Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lucy Doležalová (* 1922  †︎ 2010)

• narodila se 15. dubna 1922 v hrabství Worcestershire ve Velké Británii

• v roce 1942 se provdala za Jana Doležala, důstojníka Československé samostatné obrněné brigády

• v roce 1943 odjel Jan Doležal na východní frontu, byl zajat a vězněn v koncentračním táboře Mauthausen

• v roce 1945 se s manželem přestěhovala do Československa

• společně vstoupili do KSČ, po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 však ze strany oba vystoupili

• od roku 1962 až do odchodu do důchodu byla zaměstnána v České tiskové kanceláři

• v penzi se věnovala překladatelské a dobrovolnické činnosti

• vychovala tři děti: syny Alana Miroslava a Stanislava a dceru Tamaru

• oba synové emigrovali za minulého režimu do Austrálie

• manžel Jan Doležal zemřel v roce 1978

• Lucy Doležalová zemřela 29. října 2010

Když nacistické Německo obsadilo české země a vznikl protektorát, mnoho Čechů uprchlo do Velké Británie, aby jako součást československého zahraničního odboje pokračovali v boji proti Hitlerovi. Po válce se někteří z nich vrátili domů s manželkami – ženami, které po boku československých vojáků našly lásku i nový život. Jednou z těchto „válečných nevěst“ byla i Lucy Doležalová. Do mladého důstojníka Jana Doležala se zamilovala na tancovačce a brzy se za něj provdala. Ještě před narozením jejich prvního dítěte se však novomanžel vydal na východní frontu. V bojích na Dukle byl zajat a zbytek války strávil uvězněný v koncentračním táboře Mauthausen. Lucy Doležalová byla na výchovu synka sama, o manželově osudu až do konce války nic nevěděla. Když se konečně opět setkali, nemohla ho téměř poznat, byla z něj troska. Natolik svého muže ale milovala, že s ním z rodné Anglie odešla do poválečného Československa vstříc nejistému životu.

Společný život začínají během války

Lucy Florence Doležalová, rodným příjmením Westcott, se narodila 15. dubna 1922 v malé obci v hrabství Worcestershire ve Velké Británii. Vystudovala gymnázium, ale nebyla na venkově šťastná, a tak odešla za prací do sousedního hrabství Warwickshire, kde pracovala jako telegrafistka na poště. V té době tam byla umístěna i 1. československá smíšená brigáda (později přejmenovaná na Československou samostatnou obrněnou brigádu), vojenská jednotka československého zahraničního odboje ve Velké Británii. V ní působil Jan Doležal, důstojník odpovědný za poštovní styk.

„U nás na vesnici jsme měli jednou za týden tancovačku. Už jsem se chystala odejít, když mě vyzval k tanci mladý voják, kterého jsem znala od vidění,“ vzpomíná na první setkání Lucy Doležalová. „O Československu jsem tehdy prakticky nic nevěděla, ani kde leží, ale manžel byl velký patriot a o své rodné zemi mi hodně vyprávěl. I o tom, jak maminku po jeho útěku z protektorátu uvěznili nacisté v internačním táboře.“ V roce 1942, krátce po seznámení, se vzali.

Manžel by za vlast i zemřel

Nepříznivý vývoj války však Jana Doležala už brzy po svatbě zavál zpátky na evropský kontinent. Přihlásil se na východní frontu a v roce 1943 odjel do Sovětského svazu. „Byl oddaný své vlasti a chtěl za ni bojovat,“ objasňuje Lucy Doležalová.

V říjnu 1944 se českoslovenští vojáci společně s Rudou armádou zapojili do Karpatsko-dukelské operace s cílem proniknout na Slovensko a pomoci Slovenskému národnímu povstání. Bitva se však změnila v krvavé a vyčerpávající boje v drsném horském terénu. Jan Doležal vážně onemocněl a spolubojovníci ho odnesli do blízké vesnice, aby se zotavil. Někdo z místních obyvatel ho však udal nacistům. Skončil v rakouském koncentračním táboře Mauthausen, kde pobýval až do osvobození americkou armádou. Prožité útrapy v bojích na Dukle a v koncentráku těžce poznamenaly Jana Doležala nejen fyzicky, ale i duševně.

Hrozba přichází z nebe

Nelehké roky však prožívala i Lucy Doležalová. Zatímco její manžel bojoval na frontě, přišel na svět jejich první syn Alan Miroslav. Mladá matka s ním žila u svých rodičů nedaleko Coventry. Šlo o významné průmyslové centrum, kde se vyráběly zbraně, munice, letecké díly a další materiál pro válečné úsilí.  Kvůli tomu bylo město strategickým cílem německých náletů.

„Když Němci letěli na Coventry a dostali se do potíží, shazovali bomby dřív, bez ohledu na to, kam dopadnou,“ vzpomíná pamětnice. Pokaždé, když začalo bombardování, schovávali se doma pod těžký dubový stůl. „Nic se nám naštěstí nestalo, bomby padaly kolem, ale ne přímo na nás. Horší to bylo ve městech, třeba v Birminghamu, asi třicet mil od nás. Slyšeli jsme letadla, jak tam letí bombardovat.“

Nevěděla, zda manžel stále žije

Zpočátku Jan Doležal své manželce pravidelně psal a hlásil, kde se momentálně nachází. Jednou dokonce poslal i hračku pro malého Alana Mirka. Ale pak dopisy najednou ustaly a Lucy Doležalová zůstala bez jakýchkoli zpráv. Netušila, kde její manžel je, ani zda ještě žije. „Až dva měsíce po konci války jsem z Červeného kříže dostala oznámení, že ho našli v koncentráku,“ vzpomíná na nejtěžší období svého života vypravěčka.

Když se poměry po válce trochu ustálily, Jan Doležal ihned odjel za svou rodinou do Anglie. Koncem roku 1945 se pak společně vydali do Prahy. „Mně bylo vlastně jedno, kde budeme žít, ale manžel trval na tom, že se chce vrátit domů,“ vypráví pamětnice.

Brzy se ocitli v nemilosti režimu

Po příjezdu do poválečného Československa nebyly začátky pro Doležalovy vůbec snadné. Manžel se z koncentračního tábora vrátil ve velmi špatném stavu. „Potřeboval skoro půl roku, aby se zotavil. Tělo měl celé pokryté vředy a byl těžce podvyživený,“ poznamenává Lucy Doležalová.

Jan Doležal se nechtěl vrátit do armády, a tak odešel do civilu. První práci získal společně s kamarády z vojny – působil jako národní správce v hotelu ve Špindlerově Mlýně, po odsunutých Němcích. „Prvních pár měsíců jsme tam žili, ale manželovi se práce nelíbila, a tak hledal něco jiného. Nakonec jsme se znovu stěhovali. A pak ještě jedenáctkrát,“ nastiňuje další osud vypravěčka.

Manželé Doležalovi byli přesvědčenými komunisty. Věřili v jeho principy. Oba vstoupili do Komunistické strany Československa (KSČ). „Byli jsme idealisté. Jenže brzy jsme pochopili, že ten ruský komunismus je úplně jiný, než jak jsme si ho představovali,“ líčí pamětnice. Manželova povaha situaci nijak neulehčovala. „Byl zvyklý mluvit pravdu, a to bylo v té době nebezpečné. Kamkoli jsme se nastěhovali, brzy se ocitl v nemilosti, protože se nebál upozornit na nespravedlnost,“ vysvětluje Lucy Doležalová důvod, proč se museli stěhovat tak často. „Uvažovala jsem i o návratu do Anglie, ale manžel o tom nechtěl slyšet. Za tuto zem bojoval a chtěl pomáhat při její obnově.“

Nakonec musel její muž brát jakoukoli práci, která byla k dispozici. Pracoval dokonce i v uhelném dole a později v jáchymovských uranových dolech, což jeho zdraví dále podlomilo.

 Československo se proměnilo v nepřekonatelné vězení

Lucy Doležalová si musela osvojit češtinu takříkajíc za pochodu. „Manžel mi sice sliboval, že mě pošle do školy, ale to nebylo možné – měli jsme malé děti a on pracoval, takže se o ně a domácnost někdo musel starat,“ vzpomíná pamětnice. Život v cizí zemi byl navíc plný drobných připomínek, že je stále cizinkou. „Několikrát se nám stalo, že nás lidé napomenuli. Mluvili jsme s manželem anglicky a někdo se na ulici zastavil a utrousil: Tady se mluví česky,“ dodává.

V poválečném Československu neexistovala žádná komunita anglických manželek českých důstojníků. „Bylo nás málo a každý bydlel jinde. V té době jsem ani nevěděla, jestli tu žijí ještě nějaké Angličanky, nebo jsem jediná. Přes britský konzulát se také nedalo nikoho kontaktovat, to se nesmělo,“ vypráví Lucy Doležalová. Až po nějaké době se dozvěděla, že tu žije další „válečná nevěsta“, Ivy Kovandová.

Když se Doležalovým narodilo druhé dítě a pamětnice na tom nebyla zdravotně moc dobře, chtěla se na čas vrátit do Anglie. „Šla jsem na ambasádu pro vízum a někdo mě celou dobu sledoval. Musela jsem se legitimovat a sdělit důvod, proč jsem na ambasádě byla,“ popisuje vypravěčka svůj první pokus o vycestování z Československa. Další podnikla v době, kdy byl její tatínek vážně nemocný. „Ale opět jsem byla odmítnuta. Britský pas jsem vůbec nemohla ukázat, stejně by mi to nebylo nic platné. Sestra a bratr za mnou přijeli až v polovině padesátých let, kdy se poměry trochu uvolnily. Rodiče tehdy už bohužel nežili.“

Synové našli svobodu za hranicemi

V roce 1962 začala Lucy Doležalová pracovat v anglické redakci České tiskové kanceláře (ČTK) sídlící v hlavním městě. „Bydleli jsme tehdy v Rokytnici v Orlických horách, takže přes týden jsem byla v Praze a na víkend jezdila domů starat se o domácnost a děti, které už trochu odrostly. Nastaly lepší časy – nemusela jsem se dřít na poli a mohla dělat zajímavou práci,“ vrací se v myšlenkách pamětnice.

Manželé Doležalovi vychovali tři děti. Nejstarší syn Alan Miroslav Westcott Doležal se narodil ještě v Anglii, zatímco syn Stanislav Westcott a dcera Tamara, provdaná Volejníková, už přišli na svět v Československu.

Když 21. srpna 1968 vpadla do Československa vojska Varšavské smlouvy a násilně ukončila probíhající demokratizační proces, byl Alan Miroslav na studijním pobytu ve Švédsku. Domů se už nevrátil a později emigroval do Austrálie. Roku 1987 k útěku do Austrálie pomohl i svému bratru Stanislavovi, kterého odmítnutí vstoupit do KSČ brzdilo v profesním životě. Srpnová invaze zasáhla i život Lucy a Jana Doležalových – oba vystoupili z KSČ a kvůli svému odmítavému postoji k invazi čelili následným pracovním postihům.

I v penzi nacházela nové výzvy

Postupem času se Lucy Doležalová přestěhovala do Prahy natrvalo. S manželem se nakonec rozvedla. Jan Doležal zemřel v roce 1978, jen několik let po šedesátce. Nikdy se totiž zcela nezotavil z následků války a věznění v koncentráku, na sklonku života u něj propuklo duševní onemocnění.

Po odchodu do penze se pamětnice věnovala překladu českých klasických pohádek. Společně se svou dcerou Tamarou Volejníkovou, u které žila v posledních letech svého života, přeložila do angličtiny i knihu Jako chlapce by mě zastřelili…, zachycující vzpomínky nejmladší lidické ženy Jaroslavy Skleničkové a její osudy během druhé světové války i po ní. V době natáčení v roce 2004, ve svých 82 letech, působila také jako dobrovolnice v Domově Sue Ryder, kde pracovala spolu s kamarádkou Yvonne Šebesťákovou, rovněž „válečnou nevěstou“.

Lucy Doležalová zemřela 29. října 2010 v Chrudimi ve věku 88 let.