Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Dundr (* 1959)

• narodil se 20. září 1959 v Litoměřicích, vyrůstal v Ústí nad Labem

• jeho dědečka Ladislava Vincíka věznili nacisti v Terezíně a po válce i komunisti

• otec chemik byl členem KAN, matka učila a později působila jako dětská psycholožka

• rodiče po roce 1968 nevyužili otcovu pracovní nabídku a neodešli do zahraničí

• maturoval na ústeckém gymnázium a pohyboval se v prostředí ústeckého undergroundu

• hrál např. s kapelou Základní Pištora a podílel se na vzniku a šíření samizdatu

• patřil ke komunitě kolem bývalého mlýna v Povrlech, kde se pořádaly kulturní večírky a koncerty

• vystudoval VŠCHT a pracoval jako výzkumný pracovník v podniku Chemopharma Ústí n. Labem

• pod jeho hlavičkou založil pobočku Českého svazu ochránců přírody a organizoval protestní pochod ke skládce v Chabařovicích

• v roce 1989 podepsal Několik vět a petici za propuštění Václava Havla

• pro tyto aktivity jej StB sledovala, vyslýchala a plánovala obvinit z trestné činnosti

• po sametové revoluci pracoval v reklamní agentuře a jako novinář, celoživotně se věnoval hudbě i psaní

• v roce 2025 žil v Ústí nad Labem

Bigbít se pro něj stal vším – i životním stylem. Během svého vyprávění pro Paměť národa několikrát zdůraznil, že své aktivity z doby tzv. normalizace – dospívání a rané dospělosti – nepovažuje za vzdor vůči totalitnímu režimu, ale za generační záležitost. Vladimír Dundr se díky bigbítu stal členem komunity severočeských mániček a pankáčů – příslušníků druhé kultury. Když se s kapelou Základní Pištora, která neprošla u přehrávek, chystal její ilegální koncert v Povrlech, kromě tří stovek účastníků dorazil i stejný počet policistů. 

Rodinná historie udala takt

Vladimír Dundr se narodil 20. září 1959 v Litoměřicích, ale většinu života strávil v Ústí nad Labem. Jeho otec Vladimír tam pracoval jako chemik a matka Eva jako učitelka a školní psycholožka. Byla dcerou Ladislava Vincíka, který za první republiky sloužil v Litoměřicích jako kapitán československé armády. V té době byl také dostihovým žokejem a díky tomu se stal jedním z modelů Bohumila Kafky, když vytvářel slavnou sochu Jana Žižky stojící na pražském Vítkově. 

Pamětníkův dědeček se jako řada dalších důstojníků československé armády zapojil po německé okupaci v roce 1939 do odbojové organizace Obrana národa. Nacisti jej však záhy uvěznili v terezínské Malé pevnosti, kde strávil téměř celou válku. Na jejím konci se mu podařilo utéct z pochodu smrti a vrátit domů. Posléze opět vstoupil do armády, ale na svobodě nezůstal dlouho. Do vězení Ladislava Vincíka poslali také komunisti. Souviselo to s útěkem jeho přítele a bývalého generála Podlezla a s údajným ukrýváním vysílačky, přičemž mělo jít o nabíječku autobaterie. 

„Děda seděl ve vězení s Gustávem Husákem a později, když Husák přišel k moci, ho považoval za chytrého, schopného a důvěřoval mu. S mým tátou se o tom vždy hádali, protože táta hluboce nenáviděl komunisty. Pocházel ze sedlácké rodiny a jako kulakům jim sebrali statek,“ líčí Vladimír Dundr, který tak vzhledem k rodinné historii od mala vyrůstal v protikomunistickém prostředí. 

Jeho otec jako chemický inženýr během volnějších 60. let několikrát pracovně vycestoval do západoevropských zemí. V té době se také stal členem Klubu angažovaných nestraníků (KAN). Když poté invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 změnila politický kurz v Československu k represivní normalizaci, pamětníkův otec měl možnost vyjet za prací do Holandska. Matka ovšem kvůli jazykové bariéře odejít nechtěla, a tak rodina zůstala. 

Po státnicích se oženil a odjel do Řecka  

Vladimír Dundr toto rozhodnutí matce v době dospívání vyčítal. Na Západ toužil odejít především kvůli bigbítu a rockové hudbě, kterou v té době poslouchal. „Když jsem byl v pubertě, tak jsem zjistil, že chci být umělec. Poslouchal jsem všechny ty ‚Purply‘ a ‚Zeppelíny‘. Ale třeba patnáct hodin denně – já jsem je fetoval. A zároveň jsem strašně četl. (…) Všechno jsem hltal,“ vzpomíná. Štvalo ho, že kvůli matčiným obavám a zarputilosti nevyužili otcovu pracovní nabídku a možnost opustit Československo. Cítil to jako zradu. „Chtěl jsem vidět na vlastní oči ‚Zeppelíny‘…“ říká. Do emigrace z rodiny odešla nakonec pamětníkova teta, což mělo vliv na kádrový posudek jeho sestry – nepřijali ji na ústecké gymnázium.

Za hranice Československa se ale Vladimír Dundr nakonec přece jen dostal. Byl to však trochu zvláštní příběh mladické unáhlenosti, jak sám přiznává. Během svých studií na Vysoké škole chemicko-technologické potkal Řekyni Stellu, s níž se roku 1983 oženil. „Plán byl, že se pak legálně vystěhuju. Svatba byla na čarodějnice… Po svatební noci jsme se probudili (…) a viděli jsme, jak se řadily zástupy do průvodu. Tlampače. – ‚Je revoluce! Svrhnete komunisty!‘ – ‚Ne, to je náš první máj…‘“ vzpomíná na reakci své řecké přítelkyně a novomanželky.  

Po státnicích získal vystěhovalecký pas a společně odešli do Řecka. „Vydržel jsem tam tři měsíce, nebavilo mě to tam. Jen vedro, siesta, ale hlavně žádný bigbít,“ popisuje Vladimír Dundr. Na konci 80. let se nakonec jejich cesty rozešly.

Po studiích na VŠCHT pamětník nastoupil jako výzkumný pracovník ve farmaceutické výrobě v ústecké Chemopharmě. Podnik podle něj fungoval jako odkladiště inženýrů a pracovníků, kteří zkraje 70. let neprošli normalizačními prověrkami a komunistický režim se jich potřeboval zbavit. Díky tomu v práci panovala volnější atmosféra a bylo běžné, že si zde zaměstnanci z přebytků zásob vyráběli vlastní lihoviny. Pro osobní spotřebu nebyl problém pod rukou získat ani fenmetrazin, jehož účinky Vladimír Dundr připodobňuje ke kokainu. Dle jeho slov se tento „stimulant pro země RVHP“ – RVHP kokain – užíval nejen mezi řadovými zaměstnanci. 

Chtěli jsme se hlavně bavit 

Nejen skrze známosti s členy bigbeatových kapel pronikl Vladimír Dundr do prostředí ústeckého undergroundu. „V Ústí bylo centrum v Povrlech v domě Viktora Daňka. Bydlel v bývalém mlýně s obrovskou půdou, která se změnila v rejdiště mániček. Pořádali jsme tam večírky s kulturní vložkou, zvali jsme různé umělce, písničkáře Oldřicha Janotu, Pepu Nose a další folkaře. Vystoupil Jiří Černý, Jazzová sekce. Jelo to celá osmdesátá léta“ vypráví Vladimír Dundr. Četl a vyměňoval se tu samizdat a různé bulletiny od Jazzové sekce po Voknoviny. Něco se i opisovalo. V druhé polovině 80. let pamětník také spolu s brněnskými přáteli založil Českomoravský podpůrný spolek a vydávali časopis Absint. 
O kulturním dění a životě komunity spojené s Povrly pro Paměť národa vyprávěl například i Milan Bouška nebo Jiří Louvar.

Při svém vzpomínání Vladimír Dundr opakovaně zdůrazňuje, že život v undergroundovém prostředí z jeho strany nijak zásadně nepodmiňovala tehdejší politická situace. Zpětně svůj postoj vnímá spíše jako generační vzdor a touhu po jiné než oficiální kultuře. „S odbojem to nemělo nic společného. Chtěli jsme se bavit,“ říká. 

Undergroundovou kulturu od politiky ale zcela oddělit nejde, protože komunistický režim její vyznavače vnímal jako své odpůrce – „máničky“ či „závadovou mládež“, což považuje Vladimír Dundr za docela odpovídající označení. Underground byl navíc mnohdy přímo provázaný s disentem, který vedle kulturní představoval i politickou opozici vůči režimu. Není proto divu, že podobné akce, jaké se konaly v Povrlech, byly často bedlivě sledovány režimními bezpečnostními složkami. „Měli jsme kapelu Základní Pištora a největší koncert naší kariéry se měl odehrát v Povrlech. Přijelo tam asi tři sta lidí, co často chodili i na Plastiky, a zhruba stejný počet policajtů. Měl jsem velkou trému a věděl, že neumíme hrát. Tak jsem se v duchu modlil, ať to policajti rozeženou. Odkládali to až do poslední chvíle, když už jsme skoro hráli. Pak teprve celou akci rozehnali,“ vzpomíná. 

Státní bezpečnost (StB) měla o aktivitách ústeckého undergroundu dobrý přehled, protože jeho členy opakovaně vyslýchala a některé i přiměla ke spolupráci. Vladimír Dundr se později dozvěděl, že někteří jeho kamarádi donášeli informace StB, ale zaujímá k tomu shovívavý postoj: „Překvapilo mě, že zrovna i jeden můj nejbližší pobočník s nimi spolupracoval. Ale člověk se na něj nemohl zlobit, byl to devatenáctiletý kluk. Takový průšvihář…“ O tom, že StB – tedy jeden konkrétní důstojník – na něj sbíral důkazy pro zahájení trestního stíhání, se dozvěděl až dvě desetiletí po převratu díky kamarádovi. Ukázal mu část spisu z Archivu bezpečnostních složek ČR. Díky tomu konečně pochopil podlézání člověka ze sousedství, jehož změna chování pro něj byla po revoluci záhadou.

Krušné hory byly jen suché pahýly

Během 80. let se Vladimír Dundr kromě muziky a undergroundu věnoval také ekologii. Otázka znečištěného životního prostředí byla tehdy v severních Čechách aktuální. Uhlí se zde intenzivně těžilo i spalovalo a v regionu se soustředil z velké části petrochemický průmysl. Pro komunistický režim a socialistickou ekonomiku byla tato odvětví stěžejní a životní prostředí naopak druhořadé. Pravdivé informace o stavu ovzduší a vážných zdravotních rizicích se tak k široké veřejnosti dostávaly jen stěží. Pouze někteří lidé díky svému profesnímu vhledu mohli vědět, jak špatný stav ve skutečnosti panuje. 

K jedněm z nich patřil i pamětník, který se věnoval problematice odsíření v rámci své studijní práce. „Rozhodl jsem se hájit životní prostředí. (…) Psal jsem diplomku na téma odsíření uhelných elektráren. To byla tehdy novinka,“ vysvětluje. Jako výzkumný pracovník Chemopharmy se rozhodl založit pobočku Českého svazu ochránců přírody. Společně s dalšími kolegy jezdili například do Krušných hor, tehdy postižených ekologickou katastrofou, kterou způsobily právě zplodiny z elektráren a továren. 

„Vypadalo to tam podobně jako v dnešních lesích zasažených kůrovcem, samé uschlé pahýly. Jezdili jsme sbírat do polomů větve a spalovali je, to byla jedna metoda. Na vykácených holinách jsme pak sázeli stromky. Přes den jsme makali a večer nás lesník nechal spát v nějaké horské chatě. Takhle jsme trávili víkendy. Nebylo v tom nic protistátního,“ vzpomíná Vladimír Dundr. 

Přisypat komunistům sůl do rány 

Státní bezpečnost ovšem měla jiný názor a to, že pamětník opakovaně upozorňoval na nedostatky v ochraně životního prostředí a psal dopisy oficiálním představitelům, vnímala jako podvratnou činnost. Proto se Vladimír Dundr koncem 80. let ocitl v hledáčku estébáků, kteří jej považovali za „vůdčí osobnost hnutí ochránců přírody s protispolečenským zaměřením“, jak vyplývá ze spisů Archivu bezpečnostních složek ČR (konkrétně ze svazku, který je součástí kartonu s označením 98N – 0204 z fondu Krajské správy SNB-správy StB Ústí nad Labem).

Nejvíce na sebe pamětník upozornil v květnu 1989 organizací protestního pochodu ke skládce v Chabařovicích, kde se ukládal toxický odpad ze Spolchemie a často docházelo k jeho úniku. „Komunisti chtěli důl rozšířit a skládka jim stála v cestě. Byl to pro ně technologicky neřešitelný problém, se kterým si nevěděli rady. Chtěli jsme přisypat sůl do rány, a tak jsem vymyslel pochod z Ústí k chabařovické skládce. Podal jsem žádost na národní výbor,“ vzpomíná. Na poslední chvíli ovšem národní výbor pochod zakázal s tím, že nejsou schopni zajistit bezpečnost jeho účastníků, kteří by se pohybovali po frekventované silnici. „Byl jsem rád, protože nakonec vyšlo najevo, že se všichni v mém okolí bojí, a šel bych tam sám…“

V roce 1989 podepsal výzvu za propuštění Václava Havla a také petici Několik vět. Kvůli tomu si jej StB předvolala k výslechu. Tehdy podle svých slov netušil, že tyto výslechy měly vést k nashromáždění důkazů o jeho trestné činnosti a k jeho obvinění. K tomu ale nakonec nedošlo, protože o několik měsíců později nabraly události v Československu rychlý spád a komunistický režim se ocitl na pokraji svého zhroucení. „Nikoho nenapadlo, že by to mohlo padnout tak rychle,“ vzpomíná Vladimír Dundr, který během toho krátkého leč převratného období jezdil na různé manifestace a demonstrace do Prahy.

Bojovat s globálním oteplováním je tak trochu pošetilost

Nová svobodná doba znamenala i nový směr v pamětníkově profesní dráze. Chemopharma brzy po sametové revoluci zanikla. Vladimír Dundr ještě předtím se svými kamarády rozjeli reklamní agenturu. Byli nezkušení a naivní, takže firma po několika letech živoření zkrachovala Osvojil si ale práci grafika a poté s velkou dávkou štěstí nastoupil jako art director do bulvárního časopisu Story. Jako novinář poté pracoval až do důchodu, působil například v časopisech SPY, Aha, ale i v Lidových novinách. Vedle toho se dál věnoval hudbě a také psaní knih. 

Ekologie se po revoluci v rámci společenského zájmu dostala více do popředí a vzhledem k postupujícím změnám klimatu i do politické agendy. Vladimír Dundr je nicméně přesvědčen, že ochranu přírody může do budoucna zlepšovat především financování vědy a nových technologií namísto zavádění povinných kvót. „Dneska je u nás příroda krásná a čistá. (…) Bojovat s globálním oteplováním je trošku pošetilost. Spíš je potřeba vymyslet, jak s tím žít. Protože tomu zřejmě nezabráníme,“ říká. Dokud se nepovede uvést do praxe systém, který by fungoval, bude nad zájmy ekologů dál vítězit mamon. „Chamtivost je největší hybnou silou světa, proto kapitalismus funguje,“ říká závěrem svého vyprávění.