Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Renate Elisabeth Chotaš (* 1932)

• narozena jako Renata Alžběta Fialová 14. listopadu 1932 v Praze

• matka Květuše Fialová byla rozvedená fotografka

• roku 1942 rodina deportována do terezínského ghetta, vyhnula se transportům na východ

• v únoru 1945 se Alžběta s matkou a bratrem dostali do transportu do Švýcarska

• po válce studovala gymnázium a výtvarnou školu

• v roce 1951 se pokusila o útěk do západního Německa, zadržena na hranici

• rok byla vězněna na Pankráci

• pracovala v podniku Koh-i-Noor

• třikrát se provdala

• druhý manžel byl spisovatel špionážních románů Theodore Wilden

• po boku Theodora Wildena emigrovala koncem 60. let do západního Německa

• zde se potřetí provdala – za herce Norberta Chotaše

• roku 2018 žila v Hamburku

Fascinující životní příběh Renaty Alžběty Chotaš (která v Německu zřejmě používala jméno Renate Elizabeth Chotaš) zachytila Paměť národa roku 2018. Rozhovor pořízený v jejím bytě v Hamburku byl bohužel poznamenán obtížným rozpomínáním pamětnice na jednotlivé epizody jejího života – dětství v terezínském ghettu, pokus o emigraci v roce 1951 a život pražské bohémy v šedesátých letech. Jde tedy spíše o střípky vyprávění, které jsme se při editaci v roce 2025 v rámci možností pokusili doplnit rešerší. 

Chtěla utéct s cirkusem, místo toho jela do Terezína

Alžběta Chotaš se narodila jako Alžběta Fialová 14. listopadu 1932 v Praze. Její rodiče se záhy rozvedli, otce podle svých slov viděla jen dvakrát v životě. Vyrůstala s maminkou a starším bratrem Petrem na pražských Vinohradech. 

Matka Katuše Fialová byla zřejmě na svou dobu velmi emancipovaná žena. „Maminka byla velmi přísná na sebe i na druhé,“ vzpomíná Alžběta Chotaš. Věnovala se fotografování, doma měla fotokomoru a snímky si sama vyvolávala. Věnovala tomu veškerý volný čas, takže rodina podle Alžbětiných vzpomínek často večeřela míchaná vajíčka. 

„Jako sedmiletá jsem chtěla utéct s cirkusem,“ usmívá se Alžběta Chotaš. „Pak jsem chtěla být jeřábnicí, sedět vysoko v kabině. A potom zlatnicí.“ 

Místo toho však do života rodiny zasáhla nacistická okupace. Katuše Fialová byla židovského původu a roku 1942 nacisté celou rodinu deportovali do Terezína. Alžběta Chotaš vzpomíná, že několik dnů strávili na shromaždišti v Praze na Letné: „Jedna sousedka nám na cestu upekla bábovku, tu jsme snědli do posledního drobečku.“ 

Jediný transport do Švýcarska

V Terezíně žila Alžběta v jednom z „kinderheimů“, dětských domovů, kde se jim dostávalo víceméně pravidelného vyučování. Děti také hodně kreslily a jedna učitelka jejich kresby shromažďovala; Alžbětiny obrázky jsou díky tomu dnes vystaveny v Židovském muzeu. 

Alžběta Chotaš vzpomíná, že jednou pozdě večer utekla z dětského domova na návštěvu k mamince, ale ta ji poslala rychle zpátky, protože večer se vězni nesměli zdržovat venku na ulicích. 

Starší bratr byl ubytován jinde; pamětnice ho jednou viděla, jak opravuje elektrické světlo v márnici. V Terezíně onemocněl žloutenkou a vypadal velmi zbědovaně. 

Děti podle Alžbětiných slov vysloveně nehladověly; dospělí se jim zřejmě snažili obstarávat jídlo nad rámec stanovených přídělů, takže jednou například dostaly z kuchyně velké knedlíky. Alžběta si však v kapse schovávala několik týdnů starý plátek masa; když ho nakonec snědla, onemocněla tyfem, ale po čase se uzdravila. 

Alžběta Chotaš vzpomíná na terezínskou okrašlovací akci roku 1944 před návštěvou delegace Červeného kříže: „Vytvořily se banky, květinářství, to všechno bylo fingované.“ 

Katuše Fialová měla v Terezíně dlouholetého ženatého milence, který měl v hierarchii ghetta zřejmě prominentní postavení s možností uchránit své blízké před transportem do Osvětimi. Tak lze vysvětlit, že rodina v Terezíně přečkala i masové transporty na podzim 1944 a dočkala se začátku roku 1945. 

Tehdy se v Terezíně rozšířila informace, že bude vypraven transport do neutrálního Švýcarska. Web Holocaust.cz o tomto výjimečném transportu píše: „Transport terezínských vězňů byl na jedné straně součástí snah o záchranu alespoň zbylé části evropských Židů, na stranu druhou úsilí nacistických pohlavárů odvrátit blížící se absolutní porážku německé Třetí říše. Jejich propuštění bylo umožněno díky jednání bývalého ministra a významného švýcarského konzervativně-katolického politika Jean-Marie Musyho. Tento zapřisáhlý antikomunista měl v mnohém blízko ke švýcarskému frontismu (švýcarská forma fašismu) a také k mnohým nacistickým pohlavárům. Musy byl osloven švýcarskou židovskou ortodoxní organizací Isaaca Sternbucha a díky jeho osobnímu kontaktu s Heinrichem Himmlerem se mu zdařilo vyjednat propuštění těchto židovských vězňů.“ 

Transport 1200 osob, do něhož byli vybráni jen lépe vypadající vězni, vyjel z Terezína 5. února odpoledne. Podle Alžběty Chotaš cestovali běžnými, nikoli dobytčími vagony. O dva dny později dorazil do švýcarského Sankt Gallenu. „Na nástupišti stáli lidé a podávali nám čokoládu, máslo a podobné věci. Viděli jsme samé usměvavé tváře, všichni byli milí a senzační.“ S matkou a bratrem byla ubytována v hotelu, který jí ve srovnání s dosavadními podmínkami v Terezíně připadal velmi luxusní. „Domnívali jsme se, že do Švýcarska vyjedou z Terezína i další vlaky, k tomu ale nedošlo.“ 

Ve Švýcarsku se Alžběta Chotaš dočkala konce války, načež se s matkou a bratrem vrátili do Prahy. 

Odsouzena ve „věku blízkém nezletilosti“

Po válce Alžběta dokončila měšťanku a nastoupila do gymnázia na Lobkovicově náměstí. „Pak jsem studovala na grafické škole, kde jsem se učila dělat kožedělné výrobky,“ pokračuje. 

Vystřídala různá zaměstnání, podle svých slov pracovala v kanceláři s budoucí zpěvačkou Evou Olmerovou nebo jako deratizátorka. 

„My jsme byli od začátku proti,“ konstatuje pamětnice k nástupu komunistické totality v únoru 1948. O tři roky později se s přáteli a snoubencem rozhodla, že přes Šumavu emigrují na Západ. Z Prahy cestovali vlakem a pak pokračovali pěšky směrem k hranici. Po cestě je zdrželo špatné počasí a snad i bloudění. Jeden z mužů – možná to byl právě Alžbětin snoubenec – se od skupiny oddělil s tvrzením, že si půjde k nedaleko bydlícím rodičům převléct oblečení. Krátce nato je u hranic zatkla policie. Alžběta Chotaš se domnívá, že onen mladík je udal. 

Alžběta byla odsouzena jen na rok, protože jako nedávno osmnáctiletá byla ve „věku blízkém věku mladistvých“. Ve vyšetřovací vazbě přesto zažila týrání a ponižování. „Řekli, že dneska bude sprchování, svlíknout. Měly jsme se držet za ruce, udělat takový konvoj. A ten strašný smích, to byla neuvěřitelná sprostota...“ 

Trest si odpykávala na Pankráci a po propuštění začala manuálně pracovat v podniku Koh-i-Noor.  Zde poznala svého prvního manžela, Aloise Wolfa. Jejich vztah byl zřejmě plný dramat: „On dělal takový scény, že se to nedalo vydržet. Hrozně žárlil, lezl na okno a že se jako oběsí.“ Manželství po dvou letech skončilo rozvodem. 

Theodore se nedá vysvětlit

O něco později poznala pamětnice svého druhého osudového muže, spisovatele Vladimíra Víška, který si nechal úředně změnit jméno na Theodore Wilden. Jeho otec působil jako diplomat v Řecku, jeho matka byla údajně Řekyně aristokratického původu. Theodore Wilden měl zřejmě řecké občanství a v Praze žil patrně na povolení k trvalému pobytu, takže měl snadnější možnost cestování na Západ. Šířil kolem své osoby celou řadu mystifikací, takže téměř nic z jeho životopisu nelze brát stoprocentně. Jisté je jen to, že je autorem několika špionážních románů, které byly ve své době velmi populární (Vyslanci smrti, 1963, Arrivederci, Roma, 1964, Lámání v kole, 1968, a další). 

Zřejmě studoval na internátní Koleji Jiřího z Poděbrad, protože Alžběta Chotaš uvádí, že byl spolužákem Václava Havla. 

Po jeho boku se pamětnice dostala do pražské intelektuální a umělecké společnosti. Pravidelně se stýkali s básníkem Vladimírem Holanem – Alžběta Chotaš připomíná například historku, kdy ji Theodore před Holanem uhodil a básník mu následně vysypal na hlavu popelník. Jindy Holan přebýval u nich doma, když se v jeho bytě ve vile na Kampě malovalo, a celou noc prý Alžbětě četl svoje básně. K dalším přátelům Theodora Wildena patřil režisér Ivo Toman, „módní“ psychiatr Miroslav Plzák nebo spisovatel Jiří Mucha, jehož proslulých večírků se Theodore pravidelně účastnil. 

„Theodore se nedá vysvětlit. Každého zhypnotizoval, měl nějakou magickou sílu,“ popisuje Alžběta Chotaš charisma svého exmanžela. Další stránkou jeho výstřední osobnosti však bylo příliš bezstarostné zacházení s penězi: „Theodore si všude půjčoval peníze. On nerozeznal stovku od tisícovky. Jak mu přišly peníze, hned byly pryč.“ Vzpomíná, že jednou měla listonoška přinést velký honorář, a tak se Alžběta snažila stále zůstávat doma, aby peníze zachránila dřív, než se jich Theodore zmocní a utratí je. 

Po Theodorově boku měla pamětnice zřejmě větší možnost cestovat na Západ. Brali se podle jejích slov ve Vídni roku 1968. Zpráva o invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968  je zastihla možná v Paříži, na niž má Alžběta Chotaš i jinou vzpomínku: „Jirmář Theodorovi svěřil cabochon, neopracovaný drahokam, který měl za úkol v Paříži prodat. On ten kámen dal nějakému černochovi bez potvrzení a dostal za to tři tisíce franků.“ 

„Měli jsme otevřené manželství. I když ne od začátku, protože já jsem byla žárlivá,“ podotýká Alžběta Chotaš. Roku 1969 se jim narodila dcera Barbara, v té době však již pamětnice byla zřejmě v emigraci. 

Cesta na Západ

Jak se Alžběta Chotaš dostala do emigrace, není z rozhovoru zcela jasné. Ona sama uvádí jako inspiraci příběh rodiny, která přeletěla na Západ v horkovzdušném balonu. Jenže jediný případ úspěšné emigrace v balonu se odehrál roku 1983 (šlo o rodinu cyklisty Róberta Hutyry), tedy v době, kdy pamětnice už dávno žila v Hamburku. Pravděpodobnější je tedy verze, kterou uvádí dcera pamětnice Barbara Wilden, také přítomná natáčení Paměti národa: Alžběta s Theodorem měli možnost legálně vyjíždět na Západ a jednou se prostě nevrátili. 

Do německého Hamburku zamířila zřejmě proto, že tam dostala kontakt na advokáta, který jí vyřídil finanční odškodnění za věznění v Terezíně. Brzy také získala německé občanství. Zpátky do Československa ji po dlouhou dobu nepustili – Alžběta Chotaš vzpomíná, že malou Barbaru ukazovala své matce Katuši přes československo-maďarské hranice u Györu. 

V Hamburku začala pamětnice v sedmdesátých letech po vzoru své matky také fotografovat, hodně se věnovala fotografování zvířat v hamburské zoo. 

Na oko nám nic neschází...

S Theodorem Wildenem se Alžběta rozvedla roku 1977 a v Hamburku se potřetí provdala – za bývalého herce Norberta Chotaše (hrál například ve filmech Zločin v dívčí škole a Smrt si říká Engelchen). Oba v Německu pracovali jako soudní tlumočníci. Svědectví o jejich tehdejším životě přinášejí dopisy českému básníkovi Stanislavu Zedníčkovi, nalezené v bakalářské práci Miroslavy Čeplové. „Pravda, žijeme tady velice slušně. Já (Alžběta) pracuji na universitě v literárně vědeckém semináři, Norberto je na volné noze jako přísežný tlumočník a – jak sám říká – pisálek. Na oko nám nic neschází. Jenže žít se tu nedá, je tady pěkná nuda a naše společenské styky jsou takřka nulitní,“ píše Alžběta Chotaš v dopise Stanislavu Zedníčkovi ze dne 5. dubna 1982. (Miroslava Čeplová: Stanislav Zedníček – nešťastný hledač. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2014.) K jejich přátelům nicméně patřil třeba Sergio Corduas, bohemista a překladatel české poezie do italštiny, s nímž se seznámili během cesty do Benátek. 

Do Alžbětina života s Norbertem zasáhla příjemná náhoda, když v německé loterii vyhrála 23 tisíc marek, což jí umožnilo koupit svému muži antikvariát. Norbert Chotaš, který zřejmě v emigraci propadl alkoholismu, ale antikvariát nakonec propil a jeho život skončil sebevraždou. 

Něco mě tu ještě čeká...

„Vůbec ne,“ odpovídá Alžběta Chotaš na otázku, zda někdy měla touhu vrátit se do Čech. „A není v tom žádná nenávist. Odvykla jsem si. Když přijedu na návštěvu, ráda pobudu s přáteli, ale těším se zpátky.“ 

Na závěr rozhovoru šestaosmdesátiletá Alžběta Chotaš uvažuje o tom, co ji stále drží při životě: „Pořád ještě něco ve mně je, co mě tu drží. Protože jinak bych už tisíckrát musela být mrtvá. Ještě nějaký úkol tu musím mít. Něco mě tady ještě čeká.“