Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Černota (* 1958)

• narodil se 6. ledna 1958 v Karlových Varech

• srpnové události roku 1968 výrazně ovlivnily jeho další život

• po skončení základní školy v roce 1972 se učil v Jablonci nad Nisou výtahářem

• v dubnu 1977 nastoupil základní vojenskou službu a koncem října 1978 se ocitl ve vazbě

• v lednu 1979 ho Vojenský soud v Litoměřicích odsoudil za pobuřování k trestu šestnácti měsíců v plzeňské věznici Bory

• během sametové revoluce v Ostrově nad Ohří pořádal mítinky a stál u zakládání Občanského fóra

• roku 1994 vstoupil do Konfederace politických vězňů

• roku 2000 získal osvědčení, že nespolupracoval s StB

• po roce 2000 se dočkal odškodnění za léta strávená ve vězení a zahlazení odsouzení

• roku 2025 žil v Ostrově nad Ohří

Srpnová okupace 1968 a komunistická propaganda postupně formovaly jeho odpor k režimu. Své názory otevřeně vyjadřoval už v dospívání a za to byl otcem opakovaně fyzicky trestán. Ve svých dvaceti letech ho během základní vojenské služby odsoudil vojenský soud k šestnácti měsícům nepodmíněně za pobuřování proti socialistické republice. Ve věznici Plzeň-Bory vykonával těžkou práci, čelil psychickému i fyzickému vyčerpání a chvílemi i myšlenkám na sebevraždu. Tvrdé podmínky přežil jen díky solidaritě politických spoluvězňů. 

Rodiče žili v naději na lepší budoucnost

Miroslav Černota se narodil 6. ledna 1958 v Karlových Varech do dělnické rodiny. Oba rodiče se narodili roku 1928 a pocházeli z Moravy. Jejich život poznamenaly zážitky z druhé světové války.

Matka Helena, rozená Kretková, vzpomínala, že u jejich domu jednou zazvonilo šest německých vojáků. Rodina měla strach, že je všechny postřílejí. Velitel však jen zasalutoval, pozdravil a požádal o něco k jídlu. Dostali vodu, chleba a kus salámu, poděkovali a odešli. Na konci války, v roce 1945, když do vesnice dorazila sovětská armáda, musela rodina schovat všechna děvčata. Vojáci se na nic neptali, brali, co se jim líbilo, a nakonec se vykáleli do studny a odjeli.

Otec Josef Černota prožil těžké časy už v dospívání. Během druhé světové války při náletu ztratil svého otce, který mu zemřel v náručí. Tato zkušenost ho poznamenala na celý život a zřejmě ho také přivedla ke vstupu do komunistické strany, kde hledal naději na lepší budoucnost.

Srpnová okupace v roce 1968 mě poznamenala na celý život 

Bezstarostné dětství prožíval pamětník v Ostrově nad Ohří, mezi rybníky a loukami. S kamarády běhal venku od rána do večera a to nejhorší, co je mohlo potkat, bylo dostat „domácí vězení“.

V srpnu 1968, během invaze vojsk Varšavské smlouvy, pobýval tehdy desetiletý Mirek spolu s rodiči na prázdninách u babičky v Opavě. „Babička přišla z kostela a křičela: ‚Vstávejte, je válka!‘ Vyběhli jsme s bratrancem ven a vytřeštili oči. Všude byly tanky a obrněné transportéry, nákladní auta plný polských vojáků. Už jako desetiletým klukům nám přišlo zvláštní, že vojáci sedí na tankách a lidi jim na ně křídou a vápnem píšou: ‚Svině, táhněte domů, okupanti, atd.‘ Koukali jsme na to a nechápali, co se děje,“ vypráví Miroslav Černota. 

Hned druhý den se rodina rozhodla pro návrat domů. Cestou míjeli na silnicích kolony sovětských vojsk. Když projížděli Prahou, vypadala jako ve válečném stavu. Na ulicích hořely autobusy, vznikaly barikády, lidé pobíhali s československými vlajkami v rukou. Mezi nimi se pohybovali sovětští vojáci se samopaly, připravení zasáhnout. U budovy Národního muzea zahlédli, jak vojáci střílejí. „V tu chvíli jsem si opravdu myslel, že začala válka,“ vzpomíná Miroslav Černota. „Když jsme přijeli domů, v televizi říkali, že to byla pomoc. Nechápal jsem to, jaká pomoc? Vždyť střílejí do lidí a rabují. Bylo mi deset let, ale už tehdy jsem si udělal obrázek, že to asi nebude tak, jak se nám předhazuje.“ 

Dramatické srpnové zážitky se hluboce otiskly do jeho dětské duše a postupně v něm začaly formovat odpor k režimu, který zanedlouho začal vyjadřovat i nahlas. 

Jako dítě jsem nechápal, co to znamená, že otec je komunista

V deváté třídě vyučovala občanskou výchovu přesvědčená komunistka. „Měli jsme za domácí úkoly nosit aktuality z dění ve světě. Záměrně jsem vybíral, co se stalo v Německu nebo v Americe, a ona na mě vždy křičela: ‚A to jako jiné zprávy než z kapitalistické ciziny nemáš?‘“ vypráví Miroslav Černota. „Odpověděl jsem, že mě zajímají právě tyhle zprávy. Byla nepříčetná a řekla to mému otci, což mu kazilo kádrový posudek, a já jsem doma dostal nakládačku.“

Základní školu ukončil v roce 1972 a v Jablonci nad Nisou se učil výtahářem. Dodnes vzpomíná, jak v něm starší bratr Stanislav probudil vášeň pro rockovou hudbu, když domů přinesl kazetovou pásku s kapelami Uriah Heep a Black Sabbath. Často spolu tajně poslouchali Radio Luxembourg, kde hrály skvělé kapely, které komunistická vláda zakazovala.

Vzdoroval jsem proti režimu a tím i proti otci

Od puberty nosil dlouhé vlasy a otevřeně vyjadřoval své kritické názory na tehdejší politický režim. Doma za to býval opakovaně fyzicky trestán otcem, který jeho postoje vnímal jako provokaci. Téměř každá jejich debata končila hádkou, zejména pokud se týkala politiky.

„Když mi bylo sedmnáct, přišel za mnou táta a říká: ‚Až ti bude osmnáct, vstoupíš do strany jako já.‘ Odpověděl jsem, že mezi zločince a vrahy nikdy nevstoupím. Otce chytil amok a ztřískal mě kovovou přezkou od vojenského pásku,“ vzpomíná Miroslav Černota. „Jednou mi i s mámou chtěli ostříhat vlasy. Když jsem se nedal, řekl mi: ‚Sbal se a vypadni!‘ Tak jsem šel a přespával jsem u kamarádů.“

Táta mi říkal, že ze mě vojna udělá chlapa

Stejně jako mnozí jeho vrstevníci se i on snažil vyhnout povinné vojenské službě. Polykal kuličky z alobalu, vdechoval kakao, aby se na rentgenových snímcích objevily stíny. Žádný z těchto triků však nezabral, a pamětník tak v dubnu 1977 narukoval do Prešova. Po půl roce byl převelen do Slaného a následně do Strašic u Rokycan. Přestože šlo převážně o mladé chlapce, už tehdy se mezi nimi našli přesvědčení komunisté, s nimiž se často dostával do názorových střetů.

Na nabídku ke vstupu do komunistické strany, kterou dostal od zástupce velitele, odpověděl vulgárním způsobem a tento projev vzdoru nezůstal bez odezvy. Krátce poté byl Miroslav Černota odveden do vojenské věznice a následně převezen v poutech do Českých Budějovic, kde byl umístěn do cely předběžného zadržení. Po dvou dnech skončil v kobce, kde se pět vězňů dělilo o čtyři postele.

Série výslechů směřovala k jasnému konci

Příslušník Státní bezpečnosti, kapitán Tichý, vedl sérii výslechů kvůli podezření ze spáchání trestného činu pobuřování proti socialistické republice a jejím vrcholným představitelům. Již při druhém výslechu mu StB nabídla spolupráci výměnou za mírnější trest, kterou však bez váhání odmítl. V archivních záznamech StB byl Miroslav Černota veden jako Prověřovaná osoba pod krycím jménem „Kritik“. Čerpáno z dokumentů o skartaci – na pamětníka StB zavedla signální svazek pod archivním číslem 13107/111.

Obvinění se snažili najít i v dávno zapomenutém kousku papíru, který objevili mezi jeho osobními věcmi. Na papíře bylo jméno Vladimíra Máchy a nedopsané telefonní číslo na Hlas Ameriky, kam kdysi chtěl zavolat a poprosit o písničku.

S každým dalším výslechem bylo jasnější, že ho odsoudí. Jeho drzost vůči vyšetřujícímu narůstala. „Při jednom z výslechů jsem se zeptal, kdy bude amnestie. Odpověď však nepřišla slovy, ale ránou pěstí, která mě smetla ze židle dozadu,“ vypráví Miroslav Černota.

Po dvou měsících ho z Českých Budějovic převezli do vazební věznice v Litoměřicích. Nadvláda a provokace bachařů zde neměly žádné meze. „Při jednom filcunku mi asi o tři roky starší bachař našel svazek dopisů. Držel je v ruce a říkal: ‚Nevíš, že můžeš mít jen jeden dopis?‘ Byly to dopisy od mojí holky, který jsem si chtěl schovat. On je však trhal přímo přede mnou a čekal, jestli vystartuju. Vařilo se to ve mně, byl bych mu klidně ukopnul palici, ale věděl jsem, že by mě zmlátil do bezvědomí,“ vzpomíná na namátkovou kontrolu cely Miroslav Černota.

Přemýšlel jsem nad tím, jestli to vůbec přežiju

Na cele často přemýšlel o výši trestu, o místě svého umístění a o tom, zda svůj pobyt ve vězení přežije. Dne 18. ledna 1979 proběhl v Litoměřicích vojenský soud a Miroslav Černota byl odsouzen podle § 100 za pobuřování k šestnáctiměsíčnímu nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve věznici Plzeň-Bory. 

Když jednou ustoupíš, budeš to dělat pořád

Po vynesení rozsudku strávil Miroslav Černota několik dní v eskortní cele na Pankráci. Mezi „basmany“, zkušenými vězni, naslouchal cenným radám, jak zvládnout výkon trestu. Následně ho v poutech eskortovali do plzeňské věznice. Prvních čtrnáct dní pobýval na takzvaném přibyláku, oddělení pro nově příchozí vězně, kde se seznamoval s režimem věznice a pracovní náplní. Když poprvé vstoupil do haly, v níž vězni brousili bižuterii určenou pro Jablonec, připadalo mu to jako zrychlená groteska a pochyboval, že tuto práci někdy zvládne.

V brusné hale, mezi vězni známé jako „šatony“, dostal Miroslav Černota nejhorší možnou práci – přetmelovače. S pomocí hořáku, který měl před sebou, nahříval téměř čtyřkilová ocelová pravítka, do nichž byly zatmeleny kameny určené k dalšímu broušení. Pracovní tempo bylo zběsilé a nějakou dobu trvalo, než si postup osvojil. „Nejdřív jsem nestíhal já, potom oni mě,“ říká pamětník.

Neměl jsem žádné kapesné a sjížděl jsem vajgly z popelníků

Političtí vězni měli na Borech to nejhorší postavení, a možná právě proto mezi nimi panovala silná solidarita. „Měl jsem celu v horním patře a jednou si mě zavolali dolů. Myslel jsem, že dostanu nakládačku, ale šel jsem,“ vypráví Miroslav Černota. „Představili se a zeptali se, jestli nepotřebuju půjčit peníze. Neměl jsem žádné kapesné, výplata ještě nepřišla, byl jsem úplně na dně. Neměl jsem cigarety, sjížděl jsem vajgly z popelníku a z vysomrovaných papírků jsem si balil. Půjčil jsem si dvě stovky.“

Spoluvězni Aleš Březina a Aleš Macháček spravovali finanční fond, který sloužil k podpoře nově uvězněných politických vězňů. Peníze se poskytovaly s podmínkou, že dluh se musí splatit ještě před ukončením trestu. Dobrovolným etickým pravidlem pak bylo vrátit něco navíc, aby fond mohl růst a pomáhat dalším vězňům.

Peněžní pomoc nebyla jediná

Psychické vypětí, třísměnná, fyzicky náročná práce a nedostatečná strava se brzy odrazily na pamětníkově zdraví. Pohublý a vyčerpaný chodil jako tělo bez duše. Před noční směnou dostal často jen krupicovou kaši, k svačině krajíc chleba a kousek špeku.

„Šel jsem po hale, když si mě všiml Vláďa Laštůvka. Vzal si mě stranou a řekl: ‚Tu svačinku nech a pojď se mnou.‘ Ukázal na svůj talíř s játry a chlebem. Měl kontakty v kuchyni, což byl zlatý důl. ‚Jsi podvyživený, vezmu si tě do parády, než se dáš do kupy.‘ Hodně mi pomohl,“ vzpomíná Miroslav Černota. Vladimír Laštůvka podobně pomáhal i dalším vězňům. Po roce 1989 úspěšně kandidoval do parlamentu za ČSSD.

Mezi spoluvězni pamětník poznal i Petra Cibulku, který si také mnoho vytrpěl. Prohlásil, že do práce chodit nebude, a za trest skončil na samotce. Na protest vyhlásil hladovku a třicet dní nic nejedl, pouze pil. Téměř v bezvědomí ho na nosítkách odnášeli do nemocnice.

Za drobné přestupky skončil v „díře“ i Miroslav Černota. Šlo o malou temnou místnost pod úrovní terénu, kde byla celoročně zima a nedostatek světla. Místo postele tam bylo dřevěné lehátko a podhlavník, přikrýt se dalo pouze dvěma filcovými dekami. Každé ráno se muselo podávat hlášení, přičemž jména vězňů se nepoužívala – každý měl přidělené číslo. „Jednou jsem dostal obuškem, protože jsem se jich při hlášení zeptal, jestli nám to číslo nechtějí vytetovat na předloktí,“ vzpomíná.

Byl jsem na dně a přemýšlel jsem, že si to někde hodím

O tom, jestli bude povolena návštěva nebo tříkilový balíček, rozhodovali výhradně dozorci. „Stačil drobný kázeňský přestupek nebo špatně naladěný bachař a nic z toho nebylo. Byla to doslova psychická šikana. Záměrně nám zadržovali dopisy a to, co si v nich přečetli, často používali k výsměchu a ponížení vězňů,“ vypráví Miroslav Černota. „Na Borech filcunky probíhaly jednou až dvakrát do měsíce a byly další manifestací moci. Všech dvacet čtyři vězňů vyhnali z cely na chodbu, naházeli na jednu hromadu matrace, povlečení, prádlo a osobní věci a pak do všeho rozšlapali paštiku a sádlo z balíků z domova. Pak nám nařídili, abychom to uklidili.“

Psychický nátlak, fyzické vyčerpání a neustálá únava si začaly vybírat svou daň. „Byl jsem na dně. V kapse jsem nosil provaz a přemýšlel jsem, že si to někde hodím. Když si na dvoře Aleš všiml, že mi z kapsy kouká kus provazu, vyjel na mě: ‚Přece se nenecháš od nějakých komoušů zlomit!‘ Uznal jsem, že má pravdu, a znovu nabral sílu,“ vypráví Miroslav Černota. 

Nemluvil se mnou o Bohu, jen o životě

V nejtěžších chvílích měla jakákoliv podpora obrovský význam. Někdy stačilo jen mluvit o obyčejných věcech, prohodit pár slov o životě. Velkou oporou se pro pamětníka stal asi sedmdesátiletý spoluvězeň, kterého odsoudili za šíření letáků na podporu kardinála Františka Tomáška, jemuž kdysi pomáhal na faře. „Jeho slova a jakýsi vnitřní klid mi velmi pomohly,“ dodává pamětník.

Ke spojení s vnějším světem sloužila žlutá krystalka

Přestože byli političtí vězni zcela odříznutí od vnějšího světa, neztráceli s ním kontakt. „Spoluvězni, kteří pracovali v Tesle, sestavili krystalku (provizorní rádio) v malé plastové krabičce od mýdla. Dodnes si pamatuji její barvu – byla žlutá. Přes den mi Aleš potají podal rádio se slovy: ‚Dneska máš službu,‘“ vzpomíná Miroslav Černota. „Po večerce, když byly katry zavřené a bachaři pryč, jsem si dal sluchátko do ucha a poslouchal Svobodnou Evropu. Musel jsem si zapamatovat co nejvíc informací, a když byla příležitost – třeba na dvoře nebo při střídání směn – předával jsem je dál. Pak jsem rádio vrátil a službu měl zase někdo jiný.“

Kdo celou akci koordinoval, pamětník dodnes neví. Jelikož se i mezi politickými vězni našli donašeči, musel být každý pohyb velmi opatrný. Na krystalce šlo naladit pouze Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Právě tam poslouchali mimo jiné i zprávy Amnesty International, například o snaze dosáhnout omilostnění Petra Cibulky.

Potřeboval jsem si odpočinout a nabrat sílu

Po několikaměsíční dřině na šatonech měl Miroslav Černota zničené tělo i ruce. Krátce před koncem trestu už dál nezvládal pracovat a hledal způsob, jak si alespoň na chvíli od fyzické námahy odpočinout a zotavit se, než bude propuštěn. Jediným možným řešením byl úraz. Před koncem směny si proto záměrně – s pomocí spoluvězně – probodl ruku. Ránu mu na ošetřovně zašili a přeřadili ho na lehčí práci v kovošrotu, odkud se později dostal na úklid haly, kde se mu konečně podařilo alespoň částečně zregenerovat.

Vyšel jsem ven a radostí jsem poskakoval jako malý kluk

Po šestnácti měsících strávených za mřížemi Miroslav Černota dokončil svůj trest v únoru 1980. Před propuštěním odmítl podepsat papíry o mlčenlivosti. „Byl únor, zima, vylezl jsem před věznici a připadal si jako blázen. Takové uvolnění, měl jsem to za sebou a začal jsem skákat při chůzi jako malej kluk. Měl jsem na sobě jenom džíny, tričko, džínovou bundu a kecky a lidi kolem nosili beranice, bundy, čepice. Byl jsem zmrzlý (…) a bylo mi to úplně jedno,“ vypráví pamětník.

Když mě máma uviděla, začala plakat

Nejvíc ze všeho se těšil, až si zajde na pořádné teplé jídlo. V Plzni na náměstí měl sraz s matkou, která mu přivezla zimní bundu. Když ho uviděla, zděsila se a začala plakat. Byl vyhublý na kost, o třicet kilo lehčí než před nástupem do věznice. Po propuštění vážil pouhých devětačtyřicet kilogramů.

Zdravotně se dával dohromady téměř dva roky, ale otisk vězeňské moci na něm zůstal navždy. Po návratu se vrátil k práci opraváře výtahů a později působil jako číšník v horské hospodě. Oženil se a narodily se mu dvě dcery. Během sametové revoluce v roce 1989 v Ostrově nad Ohří sbíral podpisy, organizoval mítinky a stál u zrodu Občanského fóra. Spravedlnosti se Miroslav Černota dočkal až po roce 2000, kdy byl odškodněn za léta strávená ve vězení a Ministerstvo vnitra ČR oficiálně potvrdilo, že nikdy nespolupracoval s StB. 

Pro Miroslava Černotu byl život v komunismu tvrdou školou, v níž se rocková hudba a dlouhé vlasy staly symbolem vzdoru a touhy po svobodě. Přestože byl uvězněn, čelil režimu s neústupností a je vděčný za lekce, které mu život za mřížemi přinesl. Díky svým zkušenostem si velmi dobře uvědomuje křehkost svobody a důležitost její ochrany. V době natáčení, v roce 2025, žil stále s duší rockera v Ostrově nad Ohří.