Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Bízová (* 1934)

• narozena 11. března 1934 v Dlouhé Lomnici

• roku 1942 otec odešel na frontu a padl u Stalingradu

• roku 1945 byli připravení k odsunu, ale nakonec zůstali

• přišli o dům, dobytek i polnosti

• spolu s matkou pracovala v porcelánce

• koncem 40. let přesídlila s rodinou do Stružné

• na začátku 50. let poznala svého muže a vdala se

• v době natáčení roku 2025 žila u vnučky opět v Dlouhé Lomnici

Mohla prožít poklidné dětství, ale příchod druhé světové války vše změnil. Přinesl jí bolestné ztráty a těžký vstup do života. Přišla nejen o svého otce, ale i o zbytek nejbližší rodiny. Společně s matkou a malým bratrem musela začít znovu v jiném domě a za těžkých životních podmínek. Nová práce jí však přinesla radost, nová přátelství a naději na lepší život.

Radostné dětství přerušila válka

Anna Bízová se narodila roku 1934 v Dlouhé Lomnici do německé rodiny. Otec pocházel z Bražce a matka z nedalekého Žalmanova, kde její rodina vlastnila místní hostinec.

Malá Anna prožívala poklidné dětství s rodiči v Dlouhé Lomnici (německy Langlamnitz). Malebná příhraniční obec měla několik obchodů, řeznictví a hostinců. Místní dbali na čistotu nejen před svým domem, ale i na silnici, a vesnice díky tomu vzkvétala.

Na dvoře rodinného domu chovali domácí zvířata i dobytek. „Před válkou jsme s maminkou prodávaly máslo a jezdily na pilu pro uhlí. Ráno jsme zapřáhly krávy a vyjely, vracely jsme se domů až odpoledne,“ vzpomíná. „Na Bochovsku jsme měli pole, doma krávy, kozy, slepice, husy i prase. V neděli chodila celá rodina do kostela v Bochově.“

Otec věřil, že se vrátí domů

Místní dlouho nepocítili, že ve světě zuří válka. Malé Anny s maminkou se dotkla až v roce 1942, kdy přišel otci povolávací rozkaz do wehrmachtu. Dostal na výběr – buď nastoupí do uranových dolů v Jáchymově, nebo půjde na frontu do první linie. „Bylo to pro něj těžké rozhodnutí. Do dolu jít nechtěl, bál se závalu. Maminka ho prosila, ať jde do Jáchymova, ale tatínek říkal, že je jedno, jestli zemře v závalu, nebo na frontě,“ vzpomíná Anna Bízová. „Kdyby se rozhodl pro těžbu, mohl zůstat naživu, stejně jako jeho sousedé, kteří se po válce vrátili. On však věřil, že se z války vrátí.“

Když otec odešel na frontu, byla matka těhotná. Dva týdny po narození bratra Rollanda přijel na propustku domů – bylo to poprvé a zároveň naposledy, kdy viděl svého syna. Že bojoval u Stalingradu, se rodina dozvěděla z dopisu, který dorazil domů.

„Tatínek psal, že potřebuje poslat teplé spodky a ponožky, protože u Stalingradu hodně mrzne. Maminka je odeslala, ale zřejmě je už nedostal,“ vypráví Anna Bízová. Z války se otec nevrátil, ale rodina o jeho úmrtí nikdy nedostala žádnou zprávu. Matka opakovaně kontaktovala Červený kříž a žádala o pomoc. Věřila, že otec je nezvěstný nebo možná uvězněný v Sovětském svazu. Až roku 1972, po její smrti, přišel dopis z Červeného kříže s informací, že otec podle svědectví kamaráda padl v první linii u Stalingradu.

Pro matku to nebylo jednoduché. Zůstala sama na děti i na hospodářství. Když se narodil malý Rolland, šla si požádat o přídavky na úřadě ve Žluticích. Ty jí však odmítli s varováním, ať je zticha, nebo ji zavřou.

Nad hlavou nám létaly anglické letouny

I přes to, že v Dlouhé Lomnici a okolí během války neprobíhaly aktivní boje, Anna Bízová vzpomíná na prolétávající anglická letadla. „Když nad námi letělo letadlo, běželi jsme se schovat do lesa u našeho domu. Maminka koukala na nebe a říkala: ‚Ty mají zase dneska naloženo,‘“ vypráví pamětnice. „Z pole jsme sledovali stoupající dým při bombardování nádraží v Karlových Varech. Maminka měla starost, ale já byla malá a nepřipouštěla si to.“

Nedaleko Dlouhé Lomnice za války spadlo letadlo. „Bylo to u rybníka u lesa, ale pilot už tam nebyl. Byly jsme děti a nás tam nepustili,“ říká.  Tato událost je zpracovaná na stránkách Letecké badatelny. 

Sestřenice se před vojáky schovaly pod peřinu

Po válce se vše změnilo. „Do vsi přišli Rusové a měli tábor nahoře u pole. Chodili k nám na večeři. Měli jsme krávy a máma jim vždycky dala chleba s máslem a mléko, a oni byli spokojení. Nikdy nám neublížili, “ vzpomíná. 

Ve vsi i okolí však došlo ke znásilnění dívek. „Jednou přišli v noci a chtěli, abychom jim otevřeli, že hledají holky. Byly to moje sestřenice, jedné bylo šestnáct a druhé osmnáct. Jedna se schovala u mě v posteli pod peřinou, druhá u tety. Rusové šli na seník a tam to propíchali vidlemi, jestli tam nejsou, a pak odešli,“ vypráví.

Do odsunu šla celá rodina

Po válce museli Němci pryč. Než byli odsunuti, odkazovaly na jejich příslušnost bílé pásky na rukávech, které museli nosit.  V autobusu si nesměli sednout, jen stát. Do odsunu určili i rodinu Bizových. „Maminka měla vše zabalené, napečené suchary na cestu. Byl to poslední transport a najednou ho zastavili. Nevěděli jsme, co se děje, ale prý nás tady nechali, protože by neměl kdo pracovat v továrnách. Celá rodina i kamarádky odešly. Maminka by byla radši, kdybychom šli také,“ vypráví.

Odsunutí Němci byli odvezeni do lágru v německém Wiesau, odkud je následně rozdělovali do různých měst. Jako přistěhovalci však u místních nebyli oblíbení. Matka pocházela z jedenácti dětí a každý z její rodiny byl při odsunu přerozdělen na jiné místo. Později, když se otevřely hranice, navázali znovu kontakt a začali se navštěvovat.

Matka s dětmi a babičkou zůstaly v Dlouhé Lomnici. Odebrali jim zvířata, dobytek i celé hospodářství. Komisař, který měl na starost odsun v Dlouhé Lomnici, byl k rodině velmi laskavý. Poradil matce, aby prodala krávu, která jim ještě zbyla, protože by jim ji stejně zabavili. „Jednu krávu nám sebrali a tu druhou maminka na radu komisaře prodala a bylo to dobře. Nedostali jsme za ni moc, ale byla aspoň nějaká koruna,” vzpomíná pamětnice.

Svůj majetek už nikdy nedostali zpět

Přišli nejen o dobytek, ale i o rodný dům. Své věci si mohli vzít, ale vystěhovali je dolů do vsi. Život mezi dosídlenci nebyl jednoduchý. „Na konci vesnice bydlel jeden Čech, a protože jsme byli Němci, dělal nám ze života peklo. Chodil nám v noci bouchat na okno a strašil nás, když jsem byla doma sama s babičkou a maminka byla v práci,“ vypráví.

Po válce chodila rok do české školy. Učitel mluvil výborně německy a trpělivě vše překládal, takže se češtinu rychle naučila. Všechny domy, ze kterých Němce vystěhovali, byly později zbourány. Bylo jich asi třicet.

Později pracovala s matkou v porcelánce ve Stružné. Třídila porcelán a práce ji naplňovala radostí. Pod jejíma rukama procházely i nádherné čajové servisy mířící do Anglie. Každý den chodila několik kilometrů pěšky, v zimě to však bylo obzvlášť náročné. O to větší radost s matkou měly, když od porcelánky získaly byt přímo ve Stružné. Právě zde si Anna Bízová našla tři nové kamarádky, Němky, jež nebyly odsunuté. Přátelství jim vydrželo celý život.

Matka byla ráda, že je v domě konečně nějaký chlap

Na začátku 50. let poznala Anna Bízová na místní zábavě svého budoucího muže. Pocházel z Duchcova a pracoval v Žalmanově. Byl Čech a často vyprávěl, že u nich žili Němci a Češi spolu v klidu a bez konfliktů. „Matce jeho původ nevadil a byla moc ráda, že je doma konečně nějaký chlap. Pomáhal nám v lese se dřevem i s dalšími pracemi,“ říká. 

V sedmnácti letech porodila dceru a krátce poté narukoval její muž na vojnu. Společně strávili padesát let.

Při invazi obcí projížděly sovětské tanky

V srpnu roku 1968 přijely k zámku ve Stružné sovětské tanky. „Manžel měl strach, ale nic se nedělo, jen projížděli,“ vypráví pamětnice. Leopold Šternberk, původní majitel zámku, se za války odstěhoval a doufal, že se později vrátí. Po válce mu byl však zámek zkonfiskován a stal se majetkem československého státu. V následujících čtyřiceti letech v něm byly vojenské kasárny.

I když byla během války ještě dítětem, silně vnímala bolestné ztráty, které její rodinu postihly. V životě našla novou radost v práci i v rodině. Přátelství, která po válce navázala, jí vydržela celý život. V porcelánce pracovala padesát let a stejný čas strávila i se svým mužem. Ve Stružné bydlela dlouhých 70 let. Poté se vrátila do Dlouhé Lomnice, kde žila u vnučky i v době natáčení roku 2025.