Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Vladimíra Čermáková (* 1939)

• narodila se 8. září 1939

• je pamětnicí únorového náletu na Prahu v roce 1945

• její rodina byla členy Církve československé husitské

• zažila srpnovou okupaci v Praze

• účastnila se dobrovolnických workcampů v zahraničí

• jako dobrovolnice vyjela do Irska, Francie a Dánska

• účastnila se demonstrací v roce 1989

Září 1939. Německo napadá Polsko. Československo je už skoro rok bez svého území v pohraničí a šest měsíců živoří v protektorátním uskupení. Začíná jeden z největších konfliktů novodobé historie. Vedle velkých dějin se ale lidé snaží žít své každodenní životy. Přesně týden po začátku války tak přichází na svět pamětnice Vladimíra Čermáková. 

Do rodiny hudebníka zaměstnaného v orchestru Československého rozhlasu a učitelky se pamětnice narodila jako první dítě. Vladimíra Bubáková se svým mužem Josefem bydleli na pražských Vinohradech. Prvorozená Vladimíra tak vyrůstala takřka v centru veškerého dění. Jako malé děvče neznala nic jiného než válku. První povinné zatemnění prožila ještě ve štvanické porodnici jako čerstvě narozené miminko. „Když mě a maminku sanitáři nesli na nosítkách do pokoje, tak byla tma. Nemohli jet výtahem, tak šli po schodech, a mně se to prý hrubě nelíbilo, takže jsem děsně řvala,“ tlumočí Vladimíra Čermáková první vzpomínku, kterou jí maminka vyprávěla. 

Měla jsem hlídat sirény

Vlastní vzpomínky má pamětnice hlavně na konec války. Ještě než se Praha v prvních květnových dnech roku 1945 vzbouřila, prožila v únoru tragický nálet, kdy si americké vzdušné síly spletly naše hlavní město s východoněmeckými Drážďany. Vinohrady, kde Vladimíra Čermáková vyrůstala, patřily k těm nejzasaženějším místům. „Rodiče ten den potřebovali odjet do Mnichova Hradiště, kde jsem bývala tak polovinu času svého předškolního věku u dědečka a babičky. Jenže dědeček zemřel a oni ten den museli na pohřeb,“ vybavuje si pamětnice 14. únor 1945. Malou Vladimíru dostala na starost prateta, které už ale moc nesloužil sluch. „Řekli, ať dávám pozor, kdyby houkaly sirény. Ona by je neslyšela,“ popisuje, za co měla jako pětiletá odpovědnost. Splnit ji zvládla, tetičku na sirény včas upozornila a společně se vydaly do sklepa. „Dala mi růžový kabátek, sama si vzala persiánový kožich a svůj kufřík se šperky. Pamatuju si, jak to už na schodech hrozně dunělo, bylo to jako zemětřesení. Dům se klepal v základech, musely jsme se držet zábradlí.“ Bombardování pamětnice ve sklepě přečkala nejen s tetičkou, ale i se všemi sousedy. „Lidé přemýšleli, jestli je to bezpečnější u obvodového zdiva, nebo blíž ke středu místnosti,“ zmiňuje zdánlivý detail, který jí utkvěl v paměti. 

Dům, ve kterém žila pamětnice s rodinou, bombardování přečkal. Ne všechny domy v sousedství ale měly stejné štěstí. „Protější dům, který stál jen několik málo desítek metrů od nás, byl na půl rozčísnutý. Byly tam odkryté všechny byty, a dokonce tam snad uvízla nějaká paní, visela hlavou dolů.“ Pamětnici jako malé děvčátko ale mnohem víc děsila voda, která se řinula z porušené kanalizace. „Ulicí tekla žlutá voda a já jsem z toho dostala hrůzu, že ta voda bude stoupat a stoupat a my se tam utopíme. Tak jsem pokřikovala na pány, že musíme udělat nějakou loď, abychom odpluli pryč,“ dodává pamětnice k vyprávění dětskou perspektivu. Dodnes nezapomněla ani na úlevné výrazy rodičů, když se večer vrátili z pohřbu a jejich dům stál. „A když přišli domů a zazvonili, tak slyšeli moje ťap, ťap, ťap, jak jsem jim běžela otevřít.“ 

Praha po osvobození jásala

Letecký útok na Prahu tedy Bubákovi i jejich malá dcerka přečkali ve zdraví, podruhé ale podobně riskovat nechtěli. Hned druhý den Vladimíru odvezli do Mnichova Hradiště k babičce, kde strávila celý konec války. Tatínka stavějícího barikády v ulicích Vinohrad tak nezažila. „Prý se tam střídali lidé, přicházeli nájemníci z bytů a stavěli. Bylo to třeba v noci, aby si byli jistější, že po nich nebude nikdo střílet.“ Pro tatínka v noci přišel jeden ze sousedů. „Budil ho soused z bytu pod námi, táta byl rozespalý a říkal mu, ať to nechá na ráno. Ale když se nedal odbýt, tak se probudil a běžel s ním,“ popisuje Vladimíra Čermáková události, které zná z vyprávění. Rodiče si pro ni do Mnichova Hradiště přijeli, až když hlavní město slavilo osvobození od nacistické nadvlády. „Procházela jsem s nimi jásající Prahou a ptala jsem se jich, koho mají rádi. Jestli Francouze, Angličany, Američany, nebo Rusy. A oni říkali, že mají rádi všechny,“ vybavuje si pamětnice první květnové dny po osvobození. 

Do první třídy šla v září roku 1945. Nejdřív nastoupila do vesnické malotřídky ve středočeské obci Vyžlovka, kde s maminkou trávily čas u pratety, než se narodil mladší bratr. Až pak přešla do dívčí třídy do Prahy. Hned z prvního ročníku má neobvyklou vzpomínku. Krátce před volbami v roce 1946 do třídy přišel člověk, který se prvňaček ptal, koho budou jejich rodiče volit. „Na komunisty se zvedla jedna ručička, na lidovce několik ručiček, na sociální demokraty se na Vinohradech nezvedla snad žádná, a pak ti národní socialisti, Benešova strana, na to se zvedla většina ručiček,“ vyjmenovává, jak šestileté děti měly přehled o tom, koho chtějí jejich rodiče volit. Dotyčný si třídní anketu spočítal a odešel. Vladimíra Čermáková dodnes neví, o koho přesně šlo. 

Nemusíš nic provést, a můžeš viset

Les dětských rukou na Vinohradech ale národním socialistům ke zvolení nepomohl, volby v roce 1946 vyhrála Komunistická strana Československa (KSČ). Po únorovém převratu v roce 1948 postupně přišlo znárodnění a další komunistický útlak. Když v padesátých letech začaly politické procesy s nepřáteli režimu, pamětnici bylo jedenáct let. „Lámala jsem si tehdy hlavu a říkala jsem rodičům, co ti lidé provedli, když dostávají takové pálky. Pětadvacet let, doživotí, nebo dokonce špagát…“ Maminka tehdy své malé dceři odpověděla, že neprovedli nic. „Já jsem říkala, že něco přeci museli provést, když mají takové tresty. A máma, učitelka a vlastenka, pravila, že v tomhle státě nemusíš nic provést, a stejně můžeš viset.“ Vladimíra Čermáková už tehdy pochopila, že se venku nepovídá nic, co se povídá doma. 

Názor Bubákových na komunistický režim byl ale jasně daný, své děti neposílali ani do Pionýra. Vladimíra Čermáková červený šátek nasadila až na konci osmé třídy, protože chtěla větší šanci dostat se na dobrou střední školu. Po základní škole nastoupila na jedenáctiletou střední školu v nuselské Křesomyslově ulici. Na škole měli rozšířenou výuku ruského jazyka, ale pamětnice mohla v padesátých letech studovat i angličtinu. „Ta byla samozřejmě jako druhý jazyk, první byla ruština. Angličtinu jsme měli dvě hodiny týdně, ruština byla každý den, a jeden den v týdnu dokonce dvě hodiny za sebou. Nesmělo se promluvit ani slovo česky.“ Přísný dril by pamětnice sice víc uvítala v anglickém jazyku, i tak si ale díky střední škole mohla později udělat státnice z ruštiny. 

Kvůli školské reformě odmaturovala v sedmnácti letech, pak nastoupila na bohosloveckou fakultu. Už od svých patnácti totiž s tatínkem chodila na přednášky náboženské společnosti československých unitářů, i když se rodina původně hlásila k československé církvi. „Pokřtěna jsem byla v Husově sboru v československé církvi, ale chodit jsme začali sem. A mně se to velice zalíbilo. Chodila jsem na duchovní přednášky i místo všelijakých tanečních,“ přiznává. „Rozhodla jsem se, že to budu študovat, tak jsem se dozvěděla, že na studium je tady Husova bohoslovecká fakulta. Unitářství byla americká věc a v Americe tou dobou studovat nešlo,“ vysvětluje svou volbu. Studium na předchůdkyni teologické fakulty bylo na čtyři roky, Vladimíra Čermáková se ho ale rozhodla po třech letech ukončit. „Měla jsem sama nějakou přednášku, viděla jsem lidi v auditoriu a říkala si, že se necítím na to, abych zachraňovala nějakých pár babiček,“ vysvětluje stručně své důvody. Bohosloveckou fakultu ukončila pouze s jednou státnicí po dvou letech a v roce 1959 udělala přijímačky na Provozně ekonomickou fakultu Vysoké školy zemědělské.

Okupaci jsem brala jako urážku

Po promoci v roce 1964 nastoupila do JZD v Kostelci nad Černými lesy jako pomocná ekonomka, později přešla na pozici pomocné agronomky. Brzy ale přešla do Ústavu vědecko-technických informací, kde pracovala jako ekonomická redaktorka Naučného zemědělského slovníku. Tam prožila i srpnovou okupaci v roce 1968. Vladimíře Čermákové bylo necelých devětadvacet let, stále ale bydlela se svými rodiči na Vinohradech. V předvečer okupace šla do kina a po něm odjela domů. „Po tom filmu jsem usnula, jako když mě do vody hodí. Najednou jsem slyšela ránu nad barákem,“ vzpomíná na ráno jednadvacátého srpna. Z rádia zjistila, že Československo zaplavila vojska Varšavské smlouvy. Vojáky potkávala v ulicích, i když ráno zamířila do práce. „Divila jsem se, že se s nimi někteří lidé bavili a přesvědčovali je. Říkala jsem si, že je to nesmysl, přesvědčovat vojáky na tankách, aby šli pryč,“ vybavuje si svoje rozpoložení. „Celý 21. srpen jsem brala jako šílenou urážku. Naštvalo mě to a vydrželo mi to dodnes, mám tenhle zážitek hluboce vrytý,“ dodává. I v práci všichni poslouchali rádio a ředitel je nakonec poslal domů dřív. Nikdo ze zaměstnanců nebyl v rozpoložení, kdy by se mohl naplno věnovat práci. 

Vladimíra Čermáková brzy pochopila, že návštěva cizích vojáků nebude krátkodobou záležitostí. Bylo jí jasné, že nejbližší roky života v Československu nebudou žádný med. Ačkoli se nad Československem pomalu stahovala mračna normalizace, vyjet za hranice i po invazi bylo ještě nějakou dobu možné. Cestovní kancelář mládeže organizovala výjezdy za dobrovolnickou prací. Díky takzvaným workcampům Vladimíra Čermáková vyjela do zahraničí hned pětkrát. Dvakrát do Irska a Francie a jednou do Dánska. „Poprvé jsem jela s deseti librami v kapse. Musela jsem je hrozně šetřit,“ vybavuje si. Do Dublinu se vydala vlakem, měla před sebou dvoudenní cestu. „Sedla jsem do kupé, kde byl Američan, Francouz a Slovenka. Američan se o mě postaral, ptal se, kolik mám peněz a jestli mám v Dublinu kde bydlet.“ Když řekla, že ne, dal jí adresu na místní klášter a doporučující dopis pro abatyši. Jeptišky ji po příjezdu skutečně nechaly přespat. „Byly strašně zvědavé, jak je u nás na Východě po té invazi. Byla jsem ráda, že jsem o tom mohla normálně promluvit, že mají zájem. Tam člověku nehrozilo, že by ho někdo odchytil a zavřel.“ 

V Irsku pamětnice dobrovolničila měsíc. Nejvíc času strávila v Corku prací v psychiatrické nemocnici, spolu s dalšími dobrovolníky jich tam bylo okolo dvaceti. Ze země východního bloku ale přijela jako jediná. Na dobrovolnické období vzpomíná ráda, dodnes má schované dopisy od jeptišek z kláštera a od jednoho z organizátorů workcampů, Alana. [1]

Bez Hradčan bych nemohla žít

I když se jí dobrovolnický výjezd podařilo absolvovat víckrát, Státní bezpečnost po ní nikdy nechtěla, aby donášela informace ze zahraničí. „Návštěvu na policii jsem sice musela absolvovat, ale to byla jen taková formalita. Lidi si mysleli, jestli to není něco za něco, ale to teda nebylo,“ vysvětluje Vladimíra Čermáková. Na jednom z workcampů byla v době ročního výročí okupace. „Seděli jsme všichni v kolečku, někdo chytil rádio a říkal: ‚Vladimíra, to bude asi pro tebe.‘“ Z rádia zněla polština, ale pamětnici se podařilo rozluštit základní informace. „Pochopila jsem, že naši střílejí do našich. Vojáci se v den výročí obrátili proti nám,“ tlumočí i po letech, co tehdy z radiového přijímače slyšela za zprávy. Když se z workcampu vrátila i podruhé, kolegové doma si klepali na čelo. Předpokládali, že povolený výjezd do zahraničí využije k emigraci. Na to ale neměla myšlenky, její hlavní motivací bylo vidět cizí místa. O emigraci nikdy neuvažovala. „Bez Hradčan nad Vltavou bych nemohla žít,“ vysvětluje stručně. 

V roce 1971 se navíc vdala, měla tak o důvod k návratu víc. Její muž se jmenoval Miloš Čermák a učil na zemědělské vysoké škole. Vladimíra Čermáková stále pracovala jako redaktorka naučného slovníku. V roce 1977 se jim narodil syn Martin. Vladimíru Čermákovou StB po návratu ze zahraničí už nekontaktovala, její muž musel párkrát odolávat tlaku ke spolupráci. StB argumentovala velkou důvěrou studentů, kterou v Miloše Čermáka měli. Tajné policii nikdy nic nepodepsal, byl pouze ve straně. Později ho ze strany vyškrtli. 

Zbytek sedmdesátých let a osmdesátá léta manželé strávili poklidně. Věnovali se výchově syna. Revoluce v roce 1989 pro ně byla překvapením. Na demonstrace Vladimíra Čermáková ale chodila i s dvanáctiletým Martinem. „Ještě v pondělí jsem se bála jít blízko, říkala jsem si, že se mlátit nenecháme, tak jsme koukali zpovzdálí. Ale po pěti dnech, když nějaký řečník mluvil o roce 1948 jako o puči, tak jsem si říkala, že je to státní převrat. Polykala jsem slzy,“ vzpomíná dojemně na sametovou revoluci. Dodnes sedmnáctý listopad označuje za náplast na všechny předchozí bolesti našeho národa. 

 

[1] Dopisy jsou dostupné v Dodatečných materiálech.