Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Alois Brejcha (* 1943)
Komunismus nepřinesl nic dobrého
-
narozen 30. června 1943 ve Starém Plzenci
-
široká rodina úspěšně podnikala
-
počátkem 50. let znárodnili komunisté dědečkovi Aloisi Brejchovi krámek a pohřebnictví
-
likvidaci prosperující Tiskárny Brejcha v roce 1951 neunesl pamětníkův příbuzný Ervín Brejcha
-
teta Zdeňka Milotová se synem tragicky zemřeli, ostatní příbuzní čelili represím
-
pamětník nemohl studovat, přesto se dostal na vysokou školu
-
po rodinné tragédii se stal jediným živitelem rodiny a musel studia zanechat
-
v roce 1968 zažil příjezd sovětské armády do Starého Plzence a odlišné reakce místních obyvatel
-
vypracoval se na technologa, v 70. letech byl vyslán jako expert do Iráku a později do Bangladéše
-
celý život odmítal ideologii KSČ
-
po roce 1989 obnovil tradici živnostníků jeho syn Petr Brejcha
Široká rodina Brejchů, úspěšných živnostníků z jižního Plzeňska, přišla v padesátých letech po znárodnění majetku téměř na mizinu. Alois Brejcha se s ranami osudu vypořádal dobře, jiní příbuzní však takové štěstí neměli. Další osudy rodiny poznamenalo věznění, sebevražda i dvojnásobná vražda.
Příběh sedmi bratří
Na počátku bylo sedm bratrů. Nejmladší z nich se těšil zvláštní přízni panovníka Františka Josefa I. „Dostával od císaře pána jeden stříbrný vždycky, když měl narozeniny, protože císař pán byl prý také nejmladší ze sedmi sourozenců. Umřel ale jako dítě,“ dodává Alois Brejcha.
Z pražské větve rodiny vynikly zejména pamětníkovy sestřenice, herečky Jana a Hana Brejchovy, se kterými se však pamětníkova rodina nestýkala.
Čtyři bratři, František, Emanuel, Václav a Alois, se usadili v městečku Starý Plzenec, nedaleko Plzně. Na náměstí postavili několik domů. V jednom z nich, č. p. 36, přišel 30. června 1943 na svět i Alois Brejcha, vnuk dědy Aloise.
Meziválečný rozlet
V té době už měli Brejchovi pověst schopných živnostníků. V pamětníkově rodném domě vedl jeho dědeček Alois Brejcha malý, ale úspěšný krámek. „Takový vesnický Prior. Když jsem byl malý a vlezl k němu, napravo byl sud s petrolejem a nalevo cukroví. Proti dveřím byl regál s prádlem. Všechno se tam dostalo, a dokonce měl i obrázky, co se pouštěly v biografu.“
Dědečkův dům sousedil s prostorným rohovým domem na náměstí, kde bydlely jeho děti s rodinami. Provozoval zde pohřebnictví Justicia, na dvoře pak měl Ervín Brejcha úspěšnou tiskárnu, kterou převzal v roce 1942 od svého otce Emanuela.(1)
Majetek Brejchů rozmnožil i pamětníkův otec Alois Brejcha mladší, zástupce ruské firmy pro topiva v západních Čechách. „V továrně byly výplaty na měsíc okolo pěti stovek. Jenom na oleji mu posílali tři čtyři tisíce jako provizi.“ Snadno tak uživil i pamětníkovu matku Marii, která byla částečně invalidní. Otec jezdil pravidelně lovit a rybařit, rodina vlastnila velkou chatu ve známé rekreační oblasti.
Zúčtování s živnostníky
Alois Brejcha vyrůstal se dvěma mladšími sourozenci, Karlem a Marií. Bezstarostná dětská léta, kdy se děti z legrace navzájem zavíraly do rakví stojících na dvoře vedlejšího domu, skončila v roce 1951. Brejchovy dostihlo komunistické účtování se živnostníky. Tiskárna Brejcha s jedenácti zaměstnanci byla znárodněna a její provoz skončil. „Přišlo hejno milicionářů. V tiskárně rozmlátili všecky stroje, byly nové. V prostředku dvora byla hromada šrotu. Potom to odvezli na autě a bylo po tiskárně,“ dodává pamětník.
Ervín Brejcha, který po válce plánoval prosperující podnik rozšířit, se s koncem tiskárny nikdy nesmířil. V šedesátých letech byl odsouzen za pomoc při podvracení republiky a ve vězení spáchal sebevraždu. O dalších osudech rodiny vypráví příběh jeho syna Petra Brejchy.
Vražda tety Zdeňky
Dědeček Alois Brejcha přišel o obě živnosti, na místě původního krámku vznikla prodejna s textilem. Znárodnění přišlo navíc v době, kdy pamětníkův otec chtěl dům přestavět. „Nahoře byly dvě mansardy. A v jedné nás bydlelo pět. My jsme se tam nemohli vejít. Všude postele a prádelník už byl na chodbě,“ upřesňuje pamětník.
Dům dědy Aloise bylo také nutné po válce doplatit, přestože nebylo z čeho. Otec Alois Brejcha proto chatu prodal. „Dům stavěl Alois Brejcha, a tak to musel zaplatit Alois Brejcha,“ dodává pamětník. „To bylo v pořádku, protože člověk nesmí mít nikde dluhy.“
Lépe se však nevedlo ani sourozencům pamětníkova otce ve vedlejším domě. Národní výbor vyhodnotil tři dolní krámy jako nepotřebné a sloučil je s byty. „Tetky, co tam bydlely, [otcova sestra] Helena, musely začít platit nájem. Ve svém,“ líčí Alois Brejcha. Druhá otcova sestra Zdeňka, provdaná Milotová, se po rozvodu odstěhovala do Karlových Varů. Později tragicky zahynula rukou místního správce znárodněného majetku. „Přiklepl jí penzion, byl prý nemocný, a ona řekla, že si ho nevezme. Když mi bylo deset let, šel jsem k policajtům pro telegram. Zdeňka byla mrtvá a bratranec Ivan taky. Oba je postřílel.“
Národní výbor odmítal prodejnu přemístit jinam v obavě, aby se textil ve městečku nezavřel nadobro. Rodiče Aloise Brejchy bydleli s dětmi v domě bez vody a toalety dál i přesto, že u příbuzných bylo místa dost. „Ptal jsem se, proč se nenastěhujeme do domu, který postavil děda pro děti. Řekli mi, co kdyby to tady někdo vykradl... I když to ničí nebylo. Už to měli tak nějak v krvi. Tak jsme museli bydlet v té mansardě.“
Ukradený Heydrichův automobil
Pamětníkův otec si před válkou pořídil automobil Škoda Rapid, který mu později Němci zabavili. „Auto po válce zmizelo,“ vypráví Alois Brejcha. „Ale protože byl totálně nasazený, mohl si vybrat nové.“ V polích mezi Chebem a Karlovými Vary, kam byla stažena auta zabavená Němcům po Evropě, padl Aloisi Brejchovi st. do oka Mercedes-Benz 320 Cabriolet-B – typ vozu, který nechvalně proslavil atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Po nákladné renovaci ovšem otec přišel o auto znovu – tentokrát mu ho zabavili komunisté, když si jel vyřídit registraci.
Alois Brejcha měl dobrý prospěch a chtěl jít studovat na gymnázium. Měl ale smůlu. „Napsali mi do posudku, že jsem živnostníkův syn, a už jsem se nikam nedostal.“ Vystudoval tedy keramickou průmyslovku. Režim nutně potřeboval nové kádry do průmyslu, a i přes špatný původ ho spolu s několika dalšími spolužáky doporučili ke studiu Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. Nadějný začátek studia na počátku šedesátých let přerušila další rodinná tragédie.
Otec, který odešel kvůli nízkým výdělkům z prodejny textilu pracovat do dolu, utrpěl závažný pracovní úraz. Zůstal invalidní a finanční zodpovědnost za rodinu přešla na pamětníka. Ze školy musel odejít. „Táta říkal, že jsou tady ještě Manča a Karel. Šel jsem do šamotky, dělali velké kameny na sklářské pece. Dalo se tam vydělat, ale co jste brali do ruky, mělo sto a víc kilo.“ V těžkém provozu, kde záhy přišel k pracovnímu úrazu, strávil Alois Brejcha několik let. Jeho bratr Karel i díky němu absolvoval vysokou školu s červeným diplomem.
Tohle jsem neviděl ani na vojně
V polovině šedesátých let národní výbor konečně našel místo na prodejnu textilu a dům se mohl začít opravovat. V té době už Alois Brejcha pracoval v továrně jako vedoucí v oddělení obkladaček.
V roce 1968 věnoval veškerý volný čas opravě domu rodičů – pracoval šestnáct hodin denně. Bydlel na ubytovně pro svobodné v Horní Bříze, odkud se 21. srpna vracel na motorce do pětadvacet kilometrů vzdáleného Plzence. „V nose jsem cítil prach. Říkal jsem si, že to je posádka Kralovice na cvičení,“ popisuje situaci pamětník. Že je něco jinak, si uvědomil až u benzinové pumpy v Plzni. „Došlo mi, že nás asi někdo obsadil, protože tam už byla fronta asi sto metrů. Každý čekal na benzin.“
Když dorazil k rodičům, místo práce si sedl do montážního otvoru připraveného pro budoucí okno a pozoroval přijíždějící okupační armádu. „Od mostu přes šraňky jela kolona, tanky a vysílačky. Tohle jsem neviděl, ani když jsem byl na vojně.“ Seděl tam celé dopoledne a pak šel obhlédnout škody v okolí. „Starý most se rozlámal. Beton byl potrhaný. V zatáčce z kopce od hřbitova to vzali řidiči na rajčáky [brzdové páky]. Nebyla tam silnice, ale hluboký úvoz.“ Byl to prý jediný den v roce, kdy doma nepracoval.
Pak odjel nazpátek do práce a bavil se s ostatními. „Byly u vás tanky? Paní Šlosarová nepřišla do práce, prorazili jí zeď, padlo to na gauč. V Třemošné v zatáčce bydlel jeden, kterému s tankem vjeli do zahrady. Měl vyražená vrata,“ popisuje pamětník škody místních obyvatel, z nichž někteří na nich díky pojišťovně paradoxně i vydělali.
Střelba u Kratochvílů
Část sovětské posádky hlídající Plzeň se utábořila v lesích nedaleko hřbitova ve Starém Plzenci. Místní obyvatelé s nimi prý většinou nechtěli mít nic společného. Radost měla jenom jedna rodina. „Starý Kratochvíl si přivezl ženu z Ruska. Lidé říkali, že už jim zase strojí. Nakoupila a pozvala velitele. Bydleli za městem – nikdo neviděl, že se chodili přes pole k nim najíst.“
Jednou se však prý přátelství se sovětskými vojáky dobře situovaným Kratochvílům nevyplatilo. „Měli kluky. Když tam byli hodovat, jeden jim chtěl ukázat, že tatík má taky pistoli. Moc se to nepovedlo, bouchlo to. Jeden voják vyskočil z okna, vyvrknul si kotník a zůstal tam ležet. Druhý utekl dveřmi zpátky do lesa,“ popisuje Alois Brejcha, podle kterého se zanedlouho Sověti vrátili k domu s obrněným autem. „Všechny postavili ke zdi. Až když přišli na to, že mu nic není, ututlali to.“
Expertem v iráckém Ramádí
Alois Brejcha zůstal v keramických závodech po celý život a jako technolog získal pověst experta. V roce 1977 ho proto továrna vyslala, aby pomohl vybudovat novou továrnu na sklo v iráckém městě Ramádí.
V té době už nešlo o žádnou novinku, československo-irácká ekonomická spolupráce běžela na plné obrátky. Na základě smluv z let 1972 a 1973 poskytovaly vybrané československé ústavy a závody Iráku technologie, odborníky i školení a výcvik tamních pracovníků.(2)
Irák, bohatnoucí z ropných příjmů, se za vlády diktátora Saddáma Husajna snažil modernizovat průmysl. Třídní původ expertů z Československa a jejich politická spolehlivost už nebyly hlavním klíčem výběru. Pamětník prý nepotřeboval ani kádrový posudek.
„Oni chtěli hlavně práci. Potřebovali, aby továrna dosáhla výkonu. Podle toho zaplatili,“ vysvětluje Alois Brejcha, který do komunistické strany nikdy nevstoupil a na svém pracovišti se aktivně vymezoval proti nedotknutelnému statusu členů KSČ.
Tanky jely dva dny
Podmínky k práci a výběru spolupracovníků měl na československé poměry nevídané. „Říkal jsem, Mírovi rodiče jsou kulaci, toho nám určitě [nepošlou]. Zámečník, takového bych potřeboval. Oni říkali, o to se nestarej, koho chceš, toho tady budeš mít.“
V Iráku měl Alois Brejcha volnost pohybu a k dispozici služební vůz, se kterým objížděl místní památky. S obavami však pozoroval přesuny armády z hlavního města Bagdádu. „Přes Ramádí jely dva dny tanky. Báli jsme se a přemýšleli, kudy budeme utíkat. Kluk od montážníků ale říkal, ať si z toho nic neděláme. Zjara pojedou zase zpátky, protože když se blíží zima, jedou strašit Sýrii. Až se bude blížit léto, pojedou strašit do hor Kurdy. Oni tudy akorát projížděli.“
Záměrně nemoderní továrna
Alois Brejcha v Iráku strávil rok a půl, na počátku osmdesátých let jel ještě krátce pracovat do Bangladéše. A to přesto, že se v závěrečné zprávě kriticky vyjádřil ke stavu díla, které se záměrně postavilo postaru. „Napsal jsem, že to za moc nestálo,“ dodává pamětník. „Projektanti říkali, že [Iráčané] chtěli, aby lidé měli práci. Postavili to na lopaty, i když to bylo už na nakladače.“ Celkově se mu však v rozvojových zemích líbila poctivost, která byla v ostrém kontrastu s morálkou v tehdejším Československu. „V Iráku se nekradlo. Když jsem přijel s autem k pumpě, aby mi dali benzín za dinár – do nádrže se vešlo jenom dvacet čtyři litrů – litr mi natočili [s sebou] do kufru. U nás doma vás okradl kdekdo.“
Z dalších let po návratu se pamětníkovi vybavují těžkosti po zavedení pravidelné autobusové linky do Plzně, která měla točnu před domem. Část cestujících si prý po příjezdu do Starého Plzence chodila ulevit k Brejchům na dvůr. Jiní návštěvníci přicházeli s nostalgií po zrušené tiskárně. „Na hromadu [šrotu] lidé, co tam dělávali, vždycky když přijeli z Plzně, si chodili poplakat. Že v podniku Typos měli stroje o dvacet let starší než ty, co rozbili.“
Obnovení rodinné tradice
Rok 1989 ho zastihl v továrně. Alois Brejcha se politicky neangažoval, změnu režimu ale přijal s ulehčením. „Komunismus neměl přijít, ten nepřinesl nic dobrého,“ dodává. Naděje vkládal do restitucí, ty se však nenaplnily a jeho majetkové poměry se během let spíše zhoršily.
S manželkou Miroslavou vychoval dva syny, Petra a Pavla. S prací v keramičce skončil v roce 2005. Odchod do důchodu uspíšila péče o nemohoucí rodiče manželky, kterou Alois Brejcha několik let vykonával souběžně se zaměstnáním. V době natáčení, v roce 2024, stále bydlel ve svém rodném domě v Plzenci, kde jeho syn Petr provozoval úspěšnou prodejnu obkladů. Tradice Brejchů-živnostníků tak pokračuje i nadále.
Zdroje:
https://www.staryplzenec.cz/modules/file_storage/download.php?file=ea11fd27%7C244&inline=1
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - PLZ REG ED
-
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - PLZ REG ED (Lenka Duchková)