Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eliahu Brodavka (* 1925  †︎ 2011)

• narozen 16. října 1925 v Ostravě do česko-německé židovské rodiny

• roku 1940 odjel židovským transportem do tehdejší Palestiny

• přímý svědek potopení lodě Patria

• v Palestině vstoupil do československé armády

• veterán bojů u Tobruku a Dunkerque

• po válce (1949) opětovně emigroval do Izraele

• následně se účastnil Arabsko-izraelských válek

• v civilu v Izraeli pracoval jako řidič autobusu a mechanik

• zemřel 5. května 2011

Tobruk, Dunkerk a nakonec i Arabsko-izraelské války. Byť se smrti přiblížil mockrát, vyjma průstřelu nohy se mu válečná zranění vyhýbala. Sám si to vysvětluje vlastním odhodláním a neohrožeností. „My jsme chtěli bojovat! Poslali nás do Dunkerku a já jsem chtěl ukázat, že jsem hrdina. Byl jsem osmnáctkrát za německou frontou na naslouchací hlídce, za to jsem v poli dostal medaili za chrabrost. Vždycky jsem chtěl ukázat, kdo jsem, já jsem se zkrátka nebál.“ Tenkrát mu bylo 19 let. Po dalších více než šesti dekádách nad svou válečnou anabází místy kroutí hlavou: „My jsme byli blbí u toho Dunkerku! Hráli jsme si výbušninama a co my jsme dělali, to je div, že nám zůstaly ruce. A vůbec že žijeme,“ vypráví Eliahu Brodavka. 

Furt mě chtěl dát na gestapo

Eliahu Brodavka se narodil v Ostravě do židovské rodiny 16. října 1925. „V půl dvanácté – přišel jsem akorát na oběd,“ vypráví zvesela. Matka Gisela, rozená Zelingrová, pocházela z Rakouska, otec Karel z Čech. Rodiče se v roce 1936 rozvedli. Před válkou vystřídal Eliahu s matkou vícero adres – v druhé polovině 30. let krátce bydlel ve Vídni, pak v Opavě a následně zpátky v Ostravě. Ostravu Hitler obsadil už 14. března 1939, den před záborem zbytku Moravy, Slezska a Čech. 

Bezprostředně po okupaci mladého Eliahu na ulici zastavil německý voják a ptal se jej, jestli je Žid. Poté, co se Eliahu „přiznal“, dostal od vojáka peníze – prý mu má sehnat cigarety a za zbytek drobných si koupit bonbony. Když pak chlapec doma říkal, že jsou Němci hodní, dostal od maminky výprask. Nedlouho poté se kvůli obavám z etnického a náboženského násilí rodina přestěhovala do Bohumína – v naději, že tam snad bude bezpečněji. Jenomže nebylo. Ze stejných důvodů bezprostředně po vypuknutí války Brodavkovi přesídlili do Prahy. 

Čtrnáctiletý Eliahu nastoupil do práce u pekaře na Letné. „Měl jsem smůlu – [pekař], to byl fašista, vlajkař a vyhrožoval mně. Furt mě chtěl dát na gestapo a tak dále,“ vypráví. Rozhodl se proto utéct na venkov a v Dobré Vodě u Pelhřimova pracoval jako kočí. Jenomže na vesnici se po čase rozkřiklo, že je Žid, a musel opět utéct. Jeho dalším útočištěm se stala vesnička u Klatov, kde opět pracoval pro pekaře a opět šlo o antisemitského fašistu. Po válce dle vyprávění skončil na šibenici.

Mámu jsem našel až večer. Ležela v přístavu úplně nahá

Matka Gisela si moc dobře uvědomovala, že musí z Protektorátu nadobro zmizet. Díky židovské obci se jí podařilo vyřídit veškeré náležitosti a se svým synem tak mohla 2. října 1940 legálně vycestovat do tehdejší Palestiny. Odtamtud je měl zaoceánský parník Patria dále odvézt na ostrov Mauricius. „Ta loď byla ,jakoby‘ úplně nová, úplně fungl nová – ale ona byla jenom namalovaná barvou. To byla úplně rezavá loď!“ vypráví Eliahu Brodavka. Události nakonec nabraly zcela odlišný spád. Stalo se tak 25. listopadu 1940. 

„10 minut před devátou [ráno] vybouchla bomba a udělala díru 12 čtverečních metrů do té lodi,“ vzpomíná na tragédii, která měla na svědomí bezmála tři stovky životů. Totiž, původním zamýšleným cílem (sebe)vražedné mise odbojové židovské organizace Hagana bylo loď Patria „pouze“ poškodit – dostatečně na to, aby nemohla vyplout. Tím by se z židovských uprchlíků stali trosečníci, a Palestina by je tak v souladu s mezinárodními dohodami musela přijmout na svém území. Síla výbuchu však předčila jejich plány a očekávání, Patria šla ke dnu a přibližně 1800 Židů prchajících před nacisty spolu s ní – 276 z nich nepřežilo. „Mně se podařilo utéct, vyškrábal jsem se nahoru,“ vypráví Eliahu Brodavka. 

Jako zázrakem přežila i jeho matka. Eliahu Brodavka vzpomíná: „Byl jsem jen zraněn na prstech, jak jsem se škrábal z lodi. V okamžiku výbuchu jsem byl v podpalubí, ale vyškrábal jsem se nahoru. S mámou to bylo horší, ta nebyla se mnou, zůstala zavřená někde v kabině. Máma byla štíhlá, tak vlezla do kulatého okna, aby se dostala ven. Angličané nepomohli, nesundali jediný záchranný člun, taky jich tam hodně zahynulo. Jen Australané připluli na člunech. Mámu jsem našel až večer. Ležela v přístavu ve skladě, kde ošetřoval Červený kříž. Ležela tam úplně nahá, v pase sedřená z kůže, jak ji tahali ven. Jeden Australan sundal svetr, oni měli krásné zelené vlněné svetry, a dal jí ho. Maminka s tím deset měsíců v Atlitu chodila. To byly totiž její jediné šaty.“

Útok jsme udělali 28. října 1944. Ten byl výbornej

Namísto Mauricia tak Eliahu strávil dalších sedm měsíců v internačním táboře Atlit, po kterých si v nedaleké Haifě našel práci coby číšník v hotelu. Obsluhoval britské vojáky, ti mu dávali pohádková dýška. Díky tomu žil na krátkou dobu v relativním poklidu. „Pak jednoho dne volali v rozhlase, že se Češi mají hlásit v armádě,“ pokračuje Eliahu Brodavka ve vyprávění. „Chtěl jsem pryč tady odsud. Tak jsem šel v Haifě k odvodu. To bylo na jaře v roce 42. Ptali se mne: ,Jak seš starej?‘ Tenkrát mi ještě nebylo ani sedmnáct. Šestnáct a trochu. Já jsem jim to řekl a oni: ,Ne, seš mladej.‘ Pak jsem to někomu vyprávěl a říkali mi: ,Poslouchej, v Jeruzalémě jsou taky odvody, tam tě neznají. Běž tam a řekni jim, že jsi starší.‘ Papíry jsem žádné neměl. Jel jsem do Jeruzaléma a tam jsem řekl: ,Já jsem rozenej v roce dvacet.‘ No, tak mě okamžitě vzali.“

Následujících několik týdnů zůstal Eliahu Brodavka v izraelském městě Bejt Še‘an, kde absolvoval výcvik a řidičský kurz. „No a od té doby už jsem nevylezl z auta, až do dnešního dne,“ říká. Z pozice vojenského řidiče jej pak vyslali na frontu, a to rovnou do libyjského Tobruku. Tam zůstal přibližně sedm měsíců, po kterých absolvoval přesun do Egypta. „Obrovský tábor! To byl tábor bez konce. Anglický. Tam jsme byli a pak nás nalodili v Suezu a odjeli jsme do Anglie. Do Liverpoolu,“ vzpomíná. Z Liverpoolu následovala další cesta na frontu – do bitvy u Dunkerk. 

„Jéžiš, my jsme byli blbí u toho Dunkerku! Hráli jsme si výbušninama a co my jsme dělali, to je div, že nám zůstaly ruce a vůbec že žijeme. My jsme dělali booby trapy, to jsou nálože s drátem. Někdo jde, zakopne o to a bum! Na dveře se to dávalo, na kliky a tak dále,“ vzpomíná Eliahu Brodavka na obléhání francouzského přístavního města a pokračuje: „Velitel pevnosti Dunkerku byl viceadmirál [Friedrich] Frisius, ta svině mizerná. To byl vrah. Útok jsme udělali 28. října [1944], ten byl výbornej. Chtěli jsme udělat ještě jeden – 9. prosince. To bylo hodně špatné, tam jsme měli hodně ztrát. Můj bratranec dostal průstřel do nohy. My jsme mu říkali: ,Zůstaň ležet! Až půjdeme zpátky, tak tě vezmeme.‘ Šli jsme zpátky a on už tam nebyl,“ vypráví Elijahu Brodavk a dodává: „Já jsem chtěl ukázat, co je to Žid. Osmnáctkrát jsem byl na frontou.“ 

Buď bys byl důstojníkem, nebo mrtvý

Přímou zkušenost s frontovými boji měl i otec Karel Brodavka, původním povoláním malíř pokojů, který bojoval už i v první světové válce. Během té druhé válčil na východní frontě v řadách Svobodovy armády, zatímco jeho syn jej po dlouhou považoval za mrtvého. Společně se setkali až po osvobození v Československu, na což Eliahu nikdy nezapomněl: „Šli jsme do nějakého poschodí, byla tam dlouhá chodba. Na konci se otevřely dveře a táta. Já jsem ho okamžitě poznal. […] On mě znal, táta, když jsem byl malý kluk. Ze školy. A najednou tady stojí před ním sice jenom desátník, ale plný medailí, v uniformě, chlap. O on se ptá: ,To je on?‘ ,Jo, to je tvůj syn.‘ Táta mě chytil za ruce, podíval se na mě a říkal: ,Ty jsi byl vždycky poctivej člověk.‘ A objal mě. Neuvěřitelný! To mi zůstalo na celý život.“ 

Navzdory dojemné vzpomínce znovushledání otce se synem nakonec neprobíhalo nejhladčeji a jejich vzájemný vztah se zkomplikoval. První momenty po setkání provázelo zklamání: „Vzal jsem cigarety, čokolády a naplnil jsem tím lodní pytel. Vzal jsem vše, co oni [vojáci východní fronty] neměli a čeho my [„zápaďáci“] jsme měli dostatek. Přišel jsem, na zemi tam seděli důstojníci, většinou Ostraváci, generace mého otce, některé z nich jsem přes tátu již znal. Seděli v kruhu a kouřili machorku, hrozně to smrdělo, až hrůza. Vysypal jsem ten pytel mezi ně. Oni se na to vrhli, zapálili si, vzali si čokoládu a koukají na mě. Jeden říká: ,Podívej se na něj – Jak z výkladní skříně!‘ Já tam stojím a oni se smějí. Táta se smál s nimi. […] Táta vstal a říká: ‚Jsi desátník, kdybys byl u nás, buď bys byl důstojníkem, nebo bys byl už mrtvý.‘ Řekl jsem: ‚Promiň, že žiju.‘ Udělal jsem čelem vzad a šel jsem.“

Nechtěl jsem být tady

Po válce pracoval Eliahu jako šofér. Koncem roku 1945 se oženil a od roku 1947 s manželkou Jiřinou vychovával dceru Hanu. Zdánlivě poklidný život nabral zcela odlišný směr nedlouho po osmačtyřicátém únoru. Tehdy si Eliahu dle vyprávění vyhledali dva příslušníci tajných služeb. „Takovou lámanou [češtinou], trošku česky uměl, ale ani ne moc, trošku slovensky. […] Řekli mi: ,Víte, že je v Izraeli, v Palestině válka?“ Muži následně Eliahu – pod příslibem tučného výdělku – přesvědčili, aby vycestoval do Izraele coby instruktor obsluhy těžkých kulometů. Společně s manželkou a malou dcerou odjel v roce 1949. 

Po skončení takzvané První arabsko-izraelské války v roce 1949 měl v plánu vrátit se do rodné vlasti. „Já jsem chtěl být v Čechách, nechtěl jsem být tady [v Izraeli]. Cítil jsem se jako Čech,“ říká. Přesto jej údajně na konzulátu přesvědčili, aby zůstal. V Izraeli tak nakonec prožil následujících více než šedesát let. Dle vlastních slov se Eliahu Brodavka zapojil do všech pěti arabsko-izraelských válek. Během takzvané šestidenní války (1967) například působil jako řidič-dobrovolník. Vozil zbraně, munici i vojáky. I v civilu pracoval – stejně jako předtím v Československu – jako šofér a od druhé poloviny 50. let také na hospodářství. Usadil se ve vesnici Arbel u města Tiberias, avšak na Česko(slovensko) nikdy nezanevřel a po sametové revoluci jej třikrát navštívil. Mimoto si doma uchovával řadu českých knih a gramofonových desek. Eliahu Brodavka zemřel 5. května 2011 ve věku nedožitých šestaosmdesáti let.