Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Polyxena Czerninová (* 1941)

• narozena 28. dubna 1941 v Křimicích

• pochází ze šlechtického rodu Lobkowiczů

• v roce 1948 byl zámek v Křimicích znárodněn

• roku 1951 rodina vystěhována do pivovaru

• maturovala na jedenáctiletce

• nedostala doporučení studovat vysokou školu

• roku 1961 se provdala za Děpolda Czernina, vychovali pět dětí

• v srpnu roku 1968 rodina pobývala v Rakousku

• v roce 1969 se vrátili ze Švýcarska do Československa

• roku 1991 se přestěhovala na restituovaný zámek v Dymokurech

Všechny nás zavřeli do kuchyně

Celé jméno Polyxeny Czerninové zní Maria Lapidata Polyxena Anna Klementina Jaroslava Aloisie Gabriela Terezie Kunhůta Melanie Pavla od Kříže Valburga Eleonora Leopoldina Antonie Odilie Jana Bosko Josefa.  Narodila se do šlechtické rodiny Lobkowiczů 28. dubna 1941 jako nejstarší z pěti sourozenců. „Já jsem se narodila v Praze, protože tam zrovna jeli na nějaký pohřeb.“ Polyxena a její sourozenci vyrůstali na rodinném zámku v Křimicích, kde bydleli i další příbuzní.

Polyxenin otec byl inženýrem zemědělství a staral se o hospodářství svého otce. „Byl hodně pracovitý, moc jsme ho neviděli.“ Za války protektorátní správa zámek i statek zabavili a tatínek musel pracovat v hospodářském družstvu v Plzni. „Pamatuju si takové špatné pocity, že byl nálet a tatínek se dlouho nevracel. Pomáhal odklízet trosky nějakého domu.“

Plzeň i nedaleko ležící Křimice osvobodila v květnu 1945 americká armáda. „Oni si mysleli, že můj dědeček spolupracoval s Němcema, což vůbec nebyla pravda. Nejdřív nás všechny zavřeli do kuchyně, obsadili to tam, pak teprve na to přišli, že to nebyla pravda.“ Někteří američtí vojáci se pak ubytovali na křimickém zámku. „Jednou nás pozvali na nějaké občerstvení po mši a já jsem se divila, že nám dávají nesmažený žloutky a oni ty byly meruňky, ty já jsem vůbec neznala.“

Výbor mě nedoporučil

V roce 1947 nastoupila Polyxena v Křimicích do první třídy. Následující rok převzala moc v zemi komunistická strana a šlechtickou rodinu považovala za nepřátele státu. Zámek i statek byl rodině zabaven. Do roku 1951 tam mohli zůstat bydlet a kníže Lobkowitz ve svém zámku pracoval jako kastelán. V roce 1951 však byli ze zámku vyhoštěni a přestěhovali se do prostor místního pivovaru.

Polyxena vystudovala jedenáctiletku a chtěla jít dál studovat pedagogickou školu. „To si mě zavolal ředitel a říkal, že mám sice krásný vysvědčení, ale uliční výbor mě nedoporučil.“ Doporučil jí zkusit medicínu, ale ani tam se Polyxena kvůli svému původu nedostala. Dostudovala si tedy zdravotnickou nástavbu a nastoupila na internu v plzeňské nemocnici.

Nevěděla jsem, jestli můžu jít ven

Na konci 50. let se Polyxena na plese seznámila s Děpoldem Czerninem, kterého si v roce 1961 vzala za manžela. Její muž pocházel ze šlechtického rodu Czerninů z Dymokur. Rodinný zámek byl však za války zabaven a nikdy nebyl rodině vrácen. Děpold nastoupil na gymnáziu v Bohosudově. „To vedli jezuité. V roce 1951 přišli a všechny kantory jim odvezli. Ty děti museli čekat do rána a pak je odvezli do Děčína.“ Gymnázium tedy Děpold nedostudoval, zůstal žít v Litvínově a pracoval jako řidič u Staveb silnic a železnic.

Po svatbě se Děpold snažil najít zaměstnání v Plzni, aby mohl být se svou ženou. Z Litvínova ho však nepustili, ale dali mu byt v Bílině mezi Litvínovem a Teplicemi. Tam se manželé brzy po svatbě přestěhovali. „To bylo úžasný. To tenkrát nebylo tak jednoduchý dostat byt.“

Polyxena si v Bílině našla práci jako zdravotní sestra v místních lázních a v roce 1962 se jí narodil syn Tomáš. Ten měl problémy s průduškami a rodinu tak velmi trápilo znečištěné ovzduší v Bílině. „Z toho Litvínova a Mostu to táhlo, to byly takový mlhy nasáklý fenonem. Opravdu to bylo nepříjemný, já jsem nevěděla, jestli můžu jít na procházku.“ Rodině se podařilo najít jiný byt v Chodově u Karlových Varů, kde byl vzduch o něco lepší. Tam se v roce 1964 přestěhovali a na konci roku se jim narodila dcera Terezie.

Stýskalo se nám

Rodiče Děpolda v roce 1964 emigrovali do Vídně. Děpold toužil po tom se za nimi  podívat a nakonec se to podařilo v době uvolněné atmosféry v roce 1968. „Když jsme si šli prohlížet Vídeň, tak mi ve výtahu řekl manžel, že přišli Rusové. No, to byl šok.“ Rodina nějakou dobu zůstala ještě ve Švýcarsku, ale v dunu roku 1969 se rozhodli vrátit domů. „Všichni nám říkali, že tam máme zůstat, ale my jsme se nakonec rozhodli se vrátit. Nějak se nám stýskalo.“

V roce 1969 se Polyxeně narodil syn Děpold. Žili v dvoupokojovém panelákovém bytě již se třemi dětmi. Polyxena se přátelila se zdravotními sestrami z Plzně, které odešli do Rudné v Krušných horách pracovat do sanatoria pro psychicky postižené dívky. „My jsme je tam jezdili je navštěvovat, protože tam byl dobrý vzduch.“ Přítelkyně Polyxeně řekli o uvolněném domku v okolí. Polyxena a Děpold neměli však v podstatě žádné peníze. Podařilo se jim na domek půjčit a v roce 1971 se stěhovali do Rudné u Nejdku.

V domku v Rudné bydlela Polyxena s rodinou až do roku 1993. Narodili se jim tam další dvě děti – Jan a Gabriela. Polyxena začala pracovat v Léčebně dlouhodobě nemocných a její muž jezdil se sanitkou. „Udělala jsem si rehabilitační kurz, abych nemusela mít noční a mohla se starat o děti.“ Rodina bydlela v horách, takže se mnoho měsíců v roce potýkali se závějemi sněhu. „Často jsem třeba přišla domů a nemohli jsme se dostat do zahrady.“ Výhodou však byla možnost běžkovat hned za domem.

Ještě, že se toho tatínek nedožil

V listopadu 1989 se Polyxena s rodinou zúčastnila slavnostní mše u příležitosti svatořečení Anežky České v Římě. Cestou zpátky se stavili u příbuzných v Německu. „Říkali nám, abychom si dávali pozor, že v Praze se něco děje, aby se nám něco nestalo. V tu dobu byly ty protesty v Číně.“ Za pár dní padl v Československu komunistický režim.

V 90. letech se začaly řešit restituce zabavených nemovitostí. V rámci toho byl Dětmarovi vrácen rodinný zámek v Dymokurech nedaleko Poděbrad. „Můj muž, když se poprvé podíval do toho zámku, tak říkal: ,Ještě, že se toho tatínek nedožil.‘“ Zámek byl v příšerném stavu. Během let komunismu se například jezdilo zemědělskými stroji po parketách v interiéru.

Opravovat to pro nic nemá cenu

Rodina uvažovala, jak se zámkem naložit. „Manžel říkal, že nejdřív musíme opravit hospodářství, abychom měli z čeho vydělat na opravy.“ Manželé s dětmi a v tu dobu už i s pár vnoučaty se do Dymokur v roce 1993 přestěhovali. Bydleli nejprve ve vile u zámku a část příbuzných v bývalé sodovkárně. „Tenkrát jsme říkali, že jestli to máme dávat dohromady, tak tam musíme bydlet. Protože opravovat to pro nic nemá cenu.“

V roce 2000 se podařilo zámek opravit natolik, že se mohla rodina přestěhovat přímo tam. V roce 2015 Polyxenin manžel Dětmar zemřel. „Pořád mi hodně chybí. Byli jsme spolu 54 let.“ Polyxena je dnes obklopena svou rodinou. Od pěti dětí má celkem 17 vnoučat a už i pravnouče. „Pamatuju si je všechny jménem, jen na ta data narození se musím občas kouknout do kalendáře.“