Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Duben (* 1944)

• narodil se 22. srpna 1944 v Babí u Náchoda

• dětství prožil v Bobru u Žacléře, v pohraničí v česko-německém prostředí

• vyučil se zámečníkem, později pracoval jako vězeňský dozorce

• od roku 1972 působil ve Vězeňské službě, aniž by vstoupil do KSČ

• během služby organizoval sportovní akce, věnoval se boxu, běhu, lyžování i plavání

• v roce 1989 rozvážel z Prahy do Žacléře letáky a plakáty na podporu sametové revoluce

• po revoluci cestoval po Evropě i USA a jako sportovec se účastnil řady vytrvalostních závodů

• v roce 2025 žil v Žacléři

Karel Duben se narodil v roce 1944 v Babí u Náchoda, ale od dětství žil v Bobru u Žacléře. V 50. letech chodil do školy, kde měl mezi spolužáky i německé děti, a v kraji se vedle češtiny stále používala i němčina. V pohraničí tehdy panovala nejistota – běžné byly hlídky u stohů organizované stranickými složkami a dodnes se připomíná i brutální vražda, která tehdy otřásla okolím. Vyučil se zámečníkem, ale nastoupil do Vězeňské služby. Ke komunistické straně se nikdy nepřidal a podpis tzv. Anticharty označuje za vynucený. Po roce 1989 se zapojil do dění v Žacléři – z Prahy vozil letáky a plakáty, které rozdával lidem. Sportu se věnoval celý život – v mládí nejen boxoval, ale i běhal, lyžoval a plaval, a aktivní zůstal i ve vyšším věku.

Dětství prožil v neklidném kraji

Karel Duben se narodil 22. srpna 1944 v Babí u Náchoda. Zde rodina prožila i konec války a příchod Rudé armády. Pamětník vzpomíná, jak jeden z důstojníků zastavil i jeho maminku a povídal jen: „Davaj,“ chtěl si ho pochovat. Maminka se velmi bála, ale malý Karel nakonec jen dostal od důstojníka, ač již bylo téměř léto, beranici. „Tak jsem taky vítal, bylo mi osm měsíců,“ říká. 

Když mu byly tři roky, odstěhoval se s matkou Jindřiškou, rozenou Smrčkovou, a otcem Karlem do Bobru u Žacléře. Karel Duben starší byl řezníkem, a když se uvolnilo řeznictví v Bobru, neváhal a přestěhoval se sem s celou rodinou. Společně bydleli přímo nad řeznickým obchodem. Pamětník svého otce popisuje jako dobrého komunistu. Vzpomíná, jak s ním jako malý chodil hlídat stohy, aby je nikdo nepodpálil. Hlídky, které se často organizovaly z lidí působících v různých komunistických institucích, nebyly na začátku 50. letech nic výjimečného. Měly za úkol – zvláště během letní sezóny, kdy docházelo ke sklizním – hlídat stohy sena či slámy před tzv. třídními nepřáteli. 

Život v Žacléři v 50. letech, tak jako i jinde na území bývalých Sudet, ještě ovlivňovala obměna ve složení obyvatelstva. Spoustu německých rodin bylo odsunuto, do města a jeho okolí přicházeli přistěhovalci z vnitrozemí. Přesto však ještě na počátku 50. let byly v Žacléři vyvěšovány plakáty v němčině i češtině, stejně tak místní rozhlas hlásil dvojjazyčně. 

Rýnovicemi otřásla vražda, za kterou stál muž s válečnou minulostí

„Žacléř byla skrýš pro všechny možné živly,“ uvádí pamětník a připomíná vraždu, která se ve městě stala v polovině 50. let, ale na kterou se vzpomíná ještě dnes. Na podzim roku 1955 byl ohlášen požár, který vypukl v Rýnovicích a vyžádal si tři lidské oběti. Jednalo se o sedmadvacetiletou Edeltraudu a její dvě děti, šestiletého Hanse a tříletou Margot. Otec rodiny, Lothar John, se v tu dobu vracel z práce. Působil jako horník v žacléřském hlubinném dole. Rýnovice byly v té době stále z velké části německé a tato brutální vražda vyvolala v oblasti velký rozruch. Mluvilo se o národnostní nevraživosti. Ukázalo se, že viníkem byl známý rodiny, Julius Kauer, o kterém se předpokládalo, že byl za války důstojníkem wehrmachtu. Jednou z indicií bylo i jeho poranění v obličeji, kterého si všimla hlídka Veřejné bezpečnosti, jež ho předvedla k výslechu. Při domovní prohlídce objevili předměty, u kterých se ukázalo, že pochází z vloupání, k nimž došlo v dřívějších měsících. Kauer se nakonec přiznal, popsal, jak svou vlastní ženu a děti poslal spát a sám se vydal na Rýchory. Domníval se, že bude možné chalupu vyloupit. Edeltraud ho však uslyšela a on na ni zaútočil sekerou. Když se probudily obě děti, zabil i je. Dostal trest smrti. „Vlády se hádaly, která ho oběsí,“ připomíná Karel Duben fakt, že Kauera hledali nejen na československé straně, ale i na té polské.

Přijal práci bachaře, ne stranickou legitimaci

Karel Duben chodil až do páté třídy do dvojtřídky v Bobru. Mezi jeho spolužáky patřily jak děti československé, tak i německé, z nichž měly některé problémy s češtinou. O to těžší pro ně byl přechod do žacléřské školy, kam děti chodily od šesté třídy. Jeden z německých chlapců byl kamarádem malého Karla. Ostatní děti mu však německého kamaráda Gerharda vyčítaly. Hoši se domlouvali česky. „Uměl jsem německy jenom nadávat,“ vzpomíná pamětník. Již odmala byl velkým milovníkem sportu. Účastnil se různých závodů. Některé, ač sám dítě, organizoval. Provozování aktivního sportu, ale i chuť různé sportovní akce organizovat mu zůstaly po celý jeho život. Tuto svoji zálibu uplatnil i ve svém zaměstnání.

Ač se vyučil zámečníkem – vahařem, začal později pracovat jako vězeňský dozorce. Šel se zeptat na práci a náhoda mu přála. „Kádrováka tam dělal jeden z mých fandů. Vešel jsem a říkám: ‚Dobrý den.‘ Čest práci, to pro mě nebylo. On se ptal: ‚Karle, ty chceš jít k nám?‘ A já povídám: ‚Pane Kuba, já bych šel, ale mám takovou divnou podmínku. Jestli nemusím do KSČ?‘“ vzpomíná pamětník, který už tehdy boxoval, na své počátky u Vězeňské služby. Nastoupil, ale pro změnu s jasnou podmínkou, že nebude moci mít žádnou vyšší funkci. Jako dozorce nakonec Karel Duben působil v letech 1972 až 1979 a později ještě v druhé polovině 80. let. 

Režim si nechal postavit chatu přímo vedle Havla

Za svého působení ve Vězeňské službě se Karel Duben zúčastnil nespočtu různých sportovních klání. Nebyl jen boxer, ale také lyžoval, běhal i plaval. Zorganizoval např. různé etapové závody na kole. „Muklové nám dělali různé nápisy, například na počest osvobození,“ vzpomíná. 

Při jednom z takových závodů měli účastníci zajištěno spaní po různých věznicích, i na Mírově. Možnost věnovat se sportu byl jedním z důvodů, proč se o tuto práci ucházel. Práce u bachařů, to pochopitelně nebyla pouze různá sportovní klání či závody. Karel Duben byl jedním z těch, kteří hlídali vězně při stavbě chaty na Hrádečku. Na tom Hrádečku, kde měl chalupu Václav Havel. Ač v plánech bylo napsáno, že se jedná o rekreační zařízení Rudé hvězdy Vlčice, skutečnost byla taková, že se tam stavěla chata, aby komunistický režim mohl mít Václava Havla pod dohledem. Sloužila Státní bezpečnosti (StB).

„Sedím jednou a dělám diáky, a najednou koukám z okýnka – Olga. Ježíšmarjá. (…) Tak jdu ven a říkám: ‚Paní Havlová, copak tady děláte?‘ Přišla s pejsky a povídá, že se přišla podívat, co to mají za nové sousedy. ‚Paní Havlová, vidíte, že tady jsou odsouzení, tady nemůžete být.‘ Tak šla pryč,“ vzpomíná Karel Duben na setkání s budoucí první dámou. Dlouho však na Hrádečku nepobyl. Když se na vedení dozvěděli, že tam působí právě on, musel odejít. Pro někoho, kdo nebyl a nechtěl být v komunistické straně, se jednalo o příliš důležitou funkci. 

Nechtěl do strany, nechtěl donášet, chtěl sportovat

Později měl možnost setkat se i se samotným Václavem Havlem. Ze svého působení v boxu měl známého Jana Špalka, ke kterému se chodilo pít. A právě zde se s Havlem potkal. A to přesto, že se jednalo o místo, kam chodili i příslušníci StB. „Honza říká: ‚Musím tě s někým seznámit.‘ Už jsem věděl, o co jde. Tak zavolal, a přišel takový nazrzlý chlapeček, no chlapeček ne, a Honza říká: ‚Musím vás seznámit. Spisovatel Havel, bachař Duben, podejte si ruce.‘ Tak jsme si klepali,“ vzpomíná Karel Duben. 

Václav Havel patřil v té době k hlavním strůjcům Charty 77, občanské iniciativy, která vznikla v roce 1977 jako protest proti porušování lidských práv. Režimní reakcí na ni se stala tzv. Anticharta. „Museli jsme podepsat. Říkal jsem, že chci vědět, co podepisuju. Neukázali nám žádnou Chartu, nic, a museli jsme podepsat, že jsme proti Chartě,“ popisuje tehdejší praktiky režimu. 

„Jednou jsme jeli ze závodu a s námi politický zástupce náčelníka. Tak jsme se s kluky domluvili a řekli: ‚Prosím tě, řekni nám, co to je ta Charta 77. My nevíme, co jsme podepsali.‘ Říkal: ‚To je snůška polopravd.‘ Já jsem říkal, že bych si to rád přečetl. Nedali nám to přečíst, nikde jsme to nesehnali.“ 

Karel Duben vzpomíná, jak se bál nepodepsat. Byli by ho vyhodili z práce. A on v té době byl již ženatý a měl malé dítě. Co však odmítl, byla opětovná snaha získat ho pro komunistickou stranu nebo pro donášení mezi trampy. „Chtěli po mně, abych bonzoval na čundráky. Odmítl jsem, nikdy jsem nebyl ani kandidát strany,“ říká. 

Listopad 1989 vnímal jako pozitivní obrat. Sám se zapojil do aktuálního dění v době sametové revoluce. U Vězeňské služby přestal pracovat v roce 1988 a nastoupil ke dráze. Měl tak příležitost výhodně cestovat po republice. V Praze, v Laterně Magice, si vyzvedával plakáty, které následně vozil do Žacléře a rozdával je lidem. 

Pokud měl před revolucí možnost cestovat pouze po státech, které patřily do zemí východního bloku, pak po pádu režimu využil nových možností a projezdil nejen Evropu, ale i Spojené státy americké. Zůstal věrný i sportu. Za svůj život se zúčastnil deseti Jizerských padesátek, deseti Krkonošských sedmdesátek i dálkového běhu na lyžích na Slovensku – Bílé stupy Slovenského národního povstání. Dál běhal i plaval, závodně startoval ještě po šedesátce. Jak sám říká: „Nejlepší kamarády jsem měl vždy ve sportu.“