Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Daňková (* 1934)

• narozena 17. listopadu 1934 ve Veverské Bítýšce

• otec pracoval jako zedník, matka byla v domácnosti, starala se o rodinu a hospodářství

• do základní školy nastoupila v roce 1940

• konec války strávila v úkrytech v lesích okolo Veverské Bítýšky

• byla svědkyní přestřelky mezi Němci a Rudou armádou

• v rámci kolektivizace musela rodina odevzdat polnosti do jednotného zemědělského družstva

• pracovala takřka celý život v podniku Rico

• v roce 2024 žila ve Veverské Bítýšce

Nedostatek jídla jsme vyrovnali samozásobováním 

Marie Daňková, rozená Klimešová, se narodila 17. listopadu 1934 ve Veverské Bítýšce jako nejmladší dítě již poměrně starších rodičů (matce bylo v době jejího narození čtyřicet let). Otec pracoval jako zedník, matka byla v domácnosti a starala se o hospodářství i rodinu, ve které bylo několik dětí. Pamětnice vzpomíná na dětství, které nejraději trávila s kamarády venku. „Vesnice i les, to bylo naše hřiště,“ vrací se do vzpomínek Marie Daňková a dodává, že i jako dítě měla své povinnosti. „Musela jsem se postarat o zvířata, kravičku, kozu, slepicím nasypat,“ vypočítává.

Pokojně plynoucí dětství přerušila druhá světová válka. Ačkoli byla rodina díky hospodaření poměrně dobře zásobena a nedostatek válečných let na ni nedolehl tak silně, pamětnice si vybavuje potravinové lístky i nedostatek textilu, který rodina řešila děděným oblečením a častým přešíváním. „Museli jsme odvádět vajíčka a mléko od krávy, když byla zabijačka, tak se muselo odevzdat pět kilo sádla, které se neslo do Tišnova,“ popisuje tehdejší poměry Marie Daňková. Zabijačky domácích zvířat musely být hlášeny a rodině pak byly kromě povinných odvodů kráceny příděly masa. „Tehdy ale bylo obtížné maso skladovat, maminka ho různě nakládala do sádla, někdy se i stalo, že zplesnivělo,“ říká pamětnice. Vzpomíná také, jak na kontrolu zabijaček chodil soused – bývalý četník, který to táhl s Němci. „Chodil si brát z prasátka vzorky, jestli je zdravé. Uřízl různé kusy a pak jsme se dozvěděli, že si z toho udělal v Lažánkách obchod,“ kroutí hlavou pamětnice. 

Marie Daňková s rodinou bydlela na kraji Veverské Bítýšky. „Jak se Němci přesouvali, tak už jsme viděli, že to není dobré. A protože náš dům byl na kraji obce, tatínek rozhodl, že se přesuneme,“ popisuje pamětnice, pro kterou bylo opouštění domova velmi bolestivé. „Ale měli jsme vše zabezpečeno, tatínek byl zedník, byl připravený. Cennosti byly poschovávané a sklep zazdil, měl to promyšlené,“ vzpomíná Marie Daňková. Další cennosti naložili na trakař spolu s dekami – a s krávou, kozou, husou a housaty se vydali podél Bílého potoka. Několik dní zůstali ve vilách, které tam měli Brňané jako letní sídla. „Bylo tam strašně moc lidí, i lidi z Brna,“ popisuje pamětnice a dodává, že byl hlad, a proto tam přivedli dvě krávy, které porazili, a každý dostal kousek masa. Rodina s sebou měla i hrnec, takže si byli schopni maso uvařit.

Všichni jsme se běželi schovat do staré štoly

V bezprostředním okolí úkrytu rodiny došlo k bombardování, a tak se pamětnice se svými blízkými přesunula na další místo. Nejprve strávili několik dní v přístřešcích v lese, které vybudovali jejich známí a sousedé, ale odtud je vyhnal déšť a zima. Poté se posunuli na Šmelcovnu, kde měla matka pamětnice vzdálenou přízeň. Zde rodina přečkala konec války, bez incidentů se to však neobešlo. „Jednou v noci začalo ostřelování a všichni ze Šmelcovny jsme se běželi schovat do staré štoly, která tam zbyla po těžbě železné rudy. Ale když jsme tam došli, bylo tam už narváno, tak jsme se vrátili zpět do domku, kde jsme ve sklepě přečkali, než se to přežene,“ líčí pamětnice krušné chvíle. Pak někdo oznámil, že je konec války, rodina se sbalila a ihned se vydala na cestu domů. Po cestě narazili na mrtvé Němce, Rusy i na uhynulé koně. Návrat domů byl neradostný... dům byl poškozený – pravděpodobně výbuchem granátu –, ve srovnání s některými dalšími domy ve Veverské Bítýšce to však nebylo tak tragické.

Do školy nastoupila v roce 1940 a od druhé třídy se povinně učila německy. Její dospívání poznamenala vážná nemoc staršího bratra, která měla dopad i na její další život. „Rodiče z toho byli v šoku. Já jsem chtěla jít do Brna studovat na zdravotní sestru, ale rodiče rozhodli, že budu doma a jako nejmladší se budu starat o hospodářství. Doma mě to ale moc nebavilo, tak jsem hned po škole nastoupila do Rica jako dělnice, kde jsem zůstala de facto až do důchodu,“ vypočítává Marie Daňková.

V padesátých letech byla rodina nucena vzdát se krávy a odevzdat pole do JZD, postihla ji také měnová reforma v roce 1953. „Rodiče šetřili bratrovi na studia a o ty úspory přišli,“ vzpomíná pamětnice na toto období. Krátce poté se vdala a v roce 1961 se jí narodila první dcera, v roce 1967 pak druhá. Marie Daňková popisuje, jak byla v srpnu 1968 zmatená, protože tušila, že se v Brně něco děje. „Honem jsem běžela do obchodu nakupovat, kdyby byla válka,“ říká k srpnové okupaci pamětnice. Dny sametové revoluce prožila v poklidu, účastnila se shromáždění v zaměstnání, ale jinak se do protestů aktivně nezapojovala.

V roce 2024 žila Marie Daňková ve Veverské Bítýšce.