Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Dorúšek (* 1920  †︎ 2020)

Měl jsem přítele, jmenoval se Gabčík

  • narodil se 14. 3. 1920 na západním Slovensku

  • v roce 1939 odešel společně se svým přítelem Jozefem Gabčíkem za hranice

  • přes Polsko se dostal do francouzské Cizinecké legie

  • podílel se na obraně Francie před německým vpádem

  • byl zajat, vězněn v rakouském zajateckém táboře v Gleisendorfu, odkud se neúspěšně pokusil uprchnout

  • Slovenský štát si jej jako svého občana vyžádal zpět, vězněn dále na Slovensku

  • zemřel v roce 2020

„Já jsem měl přítele, jmenoval se Gabčík. Vysvětlil mi celou situaci, proto jsem věděl, že to nebude nějaké dobrodružství, že nebudu jezdit na koni po Sahaře.“

Pochází ze západního Slovenska. V době, kdy se existence Československé republiky pomalu chýlí ke konci, slaví osmnácté narozeniny. Co přimělo tak mladého člověka, aby opustil svůj domov a vrhl se vstříc riskantní cestě, která nevedla nikam jinam než do řad vojska, jež se mělo účastnit počínajícího válečného konfliktu? Jan Dorúšek má na tuto otázku jedinou odpověď: „Měl jsem přítele, jmenoval se Gabčík.“

Lehce se dovtípíme, že se jedná o Jozefa Gabčíka (1912–1942), legendární postavu druhého odboje, parašutistu z výsadku „Anthropoid“, účastníka atentátu na R. Heydricha – o toho Gabčíka, který 18. 6. 1942 obklíčen německou přesilou dobrovolně ukončil svůj život v kryptě pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje v Praze v Resslově ulici.

Jan Dorúšek se s Gabčíkem, starším o osm let, seznámil na Silvestra 1938. Zkušený voják Gabčík si jej vybral jako společníka pro svoji cestu do zahraniční armády. Jan Dorúšek vzpomíná: „Gabčík mi vysvětlil celou situaci. Řekl mi, že to tam nebude lehké. Já jsem se s tím smířil.“ Pod vedením svého přítele směřoval tento mladík, který v domovském Československu ještě ani nedosáhl plnoletosti, vstříc nejisté budoucnosti, oproštěn od jakýchkoliv romantických představ: „Věděl jsem, že tam nebudu jezdit na koni po Sahaře, že to nebude dobrodružství.“ Přesto uznává, že se s odchodem do zahraničí se vyrovnával hůře než jeho přítel: „Gabčík byl voják, snášel to lépe než já. Byl u armády. On to měl v krvi.“ A jaký byl vlastně Jozef Gabčík člověk? „Byl to veselý chlapík. Ale tvrdý. Také uměl pěkně zpívat.“

Z Trenčína do africké pouště

Oba přátelé tedy v květnu 1939 opouští slovenské město Trenčín a dostávají se do Krakova, kde vstupují do tvořící se československé jednotky. Zanedlouho odplouvá z polského přístavu Gdyně loď přepravující české vojáky, kteří se rozhodli pro službu ve francouzské armádě. Na palubě této lodi jsou také Jan Dorúšek a Jozef Gabčík. Ve Francii je však očekává nepříjemná zpráva. Jelikož Francie není ve válečném stavu s Německem, musí čeští vojáci vstoupit do Cizinecké legie. Tak se Jan Dorúšek ocitá v severní Africe, kde jej vedle ztráty vlastního jména (ve francouzské Cizinecké legii musí legionáři vystupovat pod falešnými jmény – „nové“ jméno Jana Dorúška znělo Kohút) čeká ztráta daleko horší. Český kontingent je totiž rozdělen na dvě části, které putují do dvou různých výcvikových táborů. Zde se rozešly také cesty obou přátel. Pan Dorúšek dnes se zjevným pohnutím jen smutně konstatuje: „Tak jsme se s Gabčíkem rozdělili. Ztratil jsem přítele.“ Tenkrát jistě netušil, že se se jménem svého kamaráda setká až za tři roky v souvislosti se zprávami o nejproslulejší akcí druhého československého odboje…

Válka začíná!!!

Události ze září 1939 zcela mění situaci československých vojáků. Opouští řady cizinecké legie a v jihofrancouzském městečku Agde formují československou jednotku. Jan Dorúšek se stává členem kulometné roty a slouží u pomocných zbraní jako střelec z minometu. Francie Čechoslováky přijala s otevřenou náručí: Ve Francii bylo velice dobře. I na stravu, všechna čest. Hlad tam nebyl.“ Začátkem května německý útok ukončuje vyčkávací období tzv. podivné války. Také československá jednotka zasahuje v nešťastné bitvě o Francii. Vše se seběhlo velmi rychle. V řadách 1. československé divize Jan Dorúšek překračuje Seinu a je nucen sledovat všeobecné zhroucení posledního demokratického státu na evropském kontinentu. Přesto Čechoslováci dokázali, že se s nimi v dalších bojích musí počítat: „My jsme to tam drželi. Bránili jsme se. Skoro celý 2. pluk se dostal do Anglie. Nás však velmi mnoho padlo do zajetí.“ Mezi zajatými československými vojáky byl také desátník Jan Dorúšek.

V německém zajetí

Tím končí osudy Dorúška-vojáka a začínají osudy Dorúška-válečného zajatce. Zajatecký tábor, ve kterém měl pobývat další dva roky, se nacházel na území dnešního Rakouska. Dorúšek se do něj dostává před Vánoci roku 1940: „V táboře to byla hrůza.“ Práce v kamenolomu, zostřený režim pro československé dobrovolníky a také otřesný pohled na utrpení ruských zajatců, pro které Němci nenašli slitování: „Měli malárii, byl tam tyfus. My jsme to všechno viděli přes dráty. Pět, deset i patnáct denně jich umíralo.“ Přesto byly v zajetí i světlejší okamžiky. Vznikala zde nerozlučná přátelství a také někteří němečtí tlumočníci používaní při vyšetřování byli ochotni riskovat a informovali vězně o tom, co se děje za ploty z ostnatých drátů. I po všech prožitých příkořích říká pan Dorúšek při vzpomínce na německé tlumočníky: „Všichni Němci nebyli stejní.“

Českoslovenští zajatci byli používáni také při těžbě dřeva. Zde měli němečtí strážní velmi ztíženou pozici. Vězňům se naskytla příležitost k útěku a Jan Dorúšek se dvěma přáteli, Františkem Hesem a Stanislavem Sedláčkem, neváhali s jejím využitím.

Útěk

Nechme chvíli vyprávět pana Dorúška, pro nějž je dodnes tento dramatický útěk nejsilnějším válečným zážitkem: „Káceli jsme les. Tam jsme také ze zajetí utekli. S sebou jsme si vzali sekery. První noc jsme spali v šopě, ráno jsme se probudili a všude kolem byli Němci. Oni tam cvičili. Zahrabali jsme se do slámy, cvičení skončilo a my jsme pokračovali v cestě. V neděli ráno jsme potkali lesníka. Byl to Němec. Zeptali jsme se jej na cestu ke slovenským hranicím a on nám ukázal, kde je zde polský tábor, kde se můžeme poradit. Byla to však léčka – jdeme kolem potoka a najednou spatříme čtyři ozbrojené Němce. Byli asi 400 až 500 metrů daleko, tak jsme zahnuli do lesa a schovali se na okraji cesty. Byla neděle dopoledne, lidé chodili do kostela, ale nikdo nás nezaregistroval. Ani ti čtyři Němci, kteří měli s sebou dokonce i psa. Šli jsme dál. Bylo to v zimě 1941, byl strašný mráz a Standovi Sedláčkovi omrzly nohy tak, že už nemohl dál. Říkal nám, že máme jít s Frantou dál, že tam zůstane. To jsme ale odmítli a zůstali jsme spolu. Poté jsme se dostali do vesnice a šli jsme hned do prvního baráku. Byly tam dvě ženské, matka s dcerou, a byly velmi vystrašené, když jsme tam přišli se sekerami. Daly nám najíst a dcera šla ven. Poté přišli vojáci: ‚Hände hoch!‘ A sebrali nás.“ Po pětidenním vyšetřování tři přátelé zamířili zpět do tábora a následně k vojenskému soudu v Linci. Vypovídali stejně a nakonec byli osvobozeni. K soudu však putoval onen německý lesník – za to, že je v útěku podpořil.

Slovenské vězení a konec válečného putování

V zajateckém táboře Jan Dorúšek již mnoho času nestrávil. Orgány Slovenského státu si jej jako Slováka přebraly pod svou jurisdikci a po třech letech se vrátil tam, odkud vyšel: „Slováci si mě vyžádali. Co jsem mohl dělat, šel jsem zpátky na Slovensko a tam mě zatkli.“ Proběhlo soudní přelíčení. Již zde padla zmínka o tom, že v době odchodu do zahraničí nebyl Jan Dorúšek plnoletý – to byla u soudu polehčující okolnost. Byl odsouzen na tři měsíce vězení, po odvolání státního zástupce byl trest zvýšen na půl roku. Poté byl Jan Dorúšek z vězení propuštěn a začal žít obyčejným životem. Ale přesto: „Všude jsem měl napsáno: nespolehlivý.“ Začal pracovat v cementárně.

Po skončení války až do důchodu vykonával manuální zaměstnání. Dnes žije ve vesničce Svatý Štěpán na jihovýchodní Moravě, nedaleko od rodného Slovenska.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Lenka Kopřivová)