Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimíra Bukvicová (* 1948)

• narodila se 11. května 1948 do česko-slovinské rodiny

• oba její rodiče se narodili v Bosně

• rodina se stala svědkem vyvražďování obyvatelstva v oblasti Kozara

• strýce, partyzána Dragana Haňáčka, umučili k smrti

• rodiče působili v komunistickém odboji

• v roce 1946 odešli do Jablonce nad Nisou

• matku považovali místní za Němku, čelila perzekuci

• pamětnice absolvovala střední stavební školu v Liberci

• působila jako tlumočnice ze srbochorvatštiny a slovinštiny

• v roce 2025 žila v Jablonci nad Nisou

Život v okupované Jugoslávii znamenal pro nechorvatské obyvatelstvo každodenní hrozbu smrti. Od roku 1941 se zde rozpoutala nepopsatelná genocida, kdy vyvražďování a transporty do koncentračních táborů byly na denním pořádku. Své si zažila i rodina pamětnice. Strýce Jiřího umučili a zbytek příbuzných unikl strašnému osudu často jen díky štěstí či pomoci lidí z odboje. Proto když válka skončila, rozhodli se rodiče pamětnice odejít do Československa, kde doufali nalézt klidné a bezpečné místo pro sebe i svoji rodinu.

Dědeček mohl být spřízněn s Liebiegy

Vladimíra Bukvicová se narodila 11. května 1948 do smíšené rodiny, která tehdy žila na území Československé republiky jen krátce – její otec Vladimír Haňáček byl Čech, který se narodil a vyrůstal v Bosně, zatímco matka měla slovinský původ. Na Balkán se česká část rodiny dostala v roce 1910, kdy se zde usadil dědeček pamětnice Jan Haňáček se svojí družkou. Dědeček se narodil roku 1861 a v rodině se traduje, že se snad jednalo o levobočka tehdejších majitelů Smiřického panství, kterými byla rodina textilních průmyslníků von Liebieg.

„Když přišla babička do jiného stavu, její zaměstnavatelé se o ni postarali a provdali ji. Dědeček byl Liebiegům co do vzhledu velmi podobný, zatímco jeho sourozenci vypadali úplně odlišně. Na rodném listě byl zapsaný někdo jiný a babička dostala vyrovnání. Bývala taková zvyklost, že i levobočkové měli určitá práva,“ osvětluje rodinnou historii Vladimíra Bukvicová. 

Kariéru učitele dědečkovi překazila láska

Dle vyprávění neztráceli Liebiegové chlapce ze zřetele ani v dalších letech. Jak rostl, byl nejprve pod dohledem faráře a ve 12 letech jej poslali do Jičína na učitelský ústav. Ačkoli se díky dosaženému vzdělání otevírala Janu Haňáčkovi slibná kariéra, nedokázal se ztotožnit s tehdejším ideálem mravného vzdělavatele, a přestože byl ženatý otec tří dětí, udržoval četné milostné avantýry. Po roztržce se školským inspektorem se nakonec rozhodl opustit svou dosavadní rodinu a odejít se svou milenkou a dvěma dětmi do Bosny, kde plánovali začít nový život. 

Zpět do Rakouska-Uherska se vrátili již v roce 1914 v souvislosti s vyhlášením první světové války a mobilizace. I tentokrát se však o svého příbuzného měli postarat Liebiegové v tom smyslu, že se zasadili o jeho služební zařazení do vojenského skladu, kde mu nehrozilo nebezpečí. Protože měl však po válce v Československu Jan Haňáček opět problém najít místo, rozhodl se v roce 1920 vrátit i s rodinou zpět do Bosny, kde ve státní správě přetrvával enormní nedostatek lidí se vzděláním. Znovu se usadili v Prijedoru, kde vychovávali kromě čtyř starších dětí (Boženy, Miroslava, Jiřího a Libuše) od roku 1922 také dvojčata Vladimíra a Borise. 

Němci dobyli Jugoslávii za devět dní, rozpoutala se genocida

Relativně poklidný rodinný život však po čase znovu přervala válka poté, co Německo 6. dubna 1941 napadlo Jugoslávii. Agresor zastihl zemi naprosto nepřipravenou – Jugoslávie nedisponovala potřebnou výzbrojí ani vojenskou technikou a nedokázala vytvořit souvislou obrannou linii, což mělo spolu s četnými dezercemi chorvatských a slovinských vojáků za následek absolutní kolaps morálky. Německo zemi obsadilo za pouhých devět dní a došlo k jejímu rozdělení na německou a italskou okupační zónu a vyhlášení stínového Nezávislého státu Chorvatsko v čele s Ante Pavelićem. 

Zároveň s tím se rozpoutala genocida nechorvatského obyvatelstva, která si vyžádala život přibližně 300 000 bosenských a chorvatských Srbů. Zastavit tento radikalismus se rozhodlo hned několik odbojových skupin, z nichž jednu z největších představovaly partyzánské oddíly jugoslávských komunistů pod vedením Josipa Broze Tita, který vyzýval k otevřenému boji proti okupantům. 

Strýce zatkli jako partyzána, umíral pět dní

K jednomu z největších střetů států Osy s partyzány Josefa Broze Tita došlo v podhůří Kozary od 10. června do 15. července 1942, kdy bylo cílem spojených německých, italských a ustašovských sil oslabit místní partyzánské hnutí. Ofenziva si však vybrala velkou daň i na civilním obyvatelstvu, které muselo čelit brutálnímu násilí, perzekucím a nuceným deportacím do koncentračních táborů. Konce války se nedočkala více než čtvrtina místních. 

“Němci uzavírali oblast a z polí a luk hnali ženské a děti do lesa, kde je začali střílet. Večer přijeli pro strýce Jiřího partyzáni, aby jim opravil vysílačku. Šel s nimi, i když měl doma desetiměsíčního syna. Když u nich opravoval vysílačku, dostal se do toho nejhoršího momentu. Své ženě už jen vzkázal, ať se nezlobí, ale když viděl, co se děje, tak si musel tu pušku do ruky vzít a jít na ně,” popisuje pamětnice rodinnou historii a osud strýce Dragana Haňáčka. Během bojů okupanti strýce, o kterém mluví jako o Jiřím, zajali a odvezli do Bělehradu, kde jej ve snaze získat informace brutálně mučili. Nakonec ho pověsili za nohy hlavou dolů a nechali jej tak pět dní, než zemřel.

Otec přeběhl k partyzánům i s celou jednotkou

Protože i po skončení ofenzivy přetrvávalo zejména v případě mladých mužů riziko násilné smrti z nejrůznějších důvodů, rozhodl se otec pamětnice pro odchod do asi 80 kilometrů vzdálené Banja Luky. Šel pěšky ve špatném podzimním počasí, odměnou mu však bylo bezpečí, které nalezl u matčiny známé, a možnost svobodně dostudovat poslední ročník gymnázia. Ve třídě se seznámil se slovinskou dívkou Ernou Štukeli – svojí budoucí manželkou a matkou pamětnice. 

Po maturitě v roce 1943 se Vladimír Haňáček rozhodl dát k partyzánům. Aby získal potřebný výcvik, nechal se nejprve odvést jako chorvatský domobranec do kasáren v rakouském Stockerau. “Když se vrátili, měli jít do akce proti partyzánům. Otec si jako velitel čety vymohl, že se s muži vykoupe, že půjdou za město k řece a vrátí se. To se ale nestalo a přeběhl i s celou jednotkou. S partyzány pak osvobozoval území až do Záhřebu,” dodává Vladimíra Bukvicová.

Maminka sháněla pro odboj zdravotnický materiál

Domácímu odboji se snažila všestranně pomáhat i matka pamětnice, která pro partyzány shromažďovala především léky a zdravotnický materiál. Vždy když nastřádala plný batoh, přišel si ho vyzvednout některý z partyzánů. Její činnost však nezůstala bez povšimnutí. Sousedé ji udali a Erna Štukeli skončila na několik týdnů ve vězení. Členové odboje nicméně dokázali pomocí svých kontaktů i úplatků zařídit, že se matka pamětnice nikdy nedostala k výslechu. Ba co víc, nakonec ji vykoupili z vězení úplně.

“Maminka pracovala za války v tabákovém průmyslu a jako zaměstnanci dostávali prémie v cigaretách. Podplácením cigaretami se nikdy nedostala k výslechu, vždy ji převezli někam jinam, až se jí podařilo vykoupit z vězení úplně. A když někoho zatkli, znal maximálně jednu osobu,” vypráví pamětnice.

Maminku v Jablonci považovali za Němku a šikanovali ji

Po skončení druhé světové války se rodiče Vladimíry Bukvicové sezdali a na podzim 1946 se rozhodli pro odchod do Prahy, kde doufali, že budou moci nastoupit na vysokou školu. Realita v Československu však byla odlišná – nejprve je čekala povinná internace v uprchlickém táboře v Hloubětíně, kde se museli podrobit zdravotním prohlídkám a absolvovat různé přednášky. Pak dostali na výběr asi ze tří míst v pohraničí, kam se mohli odstěhovat. O vysněném studiu na vysoké škole nemohla být řeč. 

Protože se otec pamětnice chtěl věnovat chemii, zalíbil se mu Jablonec nad Nisou. Mladá rodina se sem přestěhovala krátce před Vánoci a Vladimír Haňáček zde nastoupil nejprve jako sklářský pomocník. A protože uměl německy a dokázal přečíst staré německé recepty psané kurentem, brzy si získal renomé a stal se mistrem. 

Zcela odlišná životní situace však nastala pro maminku pamětnice. S manželem doma mluvili srbochorvatsky, česky vůbec nerozuměla a jako Slovinka měla problém se v cizím prostředí etablovat. Jediný jazyk, kterým se dokázala v pohraničí domluvit, byla němčina – proto se stýkala hlavně s Němkami, které v Jablonci zůstaly a vzájemně si pomáhaly. Následkem toho ji část Čechů považovala za Němku či kolaborantku. Jednou si bezděčně vzala bílé ponožky, což dříve platilo za distinktivní znak němectví, a místní ji šikanovali, řvali a plivali na ni. 

Kdybychom se z Jugoslávie nevrátily, tatínka by zavřeli

Když získala matka pamětnice v roce 1952 státní občanství, začala okamžitě usilovat o povolení k návštěvě své rodiny v Bosně. Nebylo to jednoduché, protože vlivem převratu v únoru 1948 se země ocitla ve východním komunistickém bloku a cesta na Balkán vedla přes Vídeň. Aby mohla nakonec se svými dvěma dcerkami Jiřinou a Vladimírou vycestovat, musela se „probít“ až na ministerstvo vnitra. „Než dostala povolení jet se podívat za rodiči, málem ji zavřeli. Nakonec musela podepsat, že když se nevrátí, tak uvězní jejího manžela,“ popisuje tehdejší praxi pamětnice. 

Vladimíra Bukvicová tak své balkánské příbuzné viděla poprvé až v roce 1956. Jak vzpomíná, jednalo se o poměrně emotivní setkání, protože ona ani její sestra tehdy nemluvily slovinsky ani srbochorvatsky. Do Jugoslávie pak rodina jezdila pravidelně. „Maminka byla ženou v domácnosti a musela s námi přestat mluvit svým rodným jazykem na základě udání. My pak musely do školky a mamka do práce,“ dodává Vladimíra Bukvicová.

Členství v KSČ jsem považovala za svou soukromou záležitost

Po vychození základní devítileté školy se Vladimíra Bukvicová přihlásila na střední stavební školu v Liberci a po maturitě v roce 1967 dostala umístěnku jako stavební technik do Pozemních staveb v Liberci. Zde si zpočátku vyzkoušela různé pozice v kanceláři i na stavbě, aby se seznámila s komplexním procesem výstavby v praxi. 

V roce 1968 se rozhodla pro vstup do Komunistické strany Československa (KSČ). Tento krok učinila zejména proto, aby se zavděčila svému otci, který bojoval jako partyzán v komunistickém odboji. „Devět z deseti partyzánů bylo u komunistů, tady to bylo na úplně jiné bázi. Nebyla jsem komunista, který by se hrdlil o funkce, a neměla jsem z toho žádné výhody. Členství jsem považovala za svoji soukromou záležitost,” dodává.

V srpnu 1968 jsme viděli na hranicích připravené tanky

V tomto duchu prožila i invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Jak vzpomíná, byli několik dní předtím s rodiči na zájezdu ve východním Německu. Drážďany byly plné sovětských vojáků a na hranicích viděli připravené tanky. Že se jedná o invazi, pamětnici došlo až poté, co slyšela 21. srpna ráno neustávající hluk. Když šla ten den v Liberci do práce, nejezdily tramvaje a od kolegyň z kanceláře se dozvěděla o střelbě na náměstí. Dle vlastních slov osobní názor na vpád cizích vojsk na území Československa neměla. „Soudruzi nám nic neřekli a my nevěděli, co to je nebo proč to je. Můžete se jen domnívat. Bylo to zvláštní,“ říká.

Rok 1968 však přinesl pamětnici i jiné životní události. V listopadu se provdala za Josefa Bukvice, se kterým se poznala v Pozemních stavbách a s nímž měla tři děti. Během svého dalšího profesního života vystřídala řadu různých pozic – pracovala na kulturním středisku v Jablonci nad Nisou, jako šéfka údržby výstaviště a divadla, jako referent bytového podniku či tlumočnice ze srbochorvatštiny a slovinštiny. Po třetí mateřské pak nastoupila jako investiční referent v podniku Restaurace a jídelny v Jablonci nad Nisou. V letech 1980–1984 pracovala na městě, měla na starosti školní budovy. Mimoto působila od roku 1981 jedno volební období jako poslankyně okresního národního výboru. 

Sametová revoluce a pád komunistického režimu pro Vladimíru Bukvicovou neznamenaly výraznější změnu kromě toho, že začala podnikat ve stavebních pracích. Komunistickou stranu neopustila a je stále její členkou. V době natáčení v roce 2025 žila s manželem v Jablonci nad Nisou a společně se těšili ze své rodiny a každodenních radostí.