Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Waltraud Benová (* 1939)

• narozena 21. prosince 1939 ve Varnsdorfu do německé rodiny

• v roce 1942 padl její otec na východní frontě

• po válce byli všichni příbuzní odsunuti do východního Německa

• matka díky práci v textilce Ignaz Richter v Dolním Podluží zůstala s dětmi v Československu

• v roce 1957 dokončila tříletou zdravotní školu

• do roku 1994 pracovala jako zdravotní sestra

• v době natáčení v roce 2025 žila na Studánce (část obce Varnsdorf)

Waltraud Benová, rozená Görner, přišla na svět v zimě 1939, kdy už bylo Československo součástí Třetí říše. Tak jako spousta jiných Němců přišla za války o mnoho příbuzných a po roce 1945 se z nich stali vyvrhelové. Německá národnost zásadně ovlivňovala její život ještě dlouho po konci druhé světové války.

Rodina bez otce nebyla v pohraničí ničím výjimečným

Waltraud Benová, prostřední ze tří dětí, prožila dětství v Jiřetíně pod Jedlovou. Maminka pracovala v textilní továrně v Podluží, pozdější Velvetě, a tatínek se živil jako zedník. Hlavně před válkou bylo obtížné sehnat v oboru práci, a tak dělal, co se zrovna naskytlo. Jako Němec byl nucen narukovat do wehrmachtu, kde v roce 1942 padl, stejně jako další tři z jeho čtyř bratrů. „Dneska taky hodně dětí vyrůstá v nekompletní rodině, ale v naší generaci se to tak tehdy nebralo, prostě to bylo dané. Většina mých kamarádů doma otce neměla,“ říká Waltraud Benová. Bez jednoho příjmu to měla rodina velmi těžké a pamětnice vzpomíná, jak maminka přinesla výplatu, spolu s dětmi se posadila ke stolu a peníze rozdělila na hromádky, co všechno je za to potřeba zaplatit. „Když jsme to takhle viděly, už nikdy jsme doma neřekly: ‚Já chci...‘“

I české děti chtěly zbavit zemi fašistů

Po válce nastaly ale ještě horší časy. Němci prohráli a za způsobené neštěstí museli pykat všichni bez rozdílu. Většina německých rodin byla zařazena do odsunu, stejně jako čtrnáct rodin Görnerových z Jiřetína, se kterými byli více či méně příbuzní. Protože maminka pracovala v textilní továrně na specializovaném místě, oni do odsunu jako jedni z mála zařazeni nebyli. Jejich situaci to ale nijak nezlepšilo. Do práce maminka chodila hodinu pěšky a nikdy nešla sama. Německé ženy se držely pospolu. Němci museli nosit na rukávech bílé pásky, museli odevzdat rádio, hudební nástroje, nesměli jezdit vlakem ani autobusem, dostávali potravinové lístky na méně jídla a mamince strhávali dvacet procent z platu jen proto, že je Němka. Zkonfiskovali jim i jejich malý podstávkový dřevěný dům s jednoduchými okny, do kterého foukalo, a pole. Češi, kteří přišli dosidlovat vyprázdněné pohraničí, chodili po domech a brali si, co chtěli. Nenávist se zpočátku šířila i mezi dětmi, ty české byly z domova naočkované, aby si to s malými fašisty vyřídily.

O čtyři roky starší bratr nastoupil v září 1945 do školy, ale téměř šestiletou Waltraud ředitel odmítl vzít. Prý není nutné, aby chodila do české školy, když rodina stejně půjde do odsunu. Když byli Görnerovi v Jiřetíně ještě na podzim 1946, maminka běhala každý týden za ředitelem, aby dceru do školy přijal. Ten nakonec ustoupil, první školní den ale měla Waltraud Benová až v polovině října. Německé děti seděly v posledních lavicích, česky nerozuměly ani slovo, a když mluvily německy, byly za to potrestané. „Maminka česky neuměla, a tak když jsem přinesla ze školy poznámku, stejně si ji nemohla přečíst,“ vzpomíná pamětnice. „Velmi dbala na to, abychom my sourozenci rodnou řeč nezapomněli. Četli jsme německé knížky, a dokonce nás nutila psát doma švabachem. Venku na ulici jsme ale německy mluvit nesměli.“

Za překročení hranic hrozil trest smrti

Ačkoliv měli Görnerovi sami málo, maminka se snažila pomáhat těm, kteří na tom byli ještě hůř než oni. Němci, kteří museli opustit své domovy, zůstávali ve válkou zničeném Německu často bez prostředků, nedostávali potravinové lístky a dohledat ztracené příbuzné trvalo mnoho let a někdy se už rodiny nesetkaly vůbec. „Maminka na tom našem zkonfiskovaném poli pěstovala načerno brambory. Pak vždycky uvařila kotel bramboračky a s bratrem to donesli na hranice, zatímco my se sestrou jsme byly schované doma. Továrna, ve které pracovala, nebyla od hranic daleko a jí se nějak podařilo domluvit si tam vždy schůzku s těmi odsunutými rodinami. Alespoň jim dala jídlo. Také u nás občas tajně přespal někdo, kdo se v noci vrátil do svého bývalého domova pro pár věcí. Za to byl trest smrti.“ Kvůli maminčiným aktivitám pak rodina čelila domovním prohlídkám a bratr se musel hlásit denně na četnické stanici, aby úřady zamezily tomu, že bude přecházet hranice.

Nechtěli ji do Pionýra ani do pěveckého kroužku

S nástupem komunistů k moci se toho pro Görnerovy mnoho nezměnilo, o všechno už přišli dřív. Represe vůči Němcům, kteří v Československu zůstali, ale pokračovaly. Pamětnice tak nesměla chodit do kroužků a nevzali ji ani do Pionýra. V polovině padesátých let vyšlo nařízení, že si Němci mohou vykoupit zpět svůj dům, pokud v něm nikdo není. „Maminka to udělala, protože ten náš chatrný domek nikdo nechtěl. Dodnes nevím, kde na to vzala peníze.“

Když v roce 1954 pamětnice skončila základní školu, maminka chtěla, aby s ní šla pracovat do továrny. Ale Waltraud si přála dál studovat. „Vzali mě jen na zdravotnickou školu, protože sestřičky měly malé platy, a tak tam nikdo nechtěl,“ říká pamětnice. Celý život pak pracovala jako zdravotní sestra. Krátce po škole se vdala a narodily se jí dvě dcery. Manžela Ericha Benu znala odmala, sdílel podobný osud jako ona. Narodil se jako Geisler, o otce přišel ve válce, maminku odsunuli a on zůstal sám u rodinných přátel Benových, kteří ho adoptovali. Většina jeho příbuzných včetně maminky zemřela velmi mladá, tíhu odsunu neunesli.

Historie se opakovala

Ti, kteří zažili německou okupaci Československa v březnu 1939, měli v srpnu 1968 pocit, že historie se opakuje. Najednou byli v pohraničí vojáci, nesmělo se chodit do lesa na houby. Jedenadvacátého srpna v noci Benům pod okny domu ve Studánce rachotily tanky tak, že se nedalo spát. Starší dcera byla na prázdninách u příbuzných na opačné straně hranice, která se ze dne na den znovu uzavřela. „Bylo jí devět let a nechtěli ji pustit zpět, tak jsem chodila každý den na hranici a posílala jí koresponďáky po Němcích, kterým dovolili vrátit se z Československa domů. Přivezli mi ji asi po týdnu a dlouho trvalo, než zase dokázala spát sama v pokoji, jaký měla strach.“

Tatáž dcera se v roce 1979 vdala a s manželem doufali, že získají ve Varnsdorfu byt. Čekací doba ale byla osm let, a tak se sbalili, odjeli na dovolenou do Jugoslávie a utekli za lepším životem do západního Německa, kde žijí dosud. I pamětnice s manželem často uvažovala, zda nemají odejít. „Muž by to ale nezvládnul. Věděl, jak dopadli jeho příbuzní a jak tu ztrátu domova nesli těžce.“

Waltraud Benová si na svůj osud nikdy nestěžovala, a i když to neměla lehké, vždy měla před očima maminku, jejíž život byl nesrovnatelně těžší. „Už jako malá jsem věděla, že život, jaký prožila moje maminka, bych žít nechtěla. Vdala se v roce 1932 a za deset let byla vdova. Porodila čtyři děti, jedno z nich zemřelo. Pracovala každý den od rána do večera. Za války se jí vedlo těžce a po válce ještě hůř. Přesto dokázala pomáhat ostatním a pro nás děti byla jistotou, vždycky tu pro nás byla. Takže já jsem si neměla na co stěžovat.“

Waltraud Benová žila v době natáčení ve Studánce u Varnsdorfu.