Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Dohnal (* 1933)

Pomoc v každém věku

  • narozen 15. 7. 1933 v Kněžicích

  • jeho otec byl aktivní odbojář (Obrana národa)

  • účast na otcových odbojových aktivitách

  • vypomáhal partyzánům

  • po válce pracoval v Tesle

Rodina

Karel Dohnal se narodil 15. 7. 1933 ve vesnici Kněžice. Jeho otec, rovněž Karel, pracoval jako polír v Třebíči u stavitele Hrzána, do Třebíče dojížděl od jara do podzimu asi 20 km na kole. „V zimě byli zedníci bez práce, to se museli živit, jak se dalo. Třeba dělat košťata.“ Karel měl dvě sestry, z dětí byl věkem prostřední. Bydleli ve starém, chátrajícím domě: „To byl barák, šindelová střecha, shnilá, když pršelo, museli jsme chytat vodu.“ V zimě roku 1938 byla zkáza obydlí dokonána a rodina se stěhovala do nového stavení ve vsi – odkoupili na ně od vsi pozemek v místní části Podskalí. Stavbu dokončili až za války. Hrzánova firma byla za války zrušena a „všichni zedníci museli na práci do Německa“. Odejít měl i pamětníkův otec, ale po manželčině onemocnění mohl s ohledem na nutnou péči o potomky zůstat v protektorátu.

Nevoják otec

Otec, pozdější odbojář, se nezúčastnil předválečné mobilizace: „To je právě ten zádrhel, tatínek nikdy vojákem nebyl. Nevím proč, on se z toho nějak vyvlíkl, o tom nikdy nechtěl moc mluvit. Prostě nebyl. Všichni jeho kamarádi, co takhle měl, tak byli povolaný, v tom roce 1938, když byla mobilizace. Byli odvedeni na hranice, zmobilizovaní. A vzápětí nato byla demobilizace. A oni přišli z té demobilizace a někteří odevzdali zbraně a šli jen tak dál. Ale určití lidi, tátovi kamarádi a tak dále, je takových víc, nejen v Kněžicích. V Kněžicích bylo takových asi 10 až 12. Ty zbraně prakticky nechali u nás v tom starém baráku, poněvadž táta nebyl na vojně, tak nebyl důvod ho kontrolovat a hledat ty zbraně. Já je viděl, ty zbraně. Mečíky zkřížené na pažbách, co má československá armáda, a železné patky, co mají tyhle vojenské zbraně. Byl jsem kluk, tak jsem přišel za sousedem, nějaký Rudolf Adamů, co bydlel vedle. Já říkám: ,Heč, my budeme chodit na zajíce, my máme doma pušek!‘ “ Ale jak rychle se zbraně objevily, tak rychle zmizely. Kam, to Karel Dohnal neví: „Dyť já jsem byl teprv šestiletej kluk.“

Ráčkovi

Po absolvování školy v rodné vsi, kde byla pouze jednotřídka do 4. ročníku, začal pan Dohnal chodit do měšťanky v Brtnici. „Deset kilometrů chodit do měšťanky, to bylo strašný.“

Malý Karel se přátelil s dětmi mlynáře Ráčka, velké místní autority, kterému všichni říkali po mlynářském zvyku „otec“. S nimi podnikal velkolepé výlovy místních potoků, takže se během prázdnin i ve škole přes věkový rozdíl dobře skamarádili (pan Dohnal byl z dětí nejmladší). „Co bylo živý, všechno jsme vybírali.“ Ryby nasazovali do vantroků a sádek.

Karel Dohnal býval ve mlýně velice často. Cítil se tu jako doma, občas dostal drobný úkol, např. vyřídit vzkaz o několika větách. Rodina Ráčkova měla kromě mlýna i pilu a dobytek: velká rodina zvládala hospodařit sama bez pomoci děveček a jiného pomocného personálu.

Druhý kněžický mlýn vedla židovská rodina Krautschneiderových (?). Před odjezdem do koncentračního tábora přinesli na rozloučenou pečené štiky: „Víc jsem o nich neslyšel.“

Odboj

V Ráčkově mlýně se konaly zábavy pro známé Ráčkovy rodiny, které měly za úkol odvést pozornost od skrytých parašutistů a činnosti ilegální vysílačky, důmyslně uschované pod turbínou mlýna. Nebyla to originální vysílačka parašutistů, ale zařízení podomácku sestrojené pány Fialou a Doležílkem v Želetavě. „V tý samý mlejnici nějakej Holzmann, on jezdil autobusem, ten se tam cvičil s kulometem, a najednou to zmáčk’ a spustil to.“ Omítka zůstala úplně rozstřílená.

Spolu s panem Ráčkem se do odboje v rámci Obrany národa zapojil i otec Karla Dohnala. Pracoval jako spojka mezi jednotlivými místními buňkami odboje a bunkry-skrýšemi, ve kterých odbojáři žili. Těch bylo v okolí Kněžic sedm. Pan Dohnal se těchto akcí také účastnil, byl pro svého otce zárukou nenápadnosti, doprovázel jej alespoň do nejbližší vsi, kde vyčkával jeho návratu. Často se stávalo, že se vraceli až okolo půlnoci.

Odbojovou organizaci Lenka začali posilovat místní obyvatelé, kteří během náletů na Německo utíkali z totálního nasazení. Na Vysočině si v lesích budovali skrýše, a stávali se tak nedílnou součástí místního odboje. „Tu dobu, když jsem chodil do školy, tak jsem to nevnímal. Až potom ke konci války, když jsem věděl, že ty tátovi kamarádi, kteří byli nasazeni v Reichu, někteří dobrovolně, někteří nasazení. V Mnichově, potom začali ten Mnichov bombardovat a oni zdrhli. Tady museli žít skrytě, protože furt chodili policajti, pořád je někdo hledal, nesměli se ukázat doma, tak žili po lesích. Po těch lesích bylo asi šest bunkrů, kde se chránili před zimou. Tu jednu tam museli přežít. Taky si i odskočili domů. To byli ty vojáci z organizace Obrana národa, a tak nějak už drželi všichni pohromadě. To byl takový neucelený celek, takoví kamarádi, kteří spolu drželi od začátku války. Chtěli prostě vybojovat svobodu. Jak byli po těch lesích, tak já jsem o nich věděl. Byl jsem tehdy desetiletý kluk. Já jsem jim říkal strejdové, znal jsem je jménem. Jednou přišel Ráček a říkal mi, abych jim tam donesl svačinu. Dal jsem ji do ruksaku, jel jsem tam na lyžích. Oni tam měli oheň, já jsem jim to dal. Jeden se zdvih’ a odešel s tím ruksakem pryč, druhý mi dal chleba a kus špeku. A jez! Já jsem z toho byl vykulený, dovezl jsem jim takovou svačinu a oni mi dali takový krásný jídlo.“

Problém byl ale se zbraněmi. Ty získávali partyzáni všelijak. Některé ze shozů z letadel, jindy museli přepadat na silnicích auta vezoucí vojenský materiál. „Tam obyčejně dělali partyzáni přepady. Vždycky v noci. Poněvadž to byla trasa Vídeň–Jihlava–Vídeň a tam právě přepadli i toho velitele protipartyzánského komanda ze Žďáru. No a tam mu nasadili nůž na krk. Buď bude spolupracovat, nebo že ho čeká to či ono. Oni ho svázali a říkali mu, že se můžou pomstít tím, že ty papíry předáme, že jste nám to dal. Takže si vyberte, co chcete. Třetí možnost je s námi spolupracovat. Poněvadž kdyby mu sebrali partyzáni všechny papíry, tak by řekli, že jim to dal. Poslali by to na určitý místo a Němci by ho sami zkasírovali. Ty se s vůbec ničím nesrali.“

Tento postup se partyzánům vyplatil, zbraně si takto obstarávali po dlouhou dobu. K přepadům používali koně, ti byli půjčení od místního sedláka za práci na poli. Na jaře 1945 následovaly po komunikaci s Londýnem dva shozy materiálu, hlavně výbušnin. Pan Dohnal rozporuje vzpomínky jiných pamětníků, podle nichž trhaviny odvážel Rudolf Stricko (?) na motorce – podle Dohnala je to nesmysl, „odnášeli to chlapi v ruksacích“. Své zbraně členové skupin kolem Kněžic dále nikomu neposkytovali v obavě, že by mohly vytvořit stopu, podle níž by je Němci našli.

Matoucí okamžik nastal, když se v okolí Kněžic objevila skupina údajných „jermakovců“, členů dle Londýna rozprášené partyzánské skupiny. Podezřelé muže partyzáni oblékli, obuli, ale zbraně jim nevydali a poslali je dál.

Zachovat vysílačku v provozu bylo velice náročné, ale potřebné. „Do dneška je pro mě záhada, jak se ji podařilo utajit.“ I přes stálé pátrání Němců odbojáři s Londýnem neustále domlouvali další možné akce a postupy. Krajem ovšem jezdila auta, která dokázala lokalizovat zdroj signálu, takže vysílačka často putovala z místa na místo. Dalším problémem byla velká spotřeba proudu při provozu vysílačky – mlýny však měly vlastní turbínu na výrobu elektřiny, takže vysílačky se nemusely zapojovat do sítě: „Podle velkého odběru by Němci šli najisto.“ Naštěstí se Němci nikdy k místu, kde vysílačka právě pracovala, nedostali blíž než do okruhu 20–30 km, lépe ji lokalizovat nedokázali. Podle pamětníka část vysílaných vln pohltí voda, a místo vysílání je tak těžší určit.

Fronta se pomalu blížila a po ustanovení vlády v Košicích skládali partyzáni přísahu, takže se v podstatě oficiálně stali členy československé armády.

Květen 1945 v Kněžicích

V květnových dnech se zámku v Kněžicích zmocnili partyzáni, zadržovali zde asi 350 Němců, kteří si zámek přivlastnili před válkou. „Všechny německé zbraně skončily v lesích.“ Během těchto dnů zde byl zaznamenán i zvýšený pohyb armády, a to hlavně německé, včetně tanků. „V Brtnici zastřelili čtyři chlapy. Nemuselo to být, kdyby uposlechli varování a stáhli se.“ Namále měl i otec Karla Dohnala, ale naštěstí se mu podařilo utéct z místa palby. „Když se stáhli (Němci), dal všem avízo (otec), aby se stáhli. On od rána nic nejedl, takže se stavil doma. Pamatuju si, že jsme měli uzený, knedlíky a zelí. Na stole všechno a přímo z okna jsem viděl na ty hory, horní most. Jeli tam, zastavily se tanky. Maso, všechno pryč. My jsme šli do sklepa a táta byl pryč. Měl u sebe dvě pistole, které zahrabal, a zdrhal. Němci byli už nahoře na skále. Z druhé strany na výběžku u Podskalí. Tam bylo vidět na celé Kněžice a začali po tátovi střílet. Táta z vyprávění legionářů, s kterými se scházel, slyšel, že když po tobě střílejí a padla někam kulka, tak tam se má skočit, poněvadž druhá kulka už tam nepadne. Táta si to uvědomil a v tom zamokřeném trávníku tam skočil. Pak jim utekl, Němci ho z vrchu netrefili. On běžel k lesu s prostříleným gumákem. Na kraji lesa byli manželé z toho posledního baráku z Podskalí a ty to viděli. Táta prý lehl na zem, pak se zdvihl a zdrhal dál. Přišli k nám a říkali, že asi bude někde mrtvý, když ho viděli padnout. Ať ho jdeme hledat. Ale kam jít? Tak máma nás vzala a čekali jsme v tom sklepení.“ Poté se sešlo víc partyzánů, kteří se velmi dramaticky vyhýbali německým tankům. Museli utíkat zpět do lesů i přes nebezpečná odkrytá území.

Kvas po válce

Už v březnu 1945 se v Kněžicích sestavovaly revoluční výbory. Jak jinak než pod taktovkou mlynáře Ráčka.

Po válce se v revolučním chaosu strhly nečekané události. Možná i kvůli nesourodosti obyvatel, kteří neměli partyzány rádi. To se začalo projevovat s končícím válečným konfliktem: nejdříve byli odbojáři osočeni z kolaborace, po roce 1948 zažívala krušné chvíle rodina Ráčkova. Partyzány v čele s Ráčkem zavřeli „tajní“ na zámku, kde je „oholili a mlátili“.

Ráček v dalších letech proklamoval, že půjde na západ, a poté se po něm slehla zem. Vzhledem k těžké nemoci (pamětník mluví o „krční tubeře“) postupně nabyli ostatní dojmu, že někde zemřel. Za několik let ho našli, přivedeni mrtvolným zápachem, v jedné ze skrýší, která byla důmyslně vytvořena u mlýnského kola. „To byl ten sedmej bunkr, o kterým nikdo nevěděl. Dalo se tam nějak projít, jen když se odpustila voda. Tam on šel a zemřel.“ Jeho rozkládající se tělo bylo bez velkého prohlížení posláno do Brna na pitvu, kde na něm explodovala plastická trhavina z války. „To mohlo bejt v roce tak nějak… Tak nějak kolem 60. roku.“

Sám Karel Dohnal po válce žádné výhody neměl, ale tatínek dostal v Moravských Budějovicích partyzánské osvědčení. To bylo největším vyznamenáním a satisfakcí pro otce i syna Dohnalovy.

Karel Dohnal st. zemřel v 70 letech. Karel Dohnal ml. V době komunistického režimu pracoval v podniku Tesla.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Vlastislav Janík)