Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Drahokoupilová (* 1938)

Za komunismu lázeňství upadlo. Ženy si v kašnách máchaly nohy

  • narodila se 26. května 1938 ve Strakonicích

  • otec byl ředitelem zbrojovky, ale záhy po začátku války zemřel

  • válku prožila s maminkou a sestrou v Táboře u prarodičů

  • v Táboře zažila osvobození Rudou armádou a kruté chování sovětských vojáků

  • krátce po válce pobývala znovu ve Strakonicích, kde viděla generála George Pattona a zažila poválečnou euforii s americkými vojáky

  • v roce 1946 se s matkou přestěhovaly do Mariánských Lázní

  • jako dítě si užívala zcela vylidněné město

  • po roce 1948 začalo poválečné lázeňství upadat pod vlivem ROH

  • v 50. letech nemohla ona ani sestra studovat gymnázium

  • na střední škole se se spolužáky stavěli proti komunismu

  • po maturitě se přesunula do Plzně, kde studovala učitelství

  • v roce 1961 se provdala za Miroslava Drahokoupila

  • srpen 1968 prožila s dětmi na Šumavě a její sestra ihned emigrovala do západního Německa

  • v roce 1981 jí komunisté poprvé povolili vycestovat za sestrou

  • po roce 1989 působila v Občanském fóru a místním periodiku

  • v době natáčení v roce 2023 se stále podílela na společenském dění v Mariánských Lázních a působila jako kronikářka města

Protože se s maminkou a sestrou během války a bezprostředně po ní několikrát stěhovaly, zůstalo Janě Drahokoupilové unikátní srovnání z osvobození dvou spojeneckých armád. „Rozdíl mezi americkými a ruskými vojáky byl veliký. V Táboře se lidé báli otvírat. Rusové jim často v noci bušili na dveře, a hlavně chtěli hodinky. Ty by jim lidé i rádi dali, ale ženy se bály znásilnění, ke kterému docházelo,“ vzpomíná Jana Drahokoupilová a pokračuje: „Ve Strakonicích se Američané chovali odlišně, byli dobře zásobení. Dodnes si pamatuju na jejich balíčky s konzervami a cigaretami a také džusy, které jsme tu ještě dlouho potom neznali,“ směje se dnes pamětnice. 

Mariánské Lázně jí přirostly k srdci. Nejprve s dětmi objevovala předválečnou krásu slavných a bohatých lázeňských domů, pak viděla jejich postupnou devastaci, a nakonec dětskýma očima sledovala i značný úpadek lázeňství po komunistickém převratu v roce 1948.

Všechny hotely a ozdravovny spadaly pod ROH (Revoluční odborové hnutí) a do města začali jezdit hlavně dělníci a zemědělci. Lázeňství začalo upadat. „Já si Mariánské Lázně pamatuju jako čisté město. Ještě po válce si tu každý hleděl svého obchodu, všechno bylo načinčané, každý den dvakrát živý koncert. Po znárodnění se všechno změnilo. Najednou se nenosilo žádné sváteční oblečení a ženy v šátcích si v kašnách máchaly nohy. Lázeňství šlo úplně bokem a kolonáda už nebyla kolonádou.“

Zažila osvobození na demarkační linii

Jana Drahokoupilová se narodila 26. května 1938 ve Strakonicích, kde byl její tatínek ředitelem místní zbrojovky. Po vypuknutí druhé světové války se maminka Jarmila logicky obávala, že Němci budou továrnu ostřelovat a přesunula se s dcerami Janou a starší Jarmilou do Tábora, odkud pocházela. V té době byl už tatínek pamětnice po smrti. Zemřel tři měsíce po jejím narození na anginu pectoris a maminka tak zůstala na všechno sama.

Přesto si Jana Drahokoupilová vybavuje své dětství jako šťastné. Dokonce i dramatické momenty ostřelování, kdy se s maminkou a sestrou schovávaly v krytu, vnímala jako dobrodružství. Z Tábora chodily ke známým do blízké vesnice pro mléko a máslo, a i když žily velmi skromně, hlady netrpěly. Po válce se ještě nakrátko vrátily do Strakonic, ale když bylo pamětnici osm let, definitivně se s maminkou přesunuly do Mariánských Lázní, kde měly přátele.

Brutální chování ruských osvoboditelů se vrylo Janě Drahokoupilové do paměti při jedné odpolední procházce na hřbitov v Táboře. „Po cestě nás předjel gazík, vystoupil z něj nějaký ruský velitel a v pangejtu seděli dva mladí vojáci. On dvakrát vystřelil a bylo po klucích. Jako s dítětem to se mnou otřáslo.“

Maminka začala pracovat až po válce v Mariánských Lázních v Ústavu národního zdraví. Po válce bylo město zcela pusté. Židé se z koncentračních táborů nevrátili, původní německé obyvatelstvo Češi odsunuli a Čechů, kteří se zde chtěli usadit natrvalo, nebylo mnoho. „Opět jsme to jako děti zažívali coby velké dobrodružství. Prázdné domy jsme prolézali a hráli si v nich.“

Viděla generála Pattona

Mnoho domů ve městě Češi vykrádali a zdevastovali. „Ihned po válce přišla první vlna Čechů, kteří vykradli domy po bohatých majitelích hotelů a penzionů a teprve druhá vlna Čechů se tu natrvalo usazovala,“ vypráví pamětnice.

Její maminka si mohla volný byt sama vybrat, ale po prvních prohlídkách z bytů doslova prchala. „Po Němcích tam zbyly talíře od večeře, zotvírané skříně, nádobí, a to bylo na maminku příliš. Nakonec si vybrala byt, který byl úplně prázdný,“ dodává Jana Drahokoupilová. Ještě nějakou dobu po osvobození Američané v Mariánských Lázních zůstali. „Vojáci tu měli své kluby, rozdávali nám pomeranče a připadalo mi to tu hrozně veselé. Hrála tu muzika v klubech.“

Poslední významnou vzpomínku ze Strakonic má Jana Drahokoupilová na vojenskou přehlídku, na níž viděla generála George S. Pattona. Přehlídka, na kterou přijel, se odehrávala přímo před jejich domem na louce jen přes cestu. „Maminka mi říkala, abych si navždy zapamatovala, koho jsem viděla, protože to se mi už nikdy nepoštěstí. Působil na mě úžasně majestátně.“

Studenti gymnázia se postavili proti komunistickému puči

Když bylo Janě Drahokoupilové 15 let, její maminka těžce onemocněla. Následkem aneurysmatu v hlavě ochrnula a vyžadovala denní péči. V té době dostihla pamětnici i původní profese zemřelého tatínka. Komunisté jí nedovolili přihlásit se na gymnázium pro její buržoazní původ. Ministr školství Zdeněk Nejedlý se však v roce 1953 zasloužil o plošné zrušení gymnázií a jejich nahrazení takzvanými jedenáctiletkami, na kterou nakonec nastoupila i Jana. Její o sedm let starší sestra Jarmila se mohla pouze vyučit. Stala se modistkou, paradoxně v době, kdy se klobouky jako buržoazní přežitek téměř nenosily a nahradily je šátky. 

Studenti původního gymnázia v Mariánských Lázních se dle pamětnice zapojili do protikomunistického odboje po převratu v roce 1948. „Věděli jsme o tom ale velmi málo, protože se to před námi jako dětmi přísně tajilo. Ani nevím, v čem přesně jejich odboj spočíval. Vím jen, že pak nesměli studovat a někteří byli krátce zavření. Patřil mezi ně i syn rodinných přátel Láďa Kořán, takže mi maminka záměrně nic neřekla,“ vysvětluje Jana Drahokoupilová.

Pro rodinu se toho po roce 1948 příliš nezměnilo. Maminka byla vážně nemocná a dcera Jana o ni pečovala. Přestože byla maminka proti novému státnímu zřízení, nijak se proti režimu nestavěla. Doma i mezi spolužáky poslouchali Svobodnou Evropu a s pohnutím prožívali zejména politické procesy padesátých let. Protože žily velmi skromně, nepostihla je ani měnová reforma v roce 1953.

Při studiu se se spolužáky několikrát postavili proti zajetým kolejím komunistického smýšlení. „Když se konal Běh vítězství k výročí Velké říjnové socialistické revoluce, domluvili jsme se se spolužáky, že doběhneme všichni najednou za ruce. Jedné soudružky se to tenkrát hrozně dotklo a naše mladičká třídní, která za námi stála, měla co dělat, aby nás z toho dostala,“ vypráví pamětnice.

Vzpomíná i na některé další rebelie: „Tehdy se taky maturovalo ve svazáckém. Ale naše třída si prosadila, že budeme maturovat ve svátečních šatech.“ V maturitním ročníku Jany Drahokoupilové se několik kluků vsadilo, že se jim podaří tajně překročit hraniční pásmo u Plané. „Kluci se schovali v autobuse a byl z toho velký průšvih. Chytil je naštěstí jen šofér, který to šel ohlásit jen do školy, a ne na Bezpečnost. I toho šoféra mohli tenkrát zavřít.“

Nejprve nechtěli učit ruštinu, pak slavili bratrskou pomoc

Po maturitě se pamětnice rozhodla pro profesní dráhu učitelky se specializací čeština a ruština a odjela do Plzně. Zde zažila relativně svobodné období, kdy se mezi spolužáky, ale i pedagogy mluvilo a diskutovalo otevřeně, a to i se straníky. Na počátku šedesátých let se také poznala na volejbale se svým mužem Miroslavem, který byl původem z Jugoslávie. V roce 1961 se vzali a společně se starali o maminku. Postupně se jim narodily tři děti.

„Manžel byl velký antikomunista a rozhodně si nedával pozor, co kde říká. Neustále volal s nějakými stížnostmi na Okresní výbor KSČ a také ho pak sledovali až do roku 1989. Ale nikdy z toho nebyly velké problémy. Když nám ale nedovolili vyjet do Jugoslávie, což byla manželova rodná země, napsala jsem stížnost taky,“ vypráví pamětnice. Na základě stížnosti nakonec dostali vízum a mohli poprvé vycestovat do zahraničí.

Srpen roku 1968 prožila s dětmi na Šumavě. Když se dozvěděla o invazi vojsk Varšavské smlouvy, hned kontaktovala muže, aby pro ně dojel. Zpátky domů jeli podél hranic. Emigrace by tehdy bývala ještě snadná. „Ne, neuvažovali jsme o emigraci právě s ohledem na maminku,“ říká. Odpor vůči okupaci byl podle vyprávění na škole, kde pamětnice učila, značný. Učitelky odmítaly učit ruštinu. „Jeden kolega ale tehdy prorokoval, že do roka to budeme oslavovat jako bratrskou pomoc a měl úplnou pravdu.“

Sestra emigrovala. Neviděly se třináct let

Sestra Jarmila pracovala v srpnu 1968 jako recepční v hotelu, byla už rozvedená, ale měla dvě děti. Na recepci pomáhala zahraničním komentátorům, kteří byli v hotelu ubytovaní. Schovávali jim u sebe materiály, které mohli využít ve zpravodajství na Západ. „V noci jí někdo volal a řekl jí, že se má okamžitě sebrat a přijet do Německa, protože po ní jdou. Hrozilo, že jim seberou děti a je zavřou. Musela s nimi odjet ještě tu noc. My jsme se to dozvěděli až později, že je pryč, protože to bylo velmi rychlé,“ vysvětluje pamětnice.

Společně se pak setkaly až v roce 1981 v západním Německu, kde se sestra i s dětmi usadila a pracovala. Jana Drahokoupilová za ní mohla vyjet pouze sama, bez dětí. Po začátku normalizace v rodině s manželem stále poslouchali Svobodnou Evropu. Emigrace sestry neměla pro pamětnici žádné vážné důsledky. K povinným prověrkám by musela docházet i tak. „Prověrky byly úplně absurdní. Prověřovala mě třeba sousedka, jejíž děti si hrály venku s těmi našimi a musely jsme se tomu obě smát.“

Co ale Janu Drahokoupilovou trápilo více, byly podrobné a dlouhé posudky, které musela jako učitelka psát na své žáky na konci deváté třídy. „Studijní výsledky nebyly tak důležité jako to, z jaké je dítě rodiny. Jestli jsou rodiče komunisté, nebo třeba katolíci. Bylo hrozně těžké psát to tak, aby člověk dítěti neublížil, nebo co nejméně ublížil. Naštěstí bylo u nás na škole rozumné vedení, i když ten celkový tlak byl přítomný.“

„Do každé hodiny jsme museli mít v přípravě uvedený ideový cíl. Ať jsme učili o mandelince nebo o slovesných třídách, všude byl ideový cíl. To bylo příšerně únavné,“ pokračuje pamětnice ve vyprávění o učitelské praxi. „Vzpomínám si na jednu dívku z vedlejší třídy, jejíž tatínek se angažoval v pražském jaru. Nemohli ji pak přijmout na konzervatoř právě kvůli otci.“ V polovině osmdesátých let už ve škole i doma s manželem pozorovali, že totalitní režim na tom není dobře a není udržitelný.

Nejkrásnější období života

Listopad roku 1989 prožila v ohromné euforii i smutku současně. Právě 17. listopadu vezla vážně nemocného manžela do nemocnice v Hradci Králové. „Manželovi bylo velmi zle, došel nám zrovna benzín a všude u pump byla šílená, opravdu šílená fronta. Spěchali jsme, ale lidi by nás zlynčovali. Nakonec jsem pumpaře nějak tajně přesvědčila, aby nám dal benzín do kanystru.“

Nemohla ani uvěřit, že revoluční události nejsou pouze dočasné a že země směřuje k demokracii. Dodnes na tuto dobu vzpomíná jako na nejšťastnější v životě. Angažovala se v Občanském fóru, nadále učila už jen češtinu a stala se zástupkyní ředitele na škole. „Rodiče už neměli o ruštinu vůbec zájem. Nebylo koho učit,“ doplňuje.

Později přispívala do regionálního tisku a stala se kronikářkou města. V době natáčení stále žila v Mariánských Lázních.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Karlovarský kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Karlovarský kraj (Gabriela Míšková)