Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena de Weij (* 1934)

• narozena 26. února 1934 ve vesnici Tvořihráz na Znojemsku

• pochází ze smíšeného manželství, matka byla Němka, otec Čech

• vyrůstala v německém prostředí, šikanovaná kvůli svému zpola českému původu

• vzpomíná na dopady války pro chudé německé obyvatele československého pohraničí

• v důsledku odsunu celé její německé rodiny psychicky traumatizovaná

• vyučila se přadlenou, pracovala pak v různých pozicích

• jejím prvním manželem byl stíhací pilot ČSLA, manželství se rozpadlo

• v roce 1974 se provdala podruhé a vystěhovala se do Nizozemí

• po smrti manžela se vrátila do České republiky

Našel ji četník, který měl udržovat pořádek v jedné z vysídlených vesnic poválečného československého pohraničí. Schovávala se v rohu místnosti, vystrašená, napůl ještě dítě. Neodpovídala, zřejmě ani nerozuměla, co se jí říká. Neměla jméno, nikdo ji nehledal, nikomu nescházela. 

Jmenuju se Růžena Kollnerová

Jmenovala se Růžena Kollnerová a bylo jí dvanáct let. Vesnice, kde ji našli a která až donedávna byla domovem pro celou její rodinu, se jmenovala Prosiměřice. Růžena zůstala, její rodina čekala na odsun ve sběrném táboře pro Němce v blízkém Znojmě. Většina obyvatel Prosiměřic mluvila německy a většina z nich byla také v roce 1946 odsunuta do Německa. Nedaleko Prosiměřic leží další jihomoravská vesnice, totiž Tvořihráz. Tam se 26. února 1934 Růžena narodila. Její matka se jmenovala Růžena Kollnerová a pocházela z Prosiměřic, její otec Jan Kollner z Tvořihrázi. „Moje maminka byla Němka a můj táta Čech,“ říká Růžena de Weij. Manželství jejích rodičů trvalo krátce a šťastné nebylo. „Můj otec byl o 14 let starší a měl vadu řeči. Ale měl vlastní hospodářství, a tak mu moji maminku prodali. Maminka neuměla česky a musela být strašně nešťastná. Až později jsem se od tety dozvěděla, že chodila plakat k sousedům. A nakonec se v té jeho rodině nakazila tuberkulózou. A když mi byly tři roky, tak umřela,“ pokračuje Růžena de Weij. 

S maminkou prožila pouhé dva roky. Poslední rok svého krátkého života strávila Růžena Kollnerová v plicní léčebně. „Moje teta mi pak ještě řekla, že smrt byla pro ni vykoupením,“ dál vypráví její dcera. Po matčině smrti si ji do péče vzala matčina německá rodina z Prosiměřic. Jan Kollner o svou dceru zájem neměl. 

Všechny poslali na frontu

S laskavým přijetím se ale malá Růženka nesetkala ani u matčiných příbuzných. Kromě jejích prarodičů v malém domku žila ještě sestra zesnulé Růženiny maminky s manželem a dvěma malými dětmi a také neprovdaná dědečkova sestra. Babička ke své malé vnučce příliš nepřilnula a dědeček pracoval u sedláka a domů se vracel pozdě. „Nejhodnější na mě byla sestra mého dědy, snažila se, abych měla co jíst. A abych byla poctivá a naučila se pracovat. Neměla jsem ani panenku, neměla jsem kamarádky, neměla jsem vůbec nic. Ani vlastní postel, tu ale u nás neměl nikdo,“ vzpomíná Růžena. Maminku jí ale teta nahradit nedokázala. Navíc jí nechyběla jen ona, ale scházel jí i otec. „Jediný chlap, který se se mnou bavil, byl manžel sestry mojí maminky. Když napadal sníh, tak mě vzal na sáně, stejně jako svoje děti. Byl moc hodný. A pak ho poslali na frontu a on tam padnul... Všechny poslali na frontu a skoro nikdo se nevrátil...,“ pokračuje Růžena.

Prvního září 1939 napadlo nacistické Německo Polsko a rozpoutalo tím šest let trvající druhou světovou válku. Povolávací rozkaz přišel i všem bojeschopným mužům z Prosiměřic. Ve vesnici zůstaly jen ženy, děti a staří lidé. „A všechno, co jsme měli, tak nám sebrali. Taky jsme se museli najíst, jenže oni všechno potřebovali pro vojáky,“ dodává Růžena de Weij. 

Modlitba za padlé 

Lidem ve vesnici se žilo těžko, k vlastní obživě jim zůstávalo žalostně málo. Nejtěžší ze všeho ale byly obavy, aby jim pošťák nepřinesl dopis s oznámením, že jejich syn nebo manžel padl za Velkoněmeckou říši. Nezbývalo než doufat a modlit se. „Všichni se báli, aby jim nepřišel ten dopis. Každý věděl, co v něm bude,“ říká Růžena a dál vzpomíná, jak celá vesnice jakoby ztichla. Každý měl své starosti a svou bolest. Tolik obávaný dopis, ale nakonec dostali skoro všichni. A do některých stavení je pošťák přinesl opakovaně. 

„Měla jsem jedinou kamarádku, která k nám občas chodila na návštěvu. Ale jen proto, aby u nás dostala najíst. Pocházela z rodiny, která měla deset synů. Ona byla jediná holka. A všichni ti její bratři museli do války a vrátil se, myslím, jen jeden nebo dva,“ vypráví Růžena. V domě smutku se pak pokaždé sešla celá vesnice ke společné modlitbě. Ke konci války mělo Německo už tolik padlých, že Hitler povolával na frontu stále mladší ročníky. „Když se pak z vraceli, byli otrhaní, špinaví a nemluvní. Byli to samí mladí kluci, zvyklí jen zabíjet. Na jejich obličeje nikdy nezapomenu, vypadali jako mrtvoly. Co strašného museli zažít...,“ vzpomíná Růžena de Weij na německé vojáky, kteří se na jaře 1945 nakrátko ubytovali na zámku v Prosiměřicích.  

Po jejich odchodu zámek i celou vesnici obsadil vojáci Rudé armády. A po nich Češi, s rudými páskami revolučních gard na rukávech. Němečtí obyvatelé Prosiměřic se chystali na odsun do Německa a dvanáctiletá Růžena Kollnerová měla prožít nejhorší chvíle svého života. I když spoustu hořkých slz potají spolykala už dávno předtím.    

Já jsem byla ta černá ovce

Do školy začala chodit v roce 1940. A ani tam ji děti nepřijaly jako sobě rovnou. Důvodem byl její zpola český původ. „Nebyla jsem jediná, kdo měl jednoho z rodičů Čecha. Ale ti další se k českému původu asi nehlásili. Každý byl tenkrát Němec. I kdyby třeba nebyl..,“ říká. Nejvíc v té době toužila, aby ji někdo chránil, aby se jí někdo zastal. Jenže nikdo takový nebyl. „Já jsem byla černá ovce. Já jsem byla ta, které každý mohl dát facku. A já jsem pokaždé klečela v koutě na hrachu, to je hrozně bolestivý. Mě učitel mlátil rákoskou, to taky moc bolelo.  A nejhorší byl kněz v kostele. Jak mohl, tak mě zvednul sukni a mlátil mě. Jen proto, že jsem se třeba otočila. A jednou jsem se už naštvala a řekla jsem si, že se už nenechám tlouct a utekla jsem. A tak na mě poslal celou třídu a všechny děti mě mohly zmlátit,“ vypráví Růžena. 

Na protest se přestala učit a začala doopravdy zlobit. Byla trestaná za sebemenší prohřešek a nejhorší bylo, že ji trestal kněz a učitel, dvě nejvíc respektované autority. „Potom ale přišel nový mladý učitel a ten zjistil, že nejsem tak hloupá, jak si všichni myslí. A začal mi domlouvat a zastávat se mě. Věnoval se mi. A já jsem ho za to milovala,“ říká Růžena. 

Vesnice plná vojáků

Po odchodu německých vojáků, obsadila na čas vesnici Rudá armáda. Vojáci se nastěhovali i do domku, kde bydlela Růženina rodina. A Růženka se znovu zamilovala. Vypráví, že u nich doma se vojáci obávané Rudé armády chovali slušně: „Moje teta jim vařila a byla mladá, ale nic se jí nestalo. I já už jsem byla v tom věku, ale taky mi nic neudělali. A byl mezi nimi jeden, o kterém můžu říct jenom všechno dobré.“ 

Černovlasý sovětský voják se k ní choval laskavě, pomáhal jí nosit těžká vědra s vodou ze studně. Růžena pokračuje: „A když se mi tolik věnoval, tak jsem si ho chtěla jednou vzít za muže. Ale naproti se to dělo, to už jsem to chápala. A kolik dětí se pak narodilo. Nikdo se s tím ale nechlubil. Ty ženský doma chlapy neměly. A ti vojáci taky byli unavení, jak dlouho neviděli ženskou. Často chlastali až do rána. No, nebylo to hezký.“

V zimě roku 1945 už nebylo ve škole čím topit, budova školy měla rozbitá okna a děti usedaly do lavic v kabátech. A další školní rok přestala Růžena chodit do školy úplně. „Nikde mě nevzali. Vesnice se vyklízela, protože všichni měli německou příslušnost. A i já jsem teď byla Němka, která neuměla slovo česky. Zase jsem byla ta špatná,“ říká. 

Neměla jsem žádnou cenu

V létě 1946 byli všichni němečtí obyvatelé Prosiměřic smířeni s tím, že v nejbližších dnech budou muset opustit svoje domovy. Každý měl připravené dvacetikilové zavazadlo a už jen čekali na převoz do sběrného tábora ve Znojmě. Batoh se svými věcmi měla nachystaný i Růžena, přestože věděla, že její jméno na seznamu osob určených k odsunu není. Do poslední chvíle ale věřila, že odjede společně se svou rodinou. Nikoho jiného neměla. Na otázku, jak vystěhování prožívali její blízcí, odpověděla: „Oni se už se mnou nebavili, protože věděli, že mě nemůžou vzít s sebou. Všechno probíhalo v tichosti.“

Nákladní auta přijela do vesnice v noci, všichni odjeli. Jen dvanáctiletá Růžena Kollnerová musela zůstat a v tu chvíli se jí zhroutil svět. „Nemohla jsem odjet, protože můj otec byl Čech a oni potřebovali pracovní síly,“ říká. V bezvýchodné situaci se rozhodla pro poslední zoufalý pokus, jak zůstat se svou rodinou a vydala se pěšky do Znojma. Cestou se vyhýbala lidem, schovávala se před projíždějícími auty. Bála se všeho a všech. Tábor se jí podařilo najít, i svou rodinu, ale znovu si vyslechla pouze odmítnutí. 

Co se dělo následující hodiny, možná i dny, si nepamatuje. Ztratila nejen vzpomínky, ale i schopnost mluvit. Několik následujících měsíců nedokázala promluvit, ani nerozuměla, co jí ostatní říkají. Neuměla česky, ale ani nechápala, když na ni mluvili německy. Její mysl vytěsnila bolestné vzpomínky i všechna slova rodného jazyka. Další strádání jí přinesl nucený pobyt u otce. Jan Kollner svou nechtěnou a nevítanou dceru záměrně přehlížel. Růženka celé dny proseděla v koutě místnosti. Nedostávala téměř žádné jídlo a svého otce se bála. „Hledal mě Červený kříž, protože chtěli vědět, co je se mnou, jestli vůbec žiju. Ten dopis byl napsaný německy a já na něj nemohla odpovědět, protože jsem tomu nerozuměla. Němčinu jsem úplně zapomněla. Musela jsem se rychle učit česky, protože mi nadávali a bili mě. V Čechách to bylo hrozný, neměla jsem žádnou cenu,“ vzpomíná Růžena. 

Dětství se mi ztratilo

Ani do školy se kvůli neznalosti češtiny vrátit nemohla a následující dva roky pak přežívala v neutěšených podmínkách. Sloužila u sedláků a většinu času trávila ve chlévě, celé dny odstraňovala klíčky z brambor a v noci v chlévě i přespávala. A trpěla hlady a neustálými ústrky. Po čase se dostala k jiné rodině, kde se k ní měli chovat lépe. Nic zásadního se ale nezměnilo. Pomohla jí teprve náhoda, když se ve Znojmě setkala s neznámou ženou a vyprávěla jí svůj příběh. Podle Růženiných slov se jednalo o místní funkcionářku komunistické strany. Růžena se jí také svěřila, jak ráda by si dokončila školu a vyučila se, aby se mohla postavit na vlastní nohy. A ta neznámá žena jí to pomohla zařídit. 

Někdy v roce 1948 nasedla do vlaku směr Horní Adršpach, kde se otevíralo nové textilní učiliště. Cestou se pak seznámila s další ženou, která jí nabídla ubytování. Po dlouhé době strádání a ústrků jí někdo nezištně nabídl pomoc. Vyučila se přadlenou a z Adršpachu odjela do Jindřichova Hradce do nové textilní továrny Jiholen. Růžena v továrně krátce pracovala a pak dostala nabídku na místo vychovatelky učnic na internátu. 

Byla jen o málo starší než její svěřenkyně. „Ale já jsem byla vážná, jako bych už byla dospělá. Protože tu radost, kterou prožívali ostatní mladí lidé, tak tu já jsem nikdy nezažila. Já jsem musela být šikovnější než oni, já jsem musela být zodpovědnější. Záleželo mi jenom na tom, že se musím učit, abych se někam dostala. Ale dětství... to jsem ztratila,“ říká Růžena de Weij. 

Vždycky to odnesou ti, kteří neudělali nic špatného

Růženě se postupně podařilo dosáhnout toho, co si přála nejvíc. Dokončila si vzdělání, získala práci i ubytování. Ale domov a blízké neměla. Toužila se proto brzy vdát a mít rodinu. 

Šetřila peníze na věno a dál se snažila něčeho dosáhnout, někam patřit a být respektována. V té době také úspěšně trénovala dívčí družstvo dobrovolných hasiček a nacvičovala na spartakiádu. Během přehlídky na Strahově se seznámila s Otakarem Burešem, stíhacím pilotem Československé lidové armády. Ještě tentýž rok se vzali a v roce 1956 se jim narodila dcera. Zázemí sňatkem získala, ale naplněný vztah ne. Manželství se po pěti letech rozpadlo a Růžena zůstala s malou dcerou sama. Znovu to neměla úplně jednoduché. 

Povolení k vycestování za svými příbuznými do Německa dostala od československých úřadů až v roce 1965. Vytoužené setkání jí ale přineslo jen další velké zklamání. Chovali se k ní i k její dceři chladně a odměřeně. Na počátku 70. let se Růžena seznámila s Johannem de Weij, v roce 1974 se za něj provdala a odstěhovala se do Nizozemí. Strávili spolu dvacet let, Růžena říká, že šťastných. Po manželově smrti ještě dalších deset let zůstala v Nizozemí a v roce 2004 se vrátila do České republiky. Na závěr svého vyprávění pro Paměť národa Růžena de Weij řekla: „Válka je hrozná a vždycky to odnesou ti, kteří neudělali nic špatného.“