Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Major v.v., Doc., MUDr. Rajko Doleček (* 1925  †︎ 2017)

Maturitu jsem skládal v Bělehradu při náletech

  • narodil se 1. června 1925 v Praze

  • maminka Milica byla bosenská srbka, otec Josef pocházel z Čech

  • rok po synově narození se Dolečkovi přestěhovali do Bělehradu

  • v letech 1938 – 1944 studoval gymnázium v Bělehradu

  • byl svědkem mnoha předválečných a válečných událostí, které se odehrály v Bělehradu

  • jeho otec pomáhal československým občanům prchajícím před Hitlerem

  • během války zahynuly v Bosně desítky příbuzných z matčiny strany

  • při osvobozování Bělehradu na podzim 1944 pracoval jako tajemník velitele osvobozenecké sovětské armády pro Bělehrad

  • byl tlumočníkem v organizaci UNRRA (Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu) a navštívil poválečnou Itálii

  • v roce 1945 zahájil studium lékařské fakulty v Bělehradu

  • v roce 1946 ve studiích pokračoval na Karlově Univerzitě v Praze

  • v roce 1949 se do Československa natrvalo vrátili také jeho rodiče

  • stal se světově uznávaným lékařem a vědcem, specialistou na endokrinologii

Rajko Doleček se narodil 1. června 1925 v Praze do rodiny Josefa a Milici Dolečkových. Maminka byla bosenská Srbka, otec Čech. Rok po narození syna Dolečkovi přesídlili do Bělehradu, kam inženýra Josefa Dolečka vyslal podnik Českomoravská-Kolben-Daněk (ČKD) jako obchodního zástupce. Dnes dvaadevadesátiletý lékař a univerzitní profesor Rajko Doleček vzpomíná na dramatické události, kterými za jeho dětství a dospívání Srbsko procházelo.

Idylické dětství

Ačkoli Jugoslávie byla ve dvacátých a třicátých letech zaostalou agrární zemí, kde vládla korupce, nevzdělanost, vysoká úmrtnost a politická nestabilita, dobře situovaných obyvatel Bělehradu se nic z toho bezprostředně nedotýkalo a Rajko na své dětství vzpomíná rád. „Měl jsem hodně kamarádů, bydleli jsme dobře, dost jsme cestovali a žili jsme obklopeni přáteli,“ říká. Početná česká menšina v Bělehradu žila bohatým kulturním životem. Vedle Sokola mohly děti dostat vzdělání v české Masarykově škole, kde se učily i srbsky. Rajko vzpomíná, že cyrilice a latinka patřila k jeho základní jazykové výbavě.

Atentát na krále Alexandra I.

Ve 20. letech narůstalo stále větší národnostní napětí mezi Srby a Chorvaty, které se rozhodl vyřešit král Alexandr I., jenž v roce 1929 převzal absolutní moc. Zrušil ústavu, rozpustil parlament i politické strany a stát reorganizoval do celku Království Jugoslávie. Alexandr usiloval o sbližování Slovanů na Balkáně, národnostní nepokoje však vlivem celosvětové hospodářské krize neustávaly. Zvažoval obnovení parlamentní demokracie, ovšem už to nestihl. Dne 9. října 1934 na diplomatické návštěvě ve Francii podlehl výstřelům atentátníka, vedeného radikální chorvatskou opozicí. Rajko Doleček si na tuto událost osobně velmi dobře vzpomíná, protože krátce zasáhla i do chodu jeho rodinného života.

„Konal se veliký pohřeb, kterého se účastnilo mnoho státníků z celého světa, králů, prezidentů, premiérů a dalších. Bělehrad tehdy neměl dostatek ubytovacích kapacit, a proto jsme v naší velké vile dva dny hostili dva významné československé důstojníky, pány plukovníky Plasse a Malého. Bylo mi tehdy 9 let. Od jednoho jsem dostal pušku na ‚Šváby‘, tedy na Němce, a od druhého natahovací tank. Plukovníka Malého pak za války nacisti popravili,“ vzpomíná Rajko Doleček.

Budeme bránit Čechy!

Na podzim 1938, když došlo v Mnichově k dohodě o postoupení pohraničních území Československa Německu, bylo Rajkovi třináct let a právě zahájil studium na gymnáziu. Vzpomíná na velké demonstrace v centru Bělehradu na podporu Československa.

„Doma jsme o Mnichově hodně mluvili, tatínek i maminka četli francouzské noviny, které o Československu psaly velmi nelibě. Manifestací se zúčastňovali nejen dospělí, ale i my študáci. Základním heslem v Bělehradu bylo: „Budeme bránit Čechy“ a „Ať žije Beneš“.

Tradičně dobré vztahy Čechů a Srbů se prý v této vypjaté době projevily ještě jiným způsobem, kterého byl Rajko očitým svědkem.

„Tehdy mě tatínek vzal s sebou do auta a řidič nás odvezl na velvyslanectví. Divil jsem se, co se děje. Když jsme tam přišli, viděli jsme stovky, možná tisíce lidí. Tatínek mi vysvětlil, že jsou to srbští dobrovolníci, kteří se hlásí do československé armády. To se dělo v srbské části Jugoslávie, v chorvatské ani slovinské ne. Chorvati byli katoličtí a proněmečtí, Srbové pravoslavní a proruští a měli historicky dobré vztahy s Československem. Málo se u nás například ví, že v devatenáctém století sehrál významnou roli v dějinách Srbska moravský právník František Zach, který pomohl organizovat vojenskou akademii a byl jedním z prvních srbských generálů. Pamatuji si, že ještě za mého dětství a mládí si ho Srbové velmi považovali,“ vysvětluje pamětník.

Bělehradská pomoc prchajícím Čechům

Dolečkovi bydleli ve Vile v ulici Birčaninova, nacházející se v širším centru Bělehradu, naproti vojenské akademii, což prý za války nebylo zrovna nejpříjemnější místo. Pod svícnem je však největší tma, jež byla potřebná pro ilegální činnost. Po německé okupaci Československa v březnu 1939 ze země prchalo mnoho čs. důstojníků, kteří se s okupací nechtěli smířit. Právě pro ně byla dobře zorganizovaná pomoc. Dle vyprávění pamětníka utíkali přes Polsko do Sovětského svazu, kde ale nebyli nejlépe přijímáni. Druhou možností bylo dostat se přes Maďarsko do Jugoslávie a pak dál na východ. „Pamatuji, jak tatínek těmto Čechům pomáhal. V hlavě mi utkvělo jméno Ladislava Karla Feierabenda, který se později stal ministrem financí exilové vlády v Londýně. Uvítali jsme ho, dostal peníze, jízdenku, ubytování a vše, co bylo potřeba.“

Pomoc uprchlíkům dokázali Češi a jejich srbští přátelé z Bělehradu zorganizovat tak dobře, že později, když Bělehrad okupovali Němci, na Josefa Dolečka nikdy nepadlo podezření a gestapo ho nechávalo na pokoji.

Raději hrob než otroctví

Dne 27. září 1940 v Berlíně podepsaly „Pakt tří“ mocnosti Německo, Itálie a Japonsko. Na dobu deseti let vzájemně uznaly svoje sféry zájmů - Japonsko uznalo snahy Německa a Itálie o „nový řád“ v Evropě, ti zase akceptovali vedoucí roli Japonska na Dálném východě. Mocnosti se měly vzájemně podpořit v případě napadení. Hitler tlačil dosud neutrální Jugoslávii, aby k tomuto paktu také přistoupila.

Rajko Doleček vzpomíná, že v tomto období se jeho otec pracovně setkal s generálním velitelem letecké obrany Dušanem Simovičem, když s ním jako zástupce ČKD projednával nějakou zakázku. „Vzhledem k tomu, že byli v přátelském vztahu, tatínek se generála zeptal, zda je možné, že by srbská armáda někdy spolupracovala s Němci. Simovič mu odpověděl naprosto jednoznačně, že to se určitě nestane.“

K paktu se ale postupně přidaly další země: Maďarsko, Rumunsko, Slovensko, Bulharsko. Dne 25. března 1941 také Jugoslávie.

„27. března ráno po šesté hodině mě a maminku vzbudil otec se slovy: ´Vstávejte, srbská armáda udělala státní převrat, dole na ulici jsou tanky a novým předsedou vlády je generál Dušan Simović´,“ vzpomíná Rajko Doleček na srbský vojenský puč, který svrhl regentskou radu a vládu, jež před dvěma dny za Jugoslávii podepsala přistoupení země k silám Osy. Vláda Dušana Simoviće Hitlerovi vzkázala, že bude pakt akceptovat.

„Odehrávalo se to za bouřlivých masových demonstrací, kdy obyvatelstvo provolávalo hesla: ‚Raději válku než pakt,‘ ‚Raději hrob než otroctví,‘“ vzpomíná Rajko Doleček. Ačkoli byl Hitler informován, že na situaci v zahraniční politice se nic nemění, celá událost ho natolik rozhořčila, že se rozhodl Jugoslávii vojensky napadnout.

Bombardování Bělehradu přežili zázrakem

Hitlerova odveta následovala 6. dubna 1941 zahájením útoku bombardováním Bělehradu, ale již 17. dubna musela rozdrcená srbská armáda kapitulovat. Chorvatsko se odtrhlo a vyhlásilo samostatnost.

„My jsme bydleli v centru u vojenské akademie, kterou bomby zasáhly, ale náš dům kupodivu zůstal celý. Měli jsme jen chvíli nepříjemný pocit, jakoby ho někdo zvedl do vzduchu. Měli jsme sklep se zásobami jídla a pití, takže ohledně toho jsme byli na válku připravení. Okolí po bombardování ale bylo úplně zdevastované, spálené. Udává se, že tam shořelo 4 až 5 tisíc domů. Na přechodnou dobu jsme se s nejnutnějšími věcmi přestěhovali ke známým, kteří měli funkční studnu. Uvědomovali jsme si, jak je za války zdroj čisté vody důležitý,“ říká pamětník.

Zásobování Bělehradu prý nebylo nejhorší díky tomu, že byl obklopen vesnicemi s dostatkem zemědělských produktů, pamětník však připouští, že bylo důležité mít peníze na nákupy na černém trhu. „Tatínek po celou válku pracoval v ČKD, obchody se sice moc nehýbaly, ale přesto měl velmi slušný plat. Na jídlo peníze přesto nestačily. Měl sbírku starých dukátů, a tu jsme projedli.“

Řeka Sáva přinášela do Bělehradu mrtvoly

Ačkoli bylo Srbsko okupovanou zemí, kde zatýkalo gestapo a probíhaly masakry, Dolečkovy bezprostředně nezasáhly. Tragédie se však nevyhnuly širší rodině z matčiny strany. „Její rodina žila v Bosně, která tehdy spadala do Chorvatského nezávislého státu ovládaného Ustašovci, kteří likvidovali Židy, Romy a Srby a prováděli jim strašné věci. V roce 1942 se tam, do bosenských hor přes naše rozmlouvání rozhodla jet.“

Pamětník vzpomíná, že maminka měla na cestě zvláštního pomocníka, jímž byl německý pas Protektorátu Čechy a Morava. Úspěšně ji dostával přes nebezpečné situace, protože když na něm fašističtí Ustašovci viděli hákový kříž, byli uspokojeni. Neuvědomovali si, že Protektorát je v podstatě okupovaná země.

„Maminka se po 14 dnech vrátila utrápená a pohublá. Viděla tam strašné hrůzy. Lidé tam byli vražděni, oslepováni, znásilňováni, vesnice vypáleny. Z širšího matčina příbuzenstva tam za války zahynulo kolem třiceti lidí.“

Hrůzy války připomínala obyvatelům Bělehradu také řeka Sáva, jejíž proud přinášel do Bělehradu zabité a popravené mrtvoly. „Někdy to byly i rodiny svázané dráty. V Bělehradu se dostávaly pod pevnost Kalemegdan. Pak i Maďaři posílali mrtvoly. To jsem viděl, nešlo to nevidět. V létě byl v Sávě zákaz koupání kvůli infekci.“

Jedním z Rajkových nejhorších zážitků bylo, když na podzim 1941 slyšel z rozhlasu zprávu, že bylo v Kragujevaci a Kralevu popraveno více než tisíc Srbů. „Němci zatýkali kněze, učitele, hudebníky, kohokoli. V Kragujevaci popravili gymnazisty od patnácti let výše. Popravy se konaly v lesoparku Šumarice. Neudělali to SS, ale normální německá armáda,“ říká Rajko, který sám v té době byl gymnazista.

Maturita s bombardéry nad hlavou

Gymnázium absolvoval Rajko v roce 1944, v závěru války. Některá gymnázia Němci zavřeli a vyučování bylo omezeno, přesto se do konce války stihl naučit několik jazyků: francouzštinu, němčinu, latinu, angličtinu a ruštinu. Maturoval v době, kdy na Bělehrad opět padaly bomby, tentokrát šlo ale o nálety spojenců. „Bylo to v srpnu 1944, byl krásný slunečný den a my jsme psali práce vleže na břiše kolem kostela kousek od centra Bělehradu. Ústní zkoušky se konaly u pana faráře v jeho pracovně. Na maturitu nás v době náletů přivezli nákladním autem a nikdo tenkrát nepropadl. Profesoři se snažili, abychom všichni odmaturovali,“ říká pamětník.

V odboji i UNRRA

Po osvobození Bělehradu 20. října 1944 sovětskou armádou se Rajko Doleček díky své jazykové vybavenosti stal tajemníkem vojenského představitele Rudé armády pro Bělehrad. „Plnil jsem různé úkoly, staral se o zásobování, sháněl jsem letecké motory pro jugoslávskou armádu, cestoval jsem.“

Vzpomíná, že cestování v této době nebyl žádný med, zvláště cesta z Bělehradu do rumunského Temešváru, a pak ještě 90 kilometrů do Karpat, kde měla skupina vojenských odborníků převzít letecké motory. „Dělal jsem jim tlumočníka a prostředníka. Nejdříve jsme jeli vlakem s vybitými okny, pak už jen dobytčími vagóny, řádil tam tyfus, který se mi naštěstí vyhnul, dostal jsem tam vši, byla zima. Na místě se o nás už ale postarali dobře,“ říká pamětník. V létě v roce 1945 se dověděl o akci UNRRA (Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu) a začal pro ni pracovat jako tlumočník. „Kontrolovali jsme dodávky. V zahraničí jsme měli rank amerických důstojníků, takže jsem zažil okouzlující dva měsíce v Itálii v důstojnických hotelech, měl jsem zajímavou práci a za ni fůru peněz,“ vzpomíná s úsměvem.

Na studia do Prahy

V roce 1945 Rajko Doleček nastoupil na lékařskou fakultu v Bělehradu, v roce 1946 se rozhodl přestoupit na Karlovu Univerzitu, která prý přece jen budila větší respekt. Po sedmi letech se tak opět podíval do Československa a rodné Prahy, kam do roku 1938 jezdívali Dolečkovi na prázdniny.

Ačkoli prakticky celý dosavadní život prožil Rajko v Srbsku, poměrně rychle se prý adaptoval a Československo považoval za svou vlast. Prahu si okamžitě zamiloval pro její přívětivost. „Na rozdíl od Bělehradu nebyla rozbombardovaná, Češi byli přátelští a nezdáli se mi tak bojovní jako Srbové. Srbská nátura, to je někdy až škodlivé hrdinství. Mám z obojí krve něco, cítím se být Čecho-Srb,“ říká pamětník, jehož rodiče zůstali v Jugoslávii do roku 1949, kdy skončily diplomatické styky s Československem vzhledem k roztržce mezi Stalinem a Titem a museli se přestěhovat zpět do Prahy.

Kariéra

Rajko Doleček se specializoval na nově rodící se obor endokrinologie a v roce 1951 zahájil endokrinologickou ambulanci v Ostravě. V letech 1956 – 1966 publikoval prvních šest vědeckých knih, další publikace následovaly a vyšly i ve světě. Jeho nejvýznamnější objev se týká endokrinologické metabolické odezvy po popálení. V sedmdesátých letech se dostal do povědomí laické veřejnosti především díky televizním pořadům, v nichž popularizoval problematiku obezity.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: We're not alone: the stories of our minorities

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu We're not alone: the stories of our minorities (Petra Verzichová)