehdy ještě samostatné obci s vlastní radnicí. Otec, František Dusil starší, tu po dobu okupace pracoval jako tajemník úřadu.

V roce 1940 do jejich bytu vtrhli dva příslušníci třebíčského gestapa. „Měli černé kabáty a klobouky – přesně jako ve filmech,“ popisuje pamětník. „Prohledali nám celý byt. Tatínek nebyl doma, byl na radnici. Naštěstí přišel právě včas a řekl jen: ‚Ještě že neotevřeli skříň…‘ Měl tam slavnostní šavli ze služby u Finanční stráže.“

Později se dozvěděl, že jeho tři strýcové – Václav, Antonín a František Fantovi – z protektorátu uprchli. Domnívá se tak, že domovní prohlídka měla spojitost se zmizením strýců.

Vysloužil si přezdívku „nezranitelný princ“

Nejvýraznějším z matčiných bratrů byl generálmajor František Fanta. Narodil se roku 1891 v Třebíči. Během první světové války bojoval v rakousko-uherské armádě, padl do ruského zajetí a roku 1916 vstoupil do československých legií. Po návratu v roce 1920 působil jako důstojník a velitel pěšího pluku v Praze a Českých Budějovicích. Po okupaci v roce 1939 odešel do exilu, přidal se k polské armádě, byl zajat Rudou armádou a přes Francii se dostal až na Střední východ a poté do Velké Británie, kde bojoval pod vedením Karla Klapálka v Africe a při obraně Tobruku.

V roce 1943 přijal nabídku Ludvíka Svobody k účasti na východní frontě. Stál u zrodu 2. paradesantní brigády, později velel 3. brigádě 1. československého armádního sboru a stal se zástupcem velitele Karla Klapálka.

Díky jeho spolubojovníkům a deníkům se zachovalo mnoho vzpomínek. „Řídil bitvu z věže kostela, když ho zasáhl kousek šrapnelu do nosu. Přesto tam zůstal a bitvu dovedl do konce. Po válce přijel k nám domů, říkalo se mu nezranitelný princ. Bratrovi věnoval hodinky a mně černou dýku,“ vzpomíná František Dusil na strýce, kterému jako by se kulky i střely vyhýbaly.

Že byl strýc generál v rodině uznávanou autoritou, dokládá další vzpomínka Františka Dusila. Rodiče tehdy pozvali strýce do Třebíče, aby promluvil s jejich nejmladším synem Františkem a odradil ho od unáhleného sňatku – stejné chyby, jaké se podle nich dopustil jeho starší bratr Jiří. Pozvání brali Dusilovi smrtelně vážně. Ve svém bytě proto odemkli tzv. černý pokoj, jak mu bratři říkali – místnost s masivním, černým sekretářem plným knih, která se otevírala jen o Vánocích nebo při mimořádných příležitostech. „Strýček generál si mě tam posadil a dlouho se mnou mluvil,“ vzpomíná pamětník. „A když už nevěděl, jak mi to vysvětlit, řekl: ‚Víš, Františku, buď jako motýl, který přelétá z květinky na květinku.‘“

Sedával u hrobu německého vojáka

František Dusil porušil radu svého strýce až v roce 1963, kdy mu do jeho vily v Nové Vsi na Českobudějovicku přivedl představit svou nastávající. Od generálovy vnučky Libuše Bálkové se pamětník později dozvěděl, že František Fanta v posledních letech často mlčel a chodíval na kopec, kde ležel pochovaný německý voják. „Sedával u jeho hrobu a mluvil s ním,“ vzpomíná pamětník. „Dopadl stejně jako Ludvík Svoboda – nikdo mu neprojevil pocty, jen při pohřbu mu zahráli hymnu.“

Po druhé světové válce vstoupil generál Fanta do obnovené sociální demokracie, stejně jako další důstojníci věrní ideálům první republiky. Po únoru 1948 odmítl vstoupit do komunistické strany a tím si uzavřel cestu k další kariéře. Bezpečnostní složky ho sledovaly a vyšetřovaly kvůli službě v zahraničních jednotkách, i když ho nikdy neobvinily. V roce 1949 povýšil na brigádního generála, ale už o dva roky později musel odejít do výslužby.

Na přelomu padesátých a šedesátých let o něj krátce projevila zájem Státní bezpečnost, která ho vedla pod krycím jménem „Nováček“. Historik Jakub Chovančík ve své magisterské diplomové práci „František Fanta: životní příběh generálmajora československé armády“ uvádí, že z této etapy Fantova života nelze vyvodit jednoznačné závěry, protože chybějí jakékoli dochované prameny. Krátká doba vedení záznamu a následné skartování spisu naznačují, že jeho spolupráce byla pro bezpečnostní orgány bez významnějšího přínosu. František Fanta zemřel 12. října 1977 v Českých Budějovicích.

Udělali z nás „PTP studenty“

Zpátky k dospívání Františka Dusila. Na první poválečné roky v Třebíči vzpomíná jako na dobu uvolnění a nových možností. Podle něj se tehdy ve městě znovu rozproudil společenský život – v sobotu hrávala hudba kapelníka Waltera Martínka a v Libušině údolí fungovala půjčovna lodiček.

Kvůli otcovu zaměstnání se rodina v roce 1946 přestěhovala do Mikulova na Moravě. Otec se vrátil ke své službě vrchního inspektora Finanční stráže. Ve městě žil také strýc Antonín, který byl rodině po přestěhování nablízku. František Dusil zde ještě v roce 1949 navštěvoval kvintu, ale po zrušení Finanční stráže se rodina znovu vrátila do Třebíče.

Návrat přinesl další změny. Františkův otec, celoživotní národní socialista, odešel předčasně do důchodu a na nový režim zanevřel. „Byli jsme bráni jako buržoazní rodina,“ vzpomíná František Dusil. „Až po letech mi došlo, že na gymnáziu jsem patřil mezi ‚PTP studenty‘, jak tomu říkám. Byli jsme vybráni – dcera řezníka, dcera fabrikanta a já – a poslali nás na Stavbu mládeže.“

Svazácká buňka gymnázia tehdy vyslala studenty, aby pomáhali s pracemi na železnici na trase Křižanov – Brno. Každé ráno nastupovali s krumpáči na ramenou a zpívali budovatelské písně. Ti, kteří tam byli z přesvědčení, jim veleli. Další rok to probíhalo podobně, jen místo na stavbu poslali studenty pracovat do zemědělství na Šumavu.

Soudruhu, aspoň poznáš, jak chutná práce pracujícího lidu

Po maturitě si František Dusil přál studovat pedagogickou fakultu v Brně. Sportoval, hrál házenou, fotbal i košíkovou, a učitelství mu připadalo jako přirozená volba. Jenže přišlo zklamání, když ho po pohovoru vedeném svazáckou buňkou nepřijali – podle nich by nebyl „vhodným přínosem pro učitelské povolání“.

V Třebíči proto nastoupil do strojírenského závodu Kovosvit, kde ho přivítal kádrovák slovy: „Soudruhu, aspoň poznáš, jak chutná práce pracujícího lidu.“ V osmnácti letech tak proti své vůli a bez předchozích zkušeností stál u soustruhu. Po pracovním úrazu a pobytu v nemocnici ho zaměstnali v Restauracích a jídelnách, kde se potkávali bývalí podnikatelé a řemeslníci pod vedením komunistického ředitele, který práci nerozuměl.

Na vojně sloužil nejprve v pražském Karlíně, patrně díky zásahu strýce generála a pamětníkovy matky, která si přála, aby se v případě konfliktu držel dál od první linie. Nastoupil k protivzdušné obraně státu a prošel výcvikem radisty. Po škole ho převeleli do Jinonic a později na letiště v Žatci. „Jednou v noci jsem si na směně naladil Radio Luxembourg a poslouchal jazz,“ vypráví pamětník. „Když se znenadání objevil dévéťák, málem mě trefilo. Stačilo, aby to zaslechl, a skončil bych u prokurátora,“ vzpomíná na dozorčího útvaru.

V Třebíči jako by mě neznali

Během vojenské služby se František Dusil věnoval sportu, především košíkové. Po vojně se dostal do Nymburka, složil přijímací zkoušky na sportovní školu a několik let zde strávil sportem. Do Nymburka se pak často vracel s basketbalovými i házenkářskými týmy.

Po ukončení studia mu ředitel Josef Andrle, předseda Československé basketbalové asociace, nabídl místo trenéra v tehdejším Gottwaldově (dnes Zlíně). Trenér z Vysočiny dostal byt ve svobodárně a místo učitele tělocviku na místní škole. Vedl ženský basketbalový tým a vychoval generaci hráček, které později psaly „zlatou éru“ zlínské košíkové.

Po neshodách s jedním z trenérů však opustil klub i město a začal od nuly v Třebíči. Otec mu pomohl získat místo na zemědělském učilišti, kde trénoval žákyně v basketbalu. Sportu věnoval všechen volný čas. Když ho jedna z hráček požádala, aby převzal i dorostenecký tým házenkářek Borovina-Třebíč, přijal to jako výzvu – nový sport, první liga.

Ředitel třebíčské filiálky Závodů Gustava Klimenta, velký příznivec házené, mu v podniku zřídil pozici psychologa-sociologa, aby se mohl sportu věnovat naplno. František Dusil si doplnil vzdělání v personalistice a s dorostenkami brzy vybojoval titul přebornic republiky. „Protože jsme hráli pod názvem Borovina, ne Třebíč, radní se k nám nehlásili. Jen vedení závodů nás přijalo,“ zklamaně přiznává.

V komunistické straně jsou jen podvodníci

Ve fabrice zavedl při směnách poslech hudby. Dělníci nosili sluchátka a během práce jim pamětník pouštěl písničky. „Bylo to dvousečné,“ říká. „Hudba je držela u stroje, makali víc, i když si mysleli, že je to pro radost.“

Většinu jeho kolegyň tvořily členky komunistické strany. Když se ho jedna z nich zeptala, proč není členem, odpověděl: „Protože jsou tam podvodníci!“ Shodou okolností to slyšela manželka soudruha Hrušky, bývalého kádrováka z Kovosvitu. „Rozkřičela se na mě: ‚Soudruhu, co si to dovoluješ? My jsme v gumácích obcházeli vesnice, abychom přesvědčili lidi ke vstupu do JZD, a ty osočuješ stranu?!‘ Uraženě odběhla. A já jsem věděl, že to bude můj konec.“

Jeho slova mu skutečně připomněli při prověrkách po roce 1968. „Ředitel mě chválil, všechno šlo hladce, než vstal dělník ze zámečnické dílny: ‚Soudruhu, to tak nejde. Ty jsi řekl, že ve straně jsou podvodníci – a to je i v protokolu.‘ Já na to: ‚Tobě nestačil rok 1968?‘ Ředitel viděl, že je zle, a zašeptal: ‚Frantíku, vypadni, ať už jsi venku.‘ A tím to skončilo – zůstal jsem ve funkci.“

S rozpadem federace se vrátila křivda

Události z konce roku 1989 si František Dusil spojuje spíše s událostmi doprovázejícími rozdělení Československa v období kolem roku 1992. „Zase se ozvalo: ‚Dost bylo Čechů!‘ a další pokřiky. Odtrhli jsme se my od Slováků, nebo Slováci od nás?“ míní ohlasy ve slovenské společnosti po vzniku iniciativy Za zvrchované Slovensko. „Všechno se mi tehdy vrátilo. Křivdu mi způsobili Slováci – podle nové legislativy mi, protože jsem se narodil na Slovensku, přidělili slovenské občanství. O české jsem si musel žádat,“ viní pamětník úřady. 

Po privatizaci se třebíčská textilka, v níž pracoval, přejmenovala na BOPO. Kvůli snižování počtu zaměstnanců v administrativě přišel o práci a ve svých osmapadesáti letech odešel do předčasného důchodu. Ještě několik let působil v jaderné elektrárně Dukovany jako správce sportovního areálu. Po letech mu neprodloužili pracovní smlouvu a v zaměstnání skončil. Sportovní duch ho však neopustil.

Za dlouholetou práci s mládeží získal František Dusil ocenění na sportovním klání v Berlíně a město Třebíč ho při jeho devadesátých narozeninách uvedlo do Síně slávy. Mnohé z jeho svěřenkyň dosáhly nemalých úspěchů – některé hrály v Norsku a jedna se dostala do nominace české reprezentace házenkářek. Ve sportu pokračují i jeho potomci, kteří tak nesou dál jeho odkaz.