Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Chládková (* 1947)

• 11. února 1947 se narodila jako Vlasta Smetánková v Pardubicích, rodina žila v blízkých Šiškovicích

• je písemně zaznamenáno, že její předkové, evangelíci, žili na stejném místě od roku 1782 do roku 2002

• v roce 1957 bylo v Šiškovicích pod nátlakem založeno JZD, Smetánkovi museli odevzdat veškerý dobytek i koně

• v roce 1961 byla konfirmována v Českobratrské církvi evangelické

• po maturitě na střední všeobecně vzdělávací škole studovala v letech 1965-70 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze

• v roce 1970 nastoupila jako středoškolská učitelka ruštiny a angličtiny na Gymnázium Holice

• v roce 1976 začala působit na Střední průmyslové škole strojnické v Chrudimi

• od roku 1979 do roku 2009 učila na Gymnáziu Josefa Ressela v Chrudimi

• od roku 1987 žije v Heřmanově Městci

• od roku 2009 je v důchodu

Z hodin dějepisu si pamatujeme, že po bitvě na Bílé Hoře v roce 1620 začali vítězní Habsburkové provádět rozsáhlou rekatolizaci. Většinově protestantské obyvatelstvo Čech a Moravy muselo volit mezi odchodem ze země, přestoupením ke katolické církvi anebo dál tajně vyznávat evangelickou víru a žít v obavách z prozrazení. Museli čekat až do roku 1781 na Toleranční patent Josefa II., který povolil dvě evangelická vyznání – helvétské a luterské. Zpočátku byla nastavena četná omezení: toleranční modlitebny musely stát mimo obec, nesměly mít zvon, věž nebo klenutá okna, podobaly se spíš prostým venkovským chalupám a k ustavení sboru bylo potřeba alespoň 500 věřících. Protože Jakub Smetánka, prapředek Vlasty Chládkové, byl v roce 1782 jedním z nich, dá se usuzovat, že jeho rodina patřila po léta k tajným evangelíkům. Takových bylo v oblasti Železných hor hodně. 

Doba po Tolerančním patentu

Vlasta Chládková rozená Smetánková se narodila 11. února 1947 a celé svoje dětství a mládí prožila v Šiškovicích u Chrudimi, v domě na pozemku, který Smetánkovi obývali v přímé linii od roku 1700 do roku 2002. Dnes se o dům stará její syn Petr s rodinou. Toleranční kostel, do kterého chodili její předkové, se ve své pozdější kamenné podobě zachoval dodnes. Vrchnost ovšem nedovolila, aby stál v nedalekých Liboměřicích, musel být postaven stranou, v čtyři kilometry vzdáleném Hradišti, aby evangelíci nebyli moc vidět. Helvétská tradice má blízko ke kalvinismu: v kostele vidíme prostou kazatelnu a lavice, liturgie je také přísná a strohá, důraz je kladen na osobní zbožnost. Předkové Vlasty Chládkové po nějakou dobu vlastnili velmi cennou bibli, 2. vydání tzv. Severínky z roku 1537, český překlad s ilustracemi vydaný Pavlem Severínem z Kapí hory, předchůdkyni Bible kralické. Silná evangelická tradice byla patrná v celé rodině: „Je to církev otevřená a tolerantní, dá se tam mluvit o různých tématech,“ říká Vlasta Chládková. 

Dědeček Václav Smetánka

Z rodokmenu lze vyčíst, že Vlastiny praprarodiče měli dvanáct dětí, z nichž dospělosti se dožilo sedm, mezi nimi i nejmladší Václav, její dědeček. Je zajímavé, že všechny děti dostaly vzdělání, žily i v dospělosti poblíž Šiškovic a s jejich dětmi udržovala Vlasta blízké vztahy. Děda Václav, narozený roku 1888, ač vyučený krejčí, zůstal doma hospodařit, zřejmě mu to lépe vyhovovalo. Za první světové války jako legionář zažil hrůzné zážitky, o kterých nechtěl mluvit. Zemřel příliš brzy na tuberkulózu, když byly Vlastě dva roky, nepamatuje si na něj, ani na babičku Růženu, která zemřela během války. Co se o dědečkovi v rodině tradovalo? Že to byl velice inteligentní člověk, ve škole docházel na katolické i evangelické náboženství. „Měl na tehdejší dobu překvapivě ekumenický postoj,“ glosuje jeho vnučka a dodává, že když přišla vrchnost na inspekci, byl to on, kdo byl zkoušen z obojího. Možná proto, že jeho maminka byla katolička. Situace, kdy v rodině existovala dvě vyznání, přinášela však i napětí. Maminka souhlasila s tím, že děti budou vychovávány jako evangelíci, třebaže ji katolický pan farář strašil zatracením  a výhrůžkami. 

Václav a Růžena měli tři děti, z nichž nejstarší Emílie zemřela jako mladá na tuberkulózu. K další tetě, Vlastě, měla pamětnice velice blízko, často se navštěvovaly. „Byla pracovitá, energická, hovorná a sečtělá,“ vzpomíná Vlasta Chládková a pokračuje: „Ve dvanácti letech jsem od ní dostala velký dárek – černé dlouhé kalhoty a světle modrý svetr, v mojí oblíbené barvě.“ Teta zemřela v 94 letech. 

Tatínek Ladislav Smetánka

Bratr tety Vlasty, Ladislav, otec pamětnice, se narodil v roce 1918. Byl výborným žákem, ale na vyšší studium než osm let měšťanky nebyly v rodině prostředky. Ladislav už jako dítě byl hloubavý a vnímavý, však byly jeho výjimečné schopnosti intelektuální i organizační patrné po celý jeho pozdější život. Od čtrnácti let musel místo studia pracovat v hospodářství. „Byl ale v zásadě spokojený,“ říká jeho dcera. Se samými výbornými absolvoval roční večerní studium na Hospodářské škole v Nasavrkách a kromě těžké práce v hospodářství si v mládí našel čas na ochotnické divadlo, Sokol a především na hudbu, které se v různých podobách věnoval celý život. Byl to renesanční člověk. Neměl žádné formální hudební vzdělání, ale od 18 do svých 83 let hrál na varhany v hradišťském kostele, byl presbyterem sboru, hrál na harmoniku, harmonium a začínal i na housle. Vedl pěvecký kroužek nadšenců z okolních vesnic, jehož zkoušky se odehrávaly i u Smetánků v kuchyni. Zpěvákům rozepsal noty pro jednotlivé hlasy, každý dostal ručně psanou partituru a doprovázel je na harmonium. „Doma se pořád zpívalo. Tatínek se angažoval v tzv. venkovské kultuře, vystupoval ještě s dalšími muzikanty v rámci kulturních hudebních pásem, při různých příležitostech,“ vzpomíná Vlasta Chládková.

Cvičil se také v umění diskutovat – s kamarády po práci chodili na procházky, určili si téma a každý z nich měl obhájit svůj názor. Vlasta vzpomíná, jak jeden z nich (později se stal jejím strýcem) ke Smetánkům chodil na návštěvu a oba muži dlouho do noci seděli v kuchyni a cvičili se v rétorice na náboženská nebo politická témata a jak je ráda poslouchala. Strýc vystudoval obchodní akademii a v 50. letech v rámci akce 77 tisíc do výroby byl z pozice bankovního úředníka komunistickým režimem propuštěn a poslán pracovat jako dělník v cihelně. Otec Ladislav nikdy nevstoupil do žádné politické strany, KSČ o něj nestála, jeho názory byly všeobecně známé. „Žil vždy jako praktikující evangelík, nikdy neuhnul ze svých názorů,“ říká jeho dcera. Z toho, že se dožil listopadu 1989, měl radost, vždy považoval komunistický režim za zločinný a přivítal hlavně to, že děti budou mít jiné možnosti v životě, než měla jeho generace. Hned po revoluci si vzal zpátky dva hektary lesa a začal se o něj ve svých 72 letech starat. „A nebyla to malá práce.“

Kolektivizace v Šiškovicích

V Šiškovicích se JZD (Jednotné zemědělské družstvo) zakládalo až v roce 1957, do té doby hospodařili rodiče na vlastním. Dcera Vlasta má osobní vzpomínky na dva vysoké muže v dlouhých pláštích s klobouky, na to, jak chodili neustále za otcem a přemlouvali ho ke vstupu do družstva. Dlouho nechtěl, ale viděl, jak ti, co tvrdošíjně odmítali, byli postihováni vysokými dávkami masa a obilí, které nebyli schopni odvádět státu, a končili i ve vězení.  „Pokud lidi chtěli aspoň trochu žít, nakonec do družstva vstoupili.“ Otec, ačkoli neměl formální vzdělání, začal zastávat funkci účetního a naučil se to tak dobře, že pomáhal s ročními uzávěrkami i v okolních družstvech. Kancelář měl v kuchyni: rodina se naobědvala, uklidilo se nádobí a roztáhly se účetní knihy. „Vše na halíř muselo sedět.“ Když v roce 1968 získalo družstvo profesionální účetní, začali se ženou pracovat v kravíně. Pracovali na směny, vstávali v 3.30 ráno. „Tatínek všechno, co dělal, dělal rád, těšila ho i manuální práce.“ V důchodu se zúčastňoval oprav kostela a fary v Hradišti, vše se dělalo svépomocí, nebyly peníze. „Tatínek byl otevřený světu, ochotný zkoušet nové věci. Pro mě byl výjimečný, vyznal se skoro ve všem a byl ochotný komukoli pomoct. Byl taky přímý a rovný, ve vesnici ho respektovali.“

Evangelíci z Železných hor

Když v roce 1993 režisér Jan Špáta točil svůj dokumentární film Evangelíci z Železných hor, vybral si Šiškovice. Na černobílém formátu na rozloze 31 minut ukazuje mladého, nekonvenčního faráře Jiřího Kučeru a jeho rodinu, farníky sboru a taky Ladislava Smetánku, jak se jeho silný hlas nese kostelem, jak v kuchyni učí základy hry na harmonium svého budoucího nástupce, malého Martina, jak ukazuje faráři, jak se naklepává kosa. Základní životní hodnoty, prosté, podepřené vírou.

Maminka Emílie rozená Pilařová

Maminka Emílie pocházela z Křižanovic, také ze zemědělské evangelické rodiny. Po měšťance absolvovala tzv. hospodyňskou školu v Chrudimi, což obnášelo dvakrát denně jet na kole 15 kilometrů po tom, co brzy ráno nakrmila veškerý dobytek. Svatba se konala po válce, v roce 1946. Po celý život vytvářela svému muži zázemí a prostor ke všemu, co dělal. Vlasta Chládková vzpomíná na maminku: „Byl to nejhodnější člověk, jakého jsem v životě poznala, velmi mírná, dobrá, laskavá duše. Byla celý život trošku v pozadí. Otec byl extrovert, ale dobře se doplňovali.“ Zemřela v roce 2000, šťastná, že se dožila změny režimu. Celý život těžce pracovala v družstvu a navíc se musela postarat i o vlastní zvířata, aby rodina byla soběstačná. Vlasta i sestra Marta jí často pomáhaly. V počátcích družstva byla práce odměňována na jednotky. Hodnota jednotky byla 12 korun a maminka si za celodenní dřinu vydělala jednu jednotku. Až později se finanční situace družstev zlepšila. „Než jsme si pořídili v roce 1964 auto, a to nevím, jak si na ně dokázali rodiče ušetřit, chodili jsme čtyři kilometry do Hradiště a čtyři zpátky každou neděli na bohoslužby. Pak se teprve uvařil oběd. Ani jako teenageři jsme se se sestrou nebránily, bylo to tak silně součástí rodiny,“ říká Vlasta Chládková.

Jsem do Šiškovic vrostlá

Vlasta měla a má silné ukotvení v evangelické církvi, od dětství až do dospělosti, podle příkladu rodičů. Je to pro ni přirozené vodítko životem, velká pomoc v každé situaci. Kompas. 

Konfirmace v kostele v Hradišti, o prázdninách brigády v evangelickém Horském domově v Hořeních Herlíkovicích. V Praze během studia chodila do Sdružení mládeže v holešovickém sboru, občas i do kostela svatého Martina ve zdi. Po přestěhování do Heřmanova Městce v 90. letech se angažovala v místním sboru, stala se presbyterkou, později jeho kurátorkou. Během jejího působení sbor navázal partnerství s německým Lahrem, organizovaly se několikadenní výměnné návštěvy, korespondence trvá dodnes. 

Na počátku 60. let měl režim tendenci získat víc mladých lidí do zemědělství, zvláště těch, jejichž rodiče už v zemědělství pracovali. Vyvinul silný nátlak a nebylo snadné se ubránit. Vlastě Chládkové se to s pomocí ředitele školy v Bojanově pana Slavíka podařilo; po skončení základní školní docházky v roce 1962 se hlásila na střední ekonomickou školu, ale nebyla pozvaná k přijímacím zkouškám. Důvod byl ten, že představenstvo družstva v Šiškovicích ji chtělo donutit, aby šla do zemědělství. Díky strategii a argumentaci ředitele  Slavíka se podařilo, že jí přece jen bylo povoleno studium na SVVŠ (střední všeobecně vzdělávací škole) s tím, že po maturitě bude pokračovat na vysoké škole zemědělské. Když za tři roky Vlasta maturovala, byla politická situace uvolněnější a už ji nikdo do zemědělství nenutil. 

Byla to Marta, Vlastina sestra, narozená o čtyři roky později, která se už bez jakéhokoliv nátlaku rozhodla studovat ekonomický obor na Střední zemědělské škole v Chotěboři. Po absolvování pracovala po celý život v administrativě, provdala se do nedaleké Seče a věnovala se své rodině, manželovi, dvěma dcerám, později i čtyřem vnoučatům. Byla velmi činorodá, ráda cestovala a po odchodu do důchodu si splnila svůj sen: studovat na univerzitě třetího věku. Po maturitě si totiž nevěřila, že by studium na vysoké škole zvládla. Po celý život si byly s Vlastou velmi blízké, vídaly se prakticky každý týden na návštěvě u rodičů v Šiškovicích. V roce 2018 podlehla krátké, ale zákeřné nemoci. „Je to další nenahraditelná ztráta v mém životě,“ říká Vlasta Chládková. 

Po maturitě, aniž by měla jakoukoli protekci, byla Vlasta Chládková přijata na studium ruštiny a angličtiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jezdila na všechny víkendy domů pomáhat rodičům. „Trošku šly ty události v době Pražského jara mimo mě, aktivně jsem se nezúčastnila, ale sledovala jsem je.“ Finančně vycházela dobře, ale bylo to také tím, že nechodila na koncerty, do divadel ani do kina. „Čehož jsem později litovala,“ říká. Kontakt s rodilými mluvčími angličtiny v podstatě nebyl možný, s těmi ze Sovětského svazu také ne. „Neznala jsem nikoho, ani jsem po tom netoužila,“ vzpomíná. Odebírala Literární noviny a cítila, že zažívá jinou dobu: „Možná přinese něco nového a dobrého, ale nestačila se rozvinout, byla udušena v zárodku.“ 

Počátek učitelské kariéry

Na svoje první učitelské místo, gymnázium v Holicích, nastupovala v roce 1970, v době nejtvrdší normalizace, kdy režim nastolil politické prověrky, mnoho lidí bylo zbaveno členství v KSČ, vyhozeno z práce, kdy na jejich místa nastoupily nové politicky kované kádry. Při přijímacím pohovoru se nesnažila manévrovat, ale mluvila tak, jak myslela a členové komise byli kategoricky proti: člověk s takovými názory nemůže učit naše děti. Ředitel školy, který angličtináře nutně potřeboval, se snažil, seč mohl, a nakonec pod slibem, že na ni dá ideologicky pozor, byla na místo přijata. Tentýž ředitel ji a kolegyni matematičku později jemně napomínal: „Holky, když tu bude nějaká inspekce, neříkejte mi pane.“ To byly stále dozvuky předchozího období svobody. 

Krátce nato se Vlasta vdala, narodil se syn Petr a po mateřské dovolené přešla do Chrudimi, aby byla blíž rodičům. Na místní průmyslovce učila pouze ruštinu a po třech letech se vrátila na gymnázium, kde sama studovala. Tam vyučovala převážně angličtinu až do odchodu do důchodu. Když přišel listopad 1989, byla spíš skeptická, po zkušenostech s 68. rokem měla obavy, aby se naděje nezhroutily. „A je dobře, že dnes máme svobodu,“ říká. Podruhé se provdala a odstěhovala se do Heřmanova Městce. „Zde se mi nejlíp žije. Není to vesnice, ani velké město, je tu základní vybavenost, znám tu dost lidí a je tu bohatý kulturní život. Nic víc k životu nepotřebuji.“ Vlasta Cládková se stále aktivně zúčastňuje ekumenických setkání křesťanských žen i charitativních akcí. 

Víra ve 21. století

Jak prožívá to, že se jí nepodařilo předat víru další generaci? „Netrápím se tím. Každý má svůj život, musí sám za sebe poznat, jestli to má cenu, význam. Je to velice individuální. Dřív náboženství bylo naprosto běžnou součástí života, ale ne pro všechny to mělo stejnou hodnotu. Dnes je to jinak, každý si to rozhodne. A asi to je dobře.“