Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlastimil Čelikovský (* 1944)

• narozen 31. května 1944 ve Velkých Popovicích

• babička z matčiny strany Anna Zahradníčková provozovala hostinec Česká koruna, jenž fungoval jako centrum vlasteneckého a kulturního života

• otec František byl stavitelský mistr, pracoval pro německou podnikatelskou rodinu Ringhofferů

• po druhé světové válce byl hostinec znárodněn, otec František nastoupil jako šéf projektant do Hlavní správy pivovarů a svařoven

• Vlastimil Čelikovský se vyučil truhlářem v okresním průmyslovém podniku

• po učení se přihlásil na Průmyslovou školu bytové tvorby, školu dokončil v roce 1965

• nastoupil do okresního průmyslového podniku, kde měl na starosti zakázkový nábytek

• v uvolněných 60. letech si chtěl založit soukromou dílnu a vyrábět zakázkový atypický nábytek, plány mu zkazila invaze vojsk Varšavské smlouvy

• od 70. let až do listopadové revoluce 1989 působil jako pedagog na žižkovské Průmyslové škole bytové tvorby

• po revoluci se věnoval restaurování historického nábytku, pracoval v Rakousku

• v roce 2025 žil ve Velkých Popovicích

„Doma jsme měli v rámečku fotografie: Tyrš a Fügner – zakladatelé Sokola, a pak pan prezident Masaryk a pan prezident Beneš. Tatínek se svojí poctivostí, pílí a svědomitostí byl velký vzor pro nás všechny tři bráchy,“ uvádí Vlastimil Čelikovský. 

Pomník v pivovaru

Vlastimil Čelikovský se narodil 31. května 1944 ve Velkých Popovicích jako třetí syn matce Anně rozené Zahradníčkové (nar. 1908) a otci Františkovi (nar. 1903). Otcova rodina žila ve Velkých Popovicích už od roku 1905, kdy se do obce přestěhoval jeho dědeček, mistr ševcovský Václav Čelikovský, se svojí ženou Marií, rozenou Pěknou. Ta dle vyprávění pamětníka trpěla chorobnou úzkostlivostí následkem prodělané španělské chřipky, takže svého syna Františka – pamětníkova otce – dlouho nechtěla pustit z domu. 

František se tedy učil ševcem doma u svého otce, avšak protože uměl pěkně kreslit, po roce si jej vzal k sobě mistr, aby se učil zedníkem, a po dalším roce mistr stavitelský, aby se učil kreslit plánky. Ve svých 17 letech, tedy roku 1920, nastoupil na Vyšší státní průmyslovou školu stavitelskou se sídlem v Praze v Betlémské ulici. 

„Škola to byla věhlasná – být absolventem, to už něco znamenalo. Byla tam spousta synků stavitelů, synků majitelů pily, takové protekční děti, a pak můj tatínek, ševcovský synek. On byl ale velice šikovný, pilný, houževnatý,“ vypráví o svém otci pamětník Vlastimil Čelikovský. „Nastoupil těsně po první světové válce, měli ve třídě i tři či čtyři legionáře – ti byli starší. Jeden z nich měl jenom jedno oko. Vyprávěl, že byl na východní frontě, byl poraněn, považovali ho za mrtvého, tak ho hodili do společného hrobu. Tehdy se na těla sypalo chladové vápno. On byl ale naživu, a protože na ně v tom spěchu naházeli jen tenkou vrstvu hlíny, dostal se ven a zachránil se. Ale to vápno mu vypálilo oko.“ 

Po ukončení studií nastoupil František Čelikovský do pražské firmy Filipovský a po několika letech, roku 1930, na uvolněné místo ve Velkých Popovicích k Ringhofferům, kteří zde vlastnili a provozovali pivovar, lihovar, pilu, cihelnu i několik statků. „Toto všechno měl tatínek na starosti – provozoval ty prostory, měl pod sebou dva asistenty a asi 120 pracovníků. 30. léta byla zlatou érou Ringhofferů. Tatínek projektoval stavby, po několika letech praxe si zažádal o stavitelskou zkoušku. Dodnes [2025] má v pivovaru pomník,“ popisuje zásluhy svého otce pamětník Vlastimil Čelikovský. 

Česká koruna u sv. Anny 

Tou dobou byl už František ženatý, a sice s Annou rozenou Zahradníčkovou, původem z Velkých Popovic. Anna byla nejstarší ze tří dětí, její otec Václav před první světovou válkou pracoval jako řezník a hospodský, spolu se svojí ženou Annou provozoval v obci „panský“ hostinec neboli hostinec patřící Ringhofferům. 

„Když se ve 20. letech v obci stavělo, přijelo na stavbu asi 100 dělníků. Tito všichni se stravovali v hospodě, kterou provozovali mámini rodiče. Říkali, že za rok si vydělali dost na to, aby si koupili dům s hostincem,“ vypráví Vlastimil Čelikovský o osudu matčiny rodiny. Zakoupený podnik pronajímali a sami nadále provozovali panský hostinec, a to až do vypuknutí první světové války. 

„Děda musel narukovat hned v roce 1914, a hned v listopadu 1914 padl někde na Haliči. Babičce bylo 28 let, když ovdověla, zůstala sama na tři děti. Provoz panské hospody přenechala dědovu mladšímu bratrovi a šla do svého – převzala provoz toho zakoupeného hostince, který do té doby pronajímali,“ pokračuje Vlastimil Čelikovský. 

Hostinec provozovala spolu se svými dvěma sestrami po celou první světovou válku i v době první republiky. Nazýval se Česká koruna a byl jakýmsi centrem kulturního a vlasteneckého dění ve Velkých Popovicích. V horním patře byl prostor, kde cvičili sokolové (než byla postavena sokolovna), hrálo se zde i ochotnické divadlo. „Hostinci se říkalo U svaté Anny – babička i její sestry byly velmi pobožné,“ vzpomíná Vlastimil Čelikovský. 

Pro Němce i pro Čechy

Pamětníkovi rodiče se tedy potkali v rodné vsi. Vzali se v roce 1930 a následně se jim narodili tři synové, v letech 1932, 1937 a 1944. Nedá se říct, že by rodina během druhé světové války strádala, neboť otec František nadále pracoval pro rodinu Ringhofferů. Ringhofferové přijali po okupaci Československa a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava říšskoněmecké občanství, několik členů rodiny vstoupilo do NSDAP. Během války spolupracovali s vysoce postavenými činiteli nacistického režimu, a to ve věci vyzbrojování wehrmachtu. 

„Tady byly dvě či tři židovské rodiny, přežil jen jeden kluk. Tatínek vzpomínal, že někteří z nich měli židovské móresy, že u některých tam byl cítit ten česnek. Ve Velkých Popovicích je pomník – jsou tam oběti z první války, z druhé války, a někdy kolem roku 2020 tam dodatečně připsali i ty Židy,“ vypráví pamětník. „Heydrichiáda nás v Popovicích nijak moc nezasáhla, nevzpomínám si, že by se někdy řešil odboj. Jediný, kdo měl problém s nacistickým režimem, byl maminky švagr, manžel její mladší sestry, Vlastimil Blahák. Nacisté ho odsoudili k smrti, strávil čtyři roky v zajetí,“ vzpomíná Vlastimil Čelikovský. Dle vyprávění přežil právě díky přímluvě Ringhofferů. 

Nejvýrazněji se Velkých Popovic válka dotkla v květnu 1945. „Byla tu jedna Němka, její manžel byl Čech. Za války se dal k Němcům, aby mohl pomáhat českým lidem, byl šéfem četnické stanice. Když se Němci stahovali přes Velké Popovice na vlak do Stránčic, aby mohli odjet na jih, jeden partyzán ze Stránčic po nich vystřelil. Velitel německých jednotek dal rozkaz všechny postřílet, zastřelili 27 civilistů. Když se to dozvěděla ta Němka, tak na kolenou prosila velitele německých jednotek, že to nebyl občan Velkých Popovic, co po nich vystřelil, aby nezabíjeli další civilisty. Tak je propustil,“ vypráví Vlastimil Čelikovský. 

Pomsta dělnické třídy 

Ne všichni považovali Ringhoffery za dobrodince. „Po válce se s nimi velice špatně zacházelo. Ti lidé, co u nich dělali, si dali na ramena pásku revoluční gardy a na řetízku vodili pana barona na pole sbírat kamení,“ uvádí Vlastimil Čelikovský. „Strejda – měl za manželku sestřenici naší maminky – pracoval v pivovaru jako hlavní nákupčí. Dostal od těchto lidí rákoskou přes chodila a přes zadek, že prý týden nemohl chodit ani si sednout.“ 

Jak vysvětluje Vlastimil Čelikovský: „Komunisté tady začínali už v tom roce 1921. Například Kunice, kde byli zemědělci a řemeslníci související se zemědělskou výrobou – tesař, truhlář, kovář atp., tak to byli většinou lidovci [Československá strana lidová]. Ale v Popovicích byl průmysl, takže tady vznikala i ta dělnická třída.“ 

Když se dělnická třída dostala k moci po puči v únoru 1948, pocítila to i rodina Čelikovských. Hostinec Českou korunu jim znárodnili. „Za tatínkem přišel jeho kamarád z dětství a říká mu: ‚Franto, pojď k nám, my tě potřebujeme. Máš tři kluky, víš, co dokážeme. Radím ti dobře – pojď k nám.‘ Vstoupil hned v roce 1948.“ Poté, co nový režim zestátnil i velkopopovický pivovar, nastoupil František jako šéf projektant do Hlavní správy pivovarů a svařoven, kde se nadále věnoval výstavbě a provozu pivovarů. 

Sny vs. realita

V 50. letech vychodil Vlastimil Čelikovský základní školu a v roce 1957 nastoupil do učení na truhláře v okresním průmyslovém podniku. Otec by preferoval, kdyby studoval, Vlastimil však miloval práci se dřevem a zajímal se o design nábytku. Po třech letech v učení se přihlásil na Průmyslovou školu bytové tvorby, sídlící na pražském Žižkově. Školu dokončil v roce 1965 a nastoupil do okresního průmyslového podniku (OPP). 

„Vždy jsem toužil mít dílničku. Rok 1968 jsem vítal, protože jsem si říkal, že budu soukromničit, že budu mít dva tři učedníky a budu vyrábět atypický nábytek. Po pěti letech jsem podal výpověď v OPP, což byl skvělý podnik, mnoho jsem se tam naučil. Měl jsem tam na starosti zakázkový nábytek, to jsou soukromníci,“ vypráví o svých snech a ambicích Vlastimil Čelikovský. 

Nakoupil potřebné stroje a chystal se do světa, že se něčemu přiučí. Plány mu překazila invaze vojsk Varšavské smlouvy. „Otec mě vzbudil v 5.30 ráno se slovy: ‚Už jsou tady.‘ Mě v první chvíli napadlo, že přijeli Američané nám od těch bolševiků pomoci,“ vzpomíná pamětník Vlastimil Čelikovský. Následovalo plénum ÚV KSČ v dubnu 1969, kde byl do funkce prvního tajemníka ÚV KSČ zvolen Gustáv Husák, a nastala tvrdá normalizace. Sny o soukromničení a vlastní dílně se rozplynuly. 

Přijal tedy nabídku vrátit se na žižkovskou Průmyslovou školu bytové tvorby jakožto pedagog. „Zakázal jsem studentům, aby mě oslovovali ‚soudruhu‘,“ říká Vlastimil Čelikovský. Politikou se však nezabýval. K volbám chodil, dvakrát byl v komisi. Do Komunistické strany Československa (KSČ) však nikdy nevstoupil, přestože jej do ní lákali. „Měli jsme dobrou partu kamarádů. V zimě jsme jezdili na hory, na běžky, v létě pak na vodu – jezdil jsem na kajaku. Žili jsme své životy.“ 

Až na vrchol řemesla 

Změny nastaly až po listopadových událostech roku 1989. Revoluci a proměnu politického zřízení vítal – považoval to za další příležitost otevřít si vlastní podnik. „Uvažoval jsem, co budu vlastně dělat. Už dříve jsem se začal zajímat o restaurování historického nábytku, což je vrchol řemesla. Je potřeba znát tehdejší technologie, materiály, ale i vývoj designu. Zároveň jsem si říkal, že potřebuju prodávat svoji práci, ne prohánět stroje. Chvíli jsem vyráběl šperkovničky, přemýšlel jsem, že bych mohl vyrábět konzole a bytové doplňky na tzv. suchou montáž – to je princip klínů, co do sebe zapadnou,“ rekapituluje své úvahy ohledně nově vzniklých příležitostí Vlastimil Čelikovský. 

„Dopadlo to tak, že jsem jednou se syny vyzdíval pilířek v naší zahradě, když u domu zastavil Jaguar a vystoupil z něj pán z Anglie, co uměl česky. Že shání pana Čelikovského. Poslal ho za mnou jeden můj bývalý žák, tou dobou ředitel provozovny Interiér Praha. Že shání restaurátora starožitného nábytku na práci do Rakouska pro paní baronku Gudenus, co podědila zámeček v obci Immendorf.“ 

Nabídku přijal. „Za tři týdny jsem si tam vydělal jako tady za deset měsíců,“ popisuje realitu kontrastu mezd mezi Československem a Rakouskem těsně po revoluci Vlastimil Čelikovský. Pracovní harmonogram si řídil sám – jezdil na několikatýdenní turnusy do Rakouska, stejné množství času však trávil doma s rodinou. Takto podnikal 11 let, dokud ve svých 61 letech neodešel do důchodu. V roce 2025 žil Vlastimil Čelikovský ve Velkých Popovicích, kde se o něj stará manželka Eva. 

 

S poděkováním paní Janě Randákové za zprostředkování a Kavárně Andělka ve Velkých Popovicích za poskytnutí zázemí pro natáčení.