Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irena Brožová (* 1938)

• narodila se 6. dubna 1938 v Mladé Boleslavi

• 9. května 1945 přežila během bombardování zásah domu, v němž bydleli

• rodina čelila tlaku komunistického režimu kvůli otcově krejčovské živnosti

• otec se kvůli jejímu přijetí na školu účelově přihlásil jako čekatel vstupu do KSČ

• vystudovala obchodní akademii

• v roce 1959 se provdala za Vojtěcha Brože

• v roce 1971 odjela rodina do Velké Británie, kde Vojtěch Brož působil jako zástupce Škody

• rodina byla kontaktována Státní bezpečností

• v osmdesátých letech žili v King’s Lynnu, kde je zastihla revoluce 1989

• po revoluci 1989 se vrátili do Mladé Boleslavi, kde žili i v roce 2026

Irena Brožová jako sedmiletá přežila bombardování v Mladé Boleslavi 9. května 1945 a z trosek domu v Železné ulici si odnesla zkušenost, že bezpečí může zmizet během několika minut. Vyrůstala v rodině krejčího Josefa Vlčka, živnostníka, kterého po únoru 1948 semlel tlak komunistického režimu. Ten poznamenal její dospívání, práci i rodinné vztahy. O čtyřicet let později sledovala pád totality v televizi ve Velké Británii a byl to jeden z nejšťastnějších okamžiků jejího života.

Rodiče se snažili, abych měla hezké dětství

Narodila se 6. dubna 1938 v Mladé Boleslavi. Otec Josef Vlček pocházel z Kněžic u Jihlavy, odkud jako šestnáctiletý odešel do Mladé Boleslavi, vyučil se krejčím a postupně si zde vybudoval vlastní živnost. Matka Růžena Vlčková, rozená Bohuslavová, se vyučila švadlenou a pocházela z Podlázek u Mladé Boleslavi, kde její rodiče žili jako domkáři a živili se sadařstvím. První roky života Irena prožila na několika boleslavských adresách. Nejprve bydleli v Jizerní ulici dole u hlavního nádraží, pak u babičky v Podlázkách a poté v Železné ulici. Právě tam ji zastihl konec války a nálet, který rodině zničil domov.

V bytě v Železné ulici si otec v roce 1942 zařídil krejčovskou živnost. Šil pro místní živnostníky, řemeslníky a známé ze Starého Města. Rodina žila tak, aby nevzbuzovala zbytečnou pozornost a aby dceru uchránili od nebezpečí. „Do chvíle, než nám rozbombardovali dům, jsem měla klidné a bezstarostné dětství. Na Vánoce jsem dostala panenku a v pěti nebo šesti letech lyže. Pamatuji zasněžené zimy, kdy se v Mladé Boleslavi lyžovalo na Starém Městě,“ vzpomíná Irena Brožová.

Často pobývala u babičky v Podlázkách. Ačkoli rodinný život byl poklidný, v období přídělového systému, kdy lidé z měst trpěli nedostatkem jídla, občas riskovali. Otec jezdil ke své rodině na Jihlavsko pro potraviny, například pro husu, což bylo trestné. Německé kontroly na nádražích bylo třeba nějak obejít, což se často dařilo díky včasnému varování od zaměstnanců železnic. Kdo vezl kontraband, snažil se z vlaku vystoupit mimo nádraží. Večer se muselo zatemňovat a Železnou ulicí chodily německé hlídky se samopaly. „Jednou vystřelily směrem k oknu, zřejmě kvůli porušení zatemnění. Na ulicích se lidé nezdržovali a s večerem museli být všichni doma,“ vzpomíná Irena Brožová. V roce 1944 začala chodit do školy na Podolci, kam ji matka denně vodila.

Tatínkova prozřetelnost nám zachránila život

Otec měl doma neustále připravenou tašku s nejdůležitějšími věcmi, jako byly doklady, spořitelní knížka, rodné listy, ale také Irenina panenka, protože rodina často odcházela do hromadného krytu, který se nacházel v prostorách finančního úřadu poblíž jejich domu. Během války město bomby přímo nezasáhly, ale do krytu chodili při poplaších, kdy letadla přelétala nad městem.

Nejsilnější vzpomínka přišla až ve chvíli, kdy už se zdálo, že válka končí. Dne 9. května 1945 Irena nešla do školy. Mezi lidmi se šířily zprávy o osvobození Prahy a konci války. „Maminka ráno zadělala na buchty, což bylo v době nedostatku mouky a vajec skoro slavnostní jídlo. Těsto kynulo na kamnech, tatínek vycházel ven a sledoval, co se děje v ulici. Před jedenáctou se ozvala letadla a sirény. Tatínek nejprve vyběhl ven a v domnění, že jde o osvoboditele, na letadla mával. Pak ale pochopil, že jsou příliš nízko a že je zle,“ líčí Irena Brožová.

Do hromadného krytu už by rodina nedoběhla. Josef Vlček rozhodl, že seběhnou do sklepa v domě. Irena si vzala panenku, otec kufřík s doklady, všichni byli jen lehce oblečeni; byl květen a teplo. Ve sklepě se ocitli s dalšími obyvateli domu. Když se hukot letadel přiblížil, otec všechny poslal ještě níž, do spodnějšího patra sklepení. Právě toto rozhodnutí jim nejspíš zachránilo život.

Puma náš dům roztrhla na dvě části

Náraz přišel jako konec světa. Žárovka zhasla, všude tma, padaly kameny a sutiny. Lidé se ve sklepě drželi za ruce. „Když dunění ustalo, tatínek zjišťoval, zda všichni žijí, a potom se pokusil dostat ke schodům. Vchod ale zavalily trosky a masivní dveře se pod tlakem zkroutily tak, že jimi nešlo projít,“ vypráví Irena Brožová. To ještě nevěděli, že puma, která dům zasáhla, ho roztrhla na dvě části. Ve vyšší části sklepa by nepřežili; spodní patro je ochránilo před tlakovou vlnou i přímým závalem.

Po jedné či dvou hodinách přišla záchrana od mužů s krumpáči, kteří volali do sutin, zda je někdo uvnitř. „Tatínek odpověděl a oni udělali průchod a dostali nás ven. Držela jsem v ruce panenku a kolem viděla naprostou zkázu. Trosky, sklo a rozmetané věci. Šaty z nedaleké čistírny rozházené v sutinách. Část domu byla useknutá, v rozpůlené ložnici ještě stála dětská postýlka, ale kuchyň a obytný prostor zničil výbuch a oheň z kamen. Jako bych se z běžného světa ocitla v pekle. Rodiče mě pevně drželi za ruku a rychle mě odváděli pryč,“ vypráví. V dálce bylo stále slyšet doznívající bombardování.

Útěk do bezpečí

Josef Vlček nechtěl, aby se ke zničenému domu přibližovali. Rozhodl, že s rodinou okamžitě opustí město. Neměli nic než to, co si oblékli, a tašku s doklady. Šli směrem k Podlázkám a Dalovicím. „Cestou jsme viděli zasažený autobus plný německých vojáků a kolem ležela těla a utrhané končetiny. Byl to strašný pohled a maminka mě nutila, abych se nedívala a běžela dál,“ vzpomíná.

Museli překonat poškozený most přes Jizeru. Jedna část byla zřícená do vody, druhá nakloněná. Přecházeli opatrně po okraji, drželi se konstrukce a spěchali pryč. Nízko nad loukami létala letadla. Otec je několikrát přiměl lehnout si do trávy a nezvedat hlavu. „To si z cesty pamatuji nejvíc: zelenou trávu a opakované skrývání se před letadly,“ doplňuje.

Útočiště našli u spřátelené rodiny Novotných ve statku v Dalovicích. Dostali mléko, chléb s máslem a vrátil se jim pocit bezpečí. Otec se odtud denně vracel na kole do Mladé Boleslavi, aby vyřídil nové bydlení a vrátil život do normálnějších kolejí. Odmítal ubytování na okraji města, protože potřeboval zůstat blízko kvůli své živnosti a zákazníkům. Nakonec rodina získala byt v Blahoslavově ulici, kam se přestěhovali pravděpodobně koncem května 1945.

Za kožený kabát dostal rádio

Poválečná Mladá Boleslav byla plná sovětských vojáků. K Josefovi Vlčkovi docházeli i vyšší důstojníci. Jeden z nich přijížděl na koni. „Pamatuji koně uvázaného před domem a otce, jak šil pro důstojníka kabát z dodané kůže. Odmítnout takovou zakázku se neodvažoval. Když si otec postěžoval, že nás v noci navštívil neznámý sovětský voják hledající ženy, důstojník reagoval tvrdě: pachatele by prý bylo možné najít a zastřelit. Za kožený kabát dostal Josef Vlček od sovětského důstojníka místo peněz rozhlasový přijímač Schaub Lorenz. Nejspíš šlo o „válečnou kořist“. Rodině sloužil ještě dlouhá léta po válce.

Irena Brožová pokračovala od září 1945 ve škole na Komenského náměstí. Poté, co přežili bombardování, ji otec nechal pokřtít. Byl katolík, vděčný za to, že všichni přežili. Irena potom chodila na náboženství, byla biřmována a vzpomíná na učitele Říhu, právníka a skvělého vypravěče, který poutavě vykládal náboženské dějiny.

Angažujte se, nebo se dcera nedostane na školu

Po komunistickém převratu v roce 1948 se podnikatelé a živnostníci stali přítěží. Josef Vlček, ostatně jako většina živnostníků, komunistickou ideologii nesdílel. „Věřil, že člověk má mít jen to, na co si vydělá, a že vlastnictví vychází z práce a odpovědnosti. Často říkával, že roky 1945 až 1948 mohly být základem pro kvalitní republiku, kdyby se vývoj neotočil jiným směrem,“ vzpomíná Irena Brožová.

Když končila základní školu a chtěla pokračovat na obchodní akademii, musel otec ve svých názorech o krok ustoupit. „V naší ulici žila profesorka, která učila na gymnáziu a byla aktivní komunistka. V ulici plné živnostníků tlačila na politickou angažovanost a naznačovala, že bych nemusela být přijata ke studiu, pokud se otec nezapojí. Poradil se s další učitelkou a nakonec se přihlásil jako ‚stranický čekatel‘,“ vzpomíná. Jakmile přišel dopis, že ji na obchodní akademii přijali, otec z čekatelství vystoupil.

Nátlak se podepsal na jeho zdraví

Režim tlačil na živnostníky stále víc. Josefu Vlčkovi hrozilo odebrání šicích strojů, nutili ho vstoupit do kolektivního podniku oděvní výroby a objevila se i možnost, že ho pošlou pracovat do cihelny. Bránil se. „Při jedné konfrontaci úředníky prostě vyzval, aby odešli,“ vzpomíná Irena Brožová. Nátlak se posléze podepsal na jeho zdraví.

O starostech doma moc nemluvil, ženu a dceru nechtěl zatěžovat. Přestával docházet do dílny, polehával a potíže se zhoršovaly. Začátkem prosince 1955 skončil na interním oddělení nemocnice v Kosmonosích. Za deset dní, před Vánoci, 15. prosince 1955 zemřel. Bylo mu 48 let. Oficiální příčinou bylo selhání srdce, ale měl další komplikace, které před rodinou tajil.

Pro pamětnici to znamenalo otřes. Byla zrovna ve škole, když pro ni přišla paní domácí a oznámila jí, že otec zemřel. Zprávu zřejmě přinesla pošťačka v telegramu. Ztráta manžela dolehla na matku s dcerou velmi těžce. Zůstaly bez příjmu a neměly ani přehled o rozpracovaných zakázkách, závazcích, dluzích a látkách, které Josef Vlček držel ve svých rukou.

Pocit ohrožení se vrátil v podobě sovětských tanků

Růžena Vlčková si našla práci nejprve v dílně, kde se opravovaly a vyráběly potahy pro vozy Škoda. Fyzicky náročná práce se sedačkami se nedala dlouhodobě zvládnout, a tak přešla do pekárenských závodů v Mladé Boleslavi, kde pracovala u pásu v balírně sušenek. Její dcera díky dobrému prospěchu a postavení částečného sirotka pobírala stipendium asi 150 korun. Přemýšlela o studiu práv, ale vysokoškolská studia by už s matkou finančně neutáhly.

Po maturitě v červenci 1957 nastoupila do pojišťovny jako referentka. Po půl roce se na abiturientském plese obchodní akademie seznámila s Vojtěchem Brožem, který pracoval ve vývojovém středisku automobilky Škoda. Vzali se 12. září 1959. V roce 1963 se jim narodila Sylvia, v roce 1966 Monika. Protože mateřská dovolená tehdy trvala jen čtyři měsíce, její matka Růžena Vlčková odešla ze zaměstnání a starala se o vnučku i domácnost.

Pražské jaro vnímala Irena Brožová jako naději na uvolnění režimu. Věřila, že její děti už nebudou muset nést následky svého původu, majetku nebo politických posudků. Její manžel byl synem řezníka, což mu také komplikovalo cestu ke vzdělání a k uplatnění. Invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 ale tyto naděje pohřbila.

Tehdy pracovala ve Vodohospodářských stavbách, a když šla do práce, cestou míjela tanky. „Před podnikem se zaměstnanci snažili vojáky na tancích přesvědčit, že v Československu se nic nebezpečného neděje,“ vypráví. Jako dítě přežila bombardování, nyní opět zažívala pocit ohrožení. Tentokrát už ale byla matkou dvou dětí. Rodina se ještě víc stáhla do soukromí, k práci, dětem, sportu a pobytům na venkově u manželových rodičů.

Český život v Londýně

Vojtěch Brož pracoval ve „Škodovce“ a chtěl se profesně posouvat. Složil maturitu na průmyslové škole a učil se anglicky. Jazyk mu otevřel cestu k zahraničním montážím. Už od roku 1964 jezdil krátkodobě do Anglie, kde pomáhal s opravami, technickou podporou a školením mechaniků u firem spolupracujících se Škodou.

Zásadní změna přišla v roce 1971, kdy prostřednictvím Motokovu dostal nabídku odjet do Velké Británie jako zástupce podniku. Nastoupil do společnosti Škoda Great Britain na Goswell Road v Londýně, kde se věnoval prodeji, technické podpoře, školení i servisu vozů. Rodina za ním odjela 22. srpna 1971 a pamětnice se stala ženou v domácnosti v cizí zemi, s dvěma dcerami.

Londýn pro ni znamenal velkou změnu. Rodina žila mezi dalšími českými rodinami vyslanými podniky zahraničního obchodu. Děti zde chodily do české školy, ženy se staraly o domácnost a organizovaly dětem program. Bližší přátelství s místními Angličany nenavazovali, protože to nebylo žádoucí. „Byla nepsaná pravidla, která jsme dodržovali. Například s kým se stýkáme a bavíme,“ říká.

Státní bezpečnosti se nešlo vyhnout

Součástí práce Vojtěcha Brože bylo budování střediska pro úpravy a kompletaci vozů Škoda ve Velké Británii. Vozy připlouvaly v základním stavu a bylo třeba je upravit podle požadavků zákazníků. Podílel se na vzniku depa v přístavním městě King’s Lynn, asi hodinu a půl od Londýna. V osmdesátých letech manželé bydleli právě tam, tentokrát již bez dcer, které již byly skoro dospělé. Vojtěch Brož zde působil jako General Service Manager.

Irena věděla, že manžela kontaktovali lidé ze Státní bezpečnosti, ale nevnímala přesně rozsah jeho spolupráce ani to, jaké informace poskytoval. „Kontaktovali nás telefonicky, když jsme se vraceli do Mladé Boleslavi na dovolenou. Ptali se na britské hospodářství, na společnost, v níž jsme se pohybovali. Já jim neměla co říct. Říkala jsem, že jsem v domácnosti a starám se o děti,“ vzpomíná. 

Povinné návštěvy na StB byly pro oba manžele obtěžující, ale Irena byla přesvědčena, že v prostředí zahraničního obchodu se kontaktu se Státní bezpečností téměř nedalo vyhnout. „Manžel s nimi byl v užším kontaktu, ale byl dost chytrý a slušný na to, aby nikomu neublížil. Věřila jsem, že nikoho neudával,“ říká.

O revoluci jsme se dověděli v Anglii

V Británii sledovala BBC a další televizní a rozhlasové programy, v Československu fandila Chartě 77. Viděla v ní odvahu lidí, kteří se už nechtěli dívat na poměry kolem sebe, ale změna byla v nedohlednu. O to více ji překvapily zprávy v listopadu 1989. Události sledovali v britské televizi. Pak jí zavolala přítelkyně z Československa. „Za telefonát do Anglie zaplatila asi pět set korun, jen aby mi řekla, že je revoluce, že končí komunismus a padla vláda. Bylo to neuvěřitelné a cítila jsem ohromnou úlevu,“ vzpomíná.

Krátce poté se připravovali na návrat domů. Balení, stěhování a vyřizování probíhalo už v jiné atmosféře. Přechod přes hranice pro ni byl silným zážitkem: pohraničníci téměř nic nechtěli, mluvili uvolněně a ve vzduchu byla radost. Václava Havla obdivovala pro vzdělanost, odvahu a šarm. „Později jsem měla pocit, že jeho vize byla možná větší a čistší než to, co se později podařilo uskutečnit,“ říká.

Irena Brožová zažila dva totalitní režimy, bombardování, ztrátu domova, zasáhla ji otcova předčasná smrt, absolvovala dva pobyty v Británii, obtěžování StB a návrat do svobodné země. Největší oporou jí byla vždy rodina. S manželem Vojtěchem Brožem prožila téměř sedmašedesát let. Má dvě dcery, vnoučata a pravnoučata.