Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václava Čoudková (* 1950)

• narodila se 17. listopadu 1950

• její děd byl italský legionář, zapojil se i do osvobozování Prahy v roce 1945

• vystudovala Střední všeobecně vzdělávací školu v Rokycanech

• na Pedagogické fakultě v Plzni vystudovala obor český jazyk a výtvarná výchova

• v roce 2024 žila v Klatovech

Jestli je na něco Václava Čoudková pyšná, jsou to její předci. Její otec Václav Vodák byl výtvarně nadaný, část svého života zasvětil soukromému studiu u akademického malíře Vincence Beneše. Dědeček Josef Vastl byl sice původně zedník, jako italský legionář se ale účastnil bojů na řece Piavě. V roce 1945 se navíc zapojil do osvobozování Československa. 

Být pionýrem bylo to nejlepší

Václava Čoudková, rozená Vodáková, se narodila 17. listopadu 1950, svého dědečka ale zažila a moc ráda na něj vzpomíná. Jako vysloužilý legionář dostal práci školníka na základní škole v Rokycanech. Malá Václava tam s ním a babičkou trávila spoustu času. Jako malé holčičce se jí líbilo hlavně to, že může do třídy jít rovnou z bytu v bačkůrkách. Jaké zásluhy za sebou Josef Vastl má, se samozřejmě dozvěděla až mnohem později. „Našla jsem, co si o něm kdysi psala moje maminka Vlasta Vodáková: ‚7. května 1945 se na našem plácku před okny a užaslými zraky tiše objevil tank. První dojem byl, že se Němci vrátili a budou střílet. Zjistili jsme však, že je to první americký průzkumný tank, a přibývaly další. Moje máti mě hlídala jako oko v hlavě, ale našeho otce neuhlídala. Pro něj ještě válka nekončila. Poslechl volání pražského rozhlasu o pomoc. Přidal se k základnímu autu, k barikádníkům, na pomoc Praze. Jako syn Šumavy a bývalý italský legionář, střelec od Piavy, si šel zabojovat ještě jednou,‘” čte pamětnice ze starého deníku. Josef Vachtl se bojů v Praze skutečně zúčastnil, svědčí o tom i potvrzení od velitele roty, dochované ve Vojenském ústředním archivu. Pamětnice má po dědečkovi dodnes schované i jeho čtyři medaile. [1]

Rodina Vodákova žila v Rokycanech, oba rodiče pamětnice byli učitelé a pamětnice v Rokycanech navštěvovala základní školu. Jako dítě vyrůstající v padesátých letech si dodnes pamatuje propagandistické nápisy, které jim visely ve škole na nástěnkách. „Kapitalismus rovná se nezaměstnanost a hlad, socialismus práce a blahobyt. Nebo: V Anglii pod nátlakem Ameriky chléb zdražují, u nás jsme za pomocí SSSR chléb zlevnili,” vybavuje si některá hesla. Propaganda byla do dětí vtloukána i prostřednictvím členství v Pionýru. „Ve třetí třídě jsme byli šátkováni. Nepamatuju si, že by někdo řekl, že nechce být pionýrem. To nepřipadalo v úvahu. My jsme byli tak vychováváni, že jsme si mysleli, že být pionýrem je to to nejlepší, že pak budeme svazákem a pak komunistou. Takže šátkování byla pro nás velká událost. Dokonce jsme pionýrské šátky nosili každý den do školy. A pamatuju si, že když někdo zapomněl, tak měl puntík na nástěnce. Hodně puntíků znamenalo i nějaký trest,” vypráví pamětnice, jaká byla realita socialistických dní v Československu. 

Po absolvování základní školy Václava Čoudková nastoupila na střední všeobecně vzdělávací školu. A stejně jako v padesátých letech pociťovala ve škole politický tlak, v těch šedesátých naopak přišlo uvolnění. „Už se mohlo leccos říct, i když ne úplně nahlas. Na nástěnce jsme měli Dubčeka, Svobodu a taky Císaře, to byl tehdejší ministr školství. Byl to reformní komunista, zrovna tak jako třeba Dubček. Dokonce si pamatuju, jak jsme si vystavili na nástěnce ve třídě fotografii, na které byl rudoarmějec, který stál dlouho na náměstí v Rokycanech, a pod to jsme napsali: Divíšek. To proto, že jsme si říkali, že se asi diví, co tady dělá. Vždyť Rokycany osvobodili Američané,” vzpomíná Václava Čoudková na radostné období pražského jara. Okupace sovětských vojsk studentku potkala v době, kdy se svou třídou měla odjíždět na chmelovou brigádu. „21. srpna jsme měli odjíždět, ale moji rodiče říkali, ať nikam nechodím, že nás okupují Rusové. Přesto jsme se sešli před školou a pan profesor nám řekl, že nikam nepojedeme a že nám dají vědět.“ Studenti se proto vrátili domů a na chmel jeli o týden později. „A pak se pokračovalo, nechci říct, jako by se nic nestalo, ale pokračovalo se v životě dál. Chodili jsme do školy, mnozí se báli mluvit, i když někde byly ještě vyvěšené různé nápisy a letáky,” vzpomíná na to, jak svoboda nabitá před okupací zase pomalu odešla. Václava Čoudková pak v roce 1969 nastoupila na Pedagogickou fakultu do Plzně, kde studovala český jazyk a výtvarnou výchovu. „To už všichni museli držet ústa a krok – a pokud nedrželi, tak měli smůlu. Byli vyhozeni ze zaměstnání nebo vysokých škol, prostě nelehké období,” shrnuje nástup normalizace. 

Oslovovali jsme se paní učitelko, to nebylo běžné

V roce 1973 studium na vysoké škole ukončila, s manželem se přestěhovali do Klatov a čerstvě odpromovaná učitelka začala pracovat v klatovské zvláštní škole. A i když si vybavuje, v jak hrozném stavu byly budovy, kde škola sídlila, své začátky stále považuje za nejhezčí profesní roky. „Přišla jsem do kolektivu, který byl velmi přátelský. Děti byly hodné a vděčné za každé vlídné slovo, za každou pochvalu,” popisuje. Aby zlepšila svou specializaci, rozhodla se vystudovat speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě UK v Praze. Vyučování na speciální škole se samozřejmě trochu lišilo od klasické základky. Učitelé kladli důraz na to, aby děti, které ze školy odejdou, uměly číst, psát a počítat. Měly také mnohem více pracovního vyučování, kluci proto trávili hodně času v dílnách, děvčata se zase učila šít na šicím stroji, plést a háčkovat. Všechny děti pak měly i hodiny vaření a pěstovaly ovoce a zeleninu na školním pozemku. Zvláštní škola byla také v jakési „šedé zóně”, co se týkalo politiky. „Oslovovali jsme se paní učitelko a pane učiteli, což v té době nebylo běžné. Na 1. máje jsme se sešli vždy před barokní lékárnou a pan ředitel říkal, ať nás hlavně vidí, že jsme tam byli, a pak jsme si mohli dělat, co jsme chtěli. Do průvodu jsme nechodili, protože by to asi nebylo moc pěkné. Bylo nám tam prostě dobře,” vysvětluje bývalá pedagožka. 

Není divu, že na zvláštní škole vydržela až do sametové revoluce. Pamětnice si vybavuje, že v prvním týdnu po událostech na Národní třídě jim do školy přišel dopis, který přikazoval, aby všichni učitelé podpisem stvrdili, že stojí za prezidentem Gustávem Husákem. „Pan ředitel si nás svolal na takový plácek, představil nám ten dopis a zeptal se, co uděláme. A jedna kolegyně bez váhání řekla, že to zvládne. Dopis roztrhala a spláchla do záchodu,” popisuje pamětnice, jak začínala revoluce v Klatovech. A i když Václava Čoudková změnu režimu vítala, ze změn, které nastaly ve škole, už tak nadšená nebyla. Speciální školství čekala řada reforem, které podle pamětnice nebyly vždy k lepšímu. Na zvláštní školu nastoupilo nové vedení, které se od toho původního v mnohém lišilo. „Měli jsme každou chvíli školení, ve kterých nás slečny nebo chlapci poučovali, jak máme učit na zvláštní škole a jak jsou naše děti chudinky nešťastný, když neumí žádný cizí jazyk. Těch nesmyslů bylo hodně, takže jsem se začala strašně těšit do penze. Já už jsem odpočítávala, jako vojáci odstřihávali metr, tak jsem odpočítávala týdny a potom dny – a hned, jak jsem mohla, jsem odešla do důchodu,” přiznává pamětnice. Do penze odešla v roce 2009. V roce 2024 žila v Klatovech.

 

[1] Dokument z Vojenského ústředního archivu i fotografie medailí jsou dostupné v dodatečných materiálech.