Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Bruner (* 1960)

• narozen 21. března 1960 v Mostě

• pocházel z katolické rodiny

• rané dětství prožil u prarodičů v Kolinci a Volyni

• prarodiče z otcovy strany měli poměrně velké hospodářství, které jim komunisté po převratu sebrali

• v Kolinci prožil invazi vojsk Varšavské smlouvy

• kvůli víře měl problém s přijetím na střední školu, nakonec se mohl vyučit v plzeňské Škodovce

• základní vojenskou službu odsloužil jako velitel tanku v Jihlavě

• během sametové revoluce se účastnil demonstrací v Plzni

• v roce 2025 žil v domě po svých prarodičích v Kolinci

Jeho rodiče se za každou cenu snažili neustupovat režimu, ovšem po mnoho let žili v tíživém v přesvědčení, že tím ublížili svým dětem. Ačkoliv se Petr Bruner s potížemi dostal na odborné učiliště, nikdy svým rodičům nic nevyčítal, naopak byl pyšný na to, že před totalitou neohnuli hřbet.

Babička byla mojí druhou maminkou

Petr Bruner se narodil 21. března1960 v Mostě Jarmile, rozené Tiché, a Pavlu Brunerovým. Otec byl původem z obce Kolinec, vystudoval lékařskou fakultu v Plzni a působil jako gynekolog-porodník. Matka pocházela z Volyně, kde vystudovala střední průmyslovou dřevařskou školu, poté pracovala ve Stavoprojektu v Plzni. Při jedné z cest do svého rodného města potkala ve vlaku Pavla Brunera, za kterého se později provdala.

Rané dětství prožíval Petr Bruner střídavě u prarodičů v Kolinci a Volyni, protože ho rodiče nechtěli jako malého chlapce vystavovat špatným podmínkám ovzduší na Mostecku. Se svými prarodiči prožil krásné dětství, a jak říká, babička se stala jeho druhou maminkou. Denně poslouchal vzpomínky svých prarodičů na dramatické události z válečného i poválečného období. V Kolinci měli Brunerovi poměrně velké hospodářství s lesy a polnostmi, vlastnili také hospodu, řeznictví a povoznictví. Během druhé světové války dědeček František Bruner tajně rozvážel mouku potřebným – ne všichni se mu však odvděčili. Jedna z rodin, které pomáhal, mu totiž o pár let později během kolektivizace přišla zabavit majetek.

Závěr války v Kolinci se nesl v duchu veselí, avšak přinesl s sebou i nehezké chvíle. „Američani přivezli kapelu, takže se s Čechy hned dali do muzicírování. Pobývali tam nějaké dny a vzniklo kamarádství. I po válce se tam ještě někteří vojáci vraceli,“ vypráví pamětník. „Bylo tam samozřejmě i spousta neveselých příběhů, například tam o život přišel ruský partyzán, styčný důstojník, který se měl s americkou armádou setkat někde na Srní, až překročí Pattonova armáda hranice. Ale byl zavražděnej,“ říká. Podle dostupných informací se jednalo o ruského zajatce Ivana Těrentějeviče Konovalova, který spolupracoval s partyzány a „společně s dalšími padesáti působil pod vedením kapitána Kobzaje při očišťování lesů od německých band.“[1] Tohoto muže pohřbili na kolineckém hřbitově a podle jeho náhrobku „padl v boji s fašistickými okupanty 15. května 1945 v lese u Kašovic.“[2] Jak ale vypráví Petr Bruner, jeho babička měla na událost zcela jiný pohled. „Jak mi řekla, zabili ho místní, protože měl u sebe americký dolary. Uměl anglicky, byl připravenej na to se sejít s americkou první divizí, která tam vkročila někde v okolí Strážova a podobně. Ale nedožil se toho,“ dodává. I babička z matčiny strany vyprávěla svému vnukovi o válečném dění ve Volyni. Vzpomínala na nálety hloubkařů a na neutuchající veselí při příjezdu amerických vojáků. 

Nová doba však brzy oběma rodinám přinesla neštěstí. František Bruner měl jedno z největších hospodářství v Kolinci. Společně s dalšími sedláky disponoval různými zemědělskými stroji, které si mezi sebou půjčovali. Přišla kolektivizace a komunisté rodinu připravili téměř o všechno. „Nechali jim jen jednu krávu a prase. Všechny stroje sebrali. Dědečka nechali pracovat jako zootechnika v družstvu, ale měl za to almužnu. Hospodu zavřeli, řeznictví taky zaniklo, ale děda mohl dál porážet zvířata,“ říká Petr Bruner. Prarodiče ovšem mohli zůstat v hospodářském stavení bydlet. Také rodinu Tichých nový režim silně ovlivnil. Dědeček, který do té doby pracoval ve finanční správě, musel své místo jakožto nestraník opustit. Až do důchodu pak pracoval v lesnictví a sázel stromy. Jak vyprávěl, byl rád, že když už se nestaví režimu, alespoň může pomáhat přírodě, v čemž nacházel útěchu.

Čára, která nás oddělovala od zbytku světa, byla jen kousek od nás

Do první třídy nastoupil Petr Bruner v Kolinci, kde žil s o dva roky mladší sestrou, matkou a prarodiči. Otec domů jezdil jen na víkendy, přes týden stále pracoval v Mostě. Ačkoliv se vídali jen zřídka, každou volnou chvíli se Pavel Bruner snažil věnovat svým dětem. Často spolu chodili na procházky a povídali si. Každotýdenní tradicí byla také návštěva kostela, všichni dospělí se pokaždé oblékli do svátečního šatu a po návratu si rodina dopřála společný oběd. Petr Bruner chodil ve škole do hodin náboženství a v kostele ministroval. Pana faráře, který je učil, bral jako každého jiného učitele, se kterým navíc ve volných chvílích hráli fotbal. Členem Pionýra Petr Bruner nebyl a ve škole si dlouho tlak režimu neuvědomoval. Učil se dobře, s ničím neměl problém a byl dobrým a vnímavým žákem.

Kolinec se nacházel jen kus od Velhartic, za kterými už začínalo ostře hlídané hraniční pásmo, do kterého byl lidem, kteří zde nebydleli, omezený přístup. „Pohraničníci byli blízko Kolince a za Hartmanicemi, v podstatě spojnice Sušice – Hartmanice – Železná Ruda, tam byla taková zóna, kam už se nesmělo. Byla tam závora a ty protitankové zátarasy. Nesmělo se tam ani jít na houby,“ říká pamětník a dodává: „My jsme třeba přijeli do Velhartic, šli jsme kousek dál – a tam už vyjela z lesa hlídka. ,Dál nesmíte!‘“

Dodnes si Petr Bruner vzpomíná na srpen roku 1968, kdy hranice překročila vojska Varšavské smlouvy a Kolincem začala projíždět obrněná vozidla. „Maminka plakala a táta ten den nejel do práce,“ vybavuje si. „Všude se válely letáky, že jde o potlačení kontrarevoluce, jako děti jsme to sbíraly a pak se to pálilo.“ V paměti mu také utkvělo, že dospělí chodili debatovat s vojáky a pokoušeli se jim vysvětlit, že v Československu žádná kontrarevoluce není. Jednoho takového setkání se účastnil i on sám, jak dokládá fotografie, na které stojí se svým otcem a sestřenicí u sovětských vojáků.[3]

Režim začal pomalu znovu utahovat šrouby, což brzy pocítil jakožto chlapec z věřící rodiny i sám Petr Bruner. „Na náboženství jsme chodili až do doby, kdy přišel sedmdesátý rok nebo rok sedmdesát jedna – taková ta normalizace tuhá – a najednou to začalo být prohlašovaný, že jsme pánbíčkáři,“ vzpomíná. Právě takto žáky, kteří se účastnili hodin náboženství, nazval ředitel školy, který jim sdělil, že se tahle nálepka s nimi potáhne a nebudou moct studovat. Když se to dozvěděla matka, rozhodla se konat a napsala dopis Gustávu Husákovi. Odpovědi Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) se sice dočkala, avšak bez valného výsledku, šlo jen o čistě formální odpověď, která neřešila situaci.[4]

Chtěl jsem na gymnázium, ale mohl jsem jen na učňák

Stalo se tedy opravdu to, čím ředitel vyhrožoval, v roce 1975 přišel konec deváté třídy a Petr Bruner nebyl přijat na žádnou střední školu, ačkoliv měl kromě jedné dvojky samé jedničky a byl velmi dobrým žákem. „Nikam mě nevzali kvůli mému rolnickému původu a víře,“ vysvětluje. Tehdy už rodina žila v Klatovech, kde otec pracoval v nemocnici. Pavel Bruner se rozhodl trochu ustoupit svému přesvědčení a využít přízeň manželky jistého krajského tajemníka strany. Jí totiž během operace zachránil život, a tak se na ni zkusil obrátit s prosbou, aby se její muž přimluvil a vzali syna alespoň na učiliště. 

To se nakonec povedlo a Petr Bruner se mohl vyučit v plzeňské Škodovce. Nakonec mohl pokračovat v nástavbě, a tak se mu podařilo složit maturitu, i přes útlaky režimu. Po maturitě ho dokonce přijali ke studiu strojírenství. Po třech semestrech ovšem skončil, protože nebyl ze školy dostatečně vybaven některými základy, které ke studiu potřeboval. Po odchodu ze školy musel nastoupit na dvouletou základní vojenskou službu. Narukoval v Žatci, odkud se přesunul do Jihlavy. Tam prošel půlroční důstojnickou školou, načež se stal velitelem tanku. Vojnu prožil bez větších problémů. V té době už byl ženatý. Po návratu do civilu nastoupil jako mistr odborné výchovy na učiliště, které sám absolvoval. Většina jeho kolegů sice byla ve straně, ale jeho k ničemu nikdo nenutil. Roku 1986 se manželům Brunerovým narodila dvojčata – dcery. Až do sametové revoluce se tak věnoval hlavně rodině. Příchod svobody sledoval s nadšením a listopadové dny strávil na demonstracích na plzeňském náměstí.

Na přelomu 80. a 90. let si doplnil pedagogické minimum – dva roky studoval na pedagogické fakultě v Plzni. U učení ale nezůstal. Díky své znalosti němčiny (otec mu platil od dětství soukromé hodiny) získal práci v Bavorsku, kde v různých firmách působil jednadvacet let. Dodnes má pocit, že se lidé nepoučili z historie, a tím pádem se může klidně opakovat. Ačkoliv se mu jeho otec mnohokrát omlouval a vyčítal si, že jeho děti si nemohly vybrat svou studijní cestu, Petr Bruner ho utvrzoval v tom, že mu nic nemá za zlé, naopak je rád, že se nenechal režimem zviklat. V roce 2025 žil Petr Brukner v domě po svých prarodičích v Kolinci.

 

[1] Kolinec v době válečné. Online. Kolinec.eu. Dostupné z: https://www.kolinec.eu/pisemnosti/valka.htm#partyzani. [cit. 2025-04-09].

[2] Kašovice. Online. Spolek pro vojenská pietní místa. Dostupné z: https://www.vets.cz/vpm/23116-pomnik-ivan-terentevic-konovalov/. [cit. 2025-04-09].

[3] Snímek je dostupný v sekci Fotografie.

[4] Oba dopisy jsou dostupné v sekci Dodatečné materiály.