Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Binarová (* 1942)

• narodila se 6. srpna 1942 ve Zlíně

• dětství prožila v Zádveřicích u Vizovic

• v roce 1960 maturovala na jedenáctiletce v Odrách

• v letech 1960-1963 studovala na Pedagogickém institutu v Ostravě, obor matematika - fyzika

• v roce 1965 vstoupila do manželství s Ivanem Binarem, spoluzakladatelem divadla Waterloo

• v letech 1972-1973 byl manžel - po uvedení hry Syn pluku - vězněn za pobuřování

• v květnu 1977- po manželově podpisu Charty 77 - se rodina vystěhovala do Vídně

• v 80. letech se účastnila krajanských setkání Opus Bonum, organizovaných Anastázem Opaskem

• v roce 1983 se přestěhovala do Mnichova, kde manžel nastoupil práci v RFE

• v letech 1988-1990 vedla v Mnichově knihkupectví českých a slovenských knih

• v roce 1994 se přestěhovala do Prahy

• nositelka osvědčení Ministerstva obrany ČR za účast na odboji a odporu proti komunismu

Jarmila Binarová vyrůstala na malebné valašské vesnici. Láska ke knihám, víra a smysl pro spravedlnost ji provázely celý život. Po boku manžela, spisovatele a disidenta Ivana Binara, čelila perzekuci po srpnu 1968, sledování Státní bezpečností i nucenému odchodu do exilu. Po letech v Rakousku a Mnichově se rodina po pádu totality vrátila zpět do vlasti.

Vlastně takový jedináček

Narodila 6. srpna 1942 ve Zlíně manželům Josefu a Emílii Valčíkovým. Maminka pocházela z rodu Balůsků ze Zádveřic, malebné evangelické obce mezi Vizovicemi a Zlínem, která se stala kulisou Jarmilina dětství. Otec vyrůstal ve Valašských Kloboucích v přísně katolické rodině. Svatbu měli v roce 1936 a postupně přivedli na svět pět dětí, z toho čtyři dvojčata. První se narodila rok po svatbě, druhá v roce 1949. „Já jsem byla vlastně takový jedináček“, vzpomíná s úsměvem pamětnice. Dědečka ani babičku z tátovy strany děti nikdy nepoznaly, ti se nedokázali smířit s tím, že si jejich syn vzal evangeličku.

Navzdory tomu, že doma bylo práce vždycky dost, od většiny povinností byla osvobozena. Rodiče ji omlouvali pro její „poruchy“, které by se dnes nejspíš označily jako ADHD. „S těma mýma poruchama byl každý den nějaký průšvih, tak všichni byli rádi, že sedím. Nebylo na mě spolehnutí.“ V té době se rodiče svým dětem moc nevěnovali, nebyl na to čas. Svou hernu tak nacházely především v krásné okolní přírodě. Nejmilejším světem malé Jarmily se však brzy staly knihy. „Když už jsem měla přečtenou celou obecní knihovnu, tak jsem je četla znovu,“ říká s úsměvem.

„Vždycky jsem žila v jiném světě, v knížkách. Takže hodně věcí jsem vůbec nevnímala, jako by to byl sen.“ Fascinována byla také biblickými příběhy, které jim vyprávěl farář Hejda z místního evangelického sboru. „Když vyprávěl, bylo to úžasný!“ S nedělní školou často jezdívala navštěvovat okolní evangelické sbory. Ve vsi byli všichni protestanti a vládla tam přísná morálka. 

To od té doby významně formovalo její život

Stejně jako mnohé děti snila pamětnice o tom, že se stane kominíkem nebo letcem. Po ukončení základní školy nastoupila do jedenáctileté školy ve Vizovicích, ale ještě během studií přestoupila na školu v Odrách, kam se rodina přestěhovala poté, co otec, který se angažoval na zakládání zemědělských družstev, získal místo účetního v místním družstvu a s tím i byt. „Byla tam jiná atmosféra. Bylo to příjemné, bez ideologického tlaku,“ vzpomíná.

Když v roce 1960 úspěšně odmaturovala, o své profesní dráze neměla ještě jasnou představu. Studium na Pedagogickém institutu v Ostravě si vybrala především pro jeho blízkost domovu. Jejím oborem se stala kombinace matematiky a fyziky. „Protože než jsem se rozmyslela, vše ostatní bylo už obsazeno,“ vysvětluje.

Volba ostravské školy se později ukázala pro její životní cestu jako zásadní. Během bramborové brigády se blíže seznámila se spolužákem a budoucím manželem Ivanem Binarem, který ji přivedl do společenství kolem studentského Divadélka Pod okapem. To od té doby významně formovalo její život. „On po mě házel myši,“ vzpomíná na své seznámení s manželem pamětnice.  

Po svatbě v roce 1965, kterou slavili na zámku v Hradci nad Moravicí, našli svůj domov v prostorném bytě evangelického sborového domu. Jejím prvním učitelským působištěm byla škola v Dolním Benešově, odkud však brzy přestoupila blíže k domovu, do školy v Kunčičkách. „Tam to bylo hezký, ale nesměla se učit němčina a náboženství,“ vzpomíná s odstupem let na své první působiště.  

Vůbec jsem nechápala proč

Na konci srpna 1968 vedla s manželem dětský tábor v Jeseníkách. Když se dozvěděli o invazi, vydali se na polskou hranici, aby „vynadali“ polským pohraničníkům, vzpomíná Jarmila. Krátce uvažovali o emigraci do Kanady, kde měli příbuzné, nakonec se rozhodli zůstat.

Bývalí členové studentského divadla založili v 68. roce Divadelní klub Waterloo, v němž uvedli antimilitaristickou satiru na sovětskou propagandu parodii „Syn pluku“. Ta však po srpnové okupaci získala i protiokupační význam. V roce 1970 se za znovuuvedení této parodie ocitli protagonisté ve vazbě. Osm lidí bylo odsouzeno, z toho čtyři nepodmíněně. Manžel pamětnice strávil ve vězení rok. „Všichni naši přátelé byli vyslýcháni. Měli jsme odposlech v celém bytě. Vůbec jsem nechápala proč.“ Tehdy se ta atmosféra začala u Jarmily projevovat silným pocitem ohrožení. „My nechceme, aby nám tu dělali ostudu, Ostrava musí být čistá,“ komentoval kauzu ostravský komunistický funkcionář Miroslav Mamula.

Když byl manžel uvězněn na Borech, čekala narození druhého dítěte. „Takže když se dcera narodila, to bylo o vánocích, dostal Ivan telegram, že je na světě. A tam ti bdělí strážcové mu ten telegram dali až za čtrnáct dní, takže on nevěděl takovou dobu, že už ho doma čeká takovej poklad novej.“ Těžké období manželova odloučení zvládla především díky velké podpoře své rodiny. 

Ten pocit ohrožení a bezmoci byl strašný

Pobyt ve vězení manžela nezlomil, naopak, s o to větším úsilím se zapojil do práce v disentu. Jarmila Binarová vzpomíná, že když se manžel vrátil z kriminálu, začal jejich přítel Ota Filip ve svém bytě organizovat literární kroužek. Tehdy ještě netušili, že je spolupracovníkem StB. „Všechny volali k výslechům. Ty fanynky spisovatelů, které tam byly, chudinky - většinou to byly učitelky - taky musely k výslechům.“

Když v lednu 1977 vyšla Charta 77, její muž byl jedním z prvních, který se k ní svým podpisem připojil. Krátce nato si pro ni přijela státní bezpečnost: „Jednou si pro mě přijeli před školu. To už bylo, když nechtěli, aby Ivan podepsal Chartu, ale on ji už mezi tím podepsal. Takže se to neslo v duchu: ,Vy jste tak důležitá, vy mu můžete zabránit, aby neudělal něco nepředvídatelného.‘ A pak mě zas vezli do školy, to je pravda. A to bylo krásný, když jsem pak šla po chodbě a naši malí Romové ke mně chodili a hladili mě. Na to nezapomenu, to bylo zvláštní. Najednou jsem byla víc jejich.“ Pamětnice sama Chartu 77 nepodepsala. „Já jsem měla strach, žila jsem v neustálé strachu.“ Manželovi to však nerozmlouvala: „Co dělá Ivan je dobrý, já mu velmi důvěřuju. Myslíme stejně, on názory formuluje, já je cítím.“

Státní bezpečnost pak na rodinu začala vyvíjet enormní tlak. Hrozila, že buď manžel podepíše spolupráci, nebo děti nebudou moct studovat a on sám skončí ve vězení. Jako třetí možnost jim nabídli odchod do exilu. „Byli jsme pořád ve střehu. Když jsem jela k rodičům autobusem, tak nás jednou pronásledovala snad celá škola StB. Jeli, šli, běhali… Taková ta oficiální sledovačka, chtěli, abychom si jich všimli. Takový výstražný. „Máme vás v merku. Ten pocit ohrožení a bezmoci byl strašný.“

Na stýskání však nebyl čas

V této situaci se manželé Binarovi rozhodli odejít. V Rakousku se usadili ve Vídni, kde jim pomáhal Přemysl Janýr a další čeští emigranti. Díky podpoře úřadů a přátel se v nové zemi postupně zabydleli. Děti začaly chodit do škol, manžel nejprve restauroval porcelán, později působil jako tlumočník v uprchlickém táboře a pamětnice pracovala v účtárně speditérské firmy. „Já jsem brala telefony, a byla jsem schopná říct: ,Někdo volal, něco chtěl. Nevím, kdo to byl, ani co chtěl‘. To bylo hrozný. Tak jsem tak z toho poplakávala, ale při netalentu na jazyky to bylo hodně těžké.“

Naopak, velmi povzbuzující byla pro manžele Binarovy pravidelná setkání krajanů Opus Bonum, organizovaná opatem Anastázem Opaskem v benediktinském klášteře v bavorském Rohru. „Byl geniální manager, se svým šarmem a kouzlem dokázal mnohé utišit,“ vzpomíná na charismatického „opata Chuligána“ Jarmila.

V roce 1983 se stal Ivan Binar členem týmu mnichovské redakce Radia Svobodná Evropa (FRE), kam ho následovala také rodina. Tam patřili mezi jejich nejbližší přátele Pavel Tigrid, Jefim Fištejn, Karel Kryl, Jarunka Tvrzníková, Milan Kubes, Martin Štěpánek a manželé Jadrní. 

Láska pamětnice ke knihám se ve druhé polovině 80. let projevila založením knihkupectví české a slovenské literatury v prostorách nakladatelství Arkýř, které se brzy stalo vyhledávaným místem setkávání české komunity. „Pomáhali mi tam zdarma čerství emigranti, mladí kluci i přítelkyně. Ti kluci pak většinou odcházeli do Ameriky a už se neozvali. Připadalo mi, že Amerika je taková černá díra. Společnost kolem knih je vždycky prima.“ Společně se svým manželem přeložila do češtiny knihu Dominika Tatarky „Sám proti noci“. „Pan Tatarka nám potom zavolal, že se mu to líbí, tak to bylo moc hezké,“ vzpomíná.

Nesmírně vzrušující rok

Rok 1989, kdy se jeden komunistický režim za druhým hroutil, byl pro celou exilovou komunitu nesmírně vzrušující. „Bylo to období plné naděje, i když jsem nevěřila, že se někdy dostanu do vlasti,“ vzpomíná. Sametovou revoluci si pamatuje jako jedinečnou a nádhernou dobu. Velmi ji překvapila reakce syna Davida, který okamžitě odjel do Prahy, kde aktivně prožíval sametové dění.

Do revolučního Československa se Jarmila s manželem vydali ještě v prosinci. „Dojížděli jsme k večeru a teď jsme míjeli ty vesnice a vše bylo ponořeno v kouři, všude byla mlha a strašný vzduch. Všechno bylo zahalenou kouřem. Takový Mordor, tak děsivý,“ vzpomíná na první pocity po překročení hranic. V Praze už to bylo radostnější, ujali se jich manželé Vodrážkovi, kteří byli v centru všeho dění. „Ten pocit vzrušení a historické změny se těžko popisuje – stalo se něco, v co člověk ani nedoufal. Všechno bylo naplněno informacemi a očekáváním.“

Když se jí později dostaly do rukou svazky StB, překvapilo ji, kolik lidí na ně donášelo. „Nakonec jsme to chápali i nechápali. Nevinní lidi se dostali kvůli nám do situace, kdy na to nebyli připraveni,“ říká s pochopením.

Do své rodné vlasti se manželé Binarovi přestěhovali v roce 1994, když se RFE přesunula do Prahy. „Zůstali jsme vlastenci, nezapomíná se na to, odkud člověk je. Volné hranice jsou úžasný dar. Je nutné poznávat cizí, aby si člověk vážil své a věděl, kam směřovat. Bylo to všechno tak, jak to má být,“ končí své vzpomínání Jarmila Binarová.