Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Gerhardt Karel Bubník (* 1935)

Advokacie se považovala za „buržoazní přežitek“, který v komunismu nebude zapotřebí

  • narodil se 23. července 1935 v Praze

  • pochází ze smíšené česko-židovské rodiny

  • všichni matčini židovští příbuzní zahynuli ve vyhlazovacích táborech

  • otec byl od léta 1944 vězněn v táborech Klein Stein a Osterode

  • matka byla v lednu 1945 deportována do ghetta Terezín

  • o Karla s bratrem se poslední měsíce války starala matčina přítelkyně německé národnosti

  • vystudoval anglické gymnázium

  • v roce 1958 absolvoval na Právnické fakultě UK v Praze

  • v letech 1954-57 reprezentoval Československo v krasobruslení

  • závodní kariéru ukončil kvůli nemožnosti cestovat na Západ

  • roku 1962 vstoupil do komunistické strany

  • poté působil jako mezinárodní bruslařský rozhodčí s nejvyšší kvalifikací

  • pracoval v advokátní poradně

  • v letech 1968-1969 studoval na Harvard Law School v USA

  • za normalizace zastupoval občany proti státu

  • počátkem 70. let se ho Státní bezpečnost neúspěšně snažila získat ke spolupráci

  • po sametové revoluci s kolegou založil soukromou advokátní kancelář

  • nadále působil jako dobrovolný sportovní funkcionář

  • roku 1996 se stal právním poradcem Mezinárodní bruslařské unie

  • v roce 2007 mu Mezinárodní olympijský výbor udělil Olympijský řád

  • v roce 2009 obdržel rovněž od MOV Cenu za boj proti dopingu

  • v roce 2016 byl uveden do Právnické síně slávy

  • v roce 2017 vydal knihu svých vzpomínek Život mezi paragrafy

  • věnuje se charitě

Gerhardt Karel Bubník pochází ze smíšené česko-židovské rodiny, jeho dětství proto poznamenala válka. Většina jeho příbuzných zahynula v koncentračních táborech, židovskou maminku zachránil otec tím, že se s ní odmítl rozvést. V 50. letech vystudoval práva, v letech 1968-1969 absolvoval roční studium na Harvardu. Kromě úspěšné dráhy advokáta se ale věnoval také sportu. Reprezentoval Československo v krasobruslení, po skončení aktivní bruslařské kariéry působil jako rozhodčí a dobrovolný sportovní funkcionář.

 

O židovství nic nevěděl

Narodil se roku 1935 v Praze. Jeho otec Oskar Jan Bubník byl ve Vídni vyučený kuchař z jižních Čech, maminka Eliška, rozená Abelesová, pocházela z židovské rodiny z Jablonce nad Nisou a vyučila se švadlenou. “Byla věřící, ale poté, co se provdala za nežida a odstěhovali se do Prahy, přestala víru aktivně provozovat. Tatínek byl příslušník Československé církve husitské a nás posílal do Husova sboru ve Vršovicích. O judaismu, o židovství jsem vůbec nic nevěděl,” popsal Karel Bubník vztah rodiny k náboženství.

Krátce před válkou se Bubníkovi nastěhovali do skromného bytu v novostavbě pro nízkopříjmové rodiny na pomezí dnešních Vršovic a Strašnic. “Zástavba končila u kasáren Na Míčánkách, kde je dnes Justiční palác – pak už byly jen louky a pole. Bydleli jsme tam trochu jako na venkově,” vzpomínal na dětská léta, kdy s jen o málo starším bratrem Robertem a dalšími dětmi z činžáku trávil celé dny bez dozoru venku. Válku a okupaci si podle svých slov začal uvědomovat někdy kolem roku 1941– skrze perzekuci Židů a zejména, pochopitelně, své maminky.

“Jak to bývá v podobných rodinách, které přežily holokaust – ani nám po válce rodiče o svém věznění za války nic neřekli. Opravdu vůbec nic,” vysvětluje pamětník, proč se řadu detailů ze života své rodiny dozvěděl až mnohem později. Teprve v jednadvacátém století otevřel krabici s listinami po rodičích a mezi mnoha cennými dokumenty v ní našel třeba zvláštní povolení opravňující tehdy za války maminku Židovku k návštěvě tchyně v české (tj. nežidovské) Vinohradské nemocnici. Nebo povolení k jedné jízdě tramvají. “To ve mně vzbudilo vzpomínku, že jednou bylo něco naléhavého, táta byl v práci a maminka musela někam jet. A neměla tu povolenku. Tak to takzvaně riskla, vzala mě za ruku, sundala hvězdu a do té tramvaje jsme nastoupili. Samozřejmě celou cestu jsme se klepali, jestli nepřijde nějaká kontrola.”

 

Transporty

Ještě těžší období začalo v roce 1942, kdy matčini příbuzní postupně dostávali předvolání k transportům do terezínského ghetta. Pro Karla to bylo vůbec poprvé, kdy příbuzné z matčiny strany viděl – cestování mezi Prahou a Jabloncem bylo pro Bubníkovy i před válkou příliš nákladné. V tyto dny ale babička Amalie, strýcové Eduard a Leopold či teta Irma se svými nejbližšími postupně přijížděli a několik posledních nocí před nástupem do transportu vždy spali u Bubníkových. V malém bytě, kam se za normálních okolností stěží vešli čtyři, jich spávalo šest či sedm. “Pamatuji si, že jsme spali na zemi. A vzpomínka, která mi nevymizí, je, jak maminka tehdy celé dny a noci šila. Měla takovou tu šlapací singrovku, na té jim všem šila prošívané vatované vesty a vatované válenky. Aby v těch táborech – protože se moc nevědělo, jak to tam bude chodit –, měli alespoň nějaké teplé oblečení.”

Později Bubníkovi poslali svým blízkým do Terezína mnoho balíčků s potravinovou pomocí. Na oplátku dostali pár pohlednic, kde jim babička i strýcové a tety popisovali, jak se v Terezíně “mají dobře”. Jak po válce zjistili, pohlednice zřejmě byly postdatované – v době, kdy je Bubníkovi dostali, už jejich příbuzní nebyli naživu. Všichni zahynuli ve vyhlazovacích táborech na východě.

Jen Karlova matka Eliška se zatím transportům vyhýbala, chránilo ji manželství s nežidem. A třebaže nacistické orgány na otce tlačily, aby se rozvedl, ten to nepřestal odmítat a své ženě tím zachránil život. Nakonec ovšem deportace dopadly i na smíšená manželství; dříve než židovské ženy byli kupodivu internováni jejich nežidovští manželé. Počátkem léta 1944 byl Oskar Bubník deportován do pracovního tábora Klein Stein, později do Osterode. Ze stejných důvodů jako Karlův otec tu byli vězněni třeba také herec Oldřich Nový či kreslíř a spisovatel Ondřej Sekora, v jehož lágrových denících se o mnoho let později Karel o svém otci dočetl.

Maminka Eliška ještě půl roku zůstávala se syny v Praze. Pak, v lednu 1945, přišel povolávací rozkaz do Terezína i jí. Karlovi a jeho bratru Robertovi bylo devět a jedenáct let a ve vršovickém bytě zůstali sami.

Přežít jim pomohla “teta” Marie, ve skutečnosti matčina přítelkyně z dětství v Jablonci, Marie Waldenová. Ta byla Němka – alespoň podle občanství, češtinu totiž ovládala se stejnou samozřejmostí jako němčinu. Před válkou se tato Marie rozvedla a s dcerou Lilli se přestěhovala s rodinou Bubníkových do Vršovic. Bydlely ve stejném domě, a protože Marie s již dospělou Lilli žily ze dvou příjmů a k tomu ještě měly větší potravinové příděly než položidovská rodina Bubníkových, celou válku jim vypomáhaly. Lilli si pak za války našla známost: německého vojenského zubaře, a tím pádem důstojníka nacistické armády, doktora Richarda Ferdinanda. I ten se podle Karlových vzpomínek s nimi stýkal a všemožně jim pomáhal. Nosil jim jinak nedostupné léky, Oskara dlouho dokázal krýt potvrzením o špatném zdravotním stavu, Elišce před odchodem do Terezína tajně odlil zubní protézu. Když oba rodiče zmizeli v táborech, Marie se o děti postarala.

 

Shledání na konci války

“Čtvrtého května, den před vypuknutím Pražského povstání, jsme se dozvěděli, že přivážejí vězně z koncentračních táborů. A sice dolů do Vršovic, do školy, které se říkalo Fajglovka. Tak jsme tam s bratrem přes ty louky a pole běželi a viděli jsme, jak z nákladních aut vycházejí vězni, někteří byli ještě v těch pruhovaných mundúrech, někteří na nosítkách. Nějak jsme naivně doufali, že tam třeba budou i naši rodiče nebo alespoň jeden z nich. Ale to se bohužel nestalo.”

Pražské povstání přečkali oba bratři na haldách uhlí ve sklepě svého domu. Spolu se sousedy se tam schovávali několik dní, protože z protějších kasáren Na Míčánkách nacisté ostřelovali vše, co se v domě pohnulo. “Takhle zahynul jeden z našich kamarádů, Vašek Dostál, který neopatrně na chvíli vyšel před domovní dveře a okamžitě ho zastřelili.”

Rodiče se stále nevraceli, naopak povstalecké jednotky, které “dost tvrdým způsobem zajišťovaly Němce”, na udání některých sousedů odvedly tetu Marii. Také Lilli s Richardem zmizeli neznámo kam – a děti tak zůstaly definitivně samy. Pravděpodobně teprve koncem května se oba rodiče ruku v ruce objevili doma. Jak Karel později zjistil, otec uprchl z tábora Osterode v době jeho likvidace, přes Německo se dostal do Čech a místo do Prahy zamířil rovnou do Terezína. Chtěl tam najít svou ženu, což se mu skutečně podařilo, oba ale v Terezíně uvízli v tyfové karanténě.

Oskar Bubník se z táborů vrátil v zuboženém stavu, přesto se hned vypravil hledat Marii Waldenovou. “Já jsem totiž viděl, jak s německými ženami zacházejí,” přibližuje Karel svůj tehdejší strach o “tetu” Marii. “Na Míčánkách byly barikády z Pražského povstání a německé ženy je musely odklízet. Byly svlečeny až na kombiné a dozorci – vojáci, Revoluční gardy – je naháněli. Na vlastní oči jsem viděl, že je i mlátili a bičovali.” Otci se ale po několika dnech pátrání po sběrných táborech skutečně podařilo Marii najít. Svědčil pro ni a docílil jejího propuštění. Dalších několik let jí opláceli, co pro ně udělala za války, a pomáhali pro změnu oni jí i její rodině. Otec ji formálně zaměstnal jako pomocnici v domácnosti, čímž ji chránil před stále hrozícím odsunem, a v únoru 1948, kdy již věděli, že Mariina dcera Lilli s Richardem utekla do Rakouska, pomohl otec k odchodu do emigrace i jí. Kontakt obou rodin pak znemožnila železná opona – teprve v roce 2005 Karel Bubník vypátral v Rakousku Lilli a nedlouho před její smrtí ji pak i navštívil.

 

Dva dny před odletem mi odebrali pas

Život po válce nebyl pro Bubníkovy snadný. Oskar Bubník trpěl tuberkulózou, z níž se vyvinula rakovina hrtanu. Pobíral nízkou invalidní penzi a rodina vyžila jen s krajními obtížemi. V roce 1947 dostal jako invalida a bývalý politický vězeň trafiku. Šlo o pouhý pouliční kiosek v Košířích, po únoru 1948 mu ji však zestátnili a Karlův otec pak pracoval jako zaměstnanec státního podniku Tabák v kamenné prodejně tabáku. Do práce chodil i jako těžce nemocný, po operaci, ozařování a s kanylou v krku. Zemřel v lednu 1956, necelé dva týdny po své matce.

Ne všechno ale bylo po válce tak truchlivé. Karel, kterého za války jedna ze sousedek učila anglicky, nastoupil v roce 1945 do páté třídy státní anglické školy v Praze a o rok později přešel na anglické gymnázium. Důležitá pro něho byla i zkušenost z roku 1947, kdy ho Svaz osvobozených politických vězňů vyslal na ozdravný pobyt do Norska. Děti tehdy dostaly možnost prožít letní prázdniny v norských rodinách. Karel Bubník v té své “zakotvil na celý život”, naučil se norsky, a byť možnosti kontaktu byly po komunistickém puči omezené, později se do Norska několikrát vrátil. A ještě jedna zásadní věc se koncem 40. let v jeho životě udála: vedle studia náročného gymnázia ho otec dal ještě na krasobruslení. Pětkrát týdně vstával v půl čtvrté, aby stihl tréninky na Štvanici, a odpoledne po škole mířil na stadion znovu.

V roce 1953 ke svému překvapení jako jediný odmaturoval se samými jedničkami a rozhodl se pokračovat na práva. Jak později nahlédl, úroveň studia na fakultě nebyla valná, učitelé při přednáškách předčítali skripta a studenti museli především “biflovat”, neměli možnost diskutovat, neučili se myslet. Mělo to tu výhodu, že se při studiu mohl dál věnovat krasobruslení. V roce 1954 se stal členem reprezentačního družstva a začal se účastnit mezinárodních závodů.

Kvůli kádrovému profilu ho ale nepouštěli na Západ. “V roce 1956 jsem se poprvé kvalifikoval na mistrovství Evropy a vypadalo to, že konečně vyjedu. Dostal jsem reprezentační dres, oblečení, výstroj, kabelu a pas. Jenže dva dny před stanoveným odletem mi pas odebrali s tím, že nikam nejedu.” Když se situace opakovala další rok, rozhodl se vzdát závodní kariéry a věnovat se raději rozhodování. Jako rozhodčí začal v nejnižší soutěži a postupně stoupal.

 

Členství v KSČ považuje za selhání

Problémy začal mít i na fakultě, kam se původně dostal bez potíží. Zřejmě “malá angažovanost” a přátelství s podobně smýšlejícími, neangažovanými osobami mohly za to, že ho v roce 1957 nepustili ani na zájezd do Bulharska. V posledním ročníku a při státnicích patřil k nejlepším studentům, uměl jazyky a přál si působit v diplomacii. Místo toho dostal umístěnku na pozici právnického úředníka na Městském národním výboru v Hořicích. Místo odmítl a požádal o umístění v advokacii.

“To mi bylo milostivě umožněno, protože advokacie byla v roce 1958 považována za něco podřadného. Advokátní stav byl úplně zredukován z mnoha tisíc advokátů na několik stovek v celé republice. I výdělky byly velice zkrouhnuté. Advokacie se považovala za ‚buržoazní přežitek’, který časem vymizí, protože v socialismu a v komunismu nebude zapotřebí.”

Bubník nastoupil jako koncipient do advokátní poradny v Olomouci. Působili tu ještě předváleční advokáti, od nich pamětník získal “dobrou školu”. V roce 1961 přesídlil do advokátní poradny v Praze a o dva roky později se stal advokátem. V té době už také jako rozhodčí soudcoval nejvyšší krasobruslařské soutěže a byl v předsednictvu svazu krasobruslení. Mezinárodní bruslařská unie (ISU) ho schválila jako mezinárodního rozhodčího, jenže s politickým zákazem cestování na Západ to prakticky bylo k ničemu. Dr. Josef Dědič, jeho bývalý trenér a v té době již vysoký funkcionář ISU, mu v této situaci otevřeně řekl, že bez vstupu do komunistické strany to nepůjde.

“Nakonec jsem tomuhle přesvědčování podlehl. Říkal jsem si, že už toho všeho bylo dost: vyslovená perzekuce za války, potom určitá diskriminace na fakultě, s umístěním, se závodní činností a teď jako rozhodčí,” vysvětluje Karel Bubník, proč se nakonec rozhodl přihlášku do strany podat. Určitý nátlak ostatně přicházel i ze strany pražského sdružení advokátů, kde stranická organizace těžko sháněla dostatek členů, aby naplnila požadovanou desetiprocentní kvótu. “Vy se tomu dnes budete smát, ale mezi námi advokáty – my jsme se všichni dobře znali a důvěřovali jsme si – to byl vlastně až takový los, na koho to padne, že to musí udělat. A vždycky byla nouze. Takže v tom roce šedesát dva, kdy mě přesvědčovali na krasobruslení, to vlastně podporovali i v té advokátní poradně.”

Členství v KSČ dodnes považuje za své selhání a omluvil se za něj, byť, jak říká, ho nikdy nevyužil k ničemu jinému, než aby v rámci sportu mohl vykonávat svou činnost. Po vstupu do strany mohl hned další rok vyjet se sourozenci Romanovými na jejich exhibici do Londýna a v roce 1964 po patnácti letech mohl také navštívit svou “adoptivní” rodinu v Norsku. Jako rozhodčí získal nejvyšší oprávnění, soudcoval mistrovství Evropy i světa a od poloviny 70. let pak pravidelně i zimní olympiády.

 

Studium na Harvardu

V 60. letech byl Karel Bubník spolupracovníkem JUDr. Josefa Pužmana, který poskytoval právní pomoc mimo jiné i americkému republikánskému prezidentskému kandidátovi Haroldu Stassenovi. Ten Bubníkovi navrhl, aby zkusil podat přihlášku na americkou právnickou fakultu, že ho doporučí. Stalo se a v dubnu 1968 obdržel pamětník dopis, že byl přijat k ročnímu magisterskému studiu na Harvard Law School a že mu bylo poskytnuto stipendium. Do USA odjel už v červnu na přípravný letní kurz v Princetonu. Právě tam se 21. srpna z veřejného rozhlasu dozvěděl o okupaci Československa a další tři týdny prožil ve strachu o své blízké, neměl o nich totiž žádné zprávy.

Teprve když dostal ujištění, že jsou v pořádku a že on sám udělá nejlépe, když zůstane v USA, přesunul se do Cambridge, sídla Harvardské univerzity. Studium se ukázalo být ještě mnohem náročnější, než očekával. “Naivně jsem si představoval, že když se budu denně učit třeba odpoledne tři hodiny – což jsem předtím v životě nedělal –, že to bude bohatě stačit. Jak se ukázalo, postupně jsem díky soutěživosti amerických studentů musel přidávat, abych jim stačil, a nakonec to znamenalo učit se nonstop od rána do noci.” Studium založené nikoliv na biflování, ale na rozvíjení schopnosti argumentovat ovšem pro jeho budoucí práci mělo obrovský přínos. “Ke svým kauzám jsem potom přistupoval úplně jinak než moji čeští kolegové, kteří tuto výchovu neměli. Oni byli zvyklí psát argumenty pro svůj případ, ale já jsem byl naučený hledat v každé kauze nejdřív ty body, ve kterých byla moje pozice slabá, a sbírat protiargumenty.”

Za svou závěrečnou práci získal cenu děkana pro nejlepší práci v oboru mezinárodního soukromého práva. Měsíc cestoval po USA, pak nastoupil do advokátní kanceláře Harolda Stassena ve Philadelphii. Možnost ještě rok pracovat na studentské stipendium ve svém oboru ale nakonec nevyužil, příliš se mu stýskalo po Praze. Koncem roku 1969 se vrátil do Československa, aniž by vážně zauvažoval o emigraci.

 

Státní bezpečnost se ho pokoušela získat ke spolupráci

O čem naopak uvažoval, bylo vystoupení z komunistické strany. Jenže kolegové, kterých si vážil – třeba Karel Čermák či Dagmar Burešová, kteří byli donuceni z funkcí v advokacii odejít – ho přemlouvali, aby nevystupoval a naopak se nechal zvolit do výboru městského sdružení advokátů. Bylo mu to prý nepříjemné, ale byl to způsob, jak alespoň dočasně uhájit co nejvíce z postupně oklešťovaných svobod pražského jara.

“V roce 1970 jsme byli zvoleni do výboru a musím říct – to není obhajoba moje, ale obhajoba všech mých kolegů –, že tento výbor v následujících letech projevil možná ne statečnost, ale minimálně samostatnost. Přijali jsme do advokacie mezi deseti a dvaceti právníky, kteří byli vyhozeni z práce a nemohli práci sehnat,” říká Bubník s tím, že výbor se zastal také kolegy a přítele JUDr. Otakara Motejla. To vše vyvolalo konflikt s Městským výborem KSČ.

Karel Bubník zastupoval občany proti státu, začal mít také více klientů ze zahraničí. Často hájil například emigranty ve věci legalizace jejich pobytu v zahraničí, vyřizoval vývozy dědictví po příbuzných, kteří zůstali v Československu. Zastupoval i přeživší po obětech leteckých nehod, byl právním poradcem britského a japonského velvyslanectví. Kvůli styku s cizinci se ho už počátkem 70. let pokoušela získat ke spolupráci Státní bezpečnost. Jednoznačně to odmítl, což potvrzuje i jeho svazek (arch. č. TS-661334 MV), dochovaný v Archivu bezpečnostních složek.

 

Cítil povinnost pomáhat

Po roce 1989 byl rychle přijat nový zákon o advokacii, Bubník s kolegou Stanislavem Myslilem založili soukromou advokátní kancelář (dnes Bubník Myslil & Partners). Pamětník ve svobodné době zúročil skvělé vzdělání a znalost jazyků, obracely se na něho velké zahraniční firmy, které investovaly do odstátňovaných podniků. Stále působil i jako sportovní funkcionář, roku 1996 se stal právním poradcem Mezinárodní bruslařské unie, a tedy členem nejužšího vedení se sídlem ve švýcarském Lausanne. Jak ale podotýká, všechny své funkce v české i mezinárodní bruslařské unii vždy vykonával jako dobrovolník, bez nároku na odměnu. V roce 2007 mu Mezinárodní olympijský výbor udělil Olympijský řád, o dva roky později Cenu za boj proti dopingu. V roce 2016 byl uveden do Právnické síně slávy.

“I když jsem byl z nuzných poměrů, uvědomil jsem si, že v různých etapách mého života mi bylo pomoženo dosáhnout vzdělání, takže jsem začal vydělávat dobré peníze – a uvědomil jsem si svou povinnost zase něco vracet,” říká Karel Bubník, který od 90. let přispívá na charitu a podporuje zejména vzdělávání dětí a studentů ze sociálně slabých rodin.

V roce 2017 vydal knihu svých vzpomínek Život mezi paragrafy, jejíž text je ke shlédnutí v sekci Dodatečné materiály.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Kristýna Himmerová)