Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Brabenec (* 1949)

Nenechte se nikdy ničím odradit, naplňujte svůj životní cíl

  • narozen 10. října 1949 v Plzni

  • vyrůstání v ulici Na Vršíčkách v Plzni

  • vzpomínky na maminku Miladu Brabencovou, rozenou Fuchsovou

  • znárodnění rodinného obchodu a perzekuce rodiny komunisty v roce 1953

  • práce zásobovače ve Stavoprojektu – státním stavebním podniku Plzeň 1971–1992

  • obtíže spojené s cestováním do zahraničí v 70. a 80. letech

Pod vysokým nebem horkého letního dne se po poloprázdné dálnici do mírného kopce šine naložená Škoda 1205. František má v rozpáleném zásobovacím autě Stavoprojektu za zády Brno, před sebou Prahu. Těchhle šest set kilometrů korunuje ty tři tisíce za poslední měsíc, kmitne mu hlavou. Mrkne na ručičku tachometru nesmiřitelně ukazující na čtyřicítku a vůlí pomáhá autu na vrchol stoupání.

František Brabenec se narodil 10. října 1949 v Plzni. Jeho tatínek František Brabenec starší se vypracoval z chudých poměrů na majitele obchodu s módním a koženým zbožím na Petákově náměstí v Plzni a po roce 1945 se ujal obchodu se stejným sortimentem ve státní správě v Mariánských Lázních. V té době vedla obchod v Plzni maminka Milada Brabencová, rozená Fuchsová. O oba podniky rodina přišla po komunistickém převratu v roce 1948. Tatínek musel nastoupit na dělnické místo a pracoval ve Škodových závodech. Maminka v roce 1952 onemocněla dětskou obrnou. Téměř rok strávila rekonvalescencí v Jánských Lázních a odloučení na čas poznamenalo vztah se synem.

Trpěni ve vlastním domě

V roce 1953 posloužily plzeňské nepokoje proti ožebračení občanů měnovou reformou jako záminka k další perzekuci rodiny. Tatínka zatkli a strávil asi měsíc ve vyšetřovací vazbě v borské věznici. Komunistické úřady plánovaly rodinu vystěhovat na Broumovsko. Tatínkovi se vzhledem k zdravotnímu stavu manželky podařilo vyjednat úlevu. Bydleli v malém bytovém domě v ulici Na Vršíčkách, který postavil Františkův dědeček Jan Fuchs. O holi těžce chodící Milada Brabencová se musela se synem přestěhovat do vedlejšího malého bytu, kde žili spolu s prarodiči a jedním podnájemníkem. Tatínek František Brabenec starší dostal asi na rok zákaz pobytu v Plzni a dojížděl do práce a za rodinou z Březiny u Rokycan. V šesti lidech tak poté bydleli pět let v bytě 2+1, než se rodičům podařilo získat povolení k přestěhování do jednoho ze dvou bytů ve svém domě na Lochotíně.

Marná naděje na normální život

František vystudoval Střední všeobecně vzdělávací školu Julia Fučíka na náměstí Odborářů. V roce 1966 se s rodiči poprvé vypravili do západního Německa navštívit své příbuzné odsunuté z Československa v roce 1946. Pamětník vypráví o svém šoku z hospodářského rozdílu mezi zeměmi, zmiňuje krásnou zeleninu v obchodech a poprvé prý viděl banány v létě. Naděje Františkových rodičů na lepší poměry skončila příjezdem vojsk Varšavské smlouvy. Okupaci zažila celá rodina v Trenčianských Teplicích, kde měla Milada Brabencová nástup na třítýdenní léčebnou kúru 21. srpna 1968. První starostí se stalo dočerpat prázdnou nádrž po celém minulém dnu jízdy. Bez šance. Benzinové pumpy byly obležené a bez pohonných hmot. Dočerpat se podařilo až za týden. Telefonní spojení s Plzní nefungovalo, a tak dlouho zůstávali v nejistotě o zdraví prarodičů. František vzpomíná na dobrodružnou zpáteční cestu. Strhané a otočené ukazatele, silnice na mnoha místech blokovaná kolonami vojenských vozidel.

Zásobování za komunismu

František nedokončil studia medicíny, doplnil si vzdělání ekonomickou nástavbou a nastoupil v roce 1971 do Státní banky československé. Po třech letech pro nízké platové ohodnocení přešel do Stavoprojektu, státního stavebního podniku Plzeň. Vypráví o své práci zásobovače: „Sháněl jsem stavební materiál na stavby. Ani nevím, jak se tomu dnes říká… logistika je to! Dnes se přemýšlí, od koho to vzít, aby to bylo nejlevnější. Tenkrát se dělaly hrozné věci, aby to vůbec bylo. Na spoustu věcí byly fondy, nebyl písek, nebyl cement a musel být. Sjezdil jsem celou republiku. Například byl nedostatek těžko tavitelných lepenek a jezdili jsme pro ně až do Štúrova. My jsme měli fond na 5 tisíc metrů čtverečních lepenky kvartálně a potřebovali jsme jí dvakrát tolik. Většinou jsme tam nejeli jen tak, to byl většinou pozdrav z Plzně, karton dvanáctky. Dnes se spíše dává všimné za to, že to odeberete od toho dotyčného.“

Život mezi hranicemi

František s rodiči a později s manželkou a dvěma syny rád cestoval. Nejčastěji jezdili za příbuznými do západního Německa nebo do Jugoslávie. Vzpomíná na dnes neuvěřitelné komplikace s vycestováním za hranice. Rodina měla na Západě příbuzné, a tak nemusela žádat o celně devizový příslib, který byl pro většinu jedinou, ponižující a velmi nejistou šancí, jak vyjet do demokratických zemí. Na osobu si směli vyměnit jen několik marek. Touto praxí systém manipuloval občany do pokoutního směňování peněz na černém trhu. František vypráví o vyplňování celních a devizových prohlášení, tedy evidenci za hranice vyvezených věcí kontrolovaných při návratu podle seznamu. Se smíchem uvádí, že do roku 1989 dělal vždy pouze zástupce vedoucího. Ze všech sil se prý snažil na sebe neupozornit a vyhnout se náboru do komunistické strany. Nechtěl do ní vstoupit, i když si uvědomoval, že si tím uzavírá možnost pro kariérní postup.

Pád režimu s nadšením uvítal a na prezidenta Václava Havla vzpomíná s úctou a obdivem. Po likvidaci podniku v roce 1992 pracoval jako technik v soukromé firmě a záhy si zařídil malý obchod s cukrovinkami na plzeňském náměstí. Krámek vedl do roku 2015, kdy se maminčin zdravotní stav zhoršil natolik, že bylo nutné jí věnovat nepřetržitou péči.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Jakub Anderle)