Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Dašek (* 1949)

Kořeny v půdě navzdory všemu

  • narozen 29. září 1949 v Opočně

  • rodina Daškových hospodařila na slavětínském statku od roku 1858

  • 9. prosince 1949 se otec Ladislav Dašek zúčastnil protestu místních zemědělců proti státním dodávkám

  • ve veřejném procesu byl otec odsouzen na 20 let za velezradu, matka Marie Dašková na 8 měsíců za pobuřování

  • otcova polovina majetku propadla státu, matka se svou polovinou statku vstoupila do družstva

  • Václav Dašek vyrůstal na rodném statku, kde však hospodařilo místní JZD

  • otec propuštěn z vězení roku 1960

  • vystudoval střední a vysokou zemědělskou školu

  • v roce 1968 absolvoval dvouměsíční stáž na farmě v Dánsku

  • pracoval jako agronom JZD Velká Jesenice a později v Agrochemickém podniku

  • od roku 1979 s manželkou drobně podnikali: pěstovali žampiony, které prodávali na trzích

  • po roce 1989 získal díky zákonu o půdě rodinné pozemky

  • deset let se soudil o navrácení inventáře vneseného roku 1950 do družstva

  • postupně rozšiřoval rodinný statek zaměřený především na rostlinnou výrobu

  • statek Daškových získal roku 2009 ocenění Farma roku

Na začátku prosince 1949 byl na polích okolo východočeského Slavětína nad Metují klid a ticho. V místních chalupách ale vládlo napětí. Od statku ke statku chodily kontroly, zda místní sedláci mají splněné nově předepsané dodávky státu. O pár dní později se zemědělci ze Slavětína i okolních vesnic sešli před národním výborem v nedaleké Dobrušce. Protestovali proti vysokým normám dodávek a orodovali za propuštění dvou výrostků, kteří se neprovinili ničím jiným než tím, že jezdili od domu k domu na motorce a hlásili, že komise “už jde”. 


Někteří účastníci shromáždění byli v následujících týdnech pozatýkáni. Nová totalitní moc jejich vystoupení označila za velezradu a většinu z nich poslala do vězení na desítky let. Mezi uvězněnými byli i rodiče Václava Daška, který se narodil krátce předtím, 29. září 1949. Jeho život tak začal právě ve chvíli, kdy příběh jeho rodiny dospěl ke svému nejtemnějšímu bodu. 

 

Tři stavitelé, jeden sedlák

Kdyby Československo v únoru 1948 neovládli komunisté, příběh rodu Dašků by patrně byl příběhem úspěchů zrozených z pilné práce, talentu a úcty ke vzdělání. Na statku ve Slavětíně hospodařili od roku 1858. Václavův dědeček, Antonín Dašek, měl ale i jiné ambice než obdělávat půdu. Všechny své čtyři syny, Václava, Ladislava, Bohuslava a Jaroslava, postupně poslal do Prahy na stavební fakultu. Jako velký mladočech a rusofil s panslavistickými ideály si zprvu představoval, že po studiích půjdou na odbornou misi do Ruska. Válka a bolševický převrat v Rusku jeho plány zmařily, nicméně nejstarší syn jako konstruktér mostů prošel velký kus Evropy a nakonec se stal jedním z nejvýznamnějších tehdejších profesorů ČVUT. Také Bohuslav a Jaroslav se stali stavebními inženýry. Ladislav byl rodinným rozhodnutím nakonec ze studií odvolán, aby převzal hospodaření na rodinném statku. 

Do Slavětína se vrátil na přelomu 20. a 30. let, v době, která byla zemědělství příznivá. Choval dobytek, byl významným producentem plemenných býků a zapojoval se do dobrovolných družstev - pastvinářského, melioračního, do společné mlékárny v Opočně. V roce 1931 se oženil s Marií Novotnou ze sousedního statku a brzy se jim narodily dvě děti pojmenované po rodičích - syn Ladislav a dcera Marie. 

Bez velkých dramat přečkali druhou světovou válku, ale v říjnu 1947 došlo ve Slavětíně k tragické události: při střílení do terče mladší bratranec smrtelně postřelil patnáctiletého syna Ladislava. „Kdyby se ta tragédie nestala, asi bych se nenarodil,” konstatuje Václav Dašek, který přišel na svět necelé dva roky po smrti svého staršího bratra. 

 

Toho my už si vychováme po svém

Václavovi byly teprve dva měsíce, když k nim na statek dorazila již zmíněná komise kontrolující odvody povinných dodávek. Rodiče to vnímali jako další zbytečnou šikanu ze strany nového komunistického režimu, protože všechny dodávky měli splněné. „My se tady dřeme na pár darebáků!” vykřikla jeho maminka zlostně a jedna z komisařek si její výrok dobře zapamatovala. Několik dní nato, devátého prosince, se jeho otec s dalšími sedláky vydal protestovat před národní výbor v Dobrušce. Odveta byla nečekaně tvrdá: osmnáct účastníků akce bylo pozatýkáno ve dvou vlnách. První sebrali ještě před Vánoci, další odvedli v únoru. „Zatýkali lidi, kteří ovlivňovali ostatní, a dobré hospodáře. Většinou to byli lidé ze statků nad 25 hektarů,” říká Václav Dašek. Vládlo všeobecné přesvědčení, že sedláci budou brzy propuštěni, maximálně zaplatí pokutu. „Měl se konat veřejný proces v Dobrušce, ten se ale na poslední chvíli zrušil. Nic se nedělo. A potom, až v srpnu 1950, se konal velký monstrproces v sokolovně v Hradci Králové.” Padly tresty, které všechny přítomné šokovaly: statkář Tomek, který shromáždění vedl, dostal doživotí. Václavův otec byl odsouzen na dvacet let za velezradu. 

Při procesu nezapomněli ani na Václavovu maminku a její výrok při kontrole dodávek. „Koho jste myslela těmi ‚pár darebáky‘, na které se dřete? Funkcionáře místního národního výboru, anebo vládu?” zeptal se jí soudce. „Maminka byla prostá ženská,” usmívá se hořce Václav Dašek. „Bála se jmenovat místní funkcionáře, kteří u soudu byli přítomni. A tak řekla, že vládu. Dostala trest osm měsíců za pobuřování.” 

Jako matka ani ne ročního dítěte nemusela do vězení nastoupit hned, dostala odklad. Měla ještě čas se svým majetkem - celou polovinou statku - vstoupit do právě založeného JZD. „Udělala to proto, aby nás zachránila před vystěhováním. Už jsme byli zapsáni na nějakém seznamu. Zachránil nás jakýsi předpis, že členové JZD se nesmějí vystěhovávat,” vysvětluje Václav Dašek. 

Maminka nastoupila svůj trest ve věznici v Hradci Králové 1. května 1951. Václavovi byl rok a tři čtvrtě. Starala se o něj tehdy šestnáctiletá sestra Majka. „To je skutečná hrdinka celého příběhu,” říká Václav Dašek s vděčností. „Holka, která měla ve svém věku chodit po tancovačkách, mi dělala náhradní mámu. Nikdy jí to nezapomenu.” Občas Václava hlídala jedna známá, které říkali “tetka”. V rodině se traduje, že jednou, když ho vezla v kočárku na procházku, potkala místní komunistku, která utrousila: „Toho my už si vychováme po svém. Jinak, než byli vychovávaní ti Daškovi.” 

Sestra Majka byla s Václavem na statku sama, když na začátku června 1951 přišla komise sepisovat zkonfiskovaný majetek. Otcova polovina statku, protože byl odsouzeným velezrádcem, totiž propadla státu. „Zapisovali každou lžičku, talíř, židle. Bohužel ale nezapsali krmení a stelivo pro dobytek,” říká Václav Dašek. Tato nedbalost, anebo možná záměrná zlovůle, mu způsobila těžkosti po roce 1989, když se domáhal navrácení rodinného majetku, což vyústilo v desetiletý soudní spor. 

 

Bolševičky si k nám chodily na rybíz

Vraťme se ale na začátek padesátých let. Maminka byla propuštěna z vězení na Silvestra 1951. Na statku Daškových v té době však už hospodařilo místní JZD. „V našich chlévech byl dobytek až do roku 1960, kdy se postavil nový kravín. Po domě nám chodili cizí lidi. Některé bolševičky si k nám na zahradu chodily trhat rybíz. Proti tomu nesměl nikdo nic říct.” Maminka musela pracovat v kravíně a sestra Majka přišla i o poslední šanci na vzdělání: nedovolili jí dokončit ani zimní školu určenou pro zemědělce, kteří přes jaro a léto pracují na polích. Pokoření rodiny kdysi úspěšného statkáře bylo dokonalé. 

Otec mezitím procházel trestaneckými tábory v okolí Jáchymova a Příbrami. Václav Dašek vzpomíná, jak za ním s matkou a se sestrou jezdili na návštěvu: „Vězňové vždycky přišli pochodem v těch pracovních mundúrech. Čekaly se tam fronty, sedělo jich u dlouhého stolu vždycky třeba pět a mezi nimi bachaři. Někteří dovolili dávat vězňům třeba fotografie, jiní ne. Jinde nás oddělovala hustá síť, takže jsme s nimi mluvili přes takovou drátěnou stěnu.” V roce 1956 měl otec v uranovém dole těžký úraz. Na záda mu spadl kámen, který ho srazil do grabovacího komína, a výsledkem byly čtyři přeražené obratle. Během ležení při následné léčbě se mu zkrátily šlachy, takže do smrti kulhal. 

Rodina v jeho nepřítomnosti přežívala z maminčiných výdělků v družstvu a díky jedné krávě, kterou měli na záhumenku. „Od pěti, šesti let jsem štípal dříví, od deseti jsem řezal na cirkulárce. Nebylo to na žádné vyskakování. Nezažil jsem žádná objetí nebo mazlení s maminkou. Měla mě ráda, ale nebylo to mezi námi tak, jak to mají děti s rodiči dnes,” říká. 

Bylo mu jedenáct let, když se otec vrátil z vězení. „Hráli jsme na louce fotbal, když přijela na kole nějaká paní a křičela: ,Vrací se ti táta!’ A že jde od Bohuslavic od vlaku. Utíkali jsme do kopce, otec šel po té záhumenní cestě, maminka vedle něho tlačila kolo. Otec otevřel kufr, měl tam jenom holení a pět čokolád, které hned rozdal, jinak prázdno.” Až do tatínkovy smrti v roce 1982 se pak k nim domů sjížděli bývalí muklové z uranových dolů, jejichž příběhům Václav dychtivě naslouchal. 

 

V Dánsku jsem pochopil, že chci sedlačit

Šťastnou shodou okolností se dostal na střední zemědělskou školu. Na základní škole mu totiž napsali pozitivní posudek v domnění, že se chce hlásit jen na učiliště. A podobná shoda náhod přispěla také k tomu, že ho vzali na vysokou zemědělskou do Prahy: v tom roce totiž brali bez přijímacích zkoušek všechny uchazeče z odborných zemědělských škol, měli dokonce přednost před adepty z gymnázií. 

Po maturitě v roce 1968 absolvoval Václav Dašek dvouměsíční praxi v Dánsku na soukromé farmě na ostrově Sjælland, kde se také dozvěděl o okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Rok nato odjel do Dánska znovu, tentokrát rozhodnutý k emigraci. „Lákalo mě soukromé hospodaření. Tam na farmě jsem pochopil, že sedlačina je nejlepší život,” říká. Jeho rozhodnutí ale zvrátil dopis od otce, který ho volal zpátky domů a připomínal mu zodpovědnost vůči rodině. A tak tedy přijel zpět do Československa, dokončil vysokou školu a začal pracovat jako agronom. „Problém sehnat místo jsem ani jako syn ,kulaka’ neměl. Bavilo mě pracovat v zemědělském provozu, o to mnoho lidí nestálo,” říká s pokorou k obyčejné práci s půdou, která ho provází celým životem.  

Jednoho dne roku 1974 přišli k nim domů úředníci z národního výboru a nabídli jim odkoupit si zpátky budovy svého bývalého statku. “Bylo to podmíněné jen tím přinést z JZD potvrzení, že budovy už nevyužívá,” konstatuje Václav Dašek. “Všem nám doslova spadla čelist.” Znamenalo to samozřejmě všechny budovy začít dávat znovu do pořádku, protože družstvo vše během těch pětadvaceti let nechalo silně zchátrat. 

Krátce poté ho v zemědělském družstvu, kde v té době pracoval, přemlouvali ke vstupu do KSČ. „Rozhodoval jsem se a radil jsem se všude. Rodiče mi to nerozmlouvali, nechtěli mi asi kazit život,” vzpomíná. Dilema za něj nakonec vyřešil průšvih, k němuž v JZD došlo. Václav Dašek totiž poslal místního alkoholika, který přišel o řidičský průkaz, jezdit na pole s pásovým traktorem. Když to kontrola zjistila, dostal finanční postih a komunisté už o něj zájem neměli. 

V roce 1976 se Václav oženil a od konce sedmdesátých let, kdy pracoval v agrochemickém podniku, se začali s manželkou pokoušet o drobné podnikání. Bývalé chlévy přestavěli na pěstírny žampionů, které prodávali jako přebytky na trzích v Trutnově, Náchodě i Hradci Králové. „Žampiony tenkrát nebyly k sehnání, vždycky jsme měli frontu zájemců. Manželka na trzích vydělávala sedmkrát víc než já jako inženýr v agrochemickém podniku,” směje se Václav Dašek. „Závist jsme nepociťovali, protože s penězi jsme se moc nechlubili. Většinu jsme jich investovali do opravy budov. A že bylo co opravovat.” 
Václav Dašek vzpomíná, že když 29. září 1989 slavil čtyřicátiny, přemítal nad tím, jestli se ještě někdy dožije konce totalitního režimu. V Polsku, kam vyrazil na exkurzi s kolegy žampionáři, sice pocítil závan svobody, u nás se ale zdálo, že se nic nemění. 

 

Necitlivý přístup se nám vrací

„A jdem soukromě hospodařit!” řekl si hned po 17. listopadu 1989. „Kdyby tehdy člověk věděl, do čeho se pouští,” směje se nyní s třicetiletým odstupem. „Ale pustil bych se do toho stejně.” 


V roce 1991 dostal díky zákonu o půdě zpět pozemky, horší to bylo s movitým inventářem vneseným do družstva. V JZD Bohuslavice, které vzniklo sloučením se slavětínským družstvem, údajně neměli záznamy o tom, že tenkrát v roce 1950 převzali také krmení a stelivo odpovídající výměře a stavu dobytka. Dokazování u soudu bylo komplikované. Václav Dašek se cítil, jako by právo nebylo na jeho straně. „U okresního soudu v Náchodě jsem si připadal jak ti sedláci v padesátých letech. Jednalo se o krmení nebo stelivo v dnešní hodnotě asi 200 tisíc. Soudil jsem se o to deset let. Víc než o ty peníze mi šlo o to očistit rodiče, aby nevypadali jako špatní hospodáři. Vždyť kdybych si ten čas, co jsem strávil po soudech, hleděl práce na poli, nahospodařil bych víc.” 


Dnes patří jeho statek k těm nejúspěšnějším v celém kraji: jeho hospodářství čítá 300 hektarů polí, na nichž pěstuje především obilí a cukrovou řepu, dále pole léčivých bylin a výběh pro jeleny. Rodinný statek citlivou rekonstrukcí dostal svou originální podobu z roku 1878. Jeho hospodářství získalo v roce 2009 titul Farma roku. 

Současný vývoj na venkově ovšem vidí spíše skepticky: „Místní lidé odcházejí a místo nich práci na polích řídí manažeři pomocí svých GPS, hlášení a výkazů, které se posílají někam do centrály. Připadá jim, že po poli musí jet traktor o 400 koních, který za sebou táhne nářadí široké osmnáct metrů, jinak to nemá cenu. Zdá se jim, že když jde sedlák po poli, přičichne k zemi a je uspokojený a šťastný, že to jsou jen takové vzpomínky. Ale tenhle necitlivý přístup se nám postupně vrací v podobě problémů s vodou, erozí půdy…” On sám nicméně vidí v poctivém zemědělství budoucnost: „Pokud se to dělá dobře, je to krásnej život.” 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Barbora Šťastná)