Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Taťána Bubníková (* 1931)

Žijeme jeden pro druhého a pro tu rodinu kolem a pro to, abychom viděli spokojený lidi kolem sebe

  • narozena roku 1931, vyrůstá v Bohušovicích nad Ohří

  • rodina pomáhá Židům transportovaným do Terezína

  • sama se aktivně zapojuje do pomoci vězňům terezínského ghetta a jejich příbuzným

  • po válce odmítá vstoupit do KSČ a zamezuje si tak pracovní postup

  • činovnice Sokola

Rodinné zázemí

Taťána Bubníková rozená Kalinová se narodila 12. 9. 1931 v Praze do rodiny krejčího a dámské krejčové. Rodina bydlela v Bohušovicích, kde měli oba rodiče živnost. Německá okupace jim změnila stejně tak jako dalším obyvatelům Československa život, Němci obsadili kasárna v Terezíně a začali stavět ghetto.

„V roce 1939 přišel Hitler, to si pamatuju úplně jasně okupaci, jak do ulic vjeli Němci na těch motorkách, celí zakulení v těch jejich pláštích, a to jak jsme se všichni báli…

A tím začal vlastně veškerý neklid, protože v Terezíně, který je kilometr od nás, obsadili všechny kasárna. A u nás bylo kino, takže tím ty Bohušovice byly pořád plný německejch vojáků. Takže rodiče se o nás pochopitelně báli, do školy s námi chodili, ze školy si nás vodili, takže tohle všechno už začalo bejt strašně nepříjemný. Pak se začalo proslýchat, že chtějí udělat z Terezína ghetto. Začly se tam postupně skupovávat majetky a upravovat prostory pro ty Židy.“

Protože do Terezína nebylo vlakové spojení, všechny transporty vedly přes Bohušovice:

„Takže pro nás to byly hrozný okamžiky, protože to vlastně někdy chodilo celej den, když se to sváželo z celý republiky. A byly to hrozný okamžiky, když jste viděl třeba, jak šla celá rodina a každej měl ten svůj raneček, dítě malý v kočáře nebo ty starý měli zas naložený na těch plošinách rovnejch, tak tam je posadili a vozili je na těch plošinách. Když některej třeba nemohl, no tak ty Němci, co šli podle nich, ho shodili do škarpy. Někdo teda přežil, někdo nepřežil, večer zase přijel tenhle vůz a lidi naložil, ať byli živí nebo mrtví, tak je naložil dohromady. A my vlastně jsme mohli až k Terezínu, určitou dobu byl Terezín otevřenej, takže my jsme mohli i do toho Terezína, ale tam už nikdo odvahu nenašel jít.“

Maminka s dcerou pomáhají vězňům

V rodině Taťány tato situace vyvolala potřebu nějak pomoci. Přestože maminka špatně chodila (byla invalidní) a přestože během války porodila ještě dvě děti – chlapce (1940 a 1943), aktivně pomáhala těmto chudákům a jejich rodinám.

„Tak zase maminka, ona byla invalidní, takže špatně chodila… Tak napsali dopisy, dali mi adresy a já jsem jela do Roudnice a po těch rodinách jsem zazvonila a předala ten dopis. Nebylo to jenom v tý Roudnici, i jinde, tam kde jsme se to včas dozvěděli, tak se honem psaly zprávy těm rodinám, aby se přišly rozloučit. Takže já si vybavuju, že to byly ty roudnický, že jich tam bylo hodně. A že jsme my došli s tím transportem až na nádraží, tak si vybavuju, že tam těhle rodin bylo moc, který teda viděly ty svý rodinný příslušníky naposled…“

Pomoc se neomezovala jen na psaní dopisů, ale například byla schopna nasadit život a jít do Terezína hledat přítele svého známého:

„No a jednou takhle přišel někdo známej, že shání Žida, přítele v Terezíně. No tak maminka si vzala hvězdu a prošla tou hlídkou, protože ty se neprokazovali, kdo měli hvězdu. Toho známýho tam našla v tom Terezíně a vrátila se, podala zprávu, že ho našla a jak na tom teda je. A ten tam byl celou válku, protože šikovný řemeslníky a takový si tam nechali celou válku, to tam bývaly celé rodiny. Takže tam zůstal a potom po válce se nějak ještě přihlásil k mamince…“

Taťána pak chodila transportovaným pro jídlo do statků, kde byli ochotni ho dát, se svou spolužačkou a kamarádkou nosily starým lidem vodu:

„No a to jídlo jsme získávaly tak, že zase v těch vesnicích, který měly napojení na tu naši silnici, byly hospodářství, kde bylo ještě jídlo. Tak se vždycky dohodlo třeba v tom velkostatku s majitelem nebo s těma většíma sedlákama nebo i u nás v Bohušovicích, že třeba šlo hodně těch transportů najednou. Tak nám řekli, ‚tak si přijeďte s vozejčkem…‘ No tak my zase s tou spolužačkou vzaly vozejk a jely jsme do vedlejší vesnice nebo ještě o jednu vesnici dál, tam nám třeba naložili plnej vozejček chleba, sádlo, okurky, a to se potom u nás krájelo, mazalo a připravovalo pro ty lidi, který odcházeli z Terezína… A to spojení trvalo celou dobu, co ty transporty chodily. Tak takhle jsme měly napojení, maminka že chodila k tomu zubaři vyzvedávat to z tý schránky…“

Snad nejnebezpečnější bylo, když se vmísily do davu lidí, kteří šli v transportu, a rozdávaly jim jídlo, které jim maminka připravila:

„A jednou při tomhle transportu se nám stalo, že jsme měly zprávu, že půjdou český četníci. Ale Němci zjistili, že se tam tohle děje, tak vyměnili stráže a místo četníků českejch šli Němci. A my jako děti jsme přece jenom ten postřeh neměly, tak jsme do toho transportu vběhly a naše maminka ještě s těma dalšíma taškama čekala o kus dál a podala nám je, takže sebrali i tu maminku. Všechny nás odvedli s těma puškama do nádraží. Tam nás postavili do řady do tý čekárny s tím, že nás tam postřílejí všechny. No a ten jejich velitel, nevím teda jakým způsobem to bylo nebo co to přičinilo – strašlivě tam na nás řvali, no bylo to hrozné, do dneška si to pamatuju, ty okamžiky – najednou on mávl rukou a takhle udělal, aby nás vyhnali. Takže nás vyhnali z toho nádraží, zaplaťpámbu se nám nic nestalo nikomu. Přišly jsme domů, tatínek se strašně zlobil na maminku, že mě do toho zapojuje, že je to nebezpečný, že tam jednou zůstanem obě, maminka i já…“

Konec války

„Ale největší malér, kterej teda udělali Rusové, byl to, že když přijeli – já teďka si nevybavuju kolikátýho května, třetího nebo čtvrtýho, přijeli dřív a bylo jich pár, skupina – okamžitě otevřeli Malou pevnost a okamžitě otevřeli Terezín. A ty lidi, který byli strašný chudáci vyhublý, hlavně teda ty v tý Malý pevnosti v těch pruhovatejch šatech, tak je pustili a ty se hrnuli do těch Bohušovic. No a teďka to byla strašná hrůza pro ty mužský bohušovický, který museli stát stráže na všech ulicích, kudy by byli přišli, a nesměli je pustit dovnitř, protože ten tyfus by se rozlezl po Bohušovicích. A hlavně oni chtěli jídlo, který nesměli dostat. A teď těm lidem vysvětlit, že nemůžou jíst. No tak oni vzali klacky a ty naše mužský začali mlátit, protože nemohli, nechtěli pochopit, že se najíst nesmějí, že by jim popraskaly střeva. Takže to byly hrozný chvilky v tuhle dobu… Nebo když utíkali ty Němci, protože zase ze středu Čech to všechno šlo přes nás hodně. A když oni pustili ty vězně a ty Židy, tak jak jsem vyprávěla, že chodili a byli tam ty škarpy, tak tam se ty vězni dali do těch Němců a pomlátili jich tam hrozný množství, to pak leželi zas Němci ve škarpách. Takže ten závěr pro nás byl takovej hroznej…“

Paní Bubníková

Po válce v roce 1945 nastoupila na obchodní školu do Litoměřic, po jejím absolvování v roce 1948 sháněla práci, ale dcera živnostníků měla problémy nějakou sehnat. Navíc jako členka Sokola se zúčastnila sletu a dokonce si troufla v sokolském kroji jet na pohřeb Edvarda Beneše.

„No tak jsme šli na slet, já jsem si chtěla prázdniny nechat, už jsem šla ale s tím puncem, když jsem začla shánět místo, že jsem dítě živnostníka. Takže všude mi řekli, abych tam nechala papíry, a když jsem se šla ptát, tak už to měli obsazený. Takže já jsem nastupovala do místa až někdy v září. Prezident Beneš zemřel někdy 3. 9., takže já jsem nastupovala do zaměstnání někdy až potom, protože tu práci jsem nemohla sehnat. Pak mě teda vzali v mlíkarně v Bohušovicích do vajíčkárny jako expedientku.“

V roce 1953 se provdala do Mělníka za Bohuslava Bubníka, nastoupila v podniku Vitana. Odtud odešla na mateřskou dovolenou. Po mateřské nastoupila jako účetní do státního statku. Byla nucena vstoupit do Čsl. svazu žen, protože jí tak byla na oplátku nabídnuta dvě místa ve školce pro její dvě děti. V roce 1960 začala pracovat na okresní zemědělské správě ve finančním odboru, poté ve školském odboru. V roce 1986 odešla do důchodu.

Sokol

Listopad roku 1989 znamenal pro manžele Bubníkovy velký zlom. Téměř okamžitě začali pracovat na obnově Sokola, nejprve začali usilovat o navrácení sokolského majetku, oba jsou činní doposud.

„My si myslíme, že budoucnost má (Sokol), protože poměrně po těch sletech, které se konají, vždycky přijdou mladý. A líbí se jim to, hlavně to, že nezůstáváme jako sokolové stát u tohohle toho, ale že děláme sporty, nebráníme se absolutně ničemu novýmu. Co máme možnost získat lidi, tak všemu dáváme zelenou a snažíme se…“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Portraits of Prague citizens

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Portraits of Prague citizens (Lenka Faltýnková)