Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Dáňová (* 1943)

• narozena 25. dubna 1943 v Horních Radslavicích

• rodina hospodařila na 18 hektarech zemědělské půdy

• v roce 1953 nuceně vystěhováni do Chyšky u Havlíčkova Brodu

• obývali přidělený deputátní byt ve vlhkých a nevyhovujících podmínkách

• ve škole čelila ponižování ze strany řídícího učitele kvůli původu

• rodinu dlouhodobě sledovala Státní bezpečnost

• navrácení majetku po roce 1989 se dožila pouze matka

• v roce 2025 žila pamětnice v Chyšce

Na svatební fotografii manželů Nejedlých z roku 1935 vzpřímeně stojí s kamenným výrazem vedle své ženy Anastázie (*1914) sedlák František Nejedlý (*1912). Jeho žena v ruce drží naaranžovanou kytici zapůjčenou od fotografa. Sám žádnou nepřinesl – pro svoji nastávající si ten den přijel bez okolků, jen na jízdním kole. Vyrostl jako polosirotek. Otec padl v první světové válce, když mu byly dva roky. Matka se v roce 1918 znovu vdala, ale otčím se k dětem nechoval dobře, a tak se František musel spoléhat především sám na sebe. Hospodařil na osmnácti hektarech půdy v kopcovité krajině Českomoravské vrchoviny. Grunt rozšiřoval a zveleboval. V roce 1942 postavil kamennou stodolu, kde ustájil dobytek, skladoval slámu a měl zaparkované stroje. Rudí partajníci mu venkovskou dominantu záviděli. A když po roce 1948 převzali moc, nechali sedláka Nejedlého i jeho dvě děti v únoru 1953 bez slitování vystěhovat – během několika dnů a uprostřed zimy.

Svazák počítal pytle i bonzoval 

Marie Dáňová, rozená Nejedlá, přišla na svět 25. dubna 1943 v obci Horní Radslavice na Vysočině, která tehdy nesla německý název Ober Ratzlawitz. Vyrůstala v rolnické rodině Františka a Anastázie Nejedlých ve stavení č. p. 19. Rodiče hospodařili samostatně, a to úspěšně až do nástupu kolektivizace.

Na IX. sjezdu v únoru 1949 komunisté vyhlásili program združstevňování zemědělství, který se naplňoval v průběhu padesátých let. Na vzepětí rolníků reagovala komunistická moc tvrdými represemi – nezákonným postihem, šikanováním i přesídlením rodin. A takový průběh platil i v případě Františka Nejedlého. Opakovaně odmítal vstup do místního jednotného zemědělského družstva (JZD), což mu partajníci nezapomenuli.

Nátlak gradoval. Přestože sedlák Nejedlý splňoval všechny povinné zemědělské dodávky, jejich objem se navyšoval až za hranici únosného. „Při výmlatu ležel za stodolou svazák a počítal pytle namláceného obilí. Zapisoval je na arch papíru, který měl položený na motoru. Když mu papír zmizel, utíkal do hospody k Mejzlíkům, kde byla jediná hovorna. Odtud zavolal estébáky. Přijeli v kožených kabátech, hned chtěli vyšetřovat sabotáž. Nakonec se papír našel, ale udělali nám domovní prohlídku. Hledali, jestli nemáme nějaké zásoby, které by ‚patřily lidu‘,“ vzpomíná Marie Dáňová.

Náš život vystěhováním končí

Získat statek Nejedlých pro nově vznikající JZD se místní komunisté snažili všemi prostředky. Okresní národní výbor ve Velkém Meziříčí nejprve nařídil, aby stodola a kolna přešly do povinného nájmu družstva. Tím by Nejedlým znemožnili plnit zemědělské dodávky a Františka Nejedlého mohli snadno obvinit z ohrožení hospodářského plánu.

V zimě roku 1953 došlo na nejhorší – vystěhování rodiny Nejedlých. Dne 24. února zaslal Okresní národní výbor ve Velkém Meziříčí otci pamětnice rozhodnutí, že se musí s celou rodinou nejpozději do 28. února přestěhovat do ČSSS v obci Chyška, okres Havlíčkův Brod. Jako důvod uvedl „veřejný zájem“.

Podle jeho dcery se měl František Nejedlý sejít se svým kmotrem generálem Ludvíkem Svobodou. Z jejich rozhovoru vyplynulo, že rodina Františka Nejedlého měla být původně vystěhována do osady Lhotka, části obce Tasov v okrese Velké Meziříčí. Do Tasova ale ve skutečnosti přesunuli jinou rodinu.

V Horních Radslavicích se mezitím hospodář Nejedlý začal s rodinou připravovat na odchod. Místní truhlář jim narychlo vyrobil bedny na věci. „Maminka si myslela, že pro nás život končí. Co mohla, odvezla k tetě do Velkého Meziříčí,“ připomíná Marie Dáňová.

Čtyři dny po obdržení rozhodnutí o vysídlení zastavil u stavení Nejedlých nákladní vůz, aby rodinu odstěhoval. Funkcionáři se na místě nemohli dohodnout, kdo si které slepice vezme. „Dnes mi to připadá směšné, ale pro rodiče to tehdy bylo stresující,“ komentuje pamětnice. Když se vůz s věcmi a rodinou Nejedlých konečně rozjel, zastavil hned za mostkem na návsi u rybníka. Komunisté jim ještě z auta vyložili dva kubíky palivového dřeva – s odůvodněním, že pochází ze znárodněného lesa, a tudíž na něj nemají nárok.

Dával mi najevo, že jsem z rodiny kulaka

V Chyšce Nejedlým nabídli deputátní byt státního statku. Čtyřčlenná rodina se nastěhovala do dvou vlhkých, zanedbaných místnosti. Po příjezdu prý ze zdí stékalo vápno a z děr vylézaly myši. „Byl únor a venku panovala šeredná zima,“ připomíná Marie Dáňová. „V domě s námi žila vystěhovaná rodina kulaka Holánka z Kozlova. Na začátek nám darovali dříví, abychom si mohli zatopit.“ Ještě ten samý večer je osobně navštívil předseda místního národního výboru (MNV) soudruh Komůrka, aby vystěhovanému sedlákovi připomněl, že má pracovat pro socialistickou společnost a toto úsilí nesmí sabotovat.

Rodiče i starší bratr začali pracovat ve státním statku. Devítiletá Marie nastoupila do jednotřídky místní školy, kde učil řídící učitel Mráček, člen komunistické strany. Hned při přivítání se dívky zeptal, jestli je ministr školství Zdeněk Nejedlý její příbuzný. Když zjistil, že ne, začal se k ní chovat po svém. „Ve škole v Horních Radslavicích jsme byli s vyučovanou látkou pozadu. Neuměla jsem číselnou řadu. Za to mě trestal pícháním ukazovátka pod žebra a gumou mi dával tzv. oříšky. Dával mi jasně najevo, že jsem dcera kulaka.“

Funkcionářům nestačilo, že rodinu Nejedlých vystěhovali – poškodili i Marii Dáňovou v kádrovém posudku. Uvedli, že její otec nemá kladný vztah k socialistickému zřízení. Nelichotivé hodnocení jí ztěžovalo přijetí na střední školu i pozdější hledání zaměstnání. Kvůli pokřivenému posudku ji nepřijali na gymnázium v Havlíčkově Brodě. Uspěla až na jedenáctiletce ve Velkém Meziříčí. Po čtyřech letech se dozvěděla, že ji přijali jen pod podmínkou, že po absolvování nebude pokračovat na vysokou školu.

Po maturitě pak nastoupila jako osmnáctiletá na poštu v Havlíčkově Brodě. „I tady jsem měla problémy s přijetím – pořád tam byla poznámka, že otec nemá kladný vztah k socialistickému zřízení. Na poště pracovali komunističtí funkcionáři. Když jedna pracovnice zjistila, že jsem dcera kulaka, nemohla jsem s ní být ani v jedné kanceláři. Nesnášela mě,“ vzpomíná pamětnice.

Obviňovali ji z peněžní újmy a zavolali na ni policii. Do práce chodila s pláčem. Teprve ředitel pobočky tomu udělal přítrž. Postupně se napětí na pracovišti uvolnilo. Začínala u listovní přepážky a časem se vypracovala až na kontrolní provozní oddělení celého okresu. V Chyšce nakonec vypomáhala i jako účetní na MNV.

Dcera předsedy se mi omluvila

Ani místní nepřijali rodinu Nejedlých vřele. Starší obyvatelé Chyšky neskrývali své rozpaky, hlavu rodiny obviňovali, že všechno propil. „Otec se nikdy o svém osudu a křivdách nezmínil. Tvrdě pracoval. Nejprve na vlastním, později na státním statku. Přes všechnu nepřízeň a bezohlednost okolí nesl svůj úděl klidně a odhodlaně. Zemřel na infarkt ve čtyřiapadesáti. Maminka komunisty často označovala výrazy, které se nedají publikovat,“ vzpomíná.

Teprve v uvolněnější atmosféře pražského jara roku 1968 se rodiče dozvěděli, že nad nimi visel dohled Státní bezpečnosti (StB) a kdo z vesnice na ně donášel. Každou návštěvu příbuzných v obci Baliny evidovala jihlavská StB.

Po roce 1989 rodině v restitucích statek v Horních Radslavicích vrátili. Ovšem domů už se nevrátili a nabídli ho k prodeji. Noví majitelé žijí v domě dodnes.

Při jedné návštěvě Agra Měřín Marii Dáňovou zamrazilo: na tabuli cti spatřila fotografii Františka Nožičky, někdejšího předsedy MNV v Horních Radslavicích. Právě jeho považovala za jednoho z těch, kdo nesli odpovědnost za šikanu, stres a vystěhování její rodiny. Po letech, kdy už rodiče nežili, se jí od jeho dcery dostalo omluvy.

V závěru vyprávění vyjádřila Marie Dáňová své obavy z parlamentních voleb roku 2025, aby nastupující generace nezapomněla na praktiky komunistického režimu. Křivdy spáchané na sedlácích podle ní nesmí upadnout v zapomnění.