Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Blažek (* 1938)

• narozen 12. května 1938 v Senince

• syn Josefa a Rozálie Blažkových

• vyrůstal za války v Senince, kolem níž probíhaly partyzánské akce

• po invazi vojsk Varšavské smlouvy vystoupil z KSČ

• celý svůj život pracoval ve Zbrojovce Vsetín

• po 30 letech na Vsetíně se s rodinou vrátil do Seninky

• od svých 15 let vykonával zabíjačky po okolních vesnicích

Za protektorátu, na pozadí válečných událostí, vyrůstal, s nástupem komunistů k moci začal žít samostatný život, po invazi se vzepřel straně a důchod si užívá ve svobodném režimu. Nehledě na historické pozadí, celý život Josefa Blažka protkává láska k rodině, pracovitost a venkovské zabíjačky. 

Dětství za války

Narozen 12. května 1938, raným dětstvím provázela Josefa Blažka všudypřítomná válka. Jeho život na vesnici, v Senince u Vsetína, zní téměř modelově – táta Josef byl zedník, maminka Rozálie zanechala své práce služky po svatbě, aby se mohla naplno starat o domácnost, hospodářství a postupem času celkově čtyři děti – ruku k dílu musel přiložit každý, a tak Josef se svými sestrami při žních pomáhali na poli, sušili seno pro krávu, obskakovali ji. „Kráva, to byla naše obživa,“ vzpomíná na své dětství Josef Blažek, „dávala mléko, dávala máslo, tahala vůz... a tak jsme žili kolem ní.“ Jako nejstarší ze sourozenců také jediný nastoupil na základní školu ještě za dob protektorátu, v roce 1944; vzpomínky z těchto dní nejsou nijak radostné, a to zejména zásluhou německé paní učitelky, jež děti nechovala zrovna v lásce; povyšovala se, bila je rákoskou a nadávala jim: „Vy mrchy český! Z vás nic nebude, vy mrchy český!“

Za války přivykli ledasčemu; suroviny byly samozřejmě na příděl, jen prasata se zabíjela na černo a obvykle v noci tak, aby to neviděly ani děti – ty se pak jen nestačily divit, že má ráno „mašík“ o 20 kilo méně než předchozího dne. 

Vždy jednou za měsíc přijeli Němci se zásobami – jídlem, proviantem, střelivem. Vozy těchto zásobovacích jednotek byly kryté – Josef Blažek dodnes vzpomíná, jak do nich se starším bratrancem lezli a z jedné z těchto tajných návštěv si odnesli domů ruční granát; zděšení rodiče jej v bedně zakopali na zahradě a odevzdali pak až po válce. Přítomnost německých vojáků nebyla nijak neobvyklá, u starosty obce Josefa Staňka měli zřízenou základnu, ani to jej a další obyvatele vesnice neodradilo od ukrývání zdejších partyzánů, údajně včetně velitele 1. československé brigády Jana Žižky D. B. Murzina. Činnost partyzánského odboje na tomto území pojí se také s tragédií v sousední vsi Prlov, kde se kvůli tvrdému výslechu zajatého partyzána Aloise Oškery jednotky SS dopátraly obyvatel pomáhajícím partyzánským jednotkám. Ty následně 23. dubna 1945 zastřelili či upálili i s jejich domy. Josef Blažek vzpomíná, že stál tehdy s maminkou na dvoře, odkud sledovali hustý kouř linoucí se z vedlejší vesnice. Pár dní nato, když už se schylovalo ke konci války, viděl se třídou vypálená obydlí na vlastní oči. „Ta německá učitelka už zmizla, tak jsme šli s paní ředitelkou všechna děcka na výlet, ze Seninky do Prlova je to jen přes kopec, podívat se na tu zkázu. Osm nebo deset domů spálených, jenom komíny tam trčely.“ 

Tehdy se obyvatelé Seninky báli, že jejich domovy budou tento osud následovat, to už však naštěstí šla od Brumova Rudá armáda. Dle vzpomínek pamětníka se Němci z konce války radovali – ukazovali fotky rodiny, vzpomínali a těšili se domů; když oznámili úmrtí Adolfa Hitlera, objímali se a zpívali: ‚Hitler kaput, Hitler kaput!‘ Seninka byla osvobozena 4. května 1945; tehdy šli s maminkou na rozcestí Polanka–Vsetín a vítali kolony vojáků Rudé armády květinami. „Tehdy kvetly šeříky,“ vzpomíná. 

Když byl klid, byla to pěkná služba 

Blažkovi byli prve za nástup komunismu k moci rádi, stále ještě přetrvával vděk za osvobození, poté nejspíše toto nadšení u maminky opadlo, ale o politice se doma nikdy moc nemluvilo. Tatínek zemřel brzy poté, v témže roku 1948. Rozálie Blažková se znovu neprovdala a zastávala práci na poli, aby uživila syna a jeho tři mladší sestry Hanu, Miroslavu a Ludmilu; druhorozená Jarmila zemřela ve třech letech, v průběhu války, na spálu. Na druhý stupeň chodil tehdy do Valašské Polanky a poté nastoupil Josef do Zbrojovky Vsetín jako frézař. „Za první výplatu jsem koupil mamce pračku.“

Ve Svazarmu brzy pochopili, že velkou posilou radioamatérského kroužku nebude, zato mu bylo doporučeno, aby vstoupil do strany kvůli pravděpodobnému zařazení mezi pohraniční stráž na vojně. Politickou angažovanost v krvi sice neměl, i tak ale ve vstoupil – nebylo důvodu proti. Sloužil u Českobudějovické brigády, kde to dle jeho slov nebylo tak nebezpečné; tři stěny ostnatého drátu nabitého elektřinou, podél jehož celé délky každé ráno obcházela služba – o nalezených mrtvých tělech bylo zakázáno mluvit. „Kdo se dotkl, bylo po něm. [...] Ráno tam kolikrát našli zabitého člověka.“ Kromě možných emigrantů podél plotu na hranicích kontrolovali také cestující ve vlacích u Nových Zámků a Valenic. 

Za dob normalizace 

Svou nastávající, Marii, znal Josef od mala, vyrůstali totiž sto metrů od sebe a často si spolu jako děti hráli. „Před vojnou jsme se seznali trochu víc, po vojně už jsme se znali ještě víc, no a rok po vojně jsme se vzali.“ První syn Josef se jím narodil rok po svatbě, v roce 1961, dcera Jana o čtyři roky později a třetí Petr až roce v 1978. Na konci 60. let se odstěhovali ze Seninky do přiděleného bytu na Vsetíně, kde si vytvořili domov na dalších 30 let. 

Ve středu 21. srpna 1968 se zrovna vrátil z odpolední služby, když v noci v gramorádiu hlásili příjezd vojsk Varšavské smlouvy. Na druhý den mu z práce vzkázali, ať na službu nechodí – demonstrace zablokovaly také chod Zbrojovky. Záhy pak Josef Blažek společně s kolegy z KSČ vystoupil. „To celá dílna, všichni nesli červené knížky předsedovi; dělnická třída, všichni se toho takhle vzdali, protože jsme to chápali jako zradu, že nás přepadli a přitom jsme byli největší kamarádi...“ Zpětně bere své vystoupení jako chybu; nebýt toho, měl by trochu lepší plat v práci, dcera by mohla studovat vytouženou historii a český jazyk místo matematiky s fyzikou, nemluvě o problémech v práci, se kterými se potýkala jeho žena, ředitelka mateřské školky, které se násobily jejím křesťanským založením.

Zabíjačky – záliba i přivýdělek 

Rodina si Josefa moc neužila – kromě své obvyklé práce frézaře dělal od pátku do neděle, prakticky každý týden zimních měsíců, zabíjačky po celém Vsetínsku. Naučil jej to prvně staříček od jeho nastávající paní v 15 letech, na vojně si osvojil porcování masa, a od té doby zvládá vše obstarat sám. A za těch více než 30 let nasbíral nejednu smutnou i veselou příhodu. K tomu podotýká, že minulý režim ze zabíjaček těžil – vždy bylo nutno odevzdat celý krupon a 3–5 kilo sádla – jinak by příští rok nedostali povolení. 

Tato záliba se překlopila i do důchodových let, byť v menší míře a se zdravotními komplikacemi kvůli práci v zimě a studené vodě. Kvůli zlomenině ruky odešel do důchodu o dva roky dříve, v 58 letech, a od té doby si užívá nejen zabíjačky, ale také klid domova, práci na zahradě, vnoučata a občasné výlety za nejmladším synem do Holandska. „Nejlepší dovolenou máme doma,“ uzavírá Josef Blažek povídání.