Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhMr. Jiří Dlouhý (* 1929)

• narodil se 26. února 1929 v Kyjově

• jeho otec za první republiky pracoval v kulturním odboru prezidentské kanceláře

• dědeček František Sedláček v roce 1889 převzal lékárnu v Kyjově

• lékárna byla rodině na podzim roku 1948 zabavena a zestátněna

• Jiří Dlouhý vystudoval farmacii a nastoupil k základní vojenské službě

• působil jako šéf ústavní lékárny ve vojenské lékárně v Ružomberku a později v Prešově

• od roku 1963 pracoval jako vedoucí odboru sér v Ústavu sér a očkovacích látek

• v roce 1963 se oženil s Věrou Chundelovou

• v roce 1968 rodina emigrovala do Švýcarska

• ve Švýcarsku získal práci asistenta prof. Dr. Arnolda Hässifa, ředitele ústředních laboratoří Mezinárodního červeného kříže

• později pracoval jako vedoucí výroby farmaceutického koncernu J. R. Geigy

• v roce 1994 získal v restituci zpět lékárnu U Zlaté koruny

• v roce 2018 se definitivně přestěhoval do Kyjova

Jiří Dlouhý se narodil 26. února 1929 v Kyjově rodičům Marii a Ladislavovi. Tatínek pocházel z Lomnice nad Popelkou. Za první republiky pracoval v kulturním odboru prezidentské kanceláře. Tam se mimo jiné seznámil s Františkem Sedláčkem, tehdejším tajemníkem prezidenta Masaryka. „A ten jednou pozval mého tatínka na Slovácký rok do Kyjova. A tatínek, protože měl rád folklór, pozvání přijal.“ V Kyjově se seznámil s Františkovou sestrou Marií Sedláčkovou. Tehdy šestnáctiletá studentka kyjovského gymnázia se mu líbila natolik, že zanechal práce v prezidentské kanceláři a nechal se přeložit do Kyjova coby profesor gymnázia. „Maminka byla velmi mladá. Já jsem se jí narodil, když ještě neměla ani dvacet let,“ dodává Jiří Dlouhý. 

Maminka pocházela z lékárnické rodiny. Její tatínek František Sedláček studoval farmacii ve Vídni, kde poznal svoji budoucí manželku Evženii, se kterou přišel na Moravu. V roce 1889 převzal již stávající lékárnu na kyjovském náměstí. Dědeček sám vyvinul několik preparátů, z nichž nejznámější byl linimentum mentholi chloroformiathum composit (Sedláček) na léčbu revmatismu, který se vyvážel do celého bývalého Rakouska-Uherska. „Preparát se vyráběl v tisícovém množství a prodával se k lahvičkách, které se vyráběly v kyjovské sklárně. Jednu ze skleniček mám dodnes schovanou.“ 

Jiří Dlouhý vyrůstal v Kyjově a jeho rané dětství poznamenal rozvod rodičů. „Když mi byly dva roky, naši šli od sebe a mě vychovával tatínek a hlavně babička, to byla zlatá žena.“ Z období první republiky si Jiří pamatuje poslech rozhlasu, což byla tehdy novinka, a také návštěvu prezidenta Masaryka v Hodoníně. A samozřejmě Sokol, jehož byl Jiří hrdým členem, stejně jako jeho tatínek, dlouholetý starosta kyjovského sokola. 

Při náletech jsme se schovávali v hnědouhelných dolech 

V sokole si Jiřího otec velmi osvojil sokolské zásady. Byl také stoupencem sociální demokracie. Zejména koncem 30. let se ostře vymezoval proti politice Adolfa Hitlera a proti nacistické ideologii. „Když přišel Protektorát, měl jsem o něj strach, aby jej nezatkli. Doma jsme mu říkali, aby si dal pozor na pusu, aby ho nikdo neudal gestapu,“ dodává Jiří Dlouhý. Jeho strýc František Sedláček krátce po zřízení protektorátu emigroval do Švýcarska. 

Když vypukla válka, bylo mu deset let. Válečná léta pro něj představovala neustálý strach a teror. „V Kyjově bylo hodně vlajkařů, kteří sympatizovali s nacisty. Před nimi se muselo dávat pozor na pusu, aby člověk něco neprořekl. Sledovali jsme vývoj na frontách a tajně jsme poslouchali rozhlas.“ Každodenní život sužovaly časté nálety amerického a sovětského letectva. „Na gymnáziu jsme se učili dvě hodiny a kolem desáté hodiny byl poplach. Museli jsme sejít dolů nebo do blízkých hnědouhelných dolů.“

Po vzniku Protektorátu docházelo k stále většímu útlaku Židů. „Hodně z nich bylo v učitelském sboru gymnázia, kde působil můj tatínek. Byli to jeho přátelé a najednou museli zmizet,“ vzpomíná Jiří Dlouhý a dodává, že protižidovské nálady vyeskalovaly v červnu 1941, kdy došlo k vypálení kyjovské synagogy. „Stál jsem asi osmdesát metrů od toho místa a viděl jsem, jak synagoga hoří.“

Součástí válečného teroru na Kyjovsku bylo také zřízení internačního tábora v nedalekých Svatobořicích, který se využíval pro osoby v té době nespolehlivé pro stát a jejich příbuzné. O internačním táboře věděl i Jiří Dlouhý. „Míjel jsem ten areál, když jsem jezdil na kole do Svatobořic pro máslo a vajíčka.“ Jiřího otec jakožto profesor gymnázia byl navíc donucen, aby v internačním táboře tlumočil. „Nic mi o tom neřekl, bylo to strašně nebezpečné. Člověk prostě nevěděl, s kým sedí u jednoho stolu a kdo jej shodí,“ popisuje Jiří Dlouhý tehdejší strach. 

Na konci války bylo Jiřímu 15 let a chodil do 4. třídy gymnázia. „Poslední tři měsíce jsme nechodili do školy, byly časté útoky. A pak přišli Rusové. Byli jsme z nich rozčarovaní, protože byli špinaví, bylo vidět, že jsou z nějaké zemljanky.“ 

Poválečné šťastné roky trvaly jen krátce 

Poválečnou dobu Jiří Dlouhý považuje za jednu z nejšťastnějších. „Mohli jsme dělat a říkat, co jsme chtěli,“ vzpomíná na léta, kdy se obnovil skaut a sokol. „Můj tatínek byl navíc okresní šéf skautů a starosta kyjovského sokola.“ Kyjovské středisko mělo smečku vlčat, 2. a 3. oddíl skautů a 1. dívčí oddíl.

Šťastná poválečná éra však netrvalo dlouho. Po únoru 1948 nebylo již v socialistické společnosti pro skauting místo. „Měli jsme klubovnu, ze které jsme si museli vzít svoje věci a skončit. Nikdo se s námi nebavil. Nemohli jsme nic dělat, ani říct jediné slovo. Konec,“ vzpomíná Jiří Dlouhý. 

Tím ale nové pořádky teprve začínaly. Na podzim 1948 přišla rodina Jiřího o kyjovskou lékárnu. „Přišli k nám, měli v rukou dekret, kterým se lékárna znárodňuje. Řekli nám, že odteď je to národní majetek a hotovo. Zabavili všechno, musel jsem odevzdat klíče od lékárny i auta. A nám nedali z lékárny ani halíř.“ Místo toho se rodina musela vystěhovat z domu. „Sestra odešla do Prahy ke svému tátovi, babička a maminka zemřela, já byl u táty. Ztratili jsme domov.“ 

Vojnu absolvoval za generála Čepičky

V té době byl Jiří Dlouhý v maturitním ročníku. „Po maturitě jsem byl rád, že mi povolili, abych mohl studovat dál.“ Přestože Jiřího lákalo studium práv, k čemuž ho inspiroval jeho strýc Sedláček, rozhodl se nakonec po dohodě s maminkou pro farmacii. Po absolvování v první polovině 50. let nastoupil k základní vojenské službě, a to během nechvalně známé éry ministra obrany Čepičky. Poté Jiří Dlouhý nastoupil na školu důstojníků zdravotnictví v záloze. „Nakonec to dopadlo tak, že jsem dostal paragraf 39, čili další neomezená nedobrovolná vojenská služba.“ Ve 23 letech byl povýšený na kapitána a stal se šéfem ústavní lékárny ve vojenské lékárně v Ružomberku a později v Prešově. 

Následně se Jiří Dlouhý dostal do Liptovského Mikuláše, kde do roku 1959 působil jako vedoucí zásobování léčivými a dezinfekčními prostředky. Podle vyprávění Jiřího Dlouhého zřejmě někdo z blízkého okolí nahlásil vojenské kontrarozvědce, že má Jiří záporný vztah k lidově-demokratickému zřízení. Na základě toho čekala Jiřího domovní prohlídka. „Moje máma mě coby studenta pověřila výrobou griotky a vaječného koňaku z lihu. Na Vánoce jsme to vždy darovali přátelům. A po smrti maminky mi doma zůstalo ještě asi devět litrů lihu. Měl jsem tam i otcovu slivovici. Všechno mi zabavili se slovy, že jsem to chtěl výnosně zpeněžit,“ vzpomíná Jiří Dlouhý, kterého krátce nato degradovali. 

Po propuštění do civilu dostal nabídku na pozici vedoucího kontrolního odboru Krajské správy lékáren v Žilině. 

Gottovi pouštěl svou sbírku desek 

V roce 1963 se Jiří Dlouhý přestěhoval do Čech, kde pracoval jako vedoucí odboru sér v Ústavu sér a očkovacích látek. Ve stejném roce se oženil s Věrou Chundelovou, jejíž tatínek byl ředitelem mlýnů v Kyjově. Brzy nato se jim narodil syn Robert. Nový domov našla rodina ve vile ve středočeských Jevanech. „Tam to bylo senzační. Chodívali k nám různí muzikanti, hlavně Karel Velebný a Karel Gott, který bydlel asi sto metrů od nás. S oblibou jsem mu pouštěl svoje desky,“ vzpomíná Jiří Dlouhý. Sám shromáždil úctyhodnou sbírku gramodesek, kterou vlastní částečně dodnes.  

Tři dny po invazi rodina odjela do Švýcarska

V druhé polovině 60. let rodina Dlouhých dvakrát navštívila své příbuzné ve Švýcarsku. Jenže dobu uvolnění přerušila invaze vojsk Varšavské smlouvy. Tři dny po začátku okupace se rodina rozhodla, že znovu odjede do Švýcarska. „To rozhodování bylo jednoduché. Když jsme viděli, jak nám pod okny jezdí tanky, nebylo co řešit. Řekli jsme si, že když Rusové zmizí do měsíce, tak se vrátíme,“ říká Jiří Dlouhý, který v krajině pod Alpami strávil nakonec 49 let.

V prvních dnech bylo nejdůležitější najít si nový domov a zaměstnání. „Byla to starost, aby se člověk uplatnil a dostal místo. Já jsem uměl dobře německy, anglicky, francouzsky.“ Jiří Dlouhý získal práci asistenta prof. Dr. Arnolda Hässifa, ředitele ústředních laboratoří Mezinárodního červeného kříže. Později pracoval jako vedoucí výroby farmaceutického koncernu J. R. Geigy. Podílel se mimo jiné na sjednocení výroby společností CIBA a GEIGY a také na vývoji preparátu Voltaren Emulgel. Manželka pracovala jako dětská lékařka. 

Rodina si brzy našla ve Švýcarsku svou komunitu krajanů. „Scházeli jsme se o víkendu a jezdili třeba do Schwarzwaldu a na jiné výlety,“ říká Jiří Dlouhý a dodává, že se komunita setkávala také na různá výročí, například 28. říjen nebo 15. březen.

Kontakt do Československa měla však rodina prakticky úplně přerušený. „Dopisy jsme si vůbec nemohli posílat. A telefonovat taky nešlo. Lidi měli strach. „Jen jednou jsme poprosili jednoho Švýcara, který jel do Československa, aby převezl dopis.“

Když jsem ve Švýcarsku, cítím se jako Švýcar, a tady jako Čech 

Jiří Dlouhý sledoval dění v Československu na sklonku roku 1989 v televizi. „Pád komunistického režimu jsem vzal s potěšením na vědomí. A hotovo,“ říká s lehkostí a dodává, že po dlouhých letech přišla možnost svobodně cestovat do republiky. 

Celkový návrat však kvůli kariéře nezvažoval. V té době vedl odbor pro registraci léčiv ve švýcarském Bernu. Později mezi lety 1995–2002 působil jako odborný poradce a vedoucí výroby amerického koncernu IVAX mezi Berlínem a Hamburkem. 

V roce 1994 získal v restituci zpět lékárnu U Zlaté koruny. „Dostal jsem zpátky ruinu,“ vzpomíná Jiří Dlouhý. Přestože nadále působil ve Švýcarsku, podařilo se mu lékárnu zrekonstruovat a převzít další lékárnu, a to v kyjovské nemocnici. Tím to ale nekončilo. V 90. letech Jiřího Dlouhého oslovilo několik starostů z nedalekých obcí. „Chtěli, abych provozoval lékárnu v jejich obci. A tak jsem nechal postavil lékárnu v Mistříně a převzal stávající lékárnu v Žarošicích a Vranově.“ Všechny lékárny jsou dodnes (rok 2025) v provozu. 

Definitivně se Jiří Dlouhý vrátil po 49 letech do České republiky v roce 2018. „Když jsem ve Švýcarsku, cítím se jako Švýcar, když jsem tady, cítím se jako Čech,“ dodává ke své identitě. Dění v Kyjově sleduje ze svého bytu nad lékárnou U Zlaté koruny. Řídí se heslem ‚Když nemůžu pomoci, tak neublížím‘. „Snažím se pomáhat, ať už radou či finančně. Snažím se žít tak, abych si sám před sebou nemusel odplivnout.“