Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonina Donea (* 1984)

• narozena 5. května 1984 v Holuboje (Moldavsko, bývalý SSSR) jako Antonina Lněničková

• otec Josef Lněnička a matka Anna, rozená Loudová, pracovali v místním kolchozu

• české tradice v rodině udržovala zejména babička z matčiny strany

• ve škole se Antonina vzdělávala v ruštině

• jako dítě zažila rozpad SSSR a válku v Podněstří

• 90. léta vnímá jako období nejistoty a materiálního nedostatku

• vyučila se konstruktérkou oděvů, po krátkém působení jako šička v továrně ale tento obor opustila

• dodělala si maturitu, získala právnické a pedagogické vzdělání

• působí jako učitelka na Základní škole Jaroslava Haška v Holuboje

• je členkou krajanského spolku Sluníčko

Antonina Donea  žije v obci Holuboje na jihu Moldavska jako příslušnice místní české menšiny, jejíž osudy do značné míry formovaly dějinné zvraty související se vznikem, vývojem a rozpadem Sovětského svazu.  

V průběhu rozhovoru s Pamětí národa popisuje, jak se její předkové do tohoto regionu dostali: ve druhé polovině 19. století putovalo několik desítek českých rodin nejprve na Krym. Tam ale nebyl dostatek půdy pro všechny, a tak část Čechů odešla do Moldávie. Zde měli od bojara Romaněnka přislíbený pozemek. „Přijelo asi dvacet rodin. Bojar je u sebe přijal a osobně se s nimi poznal. Vymýtili les a začali obdělávat půdu. Nesepsali však žádnou písemnou smlouvu.“ 

To se ukázalo jako problém po Romaněnkově smrti, když bojarovy záležitosti převzal jeho syn, zadlužený karbaník. „Potřeboval peníze a začal zjišťovat, jestli Češi za svůj pozemek zaplatili. Oni ale neměli žádnou smlouvu, kterou by to mohli doložit, a tak si svou půdu museli koupit znovu.“

Vybudovali městečko, které nazvali Novohrad, a později bylo přejmenováno na Holuboje, rusky Goluboje. Těžkosti a rány osudu je však pronásledovaly i v dalších desetiletích. Během druhé světové války zde docházelo k zabavování zemědělských produktů podobně jako v době hladomoru na Ukrajině: „Někdy zrní schovali třeba v kolébce a položili na ně podušku s dítětem. Ale hlídka, která přišla na kontrolu, dítě z kolébky vytáhla a zrní jim vzala. Moji praprarodiče přežili jen díky tomu, že další obilí si schovali v zatlučených sudech.“ 

Represe pokračovaly i v následujícím období. V padesátých letech byl Antoninin předek Václav Karásek sousedy označen za kulaka: „Nebyl přímo bohatý, ale žil si pěkně. Měl velkou chalupu.“ 

Osud Václava Karáska zpečetily podle slov Antoniny Doney tři sousedky, kterým předtím prokázal mnoho dobrého. „První byla jeho kmotřenka. Ta otěhotněla za svobodna a rodiče se jí zřekli. Můj pradědeček zařízl bejčka, vystrojil jí svatbu a dal jí nějaký domek na bydlení,“ říká Antonina. Druhá z žen byla švadlena: „Když chodili a všechno zabírali, sebrali jí šicí stroj. Pradědeček ho vykoupil a dal jí ho zpátky.“ Tyto dvě ženy, kterým Václav Karásek dal podle slov Antoniny Doney „biljet v žizň“, „vstupenku do života“, a ještě jedna další, podepsaly dokument o tom, že je kulak, a tím rozhodly o jeho vystěhování. 

Václav Karásek byl v té době již starý a jeho žena trpěla tuberkulózou, ale sovětské úřady na to nebraly ohled: „Vojáci tam přijeli s puškami a – máte tolik a tolik času, seberte se, odvezeme vás.“ Jeho děti se po poradě rozhodly, že se starými rodiči odcestuje nejmladší syn, aby jim na novém místě byl oporou. 

„Odvezli je na Altaj. Vyhodili je ve stepi, kde nic nebylo. A tím to končilo,“ vypráví Antonina Donea. Václav Karásek si ale i zde věděl rady. Uměl vykládat z karet a díky tomu navázal kontakt s místními lidmi. Začal na Altaji znovu hospodařit, a přestože jeho žena tam nakonec zemřela, on sám se se synem po několika letech, už jako slepý stařec,  vrátil domů. Jeho kmotřenka, která jej označila za kulaka, ho přišla odprosit: „Padla na kolena a brečela: ‚Kmotříčku, odpusťte mi.‘ On nic neřekl, odvrátil se a odešel.“ 

České tradice i písničky v rodině

Antonina Donea, za svobodna Antonina Lněničková, se narodila 5. května 1984 v Holuboje. Její matka Anna, rozená Loudová, vystudovala na geodetku a později pracovala na kádrovém oddělení v kolchozu,  otec Josef Lněnička dělal v kolchozu kováře a svářeče. 

Podle jejích slov měli místní Češi tendenci uzavírat sňatky mezi sebou: „Dlouho jsem si myslela, že je to kvůli ,nesměšování rasy’, protože pro čistě české rodiny by později bylo snadnější vrátit se do Československa. Ale moji rodiče se brali z lásky, ne kvůli národnosti.“ Anna Loudová a Josef Lněnička se až později dozvěděli, že ve skutečnosti jsou vzdálení příbuzní – jako bratranec a sestřenice ze třetího kolena. 

Ze starších příbuzných Antonina vzpomíná zejména na babičku Loudovou, kterou navštěvovali každou neděli. Učila je české písničky, četla jim české pohádky, drala peří a každému ze svých dvanácti vnoučat vyrobila měkkou peřinu. Antonina však přece jen měla jedno privilegium: když babička vykládala z karet, nikdo k ní nesměl, pouze ona. Babička také dbala na udržení čistoty českého jazyka. Když děti například říkaly moučníku rusky „torta“, opravovala je, že to je „dort“. 

V rodině se udržovaly staré české tradice, které mezitím v Čechách již vymizely, děti například rodičům musely vykat (v generaci současných dětí se však tento zvyk již nedodržuje). Lněničkovi slavili katolické Vánoce, a i když Antonina dnes se svým manželem slaví jak katolické, tak pravoslavné svátky, pouze katolické Vánoce jsou pro ni ty „pravé“. 

Mrzli jsme, ale učili jsme se

Jako sedmiletá dívka zažila Antonina rozpad Sovětského svazu. Pro rodinu nastaly přinejmenším z materiálního pohledu těžké časy. Nehladověli sice, protože výdělek rodičů doplňovalo malé domácí hospodářství se slepicemi, kozou a prasaty, ale museli se uskromnit. Rozpad kolchozu připravil oba rodiče o práci a uvrhl je do nejistoty. „Maminka musela odejít z kanceláře a jít pracovat na vinohrad, tak jako ostatní.“ Otec, třebaže zkušený a úspěšný kovář, si v nových poměrech nevěděl rady, do podnikání se pustit nedokázal. 

Antonina v té době již chodila do základní školy. „Přišly časy, kdy obec neměla peníze na uhlí. Ve škole byla zima jako venku, ale aspoň tam nefoukal vítr. Seděli jsme ve třídě v kabátech a v botách. Mrzli jsme, ale učili jsme se.“ Později se o vytápění ve škole postarala pomoc z České republiky, což Antonina kvituje s velkou vděčností. 

V té době zemi zasáhla také válka v Podněstří, o které Antonina jako dítě mnoho nevěděla. Vnímala však, že učitel tělocviku byl odveden do armády a ve válce zahynul. „Jeho tělo přivezli do školy a lidé se tam s ním přicházeli rozloučit.“ 

Ve škole se vyučovalo v ruštině, češtinu se děti učily odpoledne v rámci nepovinného kroužku. 

Po ukončení deváté třídy Antonina nastoupila na dvouleté učiliště v Cahulu, kde se učila modelářkou-konstruktérkou oděvů. Práce v továrně, do níž nastoupila po absolvování školy, jí ale přinesla zklamání: jejím úkolem bylo šít pořád dokola jeden a ten samý šev. Monotónní práci s nulovou kreativitou tedy po krátké době opustila a vrátila se ke studiu, aby si dodělala maturitu. 

Její studium však bylo pro rodiče v té době dosti finančně zatěžující a ona sama se musela velmi uskromňovat. „Na den jsem měla dvacet lei, cesta do Cahulu stála šest tam a šest zpátky, takže na jídlo mi zbývalo osm lei. A jedna houska stála jeden a půl lei,“ popisuje. Ve studiu pokračovala na právnické fakultě, kde si udělala bakaláře. Jeden rok se učila prezenčně a pak pokračovala v dálkovém studiu. Mezitím začala učit na základní škole v Holuboje a dostudovala obor psychopedagogika. 

Rodiče jako zaměstnanci kolchozu během privatizace obdrželi část jabloňového sadu, který darovali své dceři. Se svým manželem si Antonina dokoupila ještě vinohrad, na kterém manžel hospodaří, zatím ovšem spíše prodělečně. „Peníze, které vydělávám, investujeme do vinohradu, ale nevracejí se nám. Chybí státní podpora,“ říká Antonina. 

S manželem vychovávají dvě děti, syna a dceru, kterým v době rozhovoru bylo čtrnáct a jedenáct let. „Když se člověku narodí děti, pochopí, že život se dělí na dvě etapy: před dětmi a po dětech. Dokud nemáte děti, žijete jen pro sebe. Ale jakmile máte dítě, jejich potřeby stojí výš než vaše. Děti jsou smyslem života.“ 

Děti odejdou, je to nevyhnutelné

Antonina Donea se podle svých slov cítí jako Češka a k české identitě se hlásí i její dcera. Syn se naproti tomu považuje za Rumuna. Českou republiku nikdy nenavštívila, ale české tradice pěstuje s dalšími ženami v krajanském spolku Sluníčko. 

Budoucnost češtiny a českých tradic v Holuboje je podle ní těsně spjata s osudem Základní školy Jaroslava Haška. „Dokud tu bude škola, čeština tady bude. Pokud školu zavřou, česká kultura zmizí. Jedině škola drží českou kulturu v obci. V rodinách to dětem už nikdo nepředá,“ konstatuje Antonina Donea a opět zdůrazňuje vděčnost České republice za její podporu.  

Je smířena s tím, že její děti z Holuboje jednou odejdou: „Myslím, že je to nevyhnutelné. Jestli to chci? Ne, nechci. Ale směřujeme k tomu, tak to prostě je.“