Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Buchmüllerová (* 1938)

• narozena 14. listopadu 1938 v Žamberku

• rodina vlastnila prosperující železářství

• v roce 1948 byl rodině znárodněn veškerý rodinný majetek

• otec a dědeček, Adolf Buchmüller ml. a st., byli odsouzeni ve vykonstruovaném procesu

• otec prožil svůj šestiletý trest v uranových dolech

• vystudovala gymnázium v Králíkách

• absolvovala zeměměřickou průmyslovou školu v Praze

• působila na Okresním zeměměřickém středisku v Hradci Králové

• dálkově vystudovala Fakultu stavební ČVUT – obor geodézie a kartografie

• oboru se věnovala na Katastrálním úřadu v Hradci Králové

• po roce 1989 rodina restituovala rodinný majetek v Žamberku a v Hradci Králové

• v době natáčení (2024) žila v Hradci Králové

Zdeňka Buchmüllerová prožila dětství ve válečných letech. Radost z konce války brzy vystřídal komunistický převrat, který její rodinu velmi poznamenal. Při vykonstruovaném procesu s jejím otcem a dědečkem nahnali komunisté do soudní síně zaměstnance z místních továren. Bylo to trapné divadlo v tradiční režii podobných procesů. Přítomní lidé hlasitě odsuzovali zrádce národa, když předtím podepsali petice za jejich přísné tresty. Rodinné železářství komunisté znárodnili a jejího otce poslali na šest let do nechvalně známého pracovního tábora v Jáchymově. Celou rodinu vystěhovali z jejich domu. 

Zdeňka Buchmüllerová měla problém dostat se na střední školu. V mládí jí navíc diagnostikovali diabetes, což pro ni znamenalo různá omezení. Vše se jí podařilo překonat, vystudovala nejenom střední školu, ale také geodézii a kartografii na vysoké škole. Ve svém oboru se stala uznávanou odbornicí. 

Prosperující železářství v Žamberku rychle znárodnili

Zdeňka Buchmüllerová se narodila 14. listopadu 1938 v Žamberku. Její rodiče Adolf a Ludmila Buchmüllerovi měli v domku na náměstí železářství a zámečnickou dílnu, kde pracoval i její dědeček Adolf Buchmüller starší. Společně tak v tomto domku bydleli ještě s babičkou Františkou. V té době už žila také její sestra Dana, narozená v roce 1933. Rodinný dům byl ještě na počátku války dosti rozestavěný a dokončoval se jen velmi pomalu. „Maminka mě brala s sebou nahoru do ložnice po žebříku,“ vypráví pamětnice a dodává: „Rodiče byli zaměstnáni v krámě. Sestra chodila do školy a mě dědeček bral také do krámu. Naučil mě písmenka i číslice, takže jsem uměla počítat dříve, než jsem šla do školy.“ Zdeňka Buchmüllerová začala chodit do první třídy za války v roce 1944. Školní prostory byly velmi provizorní. Ze školy udělali Němci lazaret, a tak se vyučovalo jen ve sborovně, kde se jednotlivé třídy střídaly. 

„Vzpomínám si, jak na konci války Němci utíkali. Jak přijela Rudá armáda, jak byly tanky na náměstí a že jsme se u nich fotografovali,“ říká pamětnice. Celá rodina se těšila, že po osvobození se jejich živnost pořádně rozjede. „Můj dědeček a otec byli velmi podnikaví a pracovití, maminka a babička také. Měli jsme ještě malé hospodářství. Nepamatuji se, že by táta s dědou někdy chodili do hospody,“ vzpomíná pamětnice a dodává: „Sama jsem byla velká čtenářka. Babička mi půjčovala knihy z knihovny. Bohužel pak to bylo se čtením horší, protože mi zjistili, že mám vážnou oční vadu a na pravé oko skoro nevidím.“ 

V Žamberku byly tehdy tři obchody s podobným železářským sortimentem, ale „Železářství Buchmüller“ bylo nejúspěšnější a dobře prosperovalo. V prosinci roku 1948 bylo však znárodněno a komunisté převedli živnost pod národní správu. „Otec tam mohl ještě do října 1949 pracovat, pak však byla národní správa zrušena a rodinná živnost byla pak převedena pod výrobní a prodejní družstvo Kovomat,“ vzpomíná. V té době už měla rodina tři děti. Na konci války se rodičům Zdeňky Buchmüllerové narodil mladší bratr. 

Otce odsoudili na šest let do „jáchymovského pekla“

Otec Zdeňky Buchmüllerové byl zatčen 18. září 1950. Patřil k nadšeným divadelníkům a v budově místního Sokola hráli tenkrát ochotnické divadelní představení, kde otec představoval roli Vojnara. Hned po představení ho zatkli. „To byla neděle, a hned v pondělí přišli – domovní prohlídka, rabování, prostě blázinec. V té době sebrali ještě další velké obchodníky – Langra, který vlastnil potravinářský krám, a Mazuru, který měl textilní krám na náměstí. Komunisti z toho udělali obrovskou senzaci. Vyrabované zboží nacpali do výkladních skříní a říkali: ‚Podívejte se, co si ti buržousti schovávali,‘“ vzpomíná pamětnice. „Samozřejmě táta s dědou nějaké zboží dřív narychlo ukryli před Němci, například dětské kočárky. Schovali asi osm kočárků, které dali na půdu.“ Rodině Buchmüllerů zabavili připravený měděný plech na střechu, elektrickou pračku se ždímačkou, různé vaničky s lavóry a vše vystavili ve výkladních skříních. 

Soud s otcem a dědečkem proběhl 21. října 1950 v sokolovně v Žamberku. „Normální lidi tam nemohli přijít, nahnali tam lidi z fabrik. Byl to monstrproces. Rozsudek byl předem připravený. Tátovi řekl advokát, že stejně v tom nemůže nic dělat, že to už je dávno sepsané a připravené,“ vzpomíná pamětnice. Otec byl odsouzen na šest let, dále k pokutě ve výši 50 tisíc korun a propadnutí čtyř pětin majetku. Dědeček odešel s trestem pěti let, rovněž propadnutí čtyř pětin majetku a pokutou 40 tisíc korun. Dědečka nakonec naštěstí neodvedli do vězení, protože už byl velmi nemocný. Ranila ho mrtvice, a tak zůstal doma.  

Otce ale internovali v pracovně-nápravním táboře a dostal se na důl Prokop (Horní Slavkov), kde se za nelidských podmínek těžila uranová ruda, především pro potřeby zbrojního průmyslu Sovětského svazu.
Zdeňka Buchmüllerová si pamatuje, jak tam otce navštěvovali: „To byla příšernost sama! Jeli jsme do Lokte, tam jsme se ubytovali. Hrůza hrůzoucí, pustili nás tam na deset minut, pokud nás vůbec pustili. Všude samé mříže. Pak honem zase odtud pryč. Viděli jsme ho ale maximálně jedenkrát za rok.“ 

Otec pak onemocněl žloutenkou. Nějakou dobu se léčil v Karlových Varech, ale pak musel zase zpátky. „Přemisťovali ho potom po různých uranových dolech. On byl šikovný zámečník, uměl své řemeslo, tak byl upotřebitelný při různých zámečnických pracích,“ vzpomíná pamětnice. 

Celou rodinu komunisté vystěhovali

Situace byla velmi tíživá i pro zbytek rodiny. V majetku rodiny zůstala jen jedna pětina jejich domu. Přesto však rodinu z jejich domu vystěhovali. Celkem šest lidí včetně dědečka po mrtvici bydlelo v malém dvoupokojovém bytě. I přesto rodina stále zůstávala trnem v oku místním představitelům. „Vystěhovali nás proto i z tohoto bytu, protože ho potřebovali pro vojenského velitele kasáren v Žamberku. Oficiálním důvodem vystěhování bylo, že údajně nebyl nikdo z rodiny zaměstnán v Žamberku. Což nebyla pravda. Maminka tam byla zaměstnaná ve školní jídelně jako kuchařka, tedy zaměstnanec národního výboru. Nabízeli nám byt v Petrovicích, Bartošovicích a nakonec v Klášterci nad Orlicí. Také nám sdělili, že pokud tento byt nevezmeme, pak to bude už jen horší,“ vzpomíná pamětnice. „Dům byl stavebně nedodělaný, bez elektřiny, zanedbaný a do střechy zatékalo. V prvním patře pak bydlel v malé světničce dědeček po mrtvici a babička.“ 

Dostat se na střední školu byl zásadní problém

Zdeňka Buchmüllerová ukončila v roce 1953 základní školu neboli poslední „měšťanku“, jak se tehdy říkalo. V té době již na školství naplno dolehly změny, které provedl nechvalně známý ministr školství Zdeněk Nejedlý. Došlo ke zrušení osmiletých gymnázií a tím pádem i k zajímavým paradoxům, kdy se její vrstevníci, kteří již studovali osmileté gymnázium v Kostelci nad Orlicí, museli znovu vrátit do posledního ročníku základní školy, a pak teprve se mohli hlásit na gymnázium. 

„Celkem dobře jsem se učila, většinou jedničky a sem tam nějakou dvojku z kreslení. Chtěla jsem proto dál studovat na střední škole,“ vzpomíná. „Do žádné školy mě však nechtěli pustit kvůli rodinné minulosti.“ Mnoho z jejích vrstevníků pocházejících ze živnostenských rodin skončilo v dělnických profesích v různých továrnách v okolí. „Měla jsem vztek a u závěrečné zkoušky z matematiky jsem dostala úkol, který jsem velmi dobře logicky vyřešila, a to se komisi velmi líbilo. Takže si řekli, že přece tato holka by měla dál studovat. Bohužel na gymnázium jsem se nedostala, a když jsem neuspěla ani s odvoláním, tak se několik členů a členek komise – učitelka, která mě učila, a ještě někteří další, kteří znali naši rodinu – dohodlo, že sepíší dopis a předají ho Ladislavu Zápotockému, bratru prezidenta Antonína Zápotockého. Ladislav Zápotocký totiž velmi často a rád jezdil do Pastvin na dovolenou,“ vzpomíná pamětnice. 

Tento dopis měl úspěch, dostal se do prezidentské kanceláře a na počátku září, kdy už si Zdeňka Buchmüllerová myslela, že bude muset nastoupit někam do fabriky, přišla odpověď, že může nastoupit na střední školu. Měla však přesně určeno, že to musí být pouze Gymnázium Králíky. Zdeňka Buchmüllerová tam skutečně nastoupila a přes týden bydlela na místním internátu. Nebylo to však jednoduché. Její maminka jako kuchařka dostávala po měnové reformě v roce 1953 plat 420 korun měsíčně a internát v Králíkách stál 310 korun za měsíc. „Sice jsem díky prospěchu dostávala stipendium, ale to bylo jenom 290 korun. Měla jsem vždycky s mámou dohodu, že dva měsíce si to zaplatím a jeden měsíc mi to bude platit máma,“ vzpomíná. 

Gymnázium v Králíkách však mělo velmi kvalitní úroveň. Kromě ředitele, který byl zapřisáhlý komunista, tam učila početná skupina kvalitních profesorů a profesorek, které vyhodili z jiných škol a mohli tak učit právě jenom v Králíkách. 

Rodina Zdeňky Buchmüllerové prožívala však tehdy znovu velmi těžké časy. Maminka se opařila při práci v kuchyni. Musela do nemocnice a tam jí diagnostikovali rakovinu prsu a následně ji rychle operovali. „Musela jsem chodit do školy, starat se přes sobotu a neděli o mladšího bratra Jirku v Klášterci a obhospodařit domácnost. To znamenalo třeba prát na valše, ohřívat vodu na kamnech. V domě nám střechou zatékalo, takže jsme tam museli při dešti rozmístit lavóry a umyvadla. Malý Jiřík byl přes týden u babičky a dědečka. Společně jsme pak navštěvovali maminku v nemocnici,“ vzpomíná pamětnice. V té době byl samozřejmě tatínek ještě ve výkonu trestu. Maminka se vrátila z nemocnice a šla hned do invalidního důchodu. 

Po opakovaných žádostech o podmínečné propuštění se otec v srpnu 1954 konečně vrátil domů. „Dědeček jako kdyby čekal jen na mého tatínka. Dva měsíce po jeho návratu zemřel a za rok po dědovi zemřela i babička,“ vzpomíná pamětnice. Rodina se mohla aspoň přestěhovat do svého původního bydlení v Žamberku, tedy do zbytku bytu, který jim zůstal. Byl to však alespoň malý posun k lepšímu. Maminka měla díky tomu dostupnější zdravotní péči. 

Po návratu z vězení sháněl tatínek práci jen obtížně. Začal pracovat jako skladník. „Po nějaké době potřebovali v Komunálních službách zámečníka, a tak vzali tatínka jako zručného zámečníka do dílny. Mohl však pracovat jen v té dílně a nikde jinde. Za lidmi domů, třeba při otevírání dveří, chodit nesměl,“ vzpomíná pamětnice. 

Zdeňka Buchmüllerová úspěšně vystudovala gymnázium v Králíkách. Maturitní zkoušku složila s vyznamenáním, a tak se oprávněně domnívala, že by mohla studovat vysokou školu. Bohužel stigma dcery živnostníka se s ní dále táhlo. Papír podepsaný ředitelem školy s tím, že „další postup na vysokou školu je nežádoucí“, přebil všechny její studijní úspěchy na gymnáziu. „Přišla jsem za svým profesorem Klímou z gymnázia v Králíkách, co že mám dělat, a on mi doporučil dvouletou nástavbu – zeměměřickou průmyslovku v Praze. Řekl mi, že je tam hodně matematiky a fyziky, a to by mě mohlo bavit,“ vzpomíná pamětnice. 

Zdeňka Buchmüllerová se pak šťastnou shodou okolností na tuto školu dostala, a dokonce se našlo místo i na internátu. V této době jí však byla diagnostikována silná cukrovka, a tak už v tomto mladém věku poznala, co to je aplikovat si inzulin a dodržovat přísnou stravovací disciplínu.  

Celoživotní povolání – geodézie a kartografie

V době, kdy Zdeňka Buchmüllerová dokončila zeměměřickou průmyslovku, existovaly stále ještě umístěnky. To znamená pracovní místa, kam museli absolventi nastoupit bez možnosti výběru. Pamětnice však tehdy měla aspoň trošku štěstí. Mohla si vybrat ze šesti možných umístěnek pro východočeský region. Zdeňka Buchmüllerová zvolila Okresní zeměměřické středisko Hradec Králové. Tam začala svoji úspěšnou profesní kariéru. Vytvářela geometrické plány pro občany, pozemkové plány, pracovala na vytyčení hranic pozemků včetně práce v terénu. Později se podílela na přenosu informací z pozemkových knih do listů vlastnictví.

Podařilo se jí získat trvalé bydlení v družstevním bytě na Slezském předměstí v Hradci Králové.
V té době byl velký nedostatek vysokoškolských odborníků v oblasti zeměměřictví. Zaměstnavatel ji proto vyslal na dálkové studium geodézie a kartografie na Fakultu stavební ČVUT v Praze. Vzhledem k jejím technickým schopnostem a dobrým matematickým základům pro ni nebylo studium problémem. Fakultu úspěšně zakončila státní zkouškou a obhajobou diplomové práce v roce 1967. Tehdy bylo přece jen už cítit určité politické uvolnění a už jí přestali připomínat živnostenskou minulost její rodiny. 

Podepište tenhle papír a bude klid

Zdeňka Buchmüllerová samozřejmě vnímala rok 1968 jako rok velkých a příznivých změn. „Začaly vycházet různé nové noviny a časopisy, objevovaly se články od autorů, kteří byli dříve zakázaní. Měli jsme – my jako resort – možnost se účastnit různých zajímavých přednášek a odborných akcí. Vznikala dokonce samostatná zeměměřická a kartografická družstva,“ vzpomíná. „Horší to pak bylo v roce 1969 a 1970 – začátek normalizace. Samozřejmě byla samostatná družstva hned zrušena. Měli jsme na středisku základní organizaci KSČ, která čítala pět členů. Vím, že tři členové byli vyhozeni na základě nečinnosti v organizaci. Já si to už moc nepamatuji. Přišel náš vedoucí a řekl: ‚Tady podepište tenhle papír a bude klid.‘ A tak jsme to podepsali – pravděpodobně nějaký souhlas, nevím. Prostě vedoucí, který byl samozřejmě členem KSČ, se to snažil řídit tak, aby nikde nedocházelo k žádným problémům.“ 

Zdeňka Buchmüllerová byla ve svém oboru kvalitní a spolehlivou pracovnicí. Navíc dokázala své zkušenosti a znalosti předávat ostatním, takže často dostávala za úkol školit ostatní pracovníky v různých agendách. Práce se stala pro ni podstatnou součástí jejího života. Nikdy se nevdala a neměla děti. 

Smysl pro povinnost, píle, pracovitost i osobní disciplína

Zdeňka Buchmüllerová s radostí přijala změny po sametové revoluci v roce 1989. I když jí to přineslo některé pracovní změny. Stala se v rámci restrukturalizace státní správy zaměstnankyní nově vzniklého katastrálního úřadu v Hradci Králové. „V této době byly katastrální úřady zahlceny spoustou práce, především díky restitučním nárokům a mnohým změnám vlastnických vztahů. Pracovala jsem tehdy celé dny a ještě jsem si nosila domů práci na večer,“ vzpomíná. Vděčně proto přijala nabídku práce na Krajské správě geodézie a kartografie, kde pracovala až do roku 1999, kdy odešla do důchodu. 

Zdeňka Buchmüllerová musela být po celý život na sebe velmi přísná a zodpovědná – kvůli svému onemocnění cukrovkou. V současné době (2025) žije s diabetem už 69 let. „Jednou celostátně zjišťovali, kdo má už 50. výročí s cukrovkou. Tak jsem se tam přihlásila a pozvali nás všechny do Prahy. Byli jsme tam v Brožíkově síni a dostali jsme takové medaile a sešlo se nás tam celkem patnáct. Říkali, že nás je osmnáct, ale ti ostatní jsou už nechodící,“ vysvětluje pamětnice.

Po sametové revoluci se rodina dočkala alespoň určité morální spravedlnosti. V rámci restitucí byl rodině Zdeňky Buchmüllerové navrácen jejich dům čp. 5 v Žamberku na náměstí. A také dům, který dědeček postavil v Hradci Králové ještě před válkou. Bohužel oba domy převzali ve značně zdevastovaném stavu. „Můj tatínek se toho nedožil, zemřel v roce 1987, maminka ano. O dům v Žamberku se pak staral můj bratr a po jeho smrti v roce 2010 se o dům stará můj synovec. Bydlím v domě v Hradci Králové, ale stálo velké úsilí a hodně peněz, než jsme ho dali trochu dohromady,“ popisuje pamětnice. 

„Jsem velmi ráda za sametovou revoluci. Mladí si musí uvědomit, že nic není zadarmo, ani demokracie, které je potřeba si vážit. Je strašně fajn, že mladí mohou cestovat, vzdělávat se. Nejsou žádné povinné pracovní umístěnky, nemusejí pracovat tam, kde je to nebaví. Je potřeba znát svou historii. Je skvělá možnost spolupráce v Evropě. Podstatné je také neustupovat násilí. To vidíme teď na Ukrajině. Proti násilí se musíme vždy postavit. Čím dřív, tím lépe. Moje babička vždycky říkala, že ‚odklady patří na hnůj‘,“ dodává závěrem pamětnice.