Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Ladislav Daněk (* 1958)

• narozen 9. ledna 1958 v Přerově, do osmi let vyrůstal s prarodiči a rodiči v Henčlově, silně ovlivněn babičkou Františkou, která byla zahradnicí

• dětství trávil převážně v přírodě, na zahradě a v okolí vesnice, rodinné zázemí ho vedlo k silnému estetickému a kulturnímu cítění

• po přestěhování do Přerova si dlouze zvykal na městské prostředí

• vliv na jeho další směřování měla učitelka výtvarné výchovy na druhém stupni ZŠ Vlasta Hrdinová, která ho zasvětila do výtvarného umění

• od osmé třídy základní školy se aktivně věnoval kresbě, studiu uměleckých publikací, později navštěvoval Lidovou školu umění v Olomouci

• studium na gymnáziu v Přerově považoval za promarněný čas i z důvodu dusivé normalizační atmosféry

• po roce studia na pedagogické fakultě v Olomouci musel studium kvůli nemoci přerušit, zpátky ke studiu již nebyl přijat

• do roku 1989 pracoval v různých dělnických profesích, většinu času jako kulisák v olomoucké opeře

• v 80. letech se pohyboval v okruhu neoficiálních olomouckých výtvarníků, mapoval jejich činnost a sám se věnoval výtvarné tvorbě

• po roce 1989 působil v Muzeu umění Olomouc, nejprve jako instalační pracovník, později jako kurátor mnoha výstav, historik a autor nespočtu odborných textů o výtvarném umění

• svou dlouholetou archivní práci později zúročil v odborných publikacích a stal se uznávaným kurátorem a znalcem regionálního výtvarného prostředí

Vzpomínky Ladislava Daňka se vracejí k dětství u prarodičů v Henčlově, kde byl život určován prací na zahradě, na poli, jednoduchým, ale pevným denním režimem. Babiččin příběh dívky poslané ve třinácti letech „do služby“, dědečkova celoživotní práce i maminčin zájem o knihy vytvářely jeho hodnoty i pohled na svět. Už jako dítě vnímal babiččiny květinové vazby jako první setkání s estetikou. Později ho formovala učitelka výtvarné výchovy na druhém stupni ZDŠ i studium v Olomouci. Normalizaci prožil jako kulisák v olomoucké opeře a byl součástí olomouckého neoficiálního okruhu. Po roce 1989 se stal kurátorem olomouckého Muzea umění a věnoval se dokumentaci normalizační kultury na střední Moravě. Jeho život propojuje rodinné kořeny, výtvarnou praxi a dlouhodobý zájem o historii místní umělecké scény.

Dětství prožité v Henčlově

Ladislav Daněk se narodil 9. ledna 1958 v Přerově, ale prvních osm let života prožil v Henčlově, tehdy ještě v samostatné vesnici. „S Přerovem jsem do osmi let neměl nic společného,“ říká pamětník. V domku žili pohromadě prarodiče z matčiny strany, rodiče a dvě děti. Dům stál na kraji vesnice, za ním dvě zahrady, za zahradami pole a zbytky lužního lesa. Domů se chodilo v podstatě jen spát, žilo se hlavně venku. Dědeček z matčiny strany Alois Legerský byl dvojnásobný sirotek. Celý život pracoval jako dělník v přerovské chemičce. O svých předcích nic nevyprávěl a dokumenty neexistovaly. Ráno šel do práce a po šichtě na pole nebo do zahrady. Druhá směna začínala až po návratu domů. Večer se celá rodina scházela v kuchyni, často až kolem půl desáté, když skončila práce venku. Záchod byl na dvoře. „V zimě jsme k němu běželi v tenkých košilkách a ve strachu, co kde vyskočí ze tmy.“ Mytí rodiny probíhalo v dětské vaničce na dvoře, voda se ohřívala na kamnech a do jedné vody šli postupně prarodiče, rodiče a děti. Ladislav Daněk vzpomíná, že jim to tehdy nepřipadalo nijak zvláštní, tak to prostě bylo.

Osudový příběh babičky Františky Palubjákové

Babička Františka Palubjáková přišla z Valašska, z Hrachovečku u Hovězího. Její otec byl „Valach jako poleno“. Pracoval v cihelně vzdálené dvanáct kilometrů od vesnice – denně dvanáct kilometrů tam, dvanáct zpátky, pěšky a k tomu dvanáctihodinové směny. Výplata byla v pátek a potom s chlapy hospoda. Právě v hospodě se rozhodlo o osudu jeho dcery. Z Hané přijeli do hospody velkostatkáři, počkali si, až budou chlapi po výplatě a po kořalce. Seděli zprvu v rohu, objednali rundu pro všechny, přisedli si k Valachům a začali sondovat, jestli někde „není nějaká děvčica na službu“. Babička líčila vnukovi, jak se ptali, co která umí, a její otec prý na všechno říkal: „To moje Františka umí.“ Potom jednoho dne, uprostřed noci, přišel domů s jedním z těch velkostatkářů. Vzbudil třináctiletou dceru a oznámil jí: „Fany, ráno půjdeš do služby, pojedeš s tímhle pánem.“ – „Takže naprostá hrůza. Šok,“ vypráví Ladislav Daněk. 

Venku byl ještě sníh. Ráno ji ten cizí muž vedl šest kilometrů na vlak. Matka plakala. Otec jí dal korunu na dopis, „na obálku, papír a známku, abys nám napsala“. Babička dopis napsala, ale zatvrdila se a domů už se nikdy nevrátila. Spávala ve chlévě s dobytkem, práce od rána do večera, jídla bylo pomálu. „O tom, co se v některých službách dělo, mluvila opatrně, ale bylo zřejmé, že některé situace by se dnes hodnotily jako trestný čin. Byla pro ně jako by nižší tvor,“ vypráví Ladislav Daněk. Později se babička dostala do služby do Rokytnice, kde potkala Aloise Legerského. On bez rodičů, ona z chudé valašské rodiny, oba odešli z domu jako nedospělé děti. „Když se potkali, tak mu řekla: ‚Ty nic nemáš, já nic nemám, oba jsme pracovití a nějak si prostě poradíme.‘ A tak se vzali,“ vypráví pamětník. Později si vzali půjčku a koupili si dům v Henčlově.

Zahrada a kytice jako první zdroj výtvarného vidění

Babička měla silný vztah k půdě a k zahradě. Když začalo znárodňování, jako jediná ve vesnici odmítla vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). To rozhodnutí mělo následky, ale rodinu úplně nezničilo, mimo jiné i díky tomu, že dědeček byl v komunistické straně už před válkou jako dělník, ne jako funkcionář. Babička se živila jako zahradnice, v pět hodin ráno sedla na kolo, na zadní a přední nosič jí dědeček přimontoval proutěné koše, do plechovek od okurek nalila vodu, dala do nich kytice, přidala ovoce, zeleninu a jela na trh do Přerova na Horní náměstí. Vnuka brávala občas s sebou. Viděl trhy se živými hospodářskými zvířaty. „Babička měla neskutečné estetické cítění,“ vzpomíná Ladislav Daněk. Skládala pestré, mnohobarevné kytice. Při jejich vázání se chodila vnuka ptát: „Co myslíš, ladí to, nebo mám přidat té, nebo té? Pamětník byl ještě malý, s výtvarným uměním neměl nic společného, ale už tehdy musel přemýšlet, jak barvy květin a jejich tvary působí vedle sebe. Sám říká, že to byl „jeden z prazdrojů“ jeho výtvarného vidění. Zahrada byla v jeho vzpomínkách „malé Holandsko, plno motýlů a vůní“.

Vzdělání a kulturní podněty od matky Vlasty

Matka Vlasta (1933) byla jejich „vymodlená princezna“. Po ní se narodil ještě bratr Josef, ale ten zemřel asi v jednom roce. Rodina o tom moc nemluvila, babička jezdila na hřbitov sama. Vlasta vystudovala pedagogickou školu v Přerově, dobře kreslila a měla vztah ke knihám. Domů chodily nabídkové katalogy. Matka si sedla se synem a probírali, jaké knihy objednat. Zaškrtli čtyři tituly, a když otec přišel po výplatě radostně domů, matka mu jen oznámila: „Toto koupíme.“ Otec odpověděl: „Zaplatím,“ ale knihy nečetl – chlubil se tím, že za život nepřečetl ani jednu. Pamětník si vždy pod stromeček přál knihy, „dostal jsem jich vždy deset dvanáct a strávil jsem s nimi v posteli vánoční prázdniny“.

Životní dráha otce Ladislava

Otec Ladislav (1928) pocházel z rodiny sedláků. Děda chtěl, aby pokračoval v hospodaření, a proto musel vystudovat střední zemědělskou školu. Syn „ale naprosto nenáviděl zemědělství, nechtěl už nikdy vidět kuřince“, vypráví pamětník. Měl přitom silný vztah k přírodě, byl myslivec, ale pracovat na poli nechtěl. Odešel proto k silničářům a později do Pozemních staveb. Byl společenský, rád se bavil, hrál v dechovce, chodil do hospody a vstoupil do KSČ.

Stěhování do Přerova a střet dvou prostředí

Doma platilo rozdělení: ženy v domácnosti, muži vydělávají, o rodinu se postarají, ale o domácnost se nestarají. Nikdy. „V šestipodlažním domě, do kterého se později nastěhovali a který pozemní stavbaři postavili, bydlely v každém patře dvě rodiny. Matky většinou byly v domácnosti. Vařily, uklízely, pak stály mezi dveřmi a probíraly, co která uvařila, Káju Maříka a jaký která má doma problém,“ vypráví pamětník. Rodina se do přerovského cihlového družstevního domu přestěhovala, když šel pamětník do druhé třídy. Pro rodiče to byl splněný sen: ústřední topení, koupelna, splachovací záchod. Pro něj naopak kulturní šok. Matka ho 30. srpna provedla cestou do školy a řekla: „Zítra už půjdeš sám.“ Ráno vyrazil a po cestě pozdravil každého, koho potkal – a nikdo mu neodpověděl. Po vyučování zkusil totéž, a zase nic. Došel domů v slzách a matce řekl, že nikdo nezdraví, že nechápe, co je to za svět. Vzpomínal, že město „nebyl schopen vstřebat“, a sotva skončila škola, sedal na kolo a vracel se co nejčastěji do Henčlova k prarodičům. 

Okupace dětským pohledem

Silným momentem je jeho vzpomínka na rok 1968. Byli o prázdninách v Henčlově, spali s o tři a půl roku mladší sestrou Soňou v patře a matka je ráno vzbudila v slzách. Byl u toho i dědeček, který byl vyděšený, že se něco stalo. Matka v pláči říkala: „Tatínku, bojím se, že bude válka.“ Ladislav ještě neznal politické souvislosti, vnímal jen slovo „válka“. Šel za bratrancem a oba se vzduchovkou „jsme šli za dědinu a lehli jsme si do příkopu s tou vzduchovkou a čekali jsme na ty vojáky, že se budeme bránit. Je to zvláštní, kde se toto bere v dětské mysli,“ přemýšlí pamětník.

První setkání s uměním na základní škole

Na základní škole v Přerově se zásadní stopou stala paní učitelka Vlasta Hrdinová na druhém stupni. Učila výtvarnou výchovu a nabídla žákům, že s nimi bude ve volném čase probírat dějiny umění. Nosila jim reprodukce Picassa, Zrzavého a dalších malířů a vysvětlovala jim podstatu jejich obrazů. Ladislav Daněk vypráví, že tehdy poprvé pochopil, že obraz nemusí vypadat „jako doopravdy“, a přesto říká něco podstatného. „No a takto jsem se dostal k modernímu umění. Mě to okamžitě fascinovalo. Začal jsem chodit do Městské knihovny v Přerově, a když jsem šel do prvního ročníku na gympl, tak jsem tam všechno, co tam bylo, měl už prolistováno. Goya, Cézanne, Matisse.“

Gymnaziální léta poznamenaná uměním a politikou

Na gymnáziu začal jezdit do Olomouce na lidovou školu umění k profesoru Ženožičkovi. Maloval ovlivněn obrazy Jana Zrzavého, ale neuměl nakreslit ruku. „Nakonec jsem pochopil, že převod reality na plochu papíru má svoje zákonitosti a nikdy nelze, jak se říká, mimeticky tu realitu napodobit, to je prostě nesmysl,“ vypráví pamětník. Gymnázium bylo politicky pevně zasazené v systému. Skoro všichni studenti byli v SSM a většina rodičů v KSČ. K žádosti o přijetí musel napsat větu, že je oddaný socialistickému zřízení a Sovětskému svazu. Později chtěl dokument vyhodit, ale nakonec si řekl, že ho nechá dětem a vnukům, aby věděli, jak to tenkrát bylo. 

Popisuje, že kromě bramborových a chmelových brigád a účasti v prvomájových průvodech byla politická angažovanost spíše formální. Sám chodil na ZDŠ do Skauta, který se nakrátko obnovil, veřejně vystoupil z Pionýra, ale skautská skupina byla po dvou letech bez vysvětlení zrušena. Na gymnáziu byli tři kamarádi, jeden z nich byl z antikomunistické rodiny a seznamoval kolegy s různými samizdaty i texty skupiny DG 307. Založili pod jejich vlivem undergroundovou kapelu… „To byl strašný bordel, to se jinak ani nedá říct, ale prý ty nahrávky ještě existují,“ vypráví Ladislav Daněk. „A když přišla Charta 77, tak my tři jsme ji četli, dokonce jsem měl jeden opis a ze strachu, že by za to mohl být postih, tak jsem ho schoval u babičky na půdu. Tady je na tom vidět ten obrovský strach, který vlastně ani nebyl opodstatněný.“ Čtyři roky strávené na gymnáziu vnímal jako ztracený čas. Vypráví, jak bylo pro něho ohromně ponižující poslechnout a jít hromadně k volbám, kdy byla účast studentů ve škole kontrolována a bylo jasné, že kdyby odmítl, další studium by pro něj bylo uzavřené.

Střet s ideologií

Po gymnáziu se Ladislav Daněk  hlásil na pedagogickou fakultu v Olomouci, obor český jazyk a výtvarná výchova. Chtěl učit a „vysvětlovat moderní umění“. Po roce však musel z osobních a zdravotních důvodů na rok studium přerušit a nebylo mu dovoleno se po dalším roce znovu vrátit. Dělal přijímací zkoušky na jiný obor pedagogické fakulty. Při zkoušce z marxismu-leninismu odmítl odpovědět zkoušejícímu na otázku, jestli je jeho otec členem komunistické strany. „Vyučující, kovaný komunista, si se mnou pohrával. Otec samozřejmě byl ve straně a já jsem věděl, že když řeknu ano, tak zkoušku udělám a budu přijat. Jenomže, jak jsem byl svůj – zdůrazňuji – žádný hrdina, tak jsem mlčel, neodpověděl jsem, a tím pádem jsem si podepsal verdikt a byl jsem ze studia vyloučen.“ Pamětník dostal rok odklad ze základní vojenské služby, prožil anabázi se získáním modré knížky, oženil se, narodil se mu první syn, potřeboval pracovat.

Rodina a práce

Chvíli dělal doprovodce poštovních kurzů a nějaký čas také topiče. Nakonec, až do sametové revoluce, pracoval jako kulisák v opeře Státního divadla Oldřicha Stibora v Olomouci. „My jsme byli doslova úchvatná parta. V divadle najdete vlastně celou strukturu společnosti, v jednom baráku je to tam celé naskládané, a my jsme byli jako ten odpad, lůzři. A to nám nesmírně vyhovovalo, protože my jsme věděli, že s námi nic neudělají a nemají sebemenší důvod nás vyhodit.“

S divadlem má Ladislav Daněk spojené i události v listopadu 1989. Současně se zapojoval do olomoucké výtvarné scény, začal chodit na všechny výstavy, potkával lidi, kteří nemohli dělat svou původní profesi, stýkal se s výtvarníky a mapoval a systematicky sbíral materiály k normalizační kultuře v Olomouci. Byl členem výstavní rady Galerie pod podloubím a dával vedení výstavní rady a tipy na výstavy mladých autorů, které oficiální struktury neznaly. Galerie fungovala do roku 1991 a Ladislav Daněk, už jako kurátor, její historii postupně zpracoval. Po roce 1990 dostal nabídku od ředitele Muzea umění, profesora Pavla Zatloukala, pracovat v muzeu na místě instalačního pracovníka, později se stal kurátorem sbírky moderní malby, získal magisterský titul z dějin umění, v muzeu v době natáčení pracoval a má za sebou oceňovanou rozsáhlou odbornou kurátorskou a teoretickou práci.

Pro Ladislava Daňka bylo a je v životě nejdůležitější „jít si klidně a vyrovnaně vlastní cestou, s pochopením pro druhé i pro sebe samého, s otevřeným srdcem na správném místě. To si často opakuji, když po ránu vycházím do toho ráje kostelů a zvoní zvony.“

V době natáčení, v listopadu 2025, Ladislav Daněk žil, pracoval a tvořil (přesněji kreslil) v Olomouci.